╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

II. | lethal hearts

WANDA SE SNAŽILA PRO SVOJI DOVOLENOU PŘÍLIŠ NETRUCHLIT. Fury jí ochotně slíbil, že jí proplatí všechny letenky a ubytování a přidal navrch ubytování v jednom luxusním hotelu v hlavní třídě. Takže až se slehne prach, bude mít ještě šanci užít si pár nerušených dnů. To ale vyžadovalo, aby Lokiho našla co nejdříve.

Wandě bylo 16, když se stal New York. Samozřejmě, Sokovia nebyla stejně jako zbytek světa nijak zasažena, takže kdyby to nebylo v každých novinách, nejspíše by se o tom ani nedozvěděla - Měla dost vlastních problémů, tragédie jejího města neměl nasvědomý žádný mimozemšťan, nebo falešný bůh - Pamatovala si ale jak s Pietrem sledovali celou spoušť v televizi otevřeným oknem do obývacího pokoje. Bývala by si i tehdy pomyslela, že to není o tolik horší než to v čem žila ona, kdyby kamera čas od času nezachytila stvůry, které měly ten chaos na svědomí.

A pak v ruce držela žezlo toho dobyvatele a žilami jí proudila jeho energie. Připadala si na vrcholu světa.

Přemýšlela, jestli to bylo tím kamenem, nebo jestli jeho minulým majitelem.

Vlastně to dávalo i smysl, proč by o jeho chycení Fury požádal zrovna ji. Neměla z něho strach - nebyl to v první řadě nikdy její démon - a na rozdíl od Clinta, jí zášť nezamlžovala úsudek. Lukostřelec si i po letech mnohokrát povzdechl, že si přeje, aby ten parchat byl stále naživu, jen pro aby mu mohl prohnat šíp hlavou. A pokud Wanda pochopila správně, Fury chtěl Lokiho živého. Ať už z jakéhokoliv důvodu.

Mimo jiné mezi všemi Avengery k němu měla schopnostně nejblíže. Jen těžce si dokázala představit jak se Sam s Buckym potácí napříč Evropou, aby polapili zhýralého boha. Samozřejmě, skvělou volbou by byl Strange, ale ten byl vždycky divoká karta. Lidské zákony, ani tajné organizace ho nezajímaly a Wanda slyšela o tom, že každého agenta, který se čaroděje kdy pokusil vyhledat postihla série katastrof. Jako by je někdo zaklel.

A jak Wanda znala Stephena, ani by se tomu nedivila.

Během letu zvolila místo u okýnka. New York sice hned po několika hodinách zmizel z dohledu a nahradily jej jen oblaka, ale stejně když si o něj opřela hlavu, sluchátka v uších, nebylo tak těžké představit si, že je někde jinde, někde kde kolem ní nepobíhá skupinka agentů. Jedna z žen - snad jediná skutečná letuška na palubě - jí nabídla deku a ona ji přijala. Ne, že by tedy skutečně mohla spát, ale bylo příjemné na chvíli předstírat, že se kolem ní neschyluje k bouři.

V ten moment, když zavřela oči, pokusila si Asgarďana představit. Vysokého, s černými vlasy uhlazenými dozadu a kruhy pod očima - i když, ty na tom posledním kamerovém záznamu neměl. Vlastně ať už byl v posledních letech kdekoliv, prospělo mu to. Ne, že by tedy skutečnost že její nepřítel velice atraktivní jedinec cokoliv změnila, ale... bylo nutné to vzít v potaz.

Neměla z něj strach. Utkala se s děsivějšími monstry, porazila mocnější tyrany. Přesto to bylo zvláštní. Před pár lety pro ni byl jen nějakým vzdáleným objektem, postavou z příběhů. A nyní se mu měla vydat v patách?

Pokud věděla něco, tak že by o tom neměla říkat Clintovi.

Fury dostál svému slibu, když řekl, že se o vše postará. Skutečně jí auto dovezlo prakticky až na hlavní třídu, do hotelu, který se třpytil před jejíma očima, až se jí zatahoval dech. Pravdou bylo, že ve Francii nikdy nebyla. Ne v době kdy cestovala s Visionem a už rozhodně ne během svého života v Sokovii. A musela uznat, že to možná nebyl ani tak špatný zvrat událostí.

Jediné, co by mohla kritizovat, bylo množství lidí v ulicích.

Pokud se v New Yorku občas setkala se zvídavými pohledy, tady její tvář vyloženě přitahovala pozornost. Lidé se obraceli za jejími zrzavými vlasy, ochrankou z obleků a černá dodávka, ze které vystoupila nijak nepomáhala. Wanda se vyloženě nemohla dočkat, až se Furyho a jeho poskoků zbaví.

Wanda nespokojeně sledovala jak agenti strávili dobrých deset minut kontrolováním jejího pokoje, aby se ujistily, že je bezpečný. Ve chvíli jako tato, se jí chtělo všem hlasitě připomenout, že se tu potýkají se zločincem ze země podobné středověku, ne s technickým mágem a to nejhorší co jí mohl udělat bylo strčit zaklínací pytlíček pod polštář. 

Když se konečně ujistili, že je všechno v pořádku, stanul Fury naproti ní. Začínala mít pocit, že vráska na jeho tváři nijak nesouvisí s jeho náladou, nýbrž že je jeho neustálou maskou.

„Porozhlédněte se kolem a cokoliv podezřelého mi hlaste," řekl jí a ona se nedokázala vyrovnat s rozkazem v jeho hlase, „Více instrukcí vám dodám co nejdříve. Zatím se snažte vyhnout problémům."

Tomu se Wanda zasmála. To samé jí řekl i Clint. Pouze s tím rozdílem, že tomu skutečně záleželo na jejím zdraví. To ale agentovi neříkala, převážně proto, že chtěla aby ji konečně už nechal být. Takže jen souhlasně kývla a trpělivě počkala, než jeden po druhém zmizí za dveřmi. Až poté si dovolila volně vydechnout.

Svěsila ramena rozhlédla se po pokoji. Nebylo to prezidentské apartmá, ale stále to bylo více než kolik by si Wanda kdy mohla dovolit - snažila se příliš nečerpat Starkovu creditku, nicméně nijak neměla strach vyčerpat tu, kterou jí daroval Fury. Dlouze si prohlédla nádhernou květovanou tapetu, uhladila královskou postel a posmutněle si uvědomila, že i ta koupelna s lázní byla větší než byt ve kterém vyrůstala.

Ta myšlenka jí zkazila veškerou radost z apartmánu. Nasadila si tedy raději na hlavu klobouk, na oči brýle, nechala kufry kufry a vydala se do ulic. O to co dál, se může zajímat zítra. Dnes si chtěla užít nerušený zbytek dne v Paříži. Nemyslela si - vlastně ani neměla šanci to všechno stihnout za jediný večer, ale procházka jí prospěla.

Se zatajeným dechem si prohlížela malebné krámky i velkolepou architekturu, vůně květin se nesla ve vzduchu. Samozřejmě, ne všechno bylo dokonalé. Stále mohla vidět odpadky na okrajích chodníků, špínu a nedopalky cigaret v temných koutech, kam světlo nesahá - Wanda si vždycky všímala těchto věcí - však když slunce zapadlo a ulice rozzářily lampy, to všechno zmizelo.

WANDA KRVÁCELA.

Pokud mohla soudit podle bolesti, jednalo se o střelnou ránu. Což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že si nepamatovala, že by ji střelili. Dech se jí zrychloval, nemohla slyšet vlastní srdce bít, jako by snad už dávno opustilo její hruď. Dlaně jí smáčelo cosi horkého a lepilo prsty k sobě. Zalapala po dechu a do nosu jí praštila ta pronikavá vůně kovu a starého masa. Zasípala a klesla na kolena.

Ruka jí vystřelila směrem k hrudi, jenž se jí pomalu ale jistě zbarvovala krví. Bílá košile byla na daném místě roztržená a lepila se jí na kůži. Zmíněná bolest se jí táhla napříč hrudníkem od břicha až k zádům, kdy každý její pokus o nádech následovalo bolestivé zaskřípění.

Konečky prstů měla ztuhlé a zmrzlé, ale těžko říci jestli to bylo proto, že už její tělo opouštěl cit, nebo jen proto že byla prostě zima. Paříž zmizela a nahradila jí pustá studená krajina hor. Sněžilo. Wanda si nemyslela, že viděla sníh od chvíle, do naposledy opustila Sokovii. Neposedné kousky vody se jí pletly do dlouhých hnědých vlasů a usazovaly se na řasách. Tváře měla zarudlé, snad mrazem, snad šokem.

Klesla na kolena a bývala by sklouzla ještě níže, kdyby jí nezachytily dvě pevné paže. Hlava se jí zatočila a ona se do nich automaticky zapřela, nevnímajíc kdo že se to nad ní sklání. Pokusila se polknout, ale ústa se jí plnila krví. Vyprskla ji a potřísnila neznámému šaty.

Bývala by se omluvila, ale nyní soustředila všechnu pozornost na to, aby udržela otevřené oči.

Všechno bylo moc ostré, moc hlasité. Ve spánku jí tepalo, dusila se ve vlastní kůži. Někdo s ní zatřásl a hnědé vlasy jí přepadly dopředu.

Mohla někoho slyšet křičet její jméno, ale to všechno k ní putovalo jen jako by z dálky. Svět se jí rozpadal pod rukama a když se pokusila natáhnout po jejích schopnostech, po té divoké magii v jejích žilách, napnilo jí horko tak silné, že hrozilo, že ji pohltí celé.

„Tak u Odinových vousů, Maximová!"

Wanda zamžourala do světla a konečně se donutila zaostřit na cizince, na jehož rameno jí klesla hlava. Jako první viděla jeho světle modré oči, chladnější než svět kolem ní, však o tolik nádhernější. Připomínaly rozbouřené moře ve kterých se pohupovaly kuse ledovce. Jako další si prohlédla ty ostré rysy, havraní vlasy a tuniku, která zcela určitě nebyla z tohoto světa.

Trvalo jí několik dlouhých vteřin uvědomit si, že jí svírá v náručí samotný Loki Odinson - dobyvatel New Yorku a bůh falše. A co bylo horší, díval se na ni s takovou determinací, až jí přejížděl chlad po zádech

Pokusila se něco říci - zpětně, ani nevěděla co - ale z úst jí vyšlo jen něco mezi kašlem a zavrčením. Věděla, že by s ním nejspíše měla bojovat, ale vlastní končetiny jí připadaly příliš těžké na to, aby proti němu mohla udělat buďto jediný krok. Jednou rukou jí svíral kolem ramen, druhou tlačil na ránu v její hrudi. Tuniku měl pokrytou velkými rudými skrvnami od toho, co byla nejspíše její vlastní krev.

Až později si ale uvědomila, že se jí nesnažil přitížit, nebo že necítila žádnou bolest, nýbrž že se jí snažil zastavit krvácení. Ten fakt jí bude pronásledovat ještě dlouho.

Asgarďan s ní znovu zatřásl a ona mohla vidět, jak se jeho ústa otevírají v náznaku slov, ale to už tu byly další ruce, které ho táhly dál od ní.

Hlava jí klesla dozadu a s ní i celé tělo, které tak ztratilo veškerou svoji oporu.

Něco bylo špatně. A ne jen proto, že měla díru uprostřed hrudi a muž, který se jí snažil zachránit nebyl nikdo jiný, než její údajný nepřítel. Wandu už postřelili. Nebylo to takové. Nemusela tolik bojovat o to udržet oči otevřené, neobklopovalo jí horko, které jí vábilo do příjemného bezvědomí. Neztratila v tu chvíli moc nad svými schopnostmi.

Bez nich prohrála boj o vlastně vědomí dříve než její hlava vůbec dopadla do sněhu.

WANDA SI NEPAMATOVALA DNY, KDY JI ZE SPÁNKU NEBUDILY ZLÉ SNY. Její otec tvrdil, že trpí příliš přebujelou fantasií - matka, že má nějaký dar jasnovidectví v krvi, který musí ještě rozklíčovat. Ať už byl důvod jakýkoliv, pouze když byla příliš vyčerpaná na to vůbec myslet se jí podařilo vyhnout se těm nepříjemným obrazům, které jí ukazovala mysl. Proto se také spánku často vyhýbala a raději zůstávala dlouho do noci buďto s knihou, nebo později na ulici sháněním potravy, nebo hlídáním bratra.

Nebo později v toulání se uličkami Sokovii a líbání se s cizinci u zdi za pár bankovek.

Nebylo to něco na co byla hrdá, ale obírat vojáky o jejich peníze bylo tak snadné až to bylo směšné. Nehodlala nad tím brečet.

Její schopnosti noční můry ještě zhoršily. I když možná více než to, jim dodaly skutečné rysy. Už se nejednalo o náhodné představy, ale přímo útržky toho z čeho měla nejvíce strach, ze vzpomínek, jenž jí honily na každém kroku. Co bylo ale důležitější, čas od času se zhmotnily natolik, že se staly skutečností. Už dlouhé měsíce předtím, než Ultron napadl Sokovii se jí zdálo o Avengers kráčícími napříč ulicemi. Tehdy si myslela, že tam byli zasívat chaos, nikdy by jí nenapdlo, že bude bojovat na jejich straně.

Zdálo se jí o Thanosovi. O Visioně smrti. Bez patřičného kontextu si ale nic z toho neuměla vyložit. Celá záležitost byla příliš kosmická a neskutečná na to, aby si ji sama mohla dát sama dohromady.

Stejně se cítila i nyní.

Wanda vyrazila do sedu a magií k sobě přivolala jednu z mála věcí, která byla skutečně její. Jednalo se o kožený snář s několika krystaly na obalu, jenž jí před lety daroval Steve. Od Pietrovi smrti Wanda nedokázala vystát pomyšlení na vlastní narozeniny a ostatní její rozhodnutí respektovali. Přesto si ale ukradli vánoční čas k tomu, aby jí podstrčili pár balíčků.

Pamatovala si, jak příšerně se cítila, když ty předměty poprvé sevřela v ruce. Nebyla zvyklá slavit Vánoce a neočekávala že bude do jejich oslav zatažena. Neměla nic pro své spolubojovníky. Nechtěla jim ubírat ze společného rozpočtu a jiné peníze neměla.

Nyní přejela po snáři prsty, v ruce sevřela pero a v rychlosti si útržky vlastního snu zapsala, z části proto aby je nezapomněla, z části aby dala svému rozbušenému srdci čas zklidnit se.

Wandě se ještě nepodařilo trefit do pravého významu svého snu. I s tím vědomým ale měla velký problém hned nemyslet si, že byla právě svědkem své vlastní smrti. Wanda si zkousla ret a snažila si vybavit jednotlivé podrobnosti. Postřelili jí, to věděla skoro jistě. Jak a čím jen z pouhého snu určit nemohla. Nebylo to tady ve Francii, ale těžko říci, vzhledem ke střídání ročních období. Jediné co vlastně věděla naprosto jistě, že do toho byl zapletený nějakým způsobem Loki.

To ale nebylo ani zdaleka tak překvapivé, jako skutečnost, že to nebylo on, kdo na ní zaútočil. Ne, Wanda si byla naprosto jistá, že se ji snažil zachránit. Z jakého důvodu, to netušila.

Nevěděla ani, jestli se mu to podařilo, nebo ne.

Wanda s hlasitým povzdechem odhodila snář na noční stolek a vytáhla se do stoje. Setřásla ze sebe přikrývku a vydala se pomalým krokem směrem ke své královské koupelně. Rozsvítila a vyhledala svůj pohled v zrcadle. Zrzavé vlasy měla rozcuchané a rozlétané kolem tváře, pod očima se jí táhly temné kruhy. Na ty byla Wanda už zvyklá, jako mladší je kryla tužkou na oči. Nespokojeně si prohlédla svůj odraz a oči jí klesly k místu na hrudi, kde se jí ve snu tvořila krvavá skvrna.

Zajela si prsty pod látku nočního hábitu a oblast nahmatala. Však, samozřejmě její kůže byla stále neporušená. Slyšela se znovu vydechnout.

Bylo by to doopravdy tak špatné? Ptal se jí neposedný hlásek v hlavě. Prostě to... skončit?

Pravdou bylo, že Wanda byla smířená se smrtí ve chvíli, kdy zemřel Pietro. Pouze některé dny byl ten pocit silnější, jindy na něj zcela zapomněla. Ne, že by kdy přemýšlela nad vzití věcí do vlastních rukou, ale... jediný důvod proč stále bojovala, byl ten že tu bylo pořád tolik věcí, kolik musela napravit, tolik lidí, kterým dlužila.

Polovina z nich byla nyní pryč. A ona byla tady, monstrum v zrcadle, běžíc na vypůjčeném čase, který nebyl její.

Wanda si opláchla tvář ve studené vodě, ve snaze zahnat ty myšlenky. Nezašla tak daleko, jen proto aby se litovala. Přežila Sokovii, Hydru i Thanose. Nemínila zemřít na vlastní dovolené. A klíčem k tomu všemu nebyl nikdo jiný než právě muž, kvůli kterému jí sem Fury zatáhl v první řadě.

Prohrábla si zrzavé vlasy a znovu nalezla svůj pohled v zrcadle, odhodlanější než kdy předtím.

2 minilóny duší v Paříži. Ona musela najít jen jednu.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Můžu jen říci, že strašně ráda píšu o Wandě, její minulosti i schopnostech? Prostě... 'srdíčka'. A nemůžete mi tvrdit, že by ani trochu nefušovala do moderného čarodějnictví... jen tak pro zábavu. Také: dokážete si to představit? Být schopen předvídat vlastní budoucnost za pomocí snů? Jak byste se s tím vypořádávali?

A šťastný nový rok!

S láskou Pavla.