1.9

Octavie neklidně poklepala prsty na pohovku. Jednalo se o jednoduchý, nedůležitý pohyb, který jen přispěl do celkové tiché atmosféry vládnoucí v místnosti. Připomínal však světu, že dívka stále dýchá že v ní kousek života ještě je. Její pohled byl strnulý, hledící do prázdna před sebou, bez jediného slova či pohybu. Jako by nebyla nic víc než jen pouhá ledová socha. Minimálně tak vypadala. Trochu jako nádherná socha z křehkého křišťálu, která jako by se měla každou chvílí rozpadnout. A nikdo určitě nestál o sbírání střípků její osobnosti ze země. Možná proto se James zvedal tak pomalu, pohledem na ní, visel jako by jí nechtěl rušit. Sama světlovláska za ním jen hleděla a její pohled byl prázdný, přemýšlivý. Možná lehce zklamaný. Neustále třesoucí se ruce, položené v klíně, tak jak to s oblibou dělala, když potřebovala přemýšlet. Když se za její napůl klidnou a napůl neklidnou schránkou odehrával vnitřní boj, kterému neunikla žádná z jejích myšlenek. Jako by se pro ni zastavil čas.

Část Octavie chtěla nechat jejího nedobrovolného spolubydlícího odejít – ne nechtěla, toužila. Vždyť tohle bylo přesně to o co jí celé ty poslední dny šlo – o navrácení jejího soukromí, jejího řádu a zmizení rušivého elementu v jejím životě, který nemohla ignorovat už jen pro jeho existenci. Kolikrát během těch probdělých hodin, které by měla strávit prací, ponořená ve svých dokumentech, ve snaze najít ztracené soustředění si přála, aby si sem Jamese vůbec nepozvala. Aby se do té bankovní loupeže vůbec nevmísila. Aby byla jen prostě zticha, pohled skloněný k zemi. Dosud netušila co ji tam popadlo. Reflex, možná nějaký tik, její už tak zamotané mysli. Její oči viděli Jamese, jak tam stojí, vystavujíc své tělo té prazvláštní zbrani a napadlo ji, že by mohla pomoc. Vyřešit celou situaci než dorazí policie, nebo než je lupiči všechny postřílí. Že se zvedne a postaví se celé situaci čelem, přesně jak jí to vždy radil otec, nehledě na to, co jí to může stát. Přesně jak by to měla dělat se vším, přestože to tak nikdy nedělala. Občas měla pocit, že si o své problémy jen koleduje. Správně měla jen odvrátit hlavu a nechat jak Jamese tak oba útočníky být. Alespoň by tu teď neseděla a nečelila rozhodnutí, které se mohlo jen stěží považovat za šťastné. Přítomnost Jamese pro ní představovala komplikaci. Obzvláště pokud mluvil pravdu a nejednalo se jen o nějaký velmi špatný vtip – a že jeho obličej tvrdil že není. Pokud ji opravdu svým pobytem zde vystavil nebezpečí, její nejtemnější obavy se vyplatili. Teď už byla doopravdy na útěku – bez možnost bránit se něčím jiným než pepřákem a svou jedinou schopností, která jí však v případě nebezpečí útoku nebyla k ničemu. Kvůli svým rukám a poruše pozornosti nikdy nedostala možnost pořídit si zbraň. Právě teď mohla být v životním nebezpečí a ani o tom nevěděla. Svým způsobem kvůli tomu byla naštvaná. Jen nevěděla na koho více. Jestli na sebe, nebo na Jamese. Jako by se celý její těžce vybudovaný život rozpadal jak domeček z karet a ona tomu nemohla zabránit.

Ta druhá polovina jejích myšlenek věděla, jakému riziku, Jamese vystavuje, když ho nechá jít. Když teď jen zůstane tiše sedět, přesně tak jak to měla udělat v té bance. Skoro se jí už před očima mihla obrys jejího zachránce, jak na schodech, či na prosté ulici před domem ztrácí díky bolesti rovnováhu a řítí se k zemi. Nebo jak jej jeh minulost dohání v nějaké tmavé uličce, se zlomenými žebry, neschopného bránit se. A proč? Protože mu nepomohla. Octavii se z té představy skoro až zhoupl žaludek. Obvykle jí nezáleželo na jiných lidech, na jejich problémech – sama jich měla tolik, že by je mohla rozprodávat na ulici – ale nikdy si nepřála, aby kvůli ní někdo zemřel. Navíc někdo, kdo byl ochoten skočit kvůli ní, naprosté cizince před hlaveň zbraně. A ačkoliv v její hlavě si byly vyrovnáni, stále jí celá ta situace udivovala. Dokázala by ona sama něco takového? Dokázala by se obětovat pro naprosto neznámého člověka? A stál její život vůbec za to? Navíc na odchod bylo pozdě. Pokud mu doopravdy někdo šel po krku, byl tou jedinou obranou, jakou Octavie měla. Byl to bývalý voják a ona věřila, že i přes své zranění, by se byl ochoten pustit do boje. Vždyť tak po většinu času i vypadal. Nehledě na to, jak moc se to snažil skrýt Octavie si vždycky všimla, když zatnul svaly, jeho pohled vystřelil k oknu, či dveřím, jako by připravoval plán útěku. Jako by byl neustále na vážkách a nebyla chvíle, kdy by si mohl od své pozornosti oddychnout. Na rozdíl od ní, se však tohle jeho chování nijak nevztahovalo k osobnosti toho druhého.

Nemohl teď prostě zmizet. Nemohl. Dlužil jí tu, zůstat ještě chvíli, ujistit se, že je situace v pořádku a až pak zmizet. Obzvláště, když velká část jejích myšlenek věřila, že jí neříká všechno. Samozřejmě, že neměl povinnost se jí svěřovat se všemi svými tajemstvími – sama jich měla na krku dost, nepotřebovala ještě ta cizí, ale byl by to od něj hřích zatajit jí důležité detaily, které jeho přiznání značně postrádalo. Obzvláště, když jí to mohlo stát život. Také tu byla možnost, že byl James jen paranoidní. Tak jako každý uprchlík, nehledě na to před čím utíká. Mohla jen hádat, jaká traumata si James z války nese – nebylo by na tom nic neobvyklého, vlastně se jednalo o něco, co prakticky očekávala. Čili bylo vlastně dost možné, že se jedná jen o falešnou noční můru – kterou si jen Jamesova vyděšená mysl vymyslela. Na to však mohla s jistotou přijít jen jediným způsobem. A i když ta její sobecké část na ní křičela v nesouhlasu a zuby jí o sebe skoro až drhly, věděla, že přesně to udělat měla. Nebo možná ne a tohle se ukáže jako jen další osudová chyba v jejím životě, které se mohla vyhnout. Vždyť se jí to dokonce nabízelo a nikdo by jí to nevyčítal. Jako by její život už takhle nebyl na kusy jako nějaké rozbité zrcadlo, v jehož střípcích stále lze vidět odraz jejího starého já. A života, který žilo.

„Ne," pronesla tiše pohled stále sklopený do prázdna. Přesto ji James stojící u stojanu na kabáty, snažící si na sebe navlíknout odrbaně vypadající mikinu slyšel a zastavil se v pohybu. Šustění látky ustalo a místností se rozlilo ticho, jako se voda rozlije po dně bazénu. Nemusela zhlížet, aby na sobě cítila každičký kousek vojákova pohledu. Představovala si, co za výraz na jeho tváři nalezne, až se jejich oči setkají. Bylo snadné si na jeho milé tváři, která se každým coulem k ní snažila chovat mile, tiše a skromně, jak to jen jde, když s někým sdílíte prostor. Pohled v jeho očích byl značně překvapený, ale chápající zároveň. A tak když k němu konečně zvedla oči, jeho výraz ji nezklamal, „Slíbila jsem vám ještě pár dnů a své slovo dodržím."

Bucky skoro nemohl uvěřit svým uším. Zmateně na Octavii zamžoural, jako by jí špatně rozuměl a podvědomě ji prosil o zopakování svých slov. Tedy, slyšel je, cítil jejich váhu na mysli a viděl jak se dívce otevírala pusa při každé hlásce, ale jejich smysl jako by mu unikal. Nebo alespoň určitě část z něho. Jako by se díval jen na polovinu obrazu a jeho druhá část, jen díky které se z tvarů stávali obrazce chyběl. Vždyť, přeci... byla to ona kdo se na něj pokaždé, když prošla kolem musela nutit nedívat se podezřele, nebo se neošít kvůli jeho přítomnosti. To z ní, cítil při každém pohybu napjatost, jako by kvůli němu nemohla dýchat a připadal si tak jako by jí svým zůstáváním ubližoval. Ne, že by jí to tedy vyčítal. Dokonce to i svým způsobem schvaloval. I on sám by se na jejím místě choval nevěřícně. Navíc na to byl od lidí kolem zvyklí. I na Stevovi byla vidět určitá známka obav, když se buďto moc rozčílil, nebo když se měl připojit do bitky, do které nemusel. Jako by se bál, že to v něm probudí něco, o čem doufal že zůstane již navždy skryté. Romanovová na tom nebyla lépe. Byla sice zvyklá pracovat se spoustou rozdílnými lidmi, ale stejně na ní bylo poznat, že se v jeho přítomnosti, nebo alespoň blízkosti nikdy úplně neuvolní. Měla to přeci v popisu práce. Stačilo, že často flirtovala se Stevem, nebo Samem a čas od času i sním. Povětšinou ale jen stál vedle a potutelně se usmíval na malého kluka z Brooklinu, kterému by někdo jako Natalie Romanovová ještě před pár lety nahnal strach.

„Nejsem si jistý, že rozumíte tomu, co vám říkám," řekl Bucky polohlasně a pokračoval k navlékání čistého kusu oblečení na svá bedra, ignorujíc tu příšernou bolest v zádech. Zahleděl se opatrně do těch jejích nádherných klidných očích a kousek jeho čekal, že se podobně jako již mnohokrát střetně s tím prazvláštním pohledem, který toho věděl mnohem více, než je zdrávo a ze kterého přebíhá mráz po zádech. Nic takového však v jejích duhovkách nenalezl, „jste se mnou v nebezpečí. Musím pryč, než bude pozdě -"

„A nezdává se vám to spíše jako ten nejlepší důvod neodcházet?" naklonila hlavu na stranu a v jejím hlese byla cítit značná trpkost a naléhavost, kterou u ní Bucky ještě nepoznal. Možná, při rozhovoru s těmi policisty, jejichž přítomnost nebyla chtěná od samého začátku. Přetočila se k ním celým tělem, jako by tím dodala svým slovům váhu a ruce propletla do sebe, nevšímajíc si jejich třesotu. Ani Buckymu z ní nesjel pohledem, protože by se bál, že tak ztratí její pozornost. Nebo že se zase zamotá do jejích slov. Musel jí udržet v pořádku a bezpečí. To bylo přednější, než nějaký slib, nebo bolest, co během pár dní zmizí. Nebo v to alespoň doufal. Musela přeci, ne? Vždycky to tak dělala. Už si toho v průběhu let zlomil hodně a nikdy by si nepamatoval, že by na to nějak trpěl, nebo se dlouho hojil. Ne, že by na to snad měl čas, nebo si pamatoval úplné momenty – raději se soustředil na tu pozitivnější část jeho paměti, která se povětšinou točila kolem Steva a rodiny, která na něj už určitě zapomněla. A zatímco on se topil ve svých vlastních myšlenkách, Octavie pokračovala, „Tedy, pokud to co říkáte je pravda, je možné, že po mně už někdo dávno jde. A pokud teď zmizíte, co mě ochrání?"

Jako by svá slova chtěla potvrdit zvedla lehce své ruce. Místo odpovědi jí dal Bucky jen rozpačité dlouhé ticho. Čekal by, že když jej dívka bude prakticky žádat o pomoc a ochranu bude přitom znít vyděšeně, možná až zoufale a na její tváři bude smutný výraz, ze kterého se budou podlamovat kolena. Pravdou ale bylo, že Ocaviin hlas se netřásl, byl hladký jako kůže na nejdražších botech a na tváři si ponechával ten klidný, chladný výraz, přes který se ven nedostala žádná emoce. Až to bylo děsivé. Ta smířenost, která se za tou větou táhla jako ozvěna, však byla ještě děsivější. Mnohem. Snažila si totiž zuby nehty uchovat svoji důstojnost a i tu poslední část své nezávislosti jenž jí ještě zůstala. Vypadlo to až bolestivě. A Bucky ten pohled a tón znal. To on ještě před půl rokem žil sám na sebe, ze dne na den, doufajíc, že nyní, když je jeho tvář venku ji někdo nevyvěsí na internet a na něj se nesletí celý svět. Říkal si, že je to dobře. Že sám, alespoň nikomu neublíží, že je dostatečně schopný žít na vlastních nohách a nepotřebuje k tomu ničí pomoc. Byl to přeci jen nejhledanější válečný zločinec na světě. Byl připraven postavit se třeba celému světu, kdyby musel. Navíc Steve měl vlastní život, do kterého už Bucky nepatřil. A s tím se smířil mnohem rychleji, než by čekal. I když nikdy ne úplně. Žurnál doteď schovaný v jeho batohu, to jen dokazoval. A Octavie v na tom musela být podobně. Minimálně její tajnůstkářství a nezvyklost na společnost v životě to dokazovala. Teď se toho však dobrovolně vzdávala a dělala to s čistou hrdostí v očích. Něco co on nedokázal, protože na to vlastně ani neměl čas. 

„Jen pár dnů," rozhodla pevným tónem, "přesně jak jsem řekla předtím. Pokud se vaše obavy naplní, budeme to řešit. Pokud ne a už budete v pořádku půjdete a my se rozloučíme navždy."

Slova autorky:

Krásný den přeji! Jo, já vím, že kapitola nějakou chvíli nebyla a že tahle je krátká a moc se toho v ní neděje. Pravdou, ale je, že se stále zotavuji ze spisovatelského bloku a mám učení nad hlavu, takže příliš nestíhám psát. Je vlastně dost možná, že se k téhle kapitole ještě vrátím a lehce ji poupravím, jelikož si s ní nejsem moc spokojená. Obzvláště s Buckym - takže pokud vám přišel ten konec trochu kýčovitý, nebojte se mě za to seřvat v komentářích :) 

S láskou Pavla.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top