╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

VIII. | Pleasure of pain

WANDA SI PRUDCE STRHLA Z OČÍ PÁSKU. Podlaha se jí motala pod nohama, svět otáčel špatným směrem a najednou nemohla dýchat. Ruce jí automaticky vystřelily směrem ke krku, však nenalezla tam nic, co by jí bránilo v dýchání, kromě vlastní malátnosti. Prakticky poslepu nahmatala zeď vedle sebe a kdyby se jí nepřidržela, nejspíše by jí vlastní nohy neudržely. Nejdříve jí napadlo, jestli ji nějak neotrávil, nebo neproklel. Byla si ale docela jistá, že to by zaregistrovala. Navíc, když se natáhla po svojí magii, byla stále tam.

„Co to bylo?" vydechla Wanda a tiše zaklela, svaly zatažené.

„Jednoduché přemisťovací kouzlo," odpověděl Loki klidně a zastrčil si nevzrušeně ruce do kapes svého kabátu. Výmluvně ji obešel, „Hádám, že jsem mohl zmínit, že vyžaduje trochu zvyku. Pro začátečníky může působit lehce dezorientující."

Lehká dezorientace nebylo to, co Wanda cítila. V krku se jí usadil knedlík, hlava jí třeštila a bylo těžké pořádně se nadechnout. Připadala si, jako by jí právě protáhl řadou těch nejdivočejších horských dráh a potom nechal hodinu sedět na kolotoči. Dnes sice pořádně nevečeřela, ale stejně pokud by tom vedle ní nestál, bývala by si nejspíše vyprázdnila žaludek přímo na místě. Protože tam ale pořád byl a ona byla daleko od bezpečí, donutila se dlouze nadechnout a zaostřit na svět kolem sebe.

Přemisťovací kouzlo dělalo přesně to, co byste od něj očekávaly. Během jediné krátké chvíle opustili starou, napůl rozpadlou knihovnu a přesunuli se do pavilónu strojů, techniky a páry, kterou byla zchátralá továrna. Museli být někde blízko dálnice, protože přes hlukot některých strojů mohla sotva slyšet svoje vlastní myšlenky. Pokud ale mohla soudit podle svého podvědomí, kromě toho byla oblast prakticky prázdná.

Bylo to ideální místo pro něčí mučení. Nebyl tu v okolí nikdo, kdo by mohl slyšet křik.

Wanda polkla a vydala se za Lokim, který nečekal na to, až se jí svět přestane točit pod nohama.

„Přemisťovací kouzlo?" zeptala se ho, „To je to, co jsi nechtěl, abych viděla?"

Když to řekla, sevřela rudou stužku pevně v ruce a znovu si jí stáhla zrzavé vlasy. Bůh neplechy pokrčil rameny.

„Jeden by nikdy neměl odhalovat své nejlepší triky nepříteli."

Bylo to jistě užitečné. Když tedy opomněla tu část se závratí. Mít schopnost přenést se z jednoho místa na druhé. Však když shlédla dolu, žádný prsten, jako ten který nosil Strange nenašla, takže tu musel být jiný způsob. Takový, který Loki nechtěl, aby Wanda znala.

Do nosu ji praštila pachuť krve, která výjimečně nepřicházela z bohova oblečení. Následovala Lokiho hlouběji do spletitých uliček továrny a pohled jí tančil kolem ní. Konečně ho uviděla.

Bývalý agent Hydry seděl sehnutý na dřevěné rozvrzané židli, ke které byl připevněn řetězy, které Loki musel strhnout z nějakého místního stroje - alespoň podle jejich rezi to tak vypadalo. Kůži na místě, kde se jí dotýkalo železo měl zarudlou a odřenou, oblečení roztrhané a přes zničenou látku mohla Wanda vidět obvazy, za jejichž pomocí se snažil bůh neplechy muže udržet naživu. Stále, ve chvíli kdy na agenta pohlédla poprvé a zahlédla jeho mastnou pokožku a zplihlé vlasy, myslela si, že už nedýchá.

Pouze když Loki přistoupil blíže a probudil ho svými kroky muž poposkočil na místě. Stačil mu jediný pohled do ostrých očí boha neplechy, na to aby sebou začal zběsile škubat a cosi mumlat do roubíku přes jeho ústa. Hlasité řinčení okovů se rozléhalo sálem, jak se smrtelník marně snažil uvolnit. Hledíc na jeho zubožený stav, byla vlastně jen zázrak, že měl stále energii i na to - obzvláště když by mohl být Wandin pradědeček. Bývalo by jí ho bylo i líto, ale potom si vzpomněla, že je to vlastně nacista a všechna lítost ji opustila.

„Budu to brát tak, že tě nenapadlo ho podplatit?" nabídla Lokimu a upoutala tak na sebe pozornost muže. Ten se k ní prudce obrátil a Wanda se lekla, že ji poznal, však i když se jeho oči rozšířily nebylo to proto, že by před sebou viděl Avengera. Nýbrž proto, že ji svým zoufalým pohledem prosil o pomoc. Okamžitě se snažil židlí přisunout blíže k ní. Nemusela mu číst mysl na to, aby poznala že je z Lokiho doslova vyděšený k smrti.

„Ticho!" zavrčel nespokojeně bůh plechy, trochu jako divoký vlk a ostří se mu zalesklo v ruce. Wanda si udělala mentální poznámku, že ho neviděla ten nůž vytahovat. Muž se sice přestal snažit prosit Wandu o pomoc, ale nemohl zakrýt řinkot řetězů, jak se mu jen třásly svaly.

Těžko říci jestli strachem, bolestí, nebo jen pouhým stářím.

Lokiho tvář se nezměnila.

„Máš tři minuty," pokynul jí chladně, bez toho aby k ní zvedl pohled. A ani nevěděla, jestli chtěla v tu chvíli vidět jeho oči, nebo to co se nacházelo za nimi. Skepticizmus v jeho hlase jí zcela stačil. Snad to byla nějaká speciální osobitá póza, kterou zaujal před svojí obětí - to jak hrdě zvedl hlavu a zatnul čelist.

Donutila se od něj odtrhnout pohled a soustředit se na svůj úkol. Byl to zázrak, že ho vůbec byla schopna přesvědčit, aby ji sem vzal, nechtělo se jí pokoušet štěstí tím, že by meškala. Tohle jí nepřipadala jako dobrá chvíle, kdy by spolu měli bojovat. Přistoupila k muži blíže, klekla si na jedno koleno, aby k němu měla blíže a opatrně se natáhla po jeho podvědomí. Měla tušení, že to nebude hezké - bůh ví, jak dlouho ho tady Loki držel - a bylo správné. Agentova mysl byla jeden velký chaos, plná bolesti, hněvu a strachu.

Ty pocity se jí vžíraly do kůže, tlačily se na ni jako přílivová vlna. Nádechem je ale zahnala, šetrně je odhrnula na stranu a ponořila se hlouběji, než kam jen smrtelník mohl dosáhnout. Ani jeho vlastní paměť dost možná tak daleko nedosáhla, nebo si to alespoň nevybavoval. Však Wanda měla jeho život rozložený před sebou jak dlouhou mapu.

Díky televizi si lidé často představovali svět před sto lety jako černobílý. Však barvy se nenalily do světa až s příchodem barevné televize a ani starcovi vzpomínky nebyly bez odstínu.

Wanda sledovala jak se s nadšením přihlašuje do armády, jak oslavuje svoje přeložení do Hydry. Naschvál přeskočila ty vzpomínky, ze kterých se jí chtělo lámat kosti a trhat vlasy. Protože jen záblesk klečících civilistů a hlasité výstřely ji převracely žaludek naruby. Ani nemluvě o nemocničních sálech, které Wandě byly až moc povědomé, nehledě na to, že to nebyla ona, koho položili na kovový stůl.

Agent, kterého Loki zajal nebyl nijak významný - kdyby ano, tak by se mu nedařilo utíkat světlu tak dlouho - jen další řadový voják. Bylo to ale dost na to, aby ho sledovala procházet se dokumenty ve kterých se mimo jiné objevoval starý železný klíč. Stejný, jako který jí seděl v kapse.

Jakmile nalezla to vodítko, už se ho nepustila. Sevřela ho pevněji a nechala se jím táhnout napříč Evropou. Však pohled řadového vojáka vedl jen tak daleko. A poslední vzpomínku, kterou měl muž na klíč bylo, jak ho v krabici zanechávají v jedné z nacistických kanceláří. Více ale ani nepotřebovala. Ty budovy totiž byl o něco starší, rozpadlejší a nálada temnější, však i kdyby nepoznala to město, poznala ten jazyk.

Věděla přesně, kde další klíč je.

Nebo alespoň kde ho muž před ní zanechal.

Wanda s hlasitým výdechem vystoupila z agentovi mysli. Přešlápla na místě, jako by se jí až nyní vrátila síla do nohou a pohled zostřil. Procházení myslí bylo komplexnější, než pouhé čtení myšlenek, nebo vyvolávání strachů. Vyžadovalo to větší soustředění a oddělení vlastního vědomí od těla. Pár vteřin trvalo než se jí podařilo tuto hranici zase vyrovnat a najít dech. Připadala si totiž, jako by ho dlouho zadržovala.

„Vím kam ho odvezli," řekla tiše a koutkem oka vnímala jak se k ní Loki prudce obrátil. Ani se nesnažil skrývat napětí v jeho hlase. Jeho tikavost a netrpělivost byla zpět, ale v jiné formě.

„Cože?! Kam?!"

„Střední Evropa. Čechy. Myslím," Wanda si zastrčila za ucho neposedné zrzavé vlasy, které se jí uvolnily během jejího snažení. Wanda tam nikdy nebyla - ne doopravdy, viděla pouze fotografie, které si její rodiče lepily na lednici ze svých výletů. Ze Sokovii to nebylo daleko, vlastně sdíleli hranici a v době klidu lidé často cestovali mezi jednotlivými státy. I jejich jazyk byl dosti podobný - vlastně prakticky stejný. Proto také nepochybovala o tom, co viděla a slyšela.

„Takže další díra?" zeptal se jí nevzrušeně Loki a ona mu na to odpověděla nespokojeným pohledem. Věděla, že nemá právo cítit se ublíženě, však jako malá si často myslela, že tato malá zemička uprostřed Evropy byla tím, čím by mohla být Sokovia, kdyby se tam jen nebojovalo. Bylo to příliš blízko domovu. Polkla.

Když Wanda nevypadala, že by z ní dostal Loki bližší informace, tvář mu ztvrdla. Natáhl k ní ruku.

„Vzal jsem tě až sem," řekl jí chladně, „Teď ten klíč."

Wanda zaváhala a skutečně zmíněný artefakt nahmatala v kapse. Loki se nezastaví, dokud nezíská všechny klíče a Hydra ani Fury zase nespomalí, dokud nedostanou jeho. Bohu neplechy nezáleželo na tom, kolik lidí zraní, kolik lidí se ztratí v křížové palbě. Kamkoliv jen vkročil, krveprolití ho následovalo. Bylo těžké odhadnout, kolik životů by bylo ztraceno, kdyby ho odsud prostě nechala odkráčet.

Navíc to byl stále zločinec a vrah.

Představa, že ho ale vydá Furymu se jí nelíbila o moc více. Nakonec, pokud Thor nelhal, byl to Thanos, kdo byl zodpovědný za New York a v posledních vteřinách života se mu Loki postavil. To muselo něco znamenat. Ani on si nezasloužil trpět na dně oceánu, bez magie a sám.

Rády by si myslela, že by mu mohla vysmlouvat jiný osud, ale tak naivní nebyla. Fury jí sotva věřil a po dnešním zmizení ji bude věřit ještě méně.

Nehodlala ho nechat jít, ani mu bránit. Takže měla jen jedinou možnost.

„Změnila jsem názor," zvedla k němu pevný pohled Wanda, „Jedu s tebou."

„Prosím?"

„Nijak netoužím tě předat Furymu," vysvětlila a přistoupila blíže. Loki byl z jejích slov natolik překvapený, že se ani nestihl zaměřit na její opakované odmítnutí mu klíč vydat, „Ale jen tak tě nechat jít také nemohu. Zanecháváš za sebou mrtvoly, Odinsone."

Nevypadal tím obviněním nijak ublížen. Naopak se trpce uchechtl a zkřížil ruce na prsou.

„A tvoje první logické řešení je, že mi pomůžeš," řekl tónem, jako by se jí snažil naznačit, že by ho měla prostě zatknout, bez toho aby to doopravdy řekl nahlas. A Wandě se nelíbilo jakým způsobem to poslední slovo rezonovalo v jeho ústech. I když to ale nebylo zrovna to, co by sama použila, nepopřela to. Loki si odfrkl a přešlápl na místě, „Ne. Jsme nepřátelé-"

„Nikdy jsem netvrdila, že ne," přerušila ho Wanda a přistoupila blíže. V očích se jí rudě zajiskřilo, pohled který by mohl poslat leckterého muže do kolen. Lokiho alespoň na krátký okamžik umlčel, „Nemusím ti pomáhat. Pokud ale nejsme spojenci, tak jsme soupeři a ráda bych ti připomněla, že jsem to já, kdo má o jeden klíč náskok."

Loki konečně pochopil a i jeho pohled ztvrdl. Stín mu přetáhl rysy a mírně přivřel oči. Rty stáhl do tenké linky.

„Ten meč patří mě."

„Ještě ho nemáš."

„Před pár hodinami si ještě ani nevěděla, že existuje!"

„Ne, ale teď to zní jako něco, co by se mi mohlo hodit," odvětila a pravdou bylo, že jí nemohlo méně záležet na nějakém starém meči. Nehledě na to, jak mocný byl. Ona si pravdu mohla snadno zjistit sama a její schopnosti byly její nejlepší zbraní. Však Lokimu na ní záleželo. Bylo to to slabé místo, na které musela zatlačit.

Přiklonil se k ní tak blízko, až mohla cítit jeho horký dech na tváři.

„Nepokoušej své štěstí, smrtelnice. Ještě jsi nepoznala, jaké je to být můj nepřítel," místnost kolem nich se o stupeň ochladila, „věř, mi nechceš jím být."

„To ani ty," pronesla bez bázně, pohodlná ve svých slovech, „Protože mě potřebuješ."

To ho donutilo se zasmát. Trpce a táhle.

„Doopravdy?!"

Nenechala se tím odradit. Bylo tu totiž něco, co ani Fury ani Hillová nevzali v potaz. Co se skrylo, pod drahé lidské oblečení, hrdý postoj a znalost jazyka. Však když se na něj teď dívala, měla pocit, že Loki doopravdy nerozumí lidskému světu. Ne, tak aby byl schopen na něm hledat klíče dlouho zapomenuté v historii.

„Neumíš řídit, neumíš se orientovat v dopravě, ani v zeměpise a jdou po tobě dvě největší tajné organizace na světě. To, že tě ještě veřejnost nehledá teď, neznamená že si to Fury do dvou dnů nerozmyslí a nevyvěsí tvoji tvář na každý roh."

„Vypořádal jsem se s horším."

„Ne, nevypořádal," opravila ho ostře Wanda, „Víš vůbec co je to internet a jak funguje? Tohle není tvůj svět, tohle je svět lidí a je jen otázka času, než si někdo udělá obrázek a napíše na twitter, že právě viděl někoho, kdo až neblaze připomíná muže, který se pokusil ovládnout zemi před deseti lety. Tyhle informace se šíří rychle. Před tím se nemůžeš schovat, ne doopravdy."

Loki se svoji reakci pokusil skrýt za chladnou masku své tváře, ale ona stejně poznala ze způsobu, jakým se naplnul ve svalech, že mu její slova nejsou zcela lhostejná. Jeho hlas byl ale stejně mrazivý jako kus ledu.

„Má tohle pointu?"

„Můžu ti pomoct najít tvé milované klíče a ten meč," dlouze si ho prohlédla od hlavy až k patám, „Výměnou požaduji jediné: až tohle skončí a prach se snese, vydáš se se mnou do nového Asgardu."

Wanda si nebyla zcela jistá vztahem, mezi Lokim a zbytkem Asgarďanů, ale usoudila, že pokud tu někdo mohl nejlépe zvládnout jeho návrat, tak to byly oni. Valkýra ho podle všeho osobně znala, bojovala po jeho boku, jen tak ho Furymu nepředhodí. Možná se jí dokonce i podaří kontaktovat Thora.

Nutno říci, že Loki zbledl o jeden odstín. Pokusil se to zamaskovat trpkým smíchem a další jedovatou odpovědí.

„Slyšíš se vůbec?!"

Wanda neodpověděla, pouze na něj zůstala trpělivě hledět. Protáhla se kolem něj a jen jako by mimochodem k němu prohodila:

„Vlak odjíždí v osm."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tak se naši čarodějové konečně dali dohromady - alespoň v tom pracovním smyslu - pokud si ale myslíte, že to odsud bude jednoduché, tak se mýlíte. Stále se ještě musí zbavit Furyho, Hydry a... po posledních epizodách WandaVision mám chuť přidat do souřadnice i SWORD. Jen proto abych mohla Haywardovi nakopat zadek. Ne, vážně Pierce, Ross a teď Hayward - nikdy nevěřte starému bílému chlapu u moci. Na to si ale budete muset ještě chvíli počkat. 

S láskou Pavla. 

PS [ Nechtěla jsem mluvit o další epizodě WandaVision, ale: ]

MARVEL, ANO JÁ JSEM ČETLA COMICSY, ALE POKUD SE JEN DOTKNETE TOHOTO DOKONALÉHO STVOŘENÍ, TAK SI PRO VÁS PŘIJDU: