Octavie nebyla krutá. Opravdu ne. Možná byla sobecká, sebestředná a perfekcionalista, ale krutá rozhodně ne. Věděla, že kdyby nyní Jamese nechala odejít, pravděpodobně by se zhroutil ještě dříve, než vkročí na první schod. Obzvláště, když odmítal myšlenku na nemocnici, tak kýčovitě až to bylo podezřelé. Tak mu nabídla zůstat. Sebevíc jí to bylo proti srsti a zarytém režimu jenž se snažila vést. Bylo to ale jen na pár dní, ne? Pár dní a ona se může vrátit ke své práci. Není na tom nic složitého ani nepředstavitelného. A možná právě proto jí ta situace tak vyhodila z řádu. Protože kdy naposledy, byla nucena s někým sdílet bydlení? S někým relativně cizím? Nejhorší na tom bylo, že pro ni nikdo nebyl cizí. Ne, v plném významu toho slova. O každém koho kdy potkala něco málo věděla. Mnohdy i dokonce více než by si přála. Dokázala úplně přesně říci, kde se kdy kdo narodil, nebo kolik sourozenců má, kde pracuje. Jediné co k tomu potřebovala byl  obličej dotyčného. Oproti tomu byl však muž před ní nepopsaným listem. Věděla jen, že byl v armádě a že nebydlí nikde poblíž Oregonu. A to ji svým způsobem děsilo. Ne, takové slovo by ona nikdy nepoužila. Neděsilo. Rozptylovalo.

Byla z té situace až směšně v rozpacích. Jediný muž s jakým kdy sdílela svoje bydlení byl její vlastní otec. Ano, měla sice za svůj život pár vztahů ať už vážnějších, nebo lehce zanedbatelných, nikdy to však nepřerostlo v takovou důvěru, jakou je společné bydlení. Matka ji jako malou málokdy pouštěla na přespávání ke kamarádkám, jelikož to nepovažovala za vhodné ztrácení času. Byla to jedna z mála věcí, se kterou s ní Octavie zpětně musela souhlasit. Nikdy nebyla příliš družný člověk. I přes svůj život v pohybu byla stále ta zpohodlnělá zhýčkaná holka, jenž si cenila vlastní pohodlné postele a nezávislosti na komkoliv jiném. Nemusela se tak starat o nic jiného, než o sebe. Byla zvyklá žít způsobem samotáře a vlastně jí to i vyhovovala. Žádný hluk, žádné otravování, žádné ostýchání. Žádné přizpůsobování, nebo ohlížení. Jen klid a pokoj. V nic takového nyní ale doufat nemohla. A to nehledě na to, jak úpěnlivě se s tímto osudem snažila vypořádat. Připadala si jako na jehlách. To, že se návštěvník zdržoval jen v kuchyni na tom nic neměnilo. 

Když nechala pootevřené dveře z ložnice, kam se uskromnila měla sklony se do nich neustále dívat a Jamese kontrolovat. Když je však zavřela, aby se konečně mohla soustředit, za pár minut je zase nervozitou otevírala. Šílela tak sama ze sebe. Nebyla schopná se na své materiály podívat ani na půl hodiny, bez toho, aby jí oči neujížděli směrem do obýváku. Nedokázala svá záchranná slova předčítat skoro ani v duchu, snad jako by ji mohl cizinec slyšet. A i kdyby? Uklidňovaly ji její vlastní myšlenky. Nemůže rozumět jejich významu. To jí však jako výmluva nestačilo. Připadalo jí že ji neustále sleduje, podobně jako ona měla nutkání sledovat jeho. Jeho pohled jí na kůži vyloženě šimral. Na své práci si tak zvykla pracovat jen v noci, kdy měla jistotu, že spí. Kdy v bytě jediná známka jeho přítomnosti zůstaly pootevřené dveře. Ze své vlastní paranoie totiž nebyla schopna v jeho přítomnosti spát. Prakticky nezamhouřila oka. A fakt, že to byl naprosto zbytečný strach, vzhledem k tomu že jí už jednou zachránil život na tom nezměnil. 

I tak se mu snažila pomáhat tak jak jí to vlastní přesvědčení dovolilo. Dokonce kvůli němu začala i vařit. Normálně se totiž stravovala v restauracích, nebo na donáškách. Její vlastní matka by ji za množství objednané pizzy bývala hned odsoudila, ale byl to rychlý a pohodlný způsob stravování. Peněz měla sice stále více než dost, ale přesto se muselo její snobské já alespoň trochu uskromnit. A na žádné dlouhé vysedávání ve francouzských restaurací tu nebyl zrovna prostor. A to jak časově, tak peněžně. Octavie si sice nepamatovala, že by za život Serena Clockwormová někdy něco doopravdy uvařila, ale to ještě neznamenalo, že její dcera byla stejná. Právě naopak. Vařit jí spolužačky naučili na koleji a v případě potřeby by svedla připravit skoro cokoliv. Od dezertů, pro horká slaná jídla. Na cestách však pro jídlo z čerstvých potravin nebylo místo, takže James byl nucen spokojit se s jednoduchými polotovary. Jestli mu chutnalo, nebo ne už bylo svým způsobem vedlejší.

Za poslední dny spolu prohodili je opravdu pár slov. Rozhodně ne tolik, kolik by spolu lidé, jenž si navzájem zachránili život prohodit měli. I tak ale bylo na Jamesovi vidět, že se snaží být zdvořilý. Tohle ticho ji však na druhou stranu rozčilovalo. Bylo to totiž trapné ticho, které nebylo čím zaplnit. Nemohla jej vlastně ani ignorovala, protože jí to její přirozená obrany schopnost nedovolovala. Třesot rukou jako by jen zesílil. Octavie byla zvyklá, na to že se na ni lidé kvůli tomu dívali a už to prakticky nevnímala. Jamesův pohled ale na svých rukou jako by cítila, tak jak nic na světě. Byl to neobvyklí, neklidný pocit, který se kolem postavy jejího návštěvníka vznášel. Sama sebe se někdy ptala, co jej asi při tom pohledu musí napadat. Podle známek se jednalo o vysloužilého vojáka, musel tedy chápat co to značí. Pak ale jen zakroutila hlavou a nechala to plavat. Proč by jí měl jeho názor zajímat?

Buckymu připadalo, že kolem něj jeho vlastní zachránkyně krouží. Ne, však jako sup kolem své kořisti, jak na to byl zvyklí a jak by to očekával, ale jako by se mu vyhýbala. Rozhodně jí to ale nevyčítal. Přeci jenom i když mu dovolila ještě pár dní zůstat stále byl cizincem. Nezvaným hostem. Pokud se tomu tak tedy dalo říkat. A Bucky nebyl hloupý. Nezapomněl ze svých starých let zas tolik. Rychle poznal, když chce být žena sama. Právě proto se rozumně rozhodl stáhnout na kraj gauče a snažil se nezpůsobovat Octavii víc potíží, než doteď. Nechtěl jí nijak přitěžovat. Jak řekla. Pár dní, než se žebra dají trochu dohromady a tělo se dostane ze šoku a může jít. A že, to v jeho případě bude opravdu jen pár dní. Oba pak budou moci na tuhle událost zapomenout a pokračovat dál, jako by se nikdy nestala. Možná si na to jednou vzpomenou a zasmějí se tomu. Tak se to přeci dělá ne? Nebo se to alespoň tak říká. 

Následující dva dny proběhli velmi klidně. Bucky by dokonce řekl, že se jednalo o ty nejklidnější dny, které za posledních sedmdesát let prožil. Většinu času z toho strávil spánkem - jeho tělo bylo stále do značné míry vyčerpané, takže noční můry míval jen opravdu málokdy - nebo pouhým přemýšlením. A že toho měl na přemýšlení spousty. Snad jako by se poprvé za nějakou dobu zastavil na místě. Prakticky celý jeho dlouhý život byl v pohybu. Jako malý se narodil o skoro dva týdny dříve než měl. Matka si z něj ráda dělávala srandu, že pospíchal na svět, jako by se tam už nudil. To pokračovalo až do chvíle, kdy se se poprvé setkal se Stevem. Skoro od prvního školního dne z nich byla svým způsobem nerozlučná dvojka. Přesto jako by se ani nenamáhal zastavit. Vždy byl o krok napřed. A to ať už se jednalo o školní běžecký přebor, ve zkušenosti s dívkami, nebo s armádou. Dokonce i měl jako první z nich z tohoto světa odejít. Byl to krutý žert osudu, vzhledem k tomu, jak rád Stevovi opakoval, že nemá kam spěchat. 

O své hostitelce se za tu dobu moc nedozvěděl. Prohodili spolu jen prakticky pár slov. Letmý pozdrav, otázka týkající se jeho zdraví, nebo prosté zdvořilé: "jak se máte?" Ale i přes zřetelný odstup, který si k němu světlovláska chovala - a Bucky jej plně respektoval - v jejích očích a pohybech byl znak starosti. Bucky si všiml, jak po něm střílí očima, pokaždé když se jen pohne, v případě, že by potřeboval pomoci. Třikrát denně mu také kontrolovala rány, jestli se jejich stav nezhoršil. Byla to věc na kterou si Bucky nedokázal zvyknout. Vždycky mu jemně nadzvedla pruh látky, na tváři se jí vytvořil mírný ruměnec a zimní voják byl nucen odvrátit svůj pohled. Svým způsobem se mu ale přitom zatahovali všechny svaly, jako by se jej chystala bodnout. Byl už zkrátka zvyklý chovat se obezřetně za všech okolností. Skoro jako by se jednalo o chorobný tik. Nedokázal ani pomyslet na chvílí kdy se bude muset sprchovat. Nezbývalo mu než doufat, že do té doby už bude schopný ujít víc jak pět kroků sám, bez příšerného skřípění kostí.

Překvapením pro něj bylo jídlo. Byl natolik zabraný svou situací, že si ani nevzpomněl na to, že ne celý jeho organizmus je kovový stroj a že potřebuje také jíst. Vlastně si to uvědomil až ve chvíli, kdy se probudil a vedle hlavy mu ležel položený talíř s horkým čajem a jednoduchými tousty jenž byste našli v každém běžném supermarketu. Přesto si nestěžoval. Po sedmdesáti letech strádání, kdy každé jídlo chutná jako prach pro něj bylo cokoliv stravitelného božím darem. Pamatoval, si že jako malý měl velice vytříbený apetit, až z něj matka šílela. Jeho chuťové buňky však válka změnila. S chutí a poděkování tak snědl úplně všechno, co mu majitelka bytu naservírovala. Povětšinou jedli odděleně. On na sedačce, ona zalezlá v ložnici, jako by se před ním skrývala. Společně zasedli ke stolu jedině při obědě, kdy mu Octavie pohotově pomohla vstát a sednout si na kuchyňskou židli. Snažila se v jeho přítomnosti chovat klidně, ale občasných tiků si Bucky nedokázal nevšimnout. Naučil se ale takové znaky přesouvat na vedlejší kolej pozornosti. Kdyby věděla, kdo doopravdy je, pravděpodobně by strachy utekla. Nebo by zůstala pevně stát na místě, podobně jako v případě bankovních zločinců a počkala až někdo z vyděšených sousedů zavolá policii. 

Z čeho ale svůj pohled spustit nedokázal byly dívčiny ruce. Jeho sestra s oblibou tvrdila, že ruce jsou odrazem lidské duše. Ty tvrdé, špinavé od hlíny značí pracovitost, ty pokryté malými jizvičkami bojovníka, ty hladké zhýčkanost, zato dlaně krutého člověka budou zmáčené krví. Na svůj věk byla příliš chytrá. Až to Buckyho občas děsilo. Rád si z ní kvůli těmto moudrům jako mladý utahoval. Vždy se jen zasmál, projel jí rukou kaštanové vlasy a nevšímal si jejího vážného výrazu. Nikdy si takových chvílí nedokázal vážit. Teď by za návrat zpět však dal naprosto cokoliv. Byla jen dalším malým sluníčkem, jenž ve svém spěchu nechal za sebou. Nikdy neplánoval, aby se válka stala jeho životem. Přesto tomu nyní tak bylo. Pokaždé, když si na to vzpomněl donutilo jej to pohlédnout na Octvaviiny ruce z jiného úhlu. Spojil si je s jejím klidným výrazem. Napadlo jej, jak zbrklá a vyděšené její duše musí být, pokud je to pořekadlo pravdivé. Hned na to však očima sklouzl k těm svým. Připadal si jako by mu kolem prstů stékali dolů pramínky krve. O kovové ruce ani nemluvě. Bucky ji svým způsobem nenáviděl. Připomínala mu, čím se stal. Monstrem. Strojem na zabíjení. A to, že byla nyní zkovaná za falešnou kůží na tom nic nezměnilo. 

Jinak měla jeho hostitelka velice jednoduchý rozvrh. Kromě ranní hygieny, snídaně a ostatních jídel ze svého koutu v ložnici prakticky nevycházela. Až Bucky přemýšlel, co tam dělá. Nikdy neměl ale příležitost to zjistit, jelikož mu nikdy nedala tu možnost a když už se konečně na hodinu vytratila někam ven, nebyl dostatečně statečný, aby nakoukl. Připadalo mu to nesprávné. Nic mu do toho nebylo. Ne od chvíle, kdy se ujistil, že se nejedná o žádného tajného agenta, jenž jej má zpacifikovat. Občas ji slyšel jak po špičkách cupitá ke kuchyňskému pultu a se silnou snahu nevzbudit jej si dělá kafe. Povětšinou předstíral, že se jí to daří. Bylo to obvykle pozdě v noci, takže to Buckyho nutilo uvažovat nad tím, jestli vůbec spí. 

Tato tichá prázdná pohoda byla přerušena odpoledne třetího dne. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy Octavie stála k němu zády a rovnala v poličce hrnky, které zašpinili během jídla. On se mezitím zkovával za novinami, jenž mu přinesla. Měl pocit, že když se na světovlásku nedívá uklidňuje ji to. A on byl ochotný udělat cokoliv, aby jí nepřekážel více než dosud. Sotva doznělo cinkání nádobí celým bytem se rozezněl zvuk zvonku. Bucky i Octavie se zastavili na okamžik na místě. Winter soldier odložil noviny na stranu a na sedačce se posunul o trochu výše, ignorujíc bolest, jenž mu to způsobovalo. Na krátkým moment se jejich pohledy setkali. Její zmatený pohled jej jen utvrdil v jeho podezření. Nikoho nečekali. Octavie si otřela ruce o utěrku a klidným krokem zamířila směrem ke dveřím. Bucky se ohlédl za sebe a pozornost mu upoutal nepříjemný detail. Policejní auto stojící u baráku ve kterém se nachází. Je to tady. Pomyslel si těsně před tím, než stihl odtrhnout pohled od okna.  

Poznámka autorky:

Krásný den přeji! Chápu, že tahle kapitola byla trošičku vycpávací, ale mám za sebou troje čtvrtletky, takže sotva dokážu psát něco srozumitelnějšího. Navíc já nemůžu za to, že Octavie je příšerný ati - social a Bucky je příliš šlechetný na to, aby jí z toho stavu dostal sám. Tak snad jindy. Názvu si nevšímejte, nečeká nás příště zas až tak velká bouře - minimálně ne na mé a Buckyho poměry. Tak či onak doufám, že se vám těch pár odstavců líbilo a budu šťastná, když mi váš názor napíšete do komentářů.

S láskou Pavla.