╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

IV. Walking on shards

VŠECHNO SE STALO AŽ MOC RYCHLE. Wanda mohla slyšet křik agentů, sklo létalo kolem ní. Automaticky se po Lokim natáhla, ale k vlastnímu úděsu zjistila, že její ruka prošla skrz. Zalapala po dechu a klopýtla, ale to už svět kolem ní naplnila záře a bůh jí začal mizet před očima, jako by tam v první řadě ani nikdy nebyl.

Taky že nebyl.

Wanda se prudce rozhlédla kolem sebe, ignorujíc vojáky kteří na sebe štěkali nejisté rozkazy. Těžké zbraně jim cvakaly v ruce a i přes tmavé helmy Wanda rychle poznala, že jsou ještě zmatenější než ona. Jeden z mužů se vydal se prozkoumávat zbytek krámku. Starožitnictví se plnilo agenty a netrvalo dlouho, než zaslechla první jasné:

„Čisto!" následované zástupem podobných odpovědí.

„Ne, ne, ne," zaklela tiše Wanda. Nedokázala spustit oči ze své levé ruky, však i poslední zbytky Lokiho magie se jí už setřásly z kůže. I když to ale byla jen iluze, pořád tu musel někde být. Někde blízko.

„Nemohl se dostat daleko," prohlásila pevně a bez další myšlenky se protáhla kolem ředitele na ulici. Fury už se nadechoval, aby jí něco řekl, ale ona mu nevěnovala pozornost. Její podpatky klapaly o kamenou dlažbu ulice a pohled jí putoval po davech na farmářských trzích, mezi turisty i kavárnami. Však žádné prameny černých vlasů nezachytila.

Nebyla to ale jako by se mohl prostě vypařit.

Wanda se dlouze nadechla a s výdechem se ponořila do svého podvědomí. Zapátrala po tom co by mohla být bohova mysl a sevřela ji rak pevně, jako by jí měla proklouznout mezi prsty.

Pro její schopnosti žádná mysl a žádná duše nebyla stejná. Některé zářily o něco více, jiné méně, jejich vůně se lišily, stejně jako pocity, které ji udeřily, když do nich vstoupila. Pro její vnitřní oči byl svět barevnou mozaikou, které se nemohlo vyrovnat nic z fyzického světa.

Přesto si myslela, že Lokiho mysl by mohla být alespoň trochu podobná té Thorové. Byli to nakonec oba Asgarďané, neb ne?

Jak se jen zmýlila.

Zatímco mysl vladáce Asgardu připomínala svou živostí a veselostí zlatého retrývra, který byl jen tak mimochodem neustále obklopen elektřinou, ta Lokiho byla chladná jako kus ledu. Až mohla skoro cítit jak jí namrzají prsty, když se jí dotkla. Co více, obklopovaly ji ze stejného ledu postavené zábrany, silnější než cokoliv co kdy předtím Wanda viděla. Samozřejmě, pokud by na ně pořádně zatlačila, pořád by je nejspíše mohla probourat, ale něco jí říkalo, že by to pro ni bylo stejně bolestivé jako pro něj.

Prozatím se jí tedy nechala vést.

„Maximovová-" začal Fury, ale to už byla Wanda ve vzduchu a její nohy poprvé dopadly na povrch střechy. Staré tašky pod jejíma botama nespokojeně mlaskly, ale ona tomu nevěnovala pozornost. Nejrozumnější pro něj sice bylo zmizet, ale něco jí říkalo, že zůstat a pozorovat chaos v dáli, bylo přesně něco, co by mohl bůh falše udělat. A skutečně. Z tohohle místa mohla vidět až na nedalekou věžovitou střechu, na jejímž okraji se poklidně vykláněl zmíněný Asgarďan. Nedokázala říci, kdy si jí všiml, ale pohotově zmizel za okrajem budovy.

A ona se vydala za ním.

„Mám ho," vydechla do sluchátka, magie jí pomáhala balancovat na střeše bez toho, aby musela zpomalovat. Lokiho zářivě modrá mysl jí sloužila jako jasný maják, jako její vlastní stopovací zařízení. Původně měla strach že ve městě tak plného lidí, tak plného rozličných myslí, se jí ho tímto způsobem nikdy nepodaří najít, ale jakmile už ho jednou měla, nebylo těžké se ho držet.

„Nenechte ho útect!" odpověděl Fury, jako by to snad měla Wanda v plánu. I když, jen Bůh věděl, co bude muset udělat, aby dostala své odpovědi.

Loki byl rychlý a v uličkách Paříže se orientoval - více než ona když na to přišlo. Nešikovně došlápla na jednu z tašek a ta se pod uvolnila. Jen za pomocí magie se udržela ve stoje, ale destička stále sklouzla po střeše dolů a roztříštila se na ulici. Zaslechla hlasité výkřiky a množství francouzských hlasů, ale jakmile se ujistila, že nikdo nebyl zraněn, pokračovala v běhu.

Když se jí konečně podařilo boha dostihnout, srdce jí rychle bilo v hrudi, nohy jí těžkly a sotva mohla dýchat. Neměla jeho božskou výdrž - ani nemluvě o tom, že tohle měla být její dovolená. Na podobný trénink se nepřipravila. A on přitom ne a ne zastavit. Napadlo jí po něm zavolat, ale co mu tak mohla říci?

Stůj?

Wandě se nad tou myšlenkou chtělo smát.

Napadlo ji něco lepšího.

Vznesla se do vzduchu, přenesla se před něj a zastoupila mu cestu. Zastavil se.

„Dobrý trik," řekla mu, „Ale nestačí to."

Stanuli naproti sobě, každý na jedné ze střech, každý určité množství magie v krvi. Což bylo něco, na co Wanda odmítala zapomenout. Znovu si ho prohlédla. Od své iluze se prakticky nelišil, pouze na jeho pohybech bylo něco přirozenějšího. Když se narovnal, hlava mu klesla na stranu a daroval jí krvelačný úsměv.

„Jsi ta čarodějka," odtušil Loki po chvíli, „Maximovová, že?"

„Přátelé mi říkají Wanda," odpověděla pohotově a dvakrát sevřela ruce v pěst a zase je uvolnila, jako by zkoušela jejich pružnost, „Ale my nejsme přátelé, že?"

Tomu se Loki uchechtl.

„Ne," v očích se mu zajiskřilo, „To nejsme."

Na okraji jejího zorného pole se něco zajiskřilo a to už po ní bůh vrhl hned několik svých dýk. Jednoduchým štítem je setřásla, pouze jediná utekla její pozornosti a jen o pár centimetrů minula její oko. Mírná bolest jí přejela po tváři a ona to později přičte šrámu na líčku. Nyní však její pozornost seděla pouze na něm.

Protože tuhle hru mohli hrát dva. Loki se natáhl po další dýce, ale ona byl rychlejší. Dlaně jí obalily paprsky rudé magie a zvedla. Tašky ze střechy pod ní se začaly loupat, vytrhávat se z omítky, poletovaly jí nebezpečně kolem hlavy. Takže když se k ní přiřítila další várka ostří, byla připravena. Tašky se o dýky roztříštily, ale to jí jen dalo více palebné síly.

To vše se silou tisíce divoký sršní sneslo na boha neplechy. Stovky kusů pálené hlíny se jak střepy rozletěly vzduchem až bylo i pro ni těžké poznat, jestli zasáhla cíl. Neslyšela toriž žádný výkřik, žádnou známku nárazu, kromě hlasitého tříštění se cihel.

Co více, když se slehl prach, Loki byl pryč.

Prudce se rozhlédla kolem sebe, když si všimla krvavé stopy na okraji střechy. Takže přeci se jenom trefila. Krvavou šmouhu sledovala na ulici pod ní a potom hlouběji do Paříže. Její kroky byl rychlý a pohledem skenovala své okolí. Slunce klesalo k obzoru a stíny se protahovaly. Šero se snášelo na město, však ještě bylo brzo na rozsvícení pouličních lamp. Dávalo to Paříži teplý, však tajemný nádech.

Snížená viditelnost jí nezastavila. Pořád měla svoje vnitřní oči, když selhaly ty fyzické.

„Maximovová, jak jste na tom?" zeptal se jí zničeho nic Fury a ona si hlasitě povzdechla. Snad proto si nevšimla ruky, která jí sevřela rameno a prudce s ní praštila o zeď. Překvapeně vyjekla, jak její hlava bouchla o stěnu a prudká bolest jí vyrazila lebkou.

„Neměla jsi mě sledovat," řekl jí Loki, předtím než sevřel její vlasy ve dlani a znovu poslal její spánky vůči cihlám. Snad to bylo šero, snad to byla bolest, že se jí na okamžik zatmělo - jak zvláštní pocit to byl, mít otevřené oči a přitom nevidět nic. Klesla na kolena a musela se zapřít rukama o zem, aby neklesla ještě níže. 

„Neměl jsi se vracet," zasípala a pokusila si protřít si oči. Trhavě dýchala.

Odpovědí jí bylo kopnutí do čelisti tak silné, že jí hlava klesla na bok a mohla cítit novotu jeho bot v ústech. Někdy v té době se musela kousnout do jazyka, protože se jí ústa plnila krví.

Kdyby ji tam v tu chvíli nechal a rychle zmizel, podařilo by se mu utéct. Bohužel pro něj, tak neučinil. Místo toho klesl vedle ní a sevřel její hrdlo v ruce.

„Měla bys vědět," slyšela ho říci a stisk na jejím krku posílil. Automaticky mu objala zápěstí, „Že opravdu oceňuji, co jsi udělala Thanosovi. I když jsem trochu zklamaný, čekal jsem trochu více-"

Bylo to dost na to, aby se její pohledy vyčistil. Prudce otevřela oči, prskla mu krev do tváře a kolenem ho kopla mezi nohy. A protože i bůh je stále mužem, ta rána ho donutila bolestivě zasyčet a pustit ji. Ani si nevšiml jak mu rudá magie objímá končetiny, dokud s ním nehodila o protější zeď. Pokusil se s ní bojovat, ale síla ho držela pevně na místě.

Wanda hlasitě zakašlala a utřela si ústa od krve. Tiše zaklela a odhrnula si vlasy z obličeje. Za pomocí stěny se vytáhla do stoje a přistoupila blíže.

Daroval jí nenávistný pohled dravce.

„Pust mě, pokud víš co je pro tebe dobré."

Wandě se chtělo smát.

„Budeš se muset snažit více než to."

Přešlápla na místě, aby vyzkoušela sílu svých nohou.

Uchechtl se: „Nemůžeš mě takhle držet věčně. Časem ti dojdou síly."

„Nepotřebuju tě tu držet věčně," opáčila pohodlně a přistoupila blíže - možná moc blízko, vzhledem k tomu že měl na tváři stále její krev, „jenom chvíli."

Wanda věděla, že by měla zavolat Furymu, ale něco jí říkalo, že tohle je poslední chvíle kdy s ním bude moci mluvit o samotě. Jakmile totiž dá signál, její okolí se naplní agenty, kteří je budou trhat od sebe a ona se už nikdy nedozví význam svého snu. Minimálně dokud už nebude pozdě.

Takže Fury počká.

„Co jsi hledal v tom starožitnictví?" zeptala se ho, pohled přísný.

„Vůbec nic."

„Nevěříš snad, že tomu skutečně uvěřím?"

Tomu se hlasitě zasmál.

„Je mi úplně jedno, čemu věříš nebo ne," potřásl černými vlasy, „Nenechám se vyslýchat prašivou Mitgarďankou a už obzvláště ne Avengerem."

Wanda podobnou odpověď očekávala, ale stejně jí ponechala nepřijemnou pachuť na jazyku.

„Chtěl bys raději, aby tě vyslýchal Fury?" obočí jí vyjelo nahoru, ale jeho odpověď byla stejně cynická jako předtím, až přemýšlela jestli si tyhle konverzace předem v hlavě připravuje.

„Myslím, že jste všichni stejní šašci."

„Ty jsi ten, co se po světě promenáduje s rohatou helmou na hlavě," oplatila mu a tvář se jí zkroutila mírným zaujetím, když si ho prohlédla od hlavy až k patě. Na jeho oblečení totiž v tuhle chvíle nebylo nic výstřednějšího, než cena určitých předmětů, „Kde ji vůbec máš teď? Stydíš se ji snad ukázat?"

„Pusť mě dolů a já ti ukážu," vyzval ji Loki způsobem, který jí spíše provokoval, než skutečně žádal. Pokusil se protáhnout a Wanda si všimla pramínků krve stékající po zdi. Málem by zapomněla, že stále krvácí.

Dlouze si ho prohlédla a skutečně. Černá košile se mu na boku zbarvovala purpurem. Beze strachu mu setřásla prach z hrudi - na což reagoval nedůvěřivým přivřením očí - prsty jí putovaly až k ráně, kde se setkala s horkou krví. Bez varování mu zajela nehty do rány a jeho svaly se napnuly v bolesti.

„Copak?" zeptala se ho chladně, „Bolí to?"

Nemusela to dělat, ale na druhou stranu, on také její hlavu omlátil o zeď o něco více než musel. A její čas utíkal. Navíc, on byl dobyvatelem New Yorku. Trochu bolesti zvládne.

„To pověz ty mě," slyšela ho říci, však jeho ústa se ani nepohnula. Ucítila jeho horký dech na tváři a najednou si byla nepříjemně vědoma toho, že ta odpověď přišla odněkud za ní. Prudce se otočila, rudá magie jí následovala a roztrhla jakoukoliv Lokiho iluzi, kterou tam nastražil. Již známé zlaté světlo naplnilo uličku.

A pak, stejně jako vždycky když se to nejméně hodilo jí zapraskalo ve sluchátku.

„Maximovová? Jak jste na tom? Nemůžeme vás přesně zaměřit."

Až nyní si Wanda uvědomila, že slyší blížící kroky agentů. Museli ji vystopovat. I kdyby jen okrajově. Už chtěla tiše zaklít, však zastavila ji dlaň na tváři. Loki, který se musel uvolnit, když se ohnala po té iluzi, jí překryl ústa, přitáhl k sobě a rukou objal pas. Jako první vnímala něco studéného pod žebrem a až podruhé viděla jak se jeho dýka leskne v šeru. 

Pokusila se mu vymotat, ale on ji pouze sevřel pevněji a zaryl nůž varovně do kůže.Zasyčel jí do ucha, aby byla tiše. Rychle pochopila proč.

Uličkou kolem nich proběhlo několik Furyho agentů, jejich krok rychlý a pevný, však přes rozkazy létající vzduchem si nikdo nevšiml dvojice se tisknoucí ve stínu. Wanda Lokimu zaryla nehty do kůže tak silně, až si byla jistá, že to zanechá jizvy.

„Tak kde jste?!" dožadoval mezitím Fury a musel to slyšet i Loki, protože se přiklonil blíže, aby ho mohla slyšet jen ona.

„Řekni mu, že jsi mě ztratila," poručil jí, „a žádné hlouposti."

Na znamení svých slov zatlačil na hranu nože a první kapky krve jí stekly po kůži. Snažila se to ignorovat. Vlastně si musela připomínat, že tohle je ten stejný muž, který jí možná jednou zachrání život, takže by nebylo rozumné s ním praštit o zeď znova.

Sundal jí dlaň z úst a místo toho jeho prsty znovu našly její krk. Nechal jí přesně tolik dechu, na to aby mohla odpovědět.

„Jsem v pořádku," řekla Furymu.

„A Loki?"

Pohled dvou kouzelníků se potkal, ale Wanda ani neváhala.

„Je pryč. Omlovám se."

„Sakra-" zaklel Fury, ale to už jí bůh neplechy vypletl z vlasů vysílačku a jediným dupnutím jí rozdrtil na tisíce kusů.

„To je o něco lepší," řekl jí, hlas sladký jak otrávené víno, „Vždycky dokáže být tak otravný."

Wanda mu neříkala, že souhlasí. Namísto toho hrdě zvedla hlavu, pohled chladný i když to nemohl vidět.

„Nepotřebuji ho, abych tě roztrhala na kusy."

„O tom nepochybuji," řekl jí pobaveně a skoro až opatrovnicky jí zastrčil neposedné zrzavé prameny za ucho. Bylo na tom ale cosi znepokojivého, „Pak se ale nikdy nedozvíš k čemu je ten klíč."

„Mohla bych si to prostě přečíst z tvé hlavy."

„Ohledně toho," Lokiho ruka s dýkou putovala blíže k jejímu srdci. Jeho dotek byl studený na její kůži, však ani zdaleka tolik jako ten ostří. Zastavil se až na jednom konkrétním místě a zatlačil jí na kosti, „Tady máte vy smrtelníci čtvrtý a pátý obratel. Je to nejrychlejší cesta k srdci."

„Takže se jen dotkni mé mysli a uvidíš, kolika dalšími způsoby umím zabít člověka," zasyčel jí do ucha, než ji vzal za rameno a donutil ke kroku, „A teď se hni."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Takže se konečně ( doopravdy ) potkali! Jéj. Tedy, nebylo to zrovna nic romantického, ale je to doopravdy pár, pokud se nepokusili navzájem zabít alespoň jednou? Ne, jak jsem řekla bude jim chvíli trvat než si k sobě najdou cestu. Nebo než si nebudou chtít vyškubat oči z důlků. Na druhou stranu, to znamená množství popichování a sexuálního napětí. A kdo by to odmítl? xd

Doufám, že se vám nová kapitola líbila. 

S láskou Pavla.