╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

13. Witches Use Wikipedia

LOKI S WANDOU SE BEZHLASNĚ SHODLI, že nejlepší způsob jak se vypořádat s jejich problémy bylo předstírat, že neexistují. Tento zlozvyk se jim jednou stane osudným, ale nyní to znamenalo dělat jako že se toho večera nic nestalo, že temnota noci nedolehla na ně oba. Loki nezmínil noční můry a Wanda se také obratně vyhnula každé možné zmínce o Thanosovi, Thorovi nebo dokonce i o Avengers. Protože i když uměla číst myšlenky, nedokázala přesně říci, které téma mezi nimi vyvolá další kontakt. 

Tak se raději spokojila s jeho občansným protočením očima a popuzeným výrazem po zbytek cesty. Však ani ten jí nedokázal setřást úsměv z tváře, když konečně dorazili na hlavní nádraží.

Wanda mohla cítit puch ozónu a kouř vlaků, zem pod jejíma nohama se jí prazvláštně lepila na paty, ale ona to ignorovala, protože tu byla jistá esence být zase jednou obklopena lidmi, kteří mluvili jejím jazykem

Nebo alespoň dost podobným.

Její domov byl prakticky na dosah. Wanda nedokázala říci jestli je z té myšlenky nadšená, nebo vyděšená.

Naštěstí pro ni, Loki byl dobrým rozptýlením.

Díky událostem posledních let bylo snadné zapomenout, že je to stále princ. Princ, který strávil většinu svého života v paláci, obklopen sloužícími. Ne, že by snad očekával, že ho budou obskakovat - naopak vlastně na něm bylo vidět, že je zvyklý si dělat věci po svém a sám. Však nemohl zapřít jakýsi pocit nadřazenosti.

Po příjezdu na nádraží asi pětkrát prohodil něco o tom, jak se mu špína ze země lepí na boty, procházející turisty si nespokojeně měřil a mračil se na každého kdo Wandu oslovil, jestli si s ní nemůže udělat fotografii.

Na druhou stranu, v tomhle měl pravdu. Wanda se snažila vyhnout presu a stále pátrajícím oku Nicka Furyho. To ale nebylo jednoduché, když její tvář znal celý svět. V duchu si udělala pomyslnou poznámku, aby si co nejdříve nechala přebarvit vlasy.

Nabídla mu, že pokud mu skutečně tak vadí, může je zamaskovat za pomocí iluze. Odpověděl, že by to bylo plýtvání magie.

Jemu se to jednoduše řeklo když byl oficiálně po smrti. Stačilo aby si zkrátil vlasy, vyměnil brnění za kabát a pro své okolí byl zcela neviditelný. Tedy, ne zcela. Wanda mohla vidět lidi otáčet se za ním, ale to co v jejich očích nalezla nebyl zrovna strach, nebo hněv.

Až si nebyla jistá, jestli by měla žárlit.

„Jen tu ztrácíme času," prohlásil Loki, odhodil svůj kabát na volnou židli vedle sebe. Wanda seděla naproti němu, nohu přehozenou přes nohu a nenuceně si míchala kávu v ruce. Smířlivě se na něj podívala.

„Tohle je už po páté, co to říkáš."

„A tohle je už druhá kavárna, do které si mě zatáhla," zamručel nespokojeně Loki a spojil ruce před sebou. Netrpělivě se kolem sebe rozhlédl, jako by byl na jehlách. Bylo to jedna z věcí, kterou o něm Wanda začínala zjišťovat. Bůh neplechy je neustála v pozoru, neustále nutkavý a prakticky nikdy se nezastaví.

A to si přitom myslela, že ho prostředí druhého patra knihkupectví uvolní.

„To bylo před týdnem."

Navíc toho moc nenaspala. Z části protože se chtěla vyhnout dalším nočním můrám, z části protože, když člověk jednoduše cestuje po boku svého nepřítele, usne spíše omylem, než schválně. Make up kryl stopy po únavě na tváři a kafe na duši.

„I kdyby, nechápu co s tím vy smrtelníci máte. Je to jako posedlost," zamručel a odtáhl se, aby před něj servírka mohla položit objednaný hrnek s čajem - na to, že to ani nebyl člověk, Loki byl tím nejvíce britským člověkem, jakého kdy potkala - a on jí odpověděl kývnutím. Servírka se na boha neplechy usmála a Wanda si matně vybavovala, jak ho viděla s ní rozmlouvat o něco dříve.

„Kolika jazyky vlastně mluvíš?" zeptala se ho. Jednou z výhod jejich nového prostředí bylo, že už se nemusela spoléhat na jeho znalost jazyka. Její akcent byl sice silný, vždy když přepla do Sokovijštiny, ale místní jí rozuměli. Na druhou stranu, ona se nedaleko odsud narodila. Byl to Loki, jehož slovní zásoba jí nepřestávala překvapovat.

„Všemi a jedním," řekl jí, „všichni Asgarďané mluví Všejazykem."

„Všejazykem?"

„Je to vlastně spíše technika, než skutečný jazyk," upřesnil Loki a sám si upil ze svého hrnku. Nesladil, „dovoluje mi mluvit a rozumět všem známým vesmírným jazykům. Jedinou podmínkou je, že musí alespoň vzdáleně připomínat humanoidní řeč," setřásl si nevzrušeně smítka prachu z kabátu, „Vlastně v tuhle chvíli mluvím Asgardsky. To ty slyšíš Angličtinu."

Wanda si zastrčila zrzavý vlas za ucho a přiklonila se blíže.

„Ale tam v Paříži jsi na mě promluvil Sokovijsky."

Bylo to něco, co se jí za celou tu dobu nepodařilo dostat z hlavy. Bylo zvláštní slyšet její rodný jazyk vycházet z jeho úst, jako kdyby jí někdo přejížděl rampouchem po zádech. Po dlouhé roky byla Angličtina jejím komfortním jazykem, do kterého sklouzla, když si chtěla utříbit myšlenky. Potom se ale přestěhovala k Avengers a stal se jejím hlavním, zatímco Sokovijštinu zahrabal někam hluboko do sebe, jako její temné tajemství. Nejtemnější vzpomínky měla spojené s tímto jazykem.

Když jím mluvil on, jako by jí sáhl do duše a našel tam něco, co mělo zůstat skryté.

Loki pokrčil rameny.

„Je to možné," potřásl černými vlasy, „Pravdou ale je, že je to podvědomé. Neovládám to. Každý slyší, co potřebuje slyšet."

Wanda k němu zvedla pohled. Nechtěla přemýšlet nad tím, co to znamenalo. Skryla svoji tvář za hrnkem, jako by se tak mohla vyhnout jeho očím. Pokud si ale Loki všiml její náhlé nepohodlnosti, najevo to nedal.

Na svém místě si poposedl, „Naposledy další klíč viděli v nějaké kanceláři, musíme-"

„To bylo před skoro 80 lety," zastavila ho Wanda, i když pro jednou byla vděčná za změnu tématu. Odložila hrnek kávy stranou, utřela si dlaně do sukně a zašátrala v kabátu pro telefon, „I kdyby se nám tu kancelář podařilo najít, klíč tam už dávno nebude."

Loki stáhl rty do tenké linky. Nejen že nebyl zvyklý se o své plány dělit, ale také že mu do nich někdo mluvil. Natočil hlavu na stranu.

„Lepší stopu nemáme."

„V tom se mýlíš." Wanda v rychlosti vyťukala pár znaků do klávesnice a následně k němu telefon posunula. Loki se mírně zamračil a přiklonil se blíže, aby lépe viděl. Poté se ale jeho oči rozšířily. Bylo těžké se neusmát.

Spousta bezesných nocí znamenala také spoustu volného času, kterou mohla strávit pátráním. Minimálně tím virtuálním. Takže zatímco Loki se vztekal nad tím, že nepokračují v hledání, ona dělala přesně to. Bylo jí jasné, že podobný artefakt se nemůže ztratit jen tak. Obzvláště na místě jako toto, ne.

Netrvalo dlouho, než na ní vykoukla fotografie stejného klíče, jako který jí stále seděl v kapse.

Loki v ruce sevřel zařízení a pohledem přejel mezi ním a Wandou.

„Kde?"

„To je ta zajímavá část."

KATEDRÁLA SVATÉHO VÍTA BYLA NÁDHERNÁ GOTICKÁ BUDOVA V SAMOTNÉM STŘEDU HISTORICKÉ PRAHY. Ani Amerika ani Sokovia se zrovna nepyšnila velkým množstvím památek: nebyly tam žádné zámky, žádné velké katedrály - všechno bylo buďto rozbombardované, nebo v první řadě nikdy nevzniklo - takže procházet těmi malebnými uličkami plných gotických domů pro Wandu bylo jak procházet se v pohádce. Narozdíl od Sokovie, žádná z válek se nikdy neodehrála přímo na území Čech, takže všechno zůstalo víceméně zachovalé.

Nutilo ji to přemýšlet nad tím, jak by její země dopadla, kdyby podmínky byly o něco přívětivější.

Být tu doopravdy na dovolené, bez klíče v kapse a boha neplechy po svém boku by si nejspíše prošla jednotlivé památky, zavítala na hrad a město si pořádně obešla. Vždycky chtěla vidět Orloj. Nyní se však musela soustředit na krásu před sebou a ne snad proto, že by chytila její oko, ale kvůli tomu, že tam někde se měl podle Wikipedie nalézat druhý klíč.

Překvapila je dlouhá fronta táhnoucí se z nedalekých ulic až ke dveřím katedrály. Wanda si ji chvíli mírně nechápavě prohlížela, ale potom Loki cosi zamumlal o přemnoženosti smrtelníků a jí nezbylo než ho následovat dovnitř. Společně se protáhli kolem davu, Wanda v rychlosti zaplatila příspěvek za ně za oba a otevřela se před nimi dlouhá loď katedrály.

Wanda si stáhla rukáv kabátu o něco níže, jak se okamžitě ochladilo, ale to jen sotva vnímala přes tu krásu. Její oči se nemohly nabažit těch vysokých sloupů, barevných skel, maleb a soch. Kamkoliv se jen podívala ležel artefakt nebo hrobka hodna obdivování.

„Tak kde je?" stanul vedle ní Loki, na tváři nevzrušený výraz, ale i na něj musela budova zapůsobit, protože vyjímečně neřekl nic kyselého. Ruce si zastrčil do kapes kabátu a pohled mu stejně jako jí putoval kolem nich.

Najít klíč jim trvalo sotva pár minut. Seděl ve skleněné vytrýně na jednom z oltářů obklopen květinami a zlatem. Byl naprosto stejný jako ten který Wanda svírala v ruce, pouze s tím rozdílem, že jeden z okrajů byl omlácený. Podle Lokiho výrazu se ale nejednalo o podstatný problém.

Loki přistoupil blíže k červené pásce dělící jej od klíče a natáhl se po něj rukou. Když už se Wanda lekla, že se ho dotkne a tím spustí alarm jeho dlaň se zastavila několik centimetrů před sklem. Prsty mu ovinula zelená záře. Chvíli mlčel a vráska na jeho tváři se prohloubila. Poté vydechl a ruce mu klesly zpět podél těla.

„Je pravý," prohlásil úlevně, „už si ho stačí jenom vzít."

„Teď ale ne," odvedla ho Wanda bokem, velice si vědoma pohledů, které jim část personálu věnuje.

Ukázalo se, že fronta nesouvisela tolik s katedrálou, jak s něčím uvnitř. Wanda okamžitě zaznamenala zvýšenou ochranku a bodyguardy postávající po každém možném rohu. Loki si jich musel všimnout také, protože ji vzal za rukáv a stáhl k jedné z lavic.

Pohodlně usazený na dřevě si složil ruce do klína a zvedl hlavu. Na okamžik to vypadalo, jako že jen obdivuje strop nad ním, zatímco Wandin pohled putoval kolem ní po davu. Část katedrály byla oddělená rudou páskou a v dálce mohla přes těla těžce rozpoznat nasvícenou modrou vytrýnu. Oči jí klesly směrem k ceduli nedaleko ní.

„To není dobré," vydechla a znovu vytáhla telefon. Loki k ní shlédl.

„Co?"

„Korunovační klenoty," vysvětlila a zadusila hlasitý povzdech. Doslova si nemohli vybrat horší čas, „vystavují je vždycky jen jednou za dlouhou dobu, u nějaké významné příležitosti - na internetu píší, že chtějí zvednout morálku po probliknutí - proto je tu tolik lidí."

„A proto ta zvýšená ochranka."

„Zabezpečení pojede na maximum," i za normálních okolností by bylo těžké vloupat se do budovy jako tato, nyní to bude prakticky nemožné bez spuštění jediného alarmu. A Wanda se nijak netoužila zapsat do dějin jako zlodějka artefaktů. Na druhou stranu, i když byly okolnosti abnormální, oni dva byli také abnormální jedinci.

Například Lokiho tvář zůstávala zcela klidná. Jako by ho blízkost dalšího klíče krotila.

Rukama se opřel o opěradla lavice, povýšený úsměv na tváři.

„Možná je to znamení," řekl jí tiše a i jeho pohled padl k fotografii zmíněných klenotů na nedalekém plakátu. Wanda se na něj nechápavě podívala. Pochybovačně svraštila obočí.

„Čeho? A od koho?"

Wanda toho moc o Asgarďanech nevěděla, ale podle toho že si říkali bohové a když Loki nadával, proklínal jméno svého otce si nemyslela, že budou zrovna náboženské typy. Očividně měli nějaké své nebe a peklo, ale vzhledem k tomu, že z něj mohli někoho vyhodit nemyslela si, že se jednalo zrovna o spirituální ideologii.

„Vesmíru přeci," pokynul jí a poté kývl směrem k plakátu, „myslím, že by mi seděly."

Wanda přejela pohledem mezi ním a klenoty, než pochopila. Protočila očima.

„Chtěla bych vidět jak si na nich zlomíš vaz," ušklíbla se a zkřížila ruce na prsou, „Navíc, neříkal jsi sám, že na Asgardu utínáte ruce zlodějům?"

Odpověděl jí úsměvem.

„Nemusel bych ji krást," řekl jí, „Jsem bůh. Stačilo by mi si ji prostě vzít."

„Jsem si docela jistá, že místní tě na tomto území neuctívali," odtušila. Věděla, že Sokoviané rozhodě ne, „A Asgard vybuchl."

Samozřejmě, pořád tu byl Nový Asgard, ale ten byl v tuhle chvíli spíše městským státem s minimem pravomocí a sílou. Žili vlastně na milost ostatním a větším státům, které se tu mimozemšťany tolerovali jen protože měli strach co by se stalo kdyby ne. Nakonec, stačil jen jeden šílený bůh na to, aby New York málem lehl popelem.

A právě ten bůh nyní potřásl černými vlasy.

„I kdyby-" prsty netrpělivě poklepal o povrch dřeva, „-pořád jsem princ devíti světů. Patří mi to tu všechno," obrátil se k ní a jejich pohledy se setkali, „i ty mi patříš."

Wanda na něj zamrkala. Nebyla překvapená, že to doopravdy řekl - nakonec, tohle byl Loki - ale stále se najednou nalezla beze slov. Chtěla mu hned odporovat, ale to bylo co očekával, že udělá, že se sním bude hádat. Snažil se jí ublížit, vyprovokovat, možná tu bylo něco co ho na jeho povýšené povaze prostě bavilo.

Jí to bylo jedno.

Wanda se vytáhla do stoje, chlad na tváři a jeho pohled ji následoval. Nadechla se a místnost se nadechla s ní, magie se stahovala kolem ní. Přiklonil se k němu blíže, tak blízko, že musel cítit její dech na tváři. Dala si pozor, aby jí usměv byl cítit na hlase.

„Pro tvoje vlastní dobro," šeptla, „doufám že tomu doopravdy nevěříš."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tahle kapitola se měla jmenovat původně prostě "Praha" ale... rozhodla jsem se, že tohle je mnohem vtipnější a trefnější. heh.

S láskou Pavla.