Nevěděla jistě čeho litovala více. Jestli svého vpádu do té bankovní potyčky, kterou jako by jí do cesty postavil samotný osud, nebo splnění svého nevyřčeného slibu s neznámým mužem. A bylo jedno, jestli jí zachránil život a že to byl on, kdo vstoupil do jejího života. V první řadě mu proto vůbec neměla zavdat záminku. Normálně tohle nedělala. Nevměšovala se. Nezasahovala, sebevíc mohla a sebevíc tím mohla pomoci. Nevázala se. Jen ji to povětšinou zdržovalo.  A s jejím stylem života vlastně ani neměla na výběr. Bylo mnohem jednodušší cestovat nezávisle z místa na místo, když jí nikde nic nedrželo, nebo netáhlo zpět - mnohem jednodušší lhát a držet si odstup, když se vlastně ani nezajímala. Ne, že by tedy mnohdy neviděla více, než by si sama přála, nikdy to však proti někomu nepoužila. Ne, když měla jinou možnost, když to nebylo potřeba. A že většinou nebylo. Ani tentokrát vlastně nebylo. Lupiči by vykradli banku, přijela by policie a ona by mohla v klidu pokračovat dále, jako by se nic nestalo. Přesto to však z nějakého důvodu udělala. Jako by do ní vjel blesk a tu myšlenku už nevyhnala. Prostě se to stalo. Dříve, než si to stihla pořádně rozmyslet.

Na tom však už nyní nezáleželo. Pozdě. Už se to stalo a ona to nemohla nijak vrátit na zpět. Sebevíc chtěla. Bylo svým způsobem kruté, že viděla skoro úplně všechno, ale nemohla změnit vůbec nic. Mohla jen děkovat bohu, za to, že potřeštěná kamarádka dostála svému slibu a Octaviin byt byl přesně v jednu hodinu připravený k ubytování. A samozřejmě také k ošetření jejího zachránce. Za pomocí nevěřícné Natalie tedy vynesla neznámého do druhého poschodí jednoduchého činžáku a se značnými potížemi jej povalila rozloženou pohovku. Cizinec přitom cosi zamumlal, ale ani jedna z dívek mu nevěnovala pozornost. Octavie se sice pokusila vyhnat bývalou spolužačku z bytu, s tím že jí všechno vysvětlí později, ale jak už na to byla u Natalie zvyklá, dívka udělala pravý opak toho, co po ní světlovláska chtěla. Tvrdohlavě se usadila na barovou židli hned vedle jejího improvizovaného pracoviště a podepřela si kolenem hlavu. Octavie jen otráveně protočila očima a dala se do práce.

Příruční baterkou posvítila pod cizincova víčka. Blížící se šok. Pomyslela si. Cizinec měl jediné štěstí, že stihla vystudovat dva roku na zdravotní, než ji vyhodili, protože, je prý příliš sebestředná. Opatrně podložila ránu vlhkým teplým ručníkem a vedle pohovky položila kbelík se studenou vodou. Nůžkami rozřízla zachráncovo triko, aby se dostala ke zranění. Ani omylem se neodvažovala riskovat poškození nějakých dalších orgánů, či svalů tím, že by z něj sundávala oblečení. Odhrnula jak látku trika, tak těžkou koženou bundu na stranu. V tu chvíli už zase stála Natalie nad ní a zkoumala cizince svým zamyšleným pohledem. Octavie ji jen ignorovala.

Než se však pustila k samotné ráně musela svého zachránce dostat z případného šoku, se kterým cizincovo tělo podle těžkých výdechů stále bojovalo. Pozvedla mu nohy, zaklonila hlavu, aby mu ulehčila dýchání. V nemocnici by mu bývali pomohli více, kdyby jen souhlasil, se svým převezením tam. Tady mu lépe nepomůže. Znovu se v duchu proklela. Co když jí tady umře? Co pak? Její obavy však jak se později ukázalo byly zbytečné. Brzy zjistila, že cizincův organismus byl mnohem odolnější a silnější než by čekala. V takovém to stavu by v první řadě vůbec neměl upadnout do šoku. Jako by jej něco oslabilo. Neměla však čas věnovat tomu svoji pozornost, jelikož i když se jí podařilo nahmatat tep a krevní oběh cizinec stále vnímal jen tak na půl. O kostech, které se museli během popálení zranit ani nemluvě.  Alespoň se, ale už mohla věnovat samotnému zranění.

S tou největší opatrností odendala z rány jednu ze svých bílých košil, kterou se do teď snažila zmírnit krvácení. To se jí díky bohu, alespoň částečně podařilo. Tím však její štěstí končilo. Zamračeně nakrčila obočí. Takovou ránu v životě neviděla. Jako by měli ti zloději plamenomet. Miniaturní lupou přejel pohledem přes zranění. Ať už to bylo cokoliv jako by to sežehlo celou cizincovu kůži na od začátku žeber až po prsa. Kůže byla na těchto místech nehezky červená a již po tak krátké době se začaly objevovat malé jizvy, ze kterých tekli malé potůčky krve. To však nebylo to, co ji děsilo, ze všeho nejvíce. Protože ona moc dobře slyšela to křupnutí, když se miniaturní tlaková vlna přehnala po zasažené kůži. S lékárničkou vedle sebe si na ruce natáhla igelitové rukavice. Zatnula zuby, aby snížila třesot svých rukou a s tou největší opatrností prohmatala kůži a svaly kolem rány. K její smůle a cizincově neštěstí našla přesně, to co hledala.

"Jsou to zlomená žebra že?" zeptala se ji Natalie, sledujíc její počínání. Octavie po ní hodila nevěřícným pohledem. Hnědovláska se napřímila a hrdě se usmála, "zapomínáš, že taky chodím na doktořinu. Na rozdíl od tebe, ji ale hodlám dodělat."

Světlovláska její poslední poznámku ignorovala a s hlasitým povzdechem pokračovala v práci. Bez rentgenu to nedokázala určit úplně přesně, ale byla si skoro zcela jistá, že žebra sice zlomená jsou, ale neroztříštili se, ani nikam nevybočili, což bylo dobré znamení. Než však mohla kosti zafixovat musela se zbavit popálenin. Pomalu namočila již čistý obvaz do studené vody a začala zasaženou oblast chladit. Postupovala velice obezřetně, aby nezpůsobila cizinci více bolesti než bylo potřeba. Když byl muž z nejhoršího venku, poslala Natalii pro ledový obvaz a sama ránu opatrně vydesinfikovala, aby zabránila zánětu. Poté co se kamarádka vrátila i s tím, o co ji požádala vzala další plátno obvazu a za pomocí Natalie jím obvázali celý cizincův hrudník. Obvaz pak Octavie propletla druhým plátnem, přehozeným přes zachráncovo rameno, aby tak upevnila postavení kostí. Minimálně tedy do chvíle, kdy cizinec souhlasí s návštěvou doktora. Znovu nahmatala pulz, jestli její počínání vůbec k něčemu bylo. Neznámý stále dýchal. A to bylo dobré.

Po celou dobu svého počínání s neznámým polohlasně mluvila, aby jí znovu neupadl do bezvědomí a nepřitížil si. Nebo se o to alespoň snažila. Brzy jí totiž došla slova. Pokusila se dokonce využít svého šestého smyslu, ale z neznámého důvodu pohořela. Bylo to velice zvláštní. Kdykoliv se podívala na tvář svého zachránce neviděla vůbec nic. Jen prázdnotu. Jako by tvář neměla minulost, jako by se jednalo o pouhou masku. Když se ale naopak podívala na kteroukoliv jinou část jeho těla viděla jen rány a vnímala pouze bolest, což však velice jednoduše vysvětlovali vojenské psí známky na cizincově krku. Na nich se dočetla, že se muž před ní jmenuje James. James Forman. Musel se tedy nedávno vrátit z armády. To jí ale nestačilo k uklidnění a tak pouze sklouzla ke konejšivým slovům. A doufala, že to její nedobrovolný pacient přežije. 

Následující hodiny nebyli pro Buckyho Barnse vůbec nepříjemné. Prudká bolest pod žebry jej střídavě budila a zase posílala do bezvědomí. Po celou tu dobu vnímal jako by napůl, jak strašně se jeho vycvičená mysl bránila upadnutí do šoku. Svět kolem k němu doléhal jen skrz nepatrné střípky obrazů, zvuků a vjemů. Dýchal tím si byl jist, na zbytek jako by se však díval skrz zamlžené sklo. Jediné, co mohl považovat za dobré, byla skutečnost, že již neslyšel sirény. Znamenalo to tedy, že mu už nebezpečí nehrozí. Pokud tedy nevykrvácí. Být tak při stálém vědomí o trochu více, donutila by ho ta situace zamyslet se nad tím, proč se vlastně nechal tak snadno dostat. Byl cvičen na to aby neupadal do šoku, na to, aby zvládl fungovat i při těch nejhorších podmínkách. Shuri sice říkala, že bude chvíli trvat, než se mu i přes všechno cvičení vrátí bývalá kondice, ale neměl ani ponětí že jej pobyt v ledu tak zničí. Obzvláště, potom co by na to už měl být zvyklý. Možná to bylo těmi drogami, které do něj v hydře cpali a které nyní jeho organismu chyběly. Přeci jen, nehledě na to, jaké silné sérum mu kolovalo v žilách, nikdo se neudrží v chodu neustále. Dokonce ani on. A Hydra rozhodně není místo, kde by člověk měl možnost si byť jen na chvíli odpočinout.

Připadal si, jak když bojuje se svou vlastní vůlí. 

Nebyl si jistý, kdo z nich ten boj vyhrál, ale jisté bylo, že se po nějaké době, kdy už to podle mysli bylo bezpečné ponořil do sladkého bezvědomí a nedobrovolný spánek jej přijal jako prachová peřina. A bylo to značně příjemné selhání smyslů. Protože nehledě na okolnosti, se už dlouho takhle nevyspal. Byl příliš vyčerpaný z dlouhého boje sám se sebou, na to aby se mu vůbec něco zdálo, na to aby jej pronásledovaly noční můry, či na to cítit alespoň nějaký neklid. Byl totiž úplně jedno, kolik zásahů hydry se podařilo Wakanďanům vymazat noční můry a až chorobná ostražitost zůstala. Právě proto prakticky nezamhouřil oko a když už tak učinil budil se s prudkými nádechy, jenž jej poslali přímo do sedu, připraveného bojovat. Dokonce mu kvůli tomu přiřadili psycholožku, aby si o tom s ním povídala a zbavila jej těchto nechtěných vražedných reflexů, ale on se ne příliš rád svěřoval. Nejraději jen předstíral, že se nic z toho nestalo. Nemluvil o tom dokonce ani se Shuri, které ze všech wakanďanů věřil nejvíce. Jako by se bál, že je tohle pouze sladký sen a on se za chvíli probudí do ošklivé reality, ve které hydru nikdy neopustil.

Nakonec byl muset svým zachráncům i lhát, aby jej pustili za Stevem. A i když to dělal velice nerad, svým způsobem jej lež, že je v pohodě uklidňovala. Taky, ale že po většinu času byl. Noční můry byli jen slabým trestem, za jeho minulé hříchy a on byl ochoten to přijmout. 

...

Krásný den přeji! Doufám, že se vám nová kapitola líbila, i když je oproti té předchozí mnohem kratší. Dalším můžete očekávat příští středu (snad - ještě není dopsaná, což na to, že si normálně předepisuji kapitoly dopředu je docela problém). Zatím se s vámi loučím!

S láskou Pavla.