(Kdo již četl začátek, přeskočte prosím na Buckyho pohled. Děkuji)

Krátce poté, co se za policisty konečně zavřeli dveře v místnosti se rozhostilo ticho. Nepříjemné. Nic neříkající ticho. Jako by ani jeden z nich nevěděl jak na celou tu situaci reagovat. Octavie sama se nedokázala rozhodnout, jestli by se měla spíše hněvat, mít strach, nebo otázky. Chvíli tak jen tiše zůstat hledět před sebe, bez jediného pohybu. Dvěma kolečky prstů si přejela po stehně, jako by jí to mělo pomoci uklidnit její mysl a utříbit myšlenky. Tyhle věci se jí občas stávaly. Že se prostě zničeho nic zasekla a nedokázala zaměřit se na jednu jedinou věc. Byl to nepříjemný, tíživý pocit, jako že se dusí. Že se jí kolem krku obepíná kovová ruka a aniž by uvolnila své sevření pomalu jí dusí. Bývala by zalapala i po dechu, kdyby si to dovolila. Nechtěla, tuto svoji slabinu ukazovat před nikým. Před Jamesem, před sestrou, před světem. Jediný kdo o tom věděl byla její matka a psycholog, jenž jí s touto poruchou pomáhal. Nikdo vlastně nikdy nedokázal přesně určit, proč tomu to tak bylo. Doktoři tvrdily, že se jedná o pouhý příznak jednoduchého traumatu, nebo že se tímto silným emočním impulsem probudila nemoc, která tam vlastně vždycky byla. Pak to ale mohl být jen vedlejší účinek jejích schopností. Dokud jí ale pomáhali prášky a cvičení nehodlala se v tom vrtat. Ne, když jí to mohlo stát život.

"Musím pryč," prohlásil James a až nepřirozeně rychle se zvedl. Octavie dokonce zaslechla i lehké křupnutí, jak se nalomené kosti vzpíraly zuby nehty úmyslům mysli. Ji samotnou tím ale válečný veterán probudil z toho prazvláštního transu. Několikrát zamrkala, vyšvihla se do stoje a přistoupila k němu, aby mu pomohla.

"Cože?" nechápavě se zeptala, přehodila si jeho ruku přes své rameno a druhou volnou dlaní mu podepřela zraněný hrudník v místech, kde musela být bolest nejvýraznější. Její několika denní spolubydlící, se však její pomoci skoro až vzpíral. Jako by se bál, že pod jeho až nepřirozenou vahou drobnou dívku povalí. Zmateně naklonila hlavu na stranu, aby mu viděla lépe do obličeje a už automaticky si jej celý prohlédla. I když nečekala žádnou změnu, stále se jí nelíbila skutečnost, že mužova tvář je pro ni jak nepopsaný list, ale neměla čas nad tím nyní přemýšlet, "Co se stalo?"

"Musím pryč," zopakoval místo odpovědi James a opatrně, aby jí neublížil stáhnul ruku z jejích beder. Příliš rychle však udělal pár kroků směrem ke svému batohu a prudce se předklonil, nezvyklí na pomalé pohyby a jeho rty se zkřivily bolestí. Div že mu jedna noha nepodklesla. Octavii to napůl vyděsilo a napůl překvapilo. Hojí se nějak příliš rychle. Pomyslela si. V tomto stavu by ještě neměl být schopný ani vstát. Přesto se k němu znovu sklonila, aby jej ochránila před pádem, který mohl každou chvíli nastat. James se totiž nehojil až zas tak rychle. I kdyby se jeho neobvykle silný organismus stále léčil tímto tempem, pravděpodobně by se kosti zcela zhojily až tak za týden. Plus dalších sedm dní, jako doporučená odpočinková doba. I ta představa přišla Octavii naprosto šílená. Normální člověk se hojil i několik měsíců. Pomalu, ale jistě začala o muži před sebou pochybovat. Nebo spíše o tom, jestli je to jen tak obyčejný válečný veterán. Že by nějaké pokusy na lidech? Takové věci se přeci děli v poslední době skoro běžně. Snaha vytvořit další sérum na výrobu super - soldiera? Pokud ano, tak byl James na ještě mnohem děsivějším útěku, než ona, "Omlouvám se, že jsem vám způsobil potíže. já -"

"Pomalu, pomalu," pokynula mu a pokusila se jej bezbolestně zase narovnat. Nemohl se přeci jen tak zvednout a odejít krátce poté, co je oba obvinili z bůh ví čeho. Ne když možná právě zjistila něco, na co odpověď potřebuje. Mohlo by jí to dokonce i zachránit život. Bez funkčnosti svých schopností však měla jen jeho slovo a nic víc. James si nakonec nechal pomoci, jen s podmínkou batohu ve své ruce, "Co se děje?"

Bucky měl pocit, jako že jeho kosti jsou jen staré, zrezlé, šrouby a trubky, které mu v hrudi skřípají při každém pohybu a u kterých hrozí, že se v nich každou chvílí objeví prasklina. Kovová pachuť v puse, na kterou si winter soldier už prakticky zvykl tomu nijak nenapomáhala. Jako by nestačilo, že jedna z jeho rukou už má do opravdivosti daleko a na obličeji se mu stále vyjímala sintetická maska, kryjící jeho pravou tvář, jenž vysela skoro na každém rohu. Kdyby se nacházel v nějakém futuristickém filmu, mohl by si začít myslet, že se už úplně mění ve stroj. Ve stroj, jehož skutečnost nemůže představovat nic dobrého. Podobně jako jeho přítomnost v tomto bytě, s rukou na bolavém boku ženy, jenž mu zachránila život a jenž se mohla svou krásou i chladností hravě vyrovnat Romanovové. Na co to myslíš? okřikl ho hlas v jeho podvědomí a vrátil jej do bolestné reality. Na něco takového nebyl čas. Jakmile se mu rozhoupané myšlenky uklidnil podobně jako rozbouřené moře vrátily do normálu nedokázal myslet nad ničím jiným než že musí pryč. Že byl pošetilí, když riskoval tak dlouhý pobyt na jednom místě a že vystavil Octavii možná až smrtelnému nebezpečí. Jak sis to jen mohl dovolit? Nadával si a neodolal pohledu na své ruce. Skoro jako by už na nich cítil světlovlásčinu krev.

Hlasitě se nadechl a podíval se Octavii do očí. Hned jejich pronikavému klidu ale zase uhnul. Zvláštní pocit, že se dívka nedívá na něj, ale skrz něj jej zamrazila na zátylku. Jako by její pohled věděl úplně všechno. Střídavě sevřel a povolil svaly, hledíc do strany, v místě kde se ještě před pár minutami nacházel batoh, který nyní skoro až křečovitě svíral v rukou. Nemusel říkat nic. Dostat se pryč by mu trvalo bez mála pár vteřin. A to i kdyby šel dveřmi. Neměla jej jak zastavit, kdyby na to přišlo. Nic jej tu nedrželo. Nic jen ty pronikavé modré oči, přejíždějícímu po falešné kůži na tváři. A možná právě kvůli těm duhovkám podobným klidné hladiny oceánu, zatnul zuby a přimáčkl paty k podlaze, aby se zbavil toho nepříjemného nutkavého pocitu, jenž se mu jako nějaká plíseň rozlézal po celém těle. Dlužíš jí vysvětlení. Přesvědčoval sám sebe, snad jen už pro dobrý pocit, že má pro své chování nějaké racionální příčinu. Vystavil si ji nebezpečí. Zachránila ti život. Nabídla ti přístřešek. Podat jí byť lživé vysvětlení, je to nejmenší, co pro ni můžeš udělat. Třeba tě pak nechá jít.

„Když jsem byl v armádě," začal, sepnul ruce na kolenou a položil svůj batoh vedle své nohy , tak aby jej v případě potřeby mohl co nejrychleji popadnout a zmizet. Octavie si mezitím sedla vedle něj, bez jediného slova, jako by se bála, že jestli jej přeruší už nebude pokračovat a ona si nic nedozví. Bucky si v tom malém momentu uvědomil, že k sobě nikdy neseděli tak blízko. Menší prostor mezi nimi byl už jen ve chvíli, kdy mu světlovláska kontrolovala rány. Povětšinou ostatního času, však byla vždy minimálně metr daleko od něj, skoro jako by jí byla jeho přítomnost nepříjemná – a on by velice lehce věřil, že skutečně byla. Teď však jako by ta mezera na malý okamžik zmizela. Koutkem oka pohlédl na její ruku, kterou se opírala o povrch gauče, jen asi centimetr od jeho boku. Jako by si to uvědomila také, vložila si daň do klína a lehce zvedla bradu. On mezitím pokračoval, dokud měl to odhodlání. Určitá část jeho mysli se stále toužila odejít. O to horší pro něj byla skutečnost, že přesně to by měl udělat. To mu velel jeho výcvik. A winter soldier by něco takového udělal. A právě proto on ne, „řekněme, že jsem si udělal několik nepřátel. Opravdu nepříjemných nepřátel."

„Proto jsem také odešel," dodal po chvíli, pohled upřený do Octaviiny tváře, ve snaze přečíst její reakci. Její obličej však byl kamenný jako socha – že by i Romanovová mohla závidět. Mohl jen hádat, co se jí honí hlavou a jestli ví že jí lže. I když nelhat. Ne zas tak docela. V armádě byl. V jakém roce, to bylo už jedno. Nepřátelé si také nadělal. Dokonce více, než se kdy odvážil tvrdit. Mocní a nepříjemní byly taky. A i přestože nebyly úplný důvod proč skončil – on vlastně nikdy neskončil. Bylo jen otázkou času, kdy si jej boj najde. Protože to on vždycky. Mohl jen sedět a tiše doufat, že to bude spíše později než dříve – vlastně jí nelhal. Alespoň tak se ve svém duchu uklidňoval. Nelhal totiž rád. Dělal to vlastně celý život. Celých zatracených sedmdesát let. Byla to jedna z věcí, která se pojila k tomu démonovy v koutku jeho mysli. A do těchto míst v jeho hlavě vstupoval velice nerad.

„Chcete říci, že po vás ti nepřátelé jdou?" v jejím hlase nebylo cítit překvapení, zděšení zkrátka nic co by tam Bucky hledal, co očekával že tam nalezne. Jen jistou dávku soucitu a pochopení, která jen opatrně vykukovala pod vrstvou chladného klidu. Bylo to ale dostatek na to, aby pochopil, že se dívá do očí uprchlíka – uprchlíka, který dost možná utíká, prřed mnohem většími, či menšími problémy než on. Na tom ale nezáleželo. Najednou její napětí před policisty chápal i to, jak vyhýbavě se k němu chovala. Tak, jak se snažil chovat on. Svým způsobem udělali oba stejné chyby – zachránili toho druhého a vystavili se tak nebezpečí. Svým způsobem sní soucítil. Bucky přejel Octavii pohledem, jako by ji viděl poprvé. Snažil se ale přitom vypadat nenápadně, aby nevypadal podezřele. Mělo to vypadat jako váhání.

„Myslel jsem, že když odejdu bude všechno v pořádku, ale tato ‚návštěva' mi připomněla v jakém nebezpečí sem. A jakému jsem vystavil vás," vysvětlil jí svoji pečlivě připravenou lež, na které už vlastně začal pracovat před pár týdny ve Wakandě, když společně se Shuri vymyslely jeho tajnou identitu. Přišlo mu to v tu chvíli jako správné rozhodnutí mnohem více než předtím. Oba před něčím utíkají. Ona má své problémy. On je má také. Bude pro ně oba lepší, když zůstanou jen jejich. Jemu nic nebylo do těch jejích a ona nemusela znát ty jeho. Mohl jen hádat, jak děsivý je její kostlivec ve skříni. To už se ale nikdy nedozví. S touto myšlenkou Bucky vstal, ignorujíc příšernou bolest žeber tím pohybem doprovázenou a zvedl batoh ležící vedle pohovky. Přes nepříjemný pychlavý pocit lámání kostí si jej přehodil přes rameno. Octavie nehnula ani brvou, jen zůstala tiše sedět, převalujíc si tu informaci na jazyku, jako by se jednalo o želatinový bombón.

„Je mi líto, že jsem vás způsobil potíže," pronesl tiše, „bylo mi ctí vás poznat."