Šla si zaběhat. Prostě se zvedla a šla si zaběhat na čerství vzduch. To přece normální lidé dělají ne?  Když je tíží myšlenky, nebo když se jen zkrátka chtějí cítit dobře. I ona tak činila už od dob kdy chodila na střední. Nebyl to však jen sterý zvyk, který jako jeden z mála přetrval, byl to její únik. Únik ze světa plného unikání. Mohla si tak jednoduše pročistit hlavu, odpočinout si od přemýšlení a zároveň si protáhnout svaly, které z neustálé jízdy ve stísněném prostoru auta skomíraly. Nehledě na místo, kde se nacházela vždy si našla chvilku na to proběhnout se po okolí a i kdyby ne jen z pouhého rozměru, tak kvůli kondici, kterou si Octavie snažila udržovat. A to v její situaci nebylo vůbec jednoduché. Navíc to uklidňovalo. A takových věcí bylo v jejím životě jen velmi málo. Zvykla si těch chvílích nic nedělání vážit. Zároveň tak měla další výmluvu, proč nezůstávat zavřená v bytě s tím cizincem.

Ne, že by se jej Octavie bála, to ani v nejmenším. Vždyť jí přeci  zachránil život. Přesto jí jeho přítomnost vůbec nebyla příjemná. Nedokázala se  vůbec soustředit, když věděla, že s ní v bytě je ještě někdo. Od chvíle, kdy se jí jej podařilo stabilizovat se přistihla hned několikrát, že mu naprosto zbytečně kontroluje klidné dýchání, nebo že na něj jen několik dlouhých minut beze slov hledí, jako by se jednalo o uměleckou malbu. Vždy jen potřásla hlavou a pokusila se dát do práce, ať už to bylo na cokoliv. Ale v dvojmístném bytu nebylo příliš kam utéct. Obzvláště, když se za ním každou chvíli otáčela, jestli již nenabil vědomí. Měla pocit, jako by jí někdo stále hleděl přes rameno. Byl to rušivý detail jejího už tak zažitého pořádku. A ona se svého pořádku nehodlala vzdát. Toho, že si cizince přivedla do života litovala s přibývajícími chvílemi čím dál tím více. Na druhou stranu, ale děkovala bohu, za to, že jí ho tam nenechal zemřít. Nevěděla by, co si počít. Tak se jen s povzdechem sbalila, poprosila Natalii, aby se na něj jednou za čas skočila podívat a pak se prostě vytratila. Nic víc, nic míň. Prosté.

Octaviiny rychlé kroky se nesly potemnělým Downtownem a byly přehlušovány jen ozvěnou večerní zábavy. Přestože ještě nebylo tak pozdě, vlivem blížící se zimy v dálce zapadalo studené podzimní slunce. Rychle oddechovala do ticha, které jí hýčkalo smysli. Někteří by bývali kroutili hlavou nad jejím rozhodnutím jít ven sama, když se bude tak brzo stmívat. Ona se ale strach o své bezpečí neměla. Ne dokud svítí alespoň trochu světlo. Ráda při běhu pozorovala tu hru světel na obloze, nebo jen zkrátka svět kolem ní. Její pozice jí dávala osobní špetku anonymity. Pro ostatní byla pouze dalším běžce z okolí Portlandu. Prakticky nikdo si jí nevšímal a ona tak mohla tiše pozorovat vše, co se jí zlíbilo. Někdy dokonce i víc, než by pouhý smrtelník mohl. Někdy ji až překvapovalo, kolik příběhů se skrývalo za na první pohled prostými, všedními věcmi.

Na malý moment se zastavila, aby dala odpočinout dechu. S pohledem upřeným přes zábradlí Downtownského mostu si protáhla nejdřív obě ruce,  ramena a nakonec i záda. Chladný vzduch jí ovíjel kůži, jako útlý vzdušný oblek. Nutilo to její tělo už podvědomě se zahřívat a tak to byl pocit pouze příjemný. Otřela si čelo orosené studeným potem. Normálně by si teď na chvíli sedla na nejbližší lavičku, nebo na zábradlí a ponořila se do materiálů stažených v telefonu, dnes měla však jiné plátny. S hlasitým nádechem zkontrolovala čas. Nechtěla totiž vyrušovat, i kdyby to bylo jen dnes, kdy na to měla plné právo. Pokud se tomu tedy dalo tak říkat. Už dávno jejich života nebyla součástí a i když si mohla říkat co chtěla, mrzelo ji to pokaždé když na to pomyslela. I přesto, že byli jedním z důvodů, proč dělala to co dělala. Jelikož nehledě na to jak se snažila, některé vazby zkrátka zpřetrhat nedokázala. A tohle byla právě jedna z těch posledních, jenž jí pojili ke starému životu a které se překvapivě ani vzdát nechtěla.

Opatrně otevřela mobil a v kontaktech vyhledala potřebné číslo. Skoro až unaveně se opřela o zábradlí a přiložila si telefon k  uchu. Mobil začal zvonit. Pomalu, dlouze, jako by ji chtěl odradit. První vyzvánění bylo doprovázené jejím hlasitým nádechem a výdechem. To druhé přečkala v naprosté tichosti. K tomu třetímu se naštěstí nedostala. Z přístroje se ozval hlas. Tichý, nesmělý, překvapený. 

"Octavie?" zaslechla v telefonu a jmenovaná neklidně zamrkala. Zastrčila si neposedný vlas za ucho a vykouzlila na obličeji lehký úsměv, snad jako by jej dívka mohla vidět.

"Ahoj Nanci," odpověděla prostě a uchechtla se, když se na druhé straně hovoru ozvalo  tiché zavýsknutí radosti. 

"Panebože Octavie," zašeptal sladký hlas do telefonu. Sama Octavie si v tu chvíli byla nucena představovat jak si dotyčná tiskne ruku k ústům a v očích jí září jednoduché hvězdičky, "Už jsem se bála že nezavoláš."

"Přeci bych nezapomněla na svoji milovanou sestřičku," pronesla světlovláska. S jejími vlasy si bez zábran pohrával lehký chladný vánek až si Octavie nebyla jistá, co je pravým důvodem toho jemného mrazení v jejích zádech. Jestli blížící se zima, nebo smutná ozvěna jejích vlastních slov. Bylo to přesně dva roky, co se zvedla, sbalila si své věci a vydala se na svoji soukromou výpravu. Nedokázala to domu už déle snést. Všechno jako by ji rozčilovalo. Vyloženě ji iritovalo, jak rychle se svět ze smrti jejího otce zotavil. Jak rychle si její matka našla nového přítele, jak rychle na autonehodu všichni zapomněli. Slzy zmizely, černé vlajky dovláli, minuty ticha byly považovány za zbytečnost. Zesnulého nositele Nobelovi ceny si prostě jen vědecká obec připsala do knihy historie k těm ostatním velikánům a nechali na jeho jméno padat prach. Čas šel dál a ona měla jít s ním. Jenže to nedokázala. Obzvláště, ne potom co viděla. Své jediné sestře volala pravidelně každý měsíc. Jako by se zuby nehty držela toho, co jí pojilo s domovem. Pokud tedy ještě nějaký měla.

"A jak se máš?" okamžitě se ptala Nanci, snad jako by se bála, že když nebude mluvit dostatečně soustavně, sestra jí to zase položí a ona jí ztratí. 

"Ujde to," odpověděla a rozhlédla se po okolí. To, že své sestře často volala neznamenala, že musela vědět všechno. Nemusela vědět vůbec o pravém způsobu smrti jejich otce, o Oregonu ani o té bankovní potyčce, kterou málem nepřežila. Natožpotom o cizinci, jenž se na nějaký čas zabydlel v jejím bytě. Octavie nestála o to, aby jí přidělávala starosti, nebo ji nedejbože napadlo přijet za ní, "Spíš mi ale řekni, jak se máte vy."

"Podobně," zastavila se dívka na moment, jestli by měla pokračovat, "někoho jsem potkala."

"Opravdu?"

"Jo, ale není to zatím nic vážného, ale je milej," ujišťoval ji hned hlas na druhém konci. Světlovláska s veselým úsměvem na tváři potřásla hlavou na souhlas. To je dobře. Pomyslela si. Zasloužíš si to.

"Chybíš nám," zvážněla Nanci po krátké pomlce, "mně i mámě. Opravdu."

"O tom silně pochybuji," přerušila ji prudčeji, než zamýšlela, "matka musí skákat radostí, že už se nemusí dívat na má zklamání."

"To není pravda," oponovala jí sestra, "protože i když si tom možná nepřipouštíš má tě ráda, tak jak nic na světě," na to Octavie odpověděla jen pouhým povzdechnutím, které dívka na druhé straně slyšet nemohla. Nechtěla ji její iluzi alespoň trochu fungující rodiny brát. Tak krutá a lhostejná ke své sestře nebyla a nikdy nebude. Jako by jí řekla, že Santa neexistuje. 

"Dobře," řekla tedy nakonec smířeně, "asi máš pravdu. Jako vždycky."

Buckyho probuzení bylo všechno jen ne klidné. Jako by jej někdo prudce strčil do ledové vody a vodní povrch mu vyrazil všechen dech z plic. Bylo to rychlé, nepohodlné a nepřirozené. V jednu chvíli tvrdě plaval v bezvědomí a o půl vteřiny později už doširoka otevíral oči, podobně jako by jeho tělem projel elektrický šok. Všechny smysly se mu naráz probudili a přinesli tolik zostřených informací, až jej to nutilo zatnout každičký sval v těle. Skoro až vyděšeně vystřelil automaticky do sedu, ruce zvednuté a připravené se bránit jakémukoliv nebezpečí jenž může přijít. Ostatně tak jako vždycky. Prudce se nadechl, až jej by to kohokoliv jiného mohlo rozkašlat. Adrenalin, jako by mu samovolně proudil v krvi. Občas se bál, aby to jeho srdce vydrželo.

Bolest mu z toho nepřirozeného pohybu projela celým tělem. Zlomená žebra nebezpečně zaskřípala. Lehce překvapeně se za bolavé místo chytl, ale jeho prsty dopadly jen na čistý bílý obvaz. Nevěnoval tomu však pozornost. Všechno popořadě. Rychle zamrkal, aby uklidnil svůj přelétavý pohled a hlasitě vydechl. Jako by ale dýchal hřebíky. Rozhlédl se. Jako první se v něm ukotvila úleva, že se nenachází ani v nemocnici, ani na policii, či jiném tomu podobném místě. Jako druhá však vyvstala otázka, kde se tedy doopravdy nachází. Znovu přejel po pokoji pohledem. Nacházel se ve velkém obýváku spojeném s kuchyní. Mířili odtud troje dveře. Jedny vchodové, druhé do ložnice a třetí pravděpodobně do koupelny. Malý byt. Pomyslel si okamžitě a zaměřil se na detaily. Věci kolem něj byly až cholericky seřazené a uklizené, dokonce i pomůcky z lékárničky vedle něj byly na pohovce vyskládané přesně podle pravítka. Nebýt nich, pomyslel by si, že tady snad ani nemůže nikdo žít.

Pohotově očima vyhledal svůj batoh. Vypadal zcela neotevřený. Už už se hodlal k němu naklonit, když ho zastavila další nepříjemná ostrá bolest. Sklonil se k bolavému dechu a nadzvedl plátno obvazu. Nespokojeně při pohledu na ošklivou spáleninu mlaskl. Nechal obvaz obvazem a zaměřil se na zlomená žebra. Opatrně, aby je ještě více nepochroumal se posunul na kraj pohovky. Nespouštěl přitom svoji dlaň z poškozeného místa. Co to sakra bylo? Pomyslel si při vzpomínce na tu prazvláštní zbraň. Jako by to byl malý plamenomet, ale s tlakovou ránou raketového výstřelu. Byly jen čtyři místa na planetě. Ale vzhledem, že Stark ani Wakanda nerozprodávaly svoje zbraně lupičům a Hydra byla svým způsobem ze hry zbýval tu jen ten queenský prodejce. A on si myslel že Stark před nedávnem zpacifikoval, potom co zničil jedno z jeho letadel. Takové věci se mezi jeho lidmi šíří rychle. Nešlo si nevšimnout.

Pokusil si protáhnout záda, ale po chvíli čisté bolesti si to zakázal. Jeho bosé nohy se dotkli podlahy a on na ni opatrně vklouzl. Bolestivě přitom sykl. Prsty si přejel po tváři, aby se ujistil, že mu maska přitom kousku nespadla, jelikož minimálně ta na jeho kovové ruce díkybohu přežila. Už už se hodlal postavit úplně, když jej vyrušili kroky dobře slyšitelné skrz dřevěné dveře. Bucky k nim jen lehce zvedl hlavu. Několikrát zamrkal, když v zámku zašustil klíč a dveře se otevřely. Vylezla z nich už pro Buckyho nějakou chvíli známá tvář. Světlovláska, kterou nejdříve srazil v bance a jenž se o něco později zachránil před možnou smrtí. Tak přeci jen vyhověla jeho žádosti o nepřevezení do nemocnice. Pomyslel si. I přes všechnu vděčnost však nevěděl proč. Navíc stále nevěděl, kdo to před ním stojí. Mohla to být tajná agentka. Jeho výcvik a skušenosti jej nutili to předpokládat. A bylo vlastně úplně jedno koho. Na paty mu dýchalo lidí více než dost. Avengers, FBI, SIA, zbytky Hydry, Rusové, nebo prakticky každý. Valná část z nich ho chtěla zavřít, či zabít a ta druhá jej toužila naverbovat. Kdo by přeci nestál o služby Wintera Soldiera? Mohl jen doufat, že neznámá neví, koho zachránila. Býval by se i lehce odtáhl, kdyby tím nezavdal náznak k podezření. Zůstal tedy jen nehnutě sedět. Když k němu od zámku zvedla světlovláska oči v jejím klidném obličeji se mihla starost. Rozevřela přitom doširoka víčka. 

"Musíte pomalu," pronesla nic neříkajícím, lehkým, skoro až doktorským tónem, snad jako by mu radila, "tedy, máte zlomené obratle," místo odpovědi lehce přikývl a bez jediného slova pozoroval jak dívka za sebou zavírá dveře a třesoucíma se rukama si zastrkává neposedný pramen vlasů za ucho. Postavila se před něj a hlasitě vydechla snad jako by nevěděla kam dál. Cítil z jejího pomyslného klidu lehké napětí. Přejela očima místnost, ve snaze najít záchranný bod, nebo něco jiného, co potřebuje. Tohle není agentka. Řekla si jeho mysl, ale stále nehodlala vypadnout z ostražitosti. Po chvíli se světlovláska natáhla po úhledně srovnaném paklíčku triček. S nic neříkající tváří mu je podala. S nakloněnou hlavou na stranou si je od ní převzal.

"Vaše vlastní oblečení jsem musela vyhodit," vysvětlila krátce a přešla ke kuchyňskému pultu. Bucky položil paklíček vedle sebe a vzal z něj první z triček. Lehce nadzvedl obočí nad obřím nápisem "AC DC". Snad jako by to dívka viděla okamžitě vysvětlila, "zanechal je tu přítel mé sousedky, když tu bydlel. Nic jiného bohužel tak narychlo neseženu."

"To nevadí," promluvil poprvé Bucky a s bolestivým skřípěním mezi zuby si na sebe triko navlékl. Bylo mu trochu užší ale s tím nic nadělat nemohl. Jeho zachránkyně na to nic neřekla a natáhl se do horní poličky pro kafe, "a děkuji. Myslím za záchranu."

"To vy jste mě zachránil první," namítla a nalila do varné konvice vodu, "já vás jen nenechala umřít."

"Přesto děkuji," kývl nepatrně Bucky a pokusil se postavit. To se mu naštěstí podařilo a on se mohl natáhnout po svém batohu. Opatrně v něm zalovil, tak aby to nebylo podezřelé, ale zároveň aby toho neukázal příliš moc. Dívka před ním rozhodně nemusela vědět o pistoli, jenž se v jeho oblečení nachází zabalená. Světlovláska mezitím dovařila kafe a rozlila jej do dvou náhodných hrnků. Jeden z nich sobě a druhý předala svému nedobrovolnému návštěvníkovi. Tou dobou už Bucky zase seděl na sedačce. Opatrně, aby se nespálil z tekutiny usrkl. V tu chvíli si uvědomil, že to byla vlastně úplně první káva, kterou ve svém životě pil. Zabodl svůj pohled do hnědé hladiny a chvíli ji tiše pozoroval, zvláštní chuť převalujíc na jazyku Chvíli bylo ticho. Dokud si tedy Buckyho hostitelka také neusrkla ze svého hrnku.

"Bydlíte někde poblíž?" zeptala se jej poté, co jej důkladně přejela pohledem. Zavrtěl hlavou.

"Jsem z Kansasu," zalhal a v podvědomí vysílal k Brooklinu všechny své omluvy. Místo odpovědi dívky kývla a zkřížila nohy na křesle naproti němu do tureckého sedu.

"Chci tedy říci, že žebra se budou nějakou dobu hojit a minimálně prvních pár dní byste měl strávit v leže," začala a své velké oči sklopila podobně jako on předtím ke svému hrnku, "a pokud nechcete jet do nemocnice -"

"To rozhodně ne," přerušil ji možná až moc pohotově Bucky. O chvíli později se za to v duchu proklel. Co se stalo s jeho starým já, které to s ženami umělo, tak jak nikdo v okolí? Radši se tedy znovu napil. Přicházel mu ten nápoj na chuť. Světlovláska to prozíravě ignorovala a uděla to samé.

"Můžete tady tedy ještě pár dnů zůstat, pokud chcete. Jen než bude pro vás bezpečné chodit. Ani o chvíli déle," napřímila se ve svém posedu. Její hlas byl klidný, nevzrušený. Až prazvláštní. A naprosto nekorespondoval s třesoucíma se rukama. Bucky z nich nedokázal spustit oči, přemýšlíc o důvodu. Nevěřil totiž, že by z něj měla takový strach a klidně tu s ním přitom seděla. PTSD? Pomyslel si a konečně se přiměl k odpovědi.

"Jen pár dnů. Nerad bych vás totiž rušil, více než jak doteď," pronesl a zahleděl se snad úplně poprvé zpříma do jejích očí. Kývla. Po chvíli tichého váhání, jako by si na to gesto teprve nyní vzpomněla k němu natáhla svoji ruku.

"Octavie."

"James."