Octavie klidným krokem přešla až ke dveřím. Cítila, jak se James za jejími zády napnul ve svalech, jako by zadržoval dech. A ona si nebyl jistá, proč tomu tak je. Jestli kvůli bolesti, nebo kvůli příchozím. Nakoukla do skleněného kukátka, aby zjistila jestli jeho obavy jsou podstatné nebo ne. Pohled jí však místo na nezvané hosty padl na pozlacený policejní odznak, jenž se v kukátku lehce leskl. Tiše se přitom proklela. Tohle byla přesně ta nechtěná pozornost o které mluvila a které se celou tu dobu bála. Proč se všechno v jejím pečlivě vystavěném životě obracelo tak rychle v prach? Klid. Rozkázala sama sobě v duchu. Nic na tebe nemají. A také že neměli. Kromě útěku z domova, nabourání se do přísně tajných materiálů a nelegálního nákupu bytu. V horším případě někdo přišel na její schopnosti a nyní ji přišli zatknout za odmítnutí podepsání a vzpírání se nařízení. Jak by to ale někdo mohl zjistit? Nikomu to ještě nikdy neřekla - nechlubila se tím na potkání jako některá jiná individua sídlící v té nejvyšší věži New Yorku. A jinak než mluveným slovem se na to přijít nedalo. Zatnula svaly, aby zmírnila třesot svých rukou. Klidným pohybem vzala za kliku a ještě pomalejším pohybem dveře otevřela. Donutila se nasadit lehký úsměv: 

"Mohu vám nějak pomoci pánové?" Octavie naklonila hlavu na stranu a přejela oba policisty pohledem od hlavy až k patě - první holohlavý muž tmavší barvi pleti oděný v neformální kožené bundě, bílé košili a černých kalhotách. I druhý, evidentně mladší před ní stál v civilu, nebo tak na první pohled alespoň vypadal. Mladík se pyšnil tmavě modrýma očima a ještě tmavšími vlasy. A právě do toho mladého obličeje se Octavia bedlivě zadívala, ve snaze přijít na to, jestli se má připravovat k obraným manévrům. Upřímně doufala že to nebude potřeba - mohlo by to její situaci mnohem více zkomplikovat. Navíc její triky ne vždy fungovali stejně. Záleželo na daném člověku - povětšinou jej to ale zmátlo a ona měla čas se z té nevděčné situace vykroutit dříve, než si dotyčný vzpomněl na to, na co myslel o pár chvil před tím. V tomto případě by se ale mohl dostavit opačný efekt a to vyptávání. A vyptávání bylo ni nebezpečné tak jak nic jiného. I James za jejími zády se vyšvihl do sedu, připraven v jakoukoliv chvíli zaútočit. Zřejmě ani on přítomnost ochránců zákona příliš nevítal.

"Vlastně ano," věnoval jí jednoduchý úsměv mladší z policistů a přistoupil o kousek blíže, jako by na ni naléhal. Nevěnovala tomu pozornost a nespouštěla z něj oči. Jeho jméno, jak se Octavie brzy dozvěděla bylo Becker a jeho společníka pojmenoval mladík Lumus. Světlovláska si je oba se zdvihnutou bradou prohlédla. Detektiv Beker, neboli celým jménem James Graham Becker byl ve službě sotva pár let a tohle byl teprve jeho třetí velký případ a ten druhý - Lumus byl otcem dvou dětí a šťastně ženatý vlastník malého domku na druhé straně Oregonu. Po detailech se nepídila - ne když to zatím nepotřebovala. Ani jeden z nich nijak nepasoval do jejího vyšetřování a i když po té co policie prohlásil smrt jejího otce za nehodu nad státními úřady dosti zanevřela neměla potřebu mstít se jim, zveřejněním nějakého špinavého špinavého tajemství z jejich minulosti a že by klidně mohla. Jednou ji dokonce napadlo, že až svůj úkol dokončí mohla by si udělat jméno vyhrabáváním kostlivců ve skříni mocných korporací. Kolik lidí by tak mohla potopit? Kolik firem by zkolabovalo? Tím by však ale musela překročit svoji pevně danou linku s názvem 'nevměšovat se'. Navíc něco tak riskantního by ji prozradilo skoro okamžitě. To už by rovnou mohla vyjít ven na ulici a začít vyřvávat, že vidí do minulosti, ono by to vyšlo nastejno, "přišli jsme se vás zeptat na pár otázek ohledně tom nedávném přepadení v nedaleké bance. Pokud nás tedy pustíte dovnitř."

"Jistě," ucouvla do kraje a dala jim volný průchod. Oba jí darovali vděčné úsměvy a nechali se pozvat. Octaviin pohled se střetl s tím Jamese a bylo tedy snadné předpokládat, že se v tu chvíli proklíná úplně stejně jako ona. Octavie věděla, že to celé byla chyba. Jedna jediná chyba, která se s ní teď bude ještě nějaký čas táhnout. Protože svět ji už zkrátka z principu nesnáší. O kousek odstoupil, aby vytvořila před dveřmi více místa. Oči příchozích padly na jejího dlouhodobého návštěvníka, "I když mám tady právě návštěvu..."

"To nevadí," přerušil ji starší z policistů a jeho hladký hlas se zaryl Octavii do ušních lalůčků. Bývalý voják se po světlovlásce zase letmo ohlédl, ale pak už věnoval pohled pouze dvěma mužům před sebou. Jeho tvář vypadala sice naprosto klidně, ale v očích se mu značil vzdor a hrdost. Bylo to poprvé, kdy jeho oči působili jinak než mile a dobrotivě, až vypadali skoro unaveně. Pozorovala jej jak se vyšvihl na nohy a se skrývanou bolesti si s oběma pány podal ruce. Najednou v jejím podvědomí už nebyl ten dřívější rušivý předmět. Tato pozice se přemístila na nově příchozí a přítomnost Jamese převzala v její hlavě post spojence. Minimálně na ten krátký okamžik. Znamenalo to totiž, že středem vyptávání nebude jen ona, "přišli jsme za vámi oběma."

"Dobře," neurčitě kývla. Skoro automaticky si z džín smetla neviditelná smítka. Příchozí detektivové se mezitím, bez zdvořilého vyznání usadili do křesel a jí a Jamesi přenechali pozice na pohovce, tak že v konečném rozpoložení seděli naproti sobě jak ve výslechové místnosti. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. 

Bucky si na svém místě opatrně poposedl, ve snaze aby to působilo jako pouhé upravení svého pohodlí. Pravdou ale bylo, že se jen snažil přiblížit se více k okraji gauče, kdyby byl nucen rychle vyskočit na nohy – jestli kvůli boji, nebo útěku už bylo svým způsobem vedlejší. Koutkem oka pohlédl na svůj batoh a potřebnou zbraň v něm. Všechny jeho věci od něj leželi sotva dva metry, opřené o kuchyňskou linku, přesně tam, kde je Octavie nechala naposledy. Ke dveřím to bylo asi čtyři metry a ještě mnohem méně k oknu po jeho pravici. Pomalu začal vykreslovat ve své mysli plán útěku, skoro tak přesně, jako turista vymýšlel plán své trasy. Tři kroky a jedna vteřina k batohu, další vteřina na vytažení pistole, třetí k odrazu a čtvrtá už ke konečnému skoku skrz skleněné okno. Plus další dvě vteřiny jako záloha, kdyby se kvůli svém zranění zpozdil. Šest vteřin. Přesně tolik by měl na to se odtud dostat. Jenže vytáhnout pistoli a střílet trvá o mnoho méně. Navíc čistý průlet sklem by mohl být pro Buckyho už tak podrážděný organismus velice nepříjemný, nemluvě o tom, že nevěděl úplně přesně, co se pod oknem nachází. Pokud by si nedával pozor mohl by se dokonce nabodnout na hrany plotu. A o něco takového Bucky doopravdy nestál. To už ale byl možná moc paranoidní.

„Musím ale uznat, že to co jste v té bance předvedli bylo neuvěřitelné," prohlásil jeden z policistů a přinutil tak Buckyho věnovat se naplno příchozím. Možná, ještě nevědí, že jsi to ty. Pomyslel si. I přes silné nutkání si zakázal přejet po okraji obličeje, aby se ujistil, že je maska stále na svém místě. Kdyby ano, už by po tobě stříleli a nezahazovali se s výslechem. V první řadě by nejspíš nepřišli jen dva a takhle na lehko. On znal vojenský protokol. A tohle bylo úplně proti všemu. Dokonce i Steve za ním tehdy v Rumunsku přišel v brnění. Svým způsobem jej to uklidnilo. Nehořelo. Ne zatím. I tak si ale odmítl polevit v pozornosti. Seděl lehce shrbeně, ruce spojené a opřené o kolena předkloněn směrem dopředu. Očima oba detektivy propaloval. I Octavie vedle něj vypadala přítomností strážců zákona znepokojena. Minimálně její vystouplé klíční kosti o tom vypadaly. Vypadala tak trochu jako socha. Svaly zatažené, na tváři chladně klidnou masku, nohu přes nohu. Vlasy klasicky stáhnuté do culíku, jakoby tenhle efekt jenom umocňovali.

„Omlouvám se, ale nejsem si jistý jestli-" začal ve snaze z té situace vyvléknout ještě dříve než nastane a to přesto, že věděl že se mu to s největší pravděpodobností nepovede. Za pokus přece nic nedal, ne? Nijak jej to nečinilo vinným více než před tím. Naklonil hlavu na stranu. Kovová ruka jako by na jeho rameni těžkla s každým pohybem. Byl to zvláštní nepříjemný pocit. Neměl strach. A i kdyby měl, měl být vycvičen jej nemít. Minimálně ne tak, aby si toho mohl někdo všimnout a využít to proti němu. Kdyby ale jeho výcvik fungoval úplně tak jak měl, pravděpodobně by se z něj měl stát citů neschopný stroj na zabíjení – ne, že by jím tedy nějaký čas doopravdy nebyl ale to bylo v tuhle chvíli vedlejší. Hlavu držel hrdě zvednutou a díval se detektivovi před sebou přímo do tváře, tak nezaujatě, jak to jen dokázal. Věděl totiž, že kdyby třeba jen moc rychle uhnul pohledem mohl by nezvaným hostům zavdat důvod, proč jej začít podezřívat.

„Pryč s tou falešnou skromností," mávl rukou do vzduchu detektiv Beker, „máme vás oba natočené, jak se vrháte proti těm zločincům. Kamery v bance sice nezachytili zvuk, ale pro dokreslení obrázku to bohatě stačilo," policista si poposedl na místě a Bucky se v duchu proklel. Kamery. Ty zatracené kamery. Býval by je na místě zničil hned, když do té budovy vlezl, kdyby tím k sobě jen nenalákal pozornost. Mezitím ale Beker pokračoval, „ muselo to chtít hodně odvahy vystoupit z davu."

„To ale snad ještě není trestné, že detektive?" vložila se do rozhovoru Octavie a místností se rozezněl její chladný melodický hlas. Normálně naprosto klidná světlovláska nyní měla v tónu jakousi trpkost. Minimálně ten odraz tam byl. Nadzvedla přitom jedno obočí a přitáhla si nohu blíže k tělu. Odpovědí jí byl prostý úsměv.

„Jistěže ne," přiklonil se mladík k Octavii, „a také vás z ničeho neobviňujeme. Jak jsem řekl, přišli jsme se vás zeptat jen na pár doplňujících otázek."

„Obávám se, že vám toho nebude moci říci více, než mohou ostatní svědci," prohlásil pevným hlasem Bucky a ani si neuvědomil, že použil množné číslo, dokud se po něm Octavie letmo neohlédla. Skoro čekal, že jej opraví. To však neudělala, „byly jsme v bance jen pro nějaké zařizování tak jako každý někdy. Ani jeden z nás o té loupeži moc neví -"

„Ne, to ani nebude potřeba. Ten případ je už chvíli uzavřený a pachatelé chyceni. Zajímají nás spíše jen doplňující informace," na chvíli sklonil pohled a z kapsy kožené bundy vytáhl zápisník. Bucky cítil na tváři pohled toho druhého – ale snažil se předstírat, že to nevidí, „Pane Wilsne, co vy děláte?"

„Aktuálně jsem bez stálého zaměstnání," odpověděl Bucky, obočí lehce svraštěné, vyprávějíc svoji přesně promyšlenou lež, „před pár měsíci jsem se vrátil z Afgánistánu."

„Jistě a vy slečno -"

„Ridcherdsová," odpověděla Octavie,"Také bez zaměstnání."

„Dobrá a váš společný vztah -" naznačil policista jednoduchou čáru mezi Octavií a Buckym. Oba se na sebe na chvíli podívali, jako by je oba ta otázka překvapila.

„Promiňte, ale co jsou tohle za doplňující otázky?" Zamračila se Octavie a její tón nabral na varovných výškách. Jako by Buckymu četla myšlenky. Zmateně si poposedl o kousek blíže. Pomalu, ale jistě se mu přestávalo líbit, kam tahle konverzace vedla.Nebo spíš nechápal, kam se příchozí snaží dostat. Znovu si oba policisty prohlédl, ve snaze najít jejich motiv. Jako by, ale hleděl na nepopsaný list. Že by se je jenom snažili zmást? Napadlo jej. Nebo doufají, že se jim podaří Octavii zneužít proti němu? Na chvíli jej napadlo, že se jedná jen o tajné agenty v přestrojení. Ty by totiž mohli mít zájem o případnou Buckyho slabinu mnohem více, než kdokoliv jiný. Jeho pohled ztvrdl a měl dost co dělal, aby nezatnul kovovou ruku v pěst. Neunáhli se. Napomínal sám sebe. Přesně tohle po tobě chtějí. Pohledem sklouzl směrem k oknu, skoro jako by čekal, že za nimi uvidí mihnout se vojenské jednotky čekající na povel. Nic takového tam však nenašel.

„Já jen slečno, že na kamerách bylo jasně vidět, že pan Wiliams byl během loupeže zraněn," Beker svůj pohled přenesl k Buckymu a ten se zamračil ještě více, „podle sanitky, která však přijela jen o chvíli později, žádný zraněný nebylo. A záznam tvrdí, že jste spolu někam odešli, dříve než přijela policie."

„A je to snad zločin?"

„Nedbalost ano slečno."

„Detektive, Octavie mi zachránila život, takže k vašemu tónu není důvod," bránil Bucky svoji společnici, jelikož věděl, že pokud se dříve či pozdě neozve nemusí to dopadnout dobře. A to pro nikoho z nich. Druhý z policistů se jako na povel přiklonil k němu a ruka mu vystřelila k opasku, kde se s největší pravděpodobností skrývala připravená zbraň. Nervozita ve vzduchu začala gradovat, až už zimní voják skoro cítil ten hustý vzduch. Možná kdybych na ně místo útěku začal rovnou střílet. Uvažoval v myšlenkách Bucky. Pokud se totiž opravdu jednalo o tajné agenty, kteří mu šli po krku, útěkem by vystavil Octavii nebezpečí. Vlastně už jen tím, že tady seděl se z ní stával jeden velký pohybující se terč. A bylo úplně jedno, že ji sotva znal. Jelikož to nikdo kromě nich dvou nemohl vědět. A světové organizace nebrali ne, jako odpověď. V duchu si svoji lehkomyslnost vyčítal. Kolik lidí, se kvůli tobě ještě dostane do maléru? Nebylo snad obětí už dost?

„I když je to jistě pozoruhodný čin, otázkou zůstává, proč vás neodvezla do nemocnice."

„Odmítl jsem to," přiznal Bucky popravdě. Jeho falešné občanství mu dávalo právo přejezd do nemocnice odmítnout. Tím si byl naprosto jistý, „Syndrom bílých plášťů."

„Skutečně?"

„Proč bych vám lhal?" zkusil Bucky, aniž by příliš věděl o co se snaží. Možná chtěl aby vytáhli všechny karty? Nevěděl úplně jistě.

„Přesně to se snažíme zjistit."

Poznámka autorky:

Krásný den přeji! Tak jak se těšíte na Infiniti war? Já úplně šílím! Co když umře Loki? Co když umře Wanda? Co když nebudou mít mé oblíbené postavy dostatek prostoru pro konverzace? A co je na tom nejhorší? Že na to jdu až v pondělí - celej internet na víkend vypínám, takže se tu zastavím, jen kvůli vydávání. Kdy na to jdete vy? 

PS: Omlouvám se za takový prazvláštní shluk slov, ale píšu tuhle kapitolu už skoro tři hodiny a začíná mi hrabat. :)

S láskou Pavla.