Když Octavie konečně dorazila do Portlandu a navigace jí hlásila jen už něco přes pět kilometrů k cíli, přiblížila se ručička hodin ke dvanáctce. Tou dobou již slunce viselo pevně na obloze a ozařovalo svým chladným podzimním světlem svět a budovy pod sebou. Lidé na ulicích pravidelně proudili sem a tam, jak chodili během pracovních pauz na oběd do pouličních bister, které naleznete v Downtownu skoro na každém rohu. Octavie to spokojeně pozorovala a sama přitom projížděla klidnými čtvrtěmi, hledajíc místo, kde by mohla na chvíli zaparkovat a vyřídit si hovor. Příležitost se jí naskytla na zkovaném malém nenápadném parkovišti nedaleko jedné z hlavních Portlandských bank.

Zaplatila za stání, zkontrolovala si, že stojí správně a vytáhla z kabelky stále pohozené vedle ní mobil. Poté, co nalezla potřebný kontakt, si mobil přiložila k uchu a opřela se o sedačku, jednu ruku přitom stále položenou na volantu. Hlasitě se nadechla když telefon začal svým klasickým pomalým tempem zvonit. Očima přejížděla po prázdném parkovišti před ní. Nahodila umělý úsměv, když se na druhém konci ozval zostřený ženský hlas, snad jako by to dívka na druhé straně mohla poznat. Nikdy neměla Natalii Berofovou ráda. Byla to egoistická potřeštěná holka, jenž si nedělala servítky s naprosto ničím a nebála se urazit úplně kohokoliv. A Octavie to už od svých studentských let nemohla vystát. Kdykoliv slyšela ten klasicky potrhlý hlas jako by jí odumřela jedna buňka v mozku. Teď svoji starou známou spolužačku však potřebovala.

„Octavie? Ani nevíš jak ráda tě slyším," zapištěla Natalie a Octavie si s menší nelibostí představila ten její otravný úsměv, který z jejích slov vyloženě čpěl.

„Já tebe taky Naty," odpověděla lehce suše a prsty poklepala o plochu volantu, „Volám kvůli tomu bytu, o kterém jsme před tím mluvili."

„Jasně, já vím jen -" zasekla se na chvíli spolužačka, a hlas se jí přitom zadrhl. Poté se lehce přiškrceně zeptala, „Kde si?"

„V Downtownu, vedle nějaké Banky," odpověděla prostě Octavie a střelila po místu pohledem. Nechápavě nakrčila obočí, „proč? Něco se stalo?"

„Jistě, že ne, jen," znovu se zastavila Natalie uprostřed věty, jako by hledala správná slova. Její tón přitom postrádal dřívější nadšení. Octavie se na sedačce napřímila.

„Jen, co?" zeptala se ostřejším tónem, než plánovala. Roztěkanost kamarádky jí však byla přímo otravná.

„Nic, důležitého, až na to, že ti ten byt budu moci předat až později," ozvalo se v mobilu.

„Cože? Ale byly jsme domluvené na dvanáctou -"

„To sice ano, ale musíš to pochopit, on tam bydlí přítel a my máme teď takovou partnerskou krizi, tak ho nemůžu jen tak vyhodit. Víš on je takový -" začala se rozplývat Natalie, dokud jí Octavie prudce neutnula chladný tónem.

„Mě tvůj milostný život opravdu nezajímá," přerušila užvaněnou kamarádku Octavie, „Ale za ten byt jsem ti zaplatila, takže mu řekni ať se klidí, nebo mi vrať peníze."

„Klid, Clock, do jedné máš ten bejvák volnej, jen mi dej chvíli. Zajdi si třeba na oběd, nebo na nákupy, projdi se po Downtownu."

„Ne, Natalie -" to už se však ozvalo pípnutí jak volaná položila hovor a vrátila se ke své předešlé činnosti. Ať už byla jakákoliv.  Octavie s hlasitým povzdechem odendala mobil od ucha. Mohla si raději zařídit pokoj v hotelu, rozhodně by to bylo méně k vzteku, než jednání s pomatenou spolužačkou, ale přesto to byl pro Octavii nelákavý způsob přenocování v Oregonu. Ne, že by jí vadila cena místních ubytoven, které se v této oblasti občas vyšplhala do nezměrných výšek, jako spíš skutečnost, že nevěděla přesně jak dlouho bude v Portlandu pobývat. Navíc koupě bytu, přes podnikatelství neznalou kamarádku jí dávala jistou dávku anonymity a ta se i přes falešné jméno vždy hodila.

Octavie pohlédla na hodinky. Tak tedy v jednu. Pomyslela si a s pohledem upřeným na banku vystoupila z auta. Mohla by si přece alespoň vybrat, když už nic jiného. S touto myšlenkou zabouchla dveře automobilu a s cvaknutím jej zamkla. 

Bucky už si ani nepamatoval kdy byl v Portlandu naposledy. Možná tehdy, kdy byl se Stevem a rodiči v na okružní jízdě po zdejší řece. Od té doby spolu však byli jen na té futuristické výstavě. Musel se při té vzpomínce tiše usmát a to nehledě na to, jak vzdálená mu připadala. Jakožto muž dvou věků považoval za fascinující, jak si lidé představovali budoucí svět tehdy a jaký je svět doopravdy. Sám shledával, že představa jen velice málo připomínala skutečnost. Stejně tak jako všechno. Po ulicích nelétala auta, jak Howard Stark sliboval, lidé nežili ve vzducholodí a do mezinárodního míru měla země ještě daleko. Ne, že by v tom tedy byl úplně nevině.

Stýskalo se mu po starém životě. Bolestivě a chladně toužil se do těch let vrátit. A býval by za to obětoval, všechny vynálezy světa. Stejně jako Stevovi mu chyběl Brooklin, jeho přátelé a Peggy. On a Steve šli v před tak rychle, až aniž by si to uvědomili nechali všechno to důležité za sebou. Někdy přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby ani jeden z nich nenastoupil do armády. Jeho by nevzali do pluku a Steve by se nikdy nestal Kapitánem Amerikou. Odpověď byla však mnohem bolestivější než si přál. Amerika by pravděpodobně vyhrála válku s Hitlerem i bez nich, ale pod váhou Hydry by padl celý svět. A to úplně stejně jak pod ní padl S.H.I.E.L.D. Nejhorší na tom bylo pro Buckyho vědomí, že bez Stevovi oběti by se sice svět neodešel, ale on sám mu spíše přitížil. Možná by jim bylo všem nejlépe, kdyby tehdy za války doopravdy zemřel. To už bylo však jedno.

Autobus vysadil Buckyho nedaleko hlavní třídy. Nehledě na to, jak moc toužil vrátit se do Brooklynu vybral Bucky pro sraz s informátorem nedaleký Downtown. Nejen, že to bylo méně podezřelé, jelikož New York byl pro každého vyšetřovatele prvním místem, kde je hledat, ale i pro kontakt bylo jednoduší dostat se právě do Downtownu, aniž by kdo měl zbytečné otázky. Nevěděl, jak dlouho se ve městě zdrží, ani jak dlouho bude Stevovi trvat mu zavolat, takže už při chůzi začal pokukovat po okolních domech, kde by mohl nějak diskrétně zakotvit.

Jako první se Bucky vydal po směru hlavní třídy směrem k bance, kde se měl setkat se Sharon, Stevovou přítelkyní – začínal si myslet, že má jeho přítel nějaký zvláštní smysl pro Cartery - a jejich jediným informátorem. Bývalá agentka S.H.I.E.L.D.u mu tam měla předat zabezpečené číslo, přes které se bude moci bezpečně dorozumívat se zbytkem rozdělených Avengerů, kteří se ukrývali hned o stát vedle, ve Washingtonu, protože jak se říká: pod svícnem je nejvíc tma. Netěšilo jej, kolika se Steve kvůli němu vzdal. Svého postu, přátelství se Starkem a málem i svobody. Nebyl si jistý, jestli za všechno to stojí.

Budova Dowtownské banky byl vysoký a úzký dům tyčící se na rohu jedné z klidnějších ulic. Lidé kolem procházeli, zcela zaneprázdněni svými vlastními problémy a jen občas někdo opravdu vešel do prosklených otáčecích dveří. Nebýt výrazného nápisu „Bank" by člověk ani nepoznal, že se jedná o banku. Snad jen Bucky si všímal kamer na okrajích střechy, v případě, že by došlo k vyloupení. Z plánku co dostal, si vybavil všechny ostatní místa o kterých věděli, že se tam nachází sledovací zařízení. Přitáhl si kšiltovku ještě více do čela a sklonil hlavu – ne, že by to tedy bylo nezbytně nutné. Upravil si bundu, aby vypadal více, jako, že tam patří a vešel do budovy.

Aniž by se otáčel zamířil k bankovním stánkům před sebou. Až když si byl jist, že unikl všem kamerám nenápadně se rozhlédl. Kromě kamer byla banka až směšně málo zabezpečená. A právě to jim hrálo do karet. Poslušně se zařadil do fronty a přitom nadále očima pátral po Sharon. Blondýnku zahlédl hned po chvíli rozhlížení. Agentka měla na nose brýle, účetnický drdol a na sobě měla sako. Každý jiný by si ji tak mohl zpléci se zaměstnankyní Banky. Když se jejich pohledy střetly, oba jednoduše kývli, aby se ujistili o své totožnosti. Pak už jen vyčkali, až se kamery natočí jimi potřebným směrem. 

Krátce na to, se Sharon otočila na podpatku a bez jediného slova zamířila do postranní uličky vedoucí k záchodům. Bucky se znova rozhlédl, jestli je někdo nesleduje a pak vyrazil za ní. Snažil se přitom vypadat, jako by se nic nedělo a že je jen otravným návštěvníkem hledající záchody. Pohledem přejel po zástupu lidí kolem, aby Sharon mezi všemi těmi lidmi neztratil. Vypadl přitom na moment ze své ostražitosti a omylem narazil do dívky procházející kolem něj, směrem k bankovním stánkům. Světlovláska pod sílou Winter soldiera zakolísala a málem přitom vylila otevřený kelímek kafe, který svírala v rukou.

„Ježiši, dávejte pozor," zaklela, když konečně nalezla ztracenou rovnováhu. Bucky o kousek couvl a trapně se na ženu před sebou usmál.

„Moc, se omlouvám, nechtěl jsem," začal se urychleně omlouvat. Sharon za dívčinými zády se zamračila a vrhla po winter soldierovi naléhavý pohled. Div, že na něj nezačala zuřivě gestikulovat. Bucky jím jediným pohledem odpověděl a ještě jednou se blondýnce omluvil. Až poté, ji obešel a pokračoval v chůzi. Po očku přitom sledoval jak se kamery otáčejí po celém sále. Sharon konečně zmizela ve tmě a Bucky ji následoval. Chvíli jen tak stály v temném zákoutí služebních chodem, dokud se neujistili, že je nikdo neslyší.

„Co, to mělo být?" vyčetla mu jako první, možná ostřejším hlasem, než bylo potřeba. Bucky si strčil ruce do kapes. Bylo to tak nevinné gesto, až bylo svým způsobem k smíchu. Zimní voják, strkajíc si ruce do kapes, jako by chtěl utéct před hněvem blonďaté agentky, kterou už párkrát složil. Jemu samotnému se to však líbilo. Připomínalo mu to staré dobré časy.

„Vůbec nic," odpověděl pohotově, naprosto klidným hlasem. Ani on však nebylo z té zdánlivé drobnosti, jenž se odehrála v posledních vteřinách nadšen. Nejen, že tím na sebe přilákal pozornost, ale také to znamenalo, že už začíná vycházet ze cviku. Protože, od kdy naráží špičkový zabiják do lidí, jako lehkomyslný amatér. Pro klid své vlastní mysli to raději nechal plavat a soustředil se na to, co má před sebou, aby se už žádná taková chyba neopakovala. Sharon si ho lehce nedůvěřivě prohlédla od hlavy až k patě. Pak si ale jen hlasitě povzdechla.

„Pokud to neohrozí Steva, tak je mi to jedno," pronesla unaveně a z bloku, svírajícího v náručí vytáhla malý lístek. Stálo na něm: „Záchranáři ze Seatllu: +134 605 738". Znovu zkontrolovala, jestli je někdo nesleduje a pak jej Buckymu vložila do dlaní. Winter soldier si čísla pořádně prohlédl a uložil si je do paměti. 134 605 738. Poté co tak učinil, papírek zmačkal, aby zahladil důkazy a vrátil jej Sharon. Ta jej zase vložila mezi stránky a zaklapla notes, jako by se vůbec nic nestalo. A taky, že ne.

„Takže Seatlle?" zeptal se po chvíli ticha, kdy už se nemusel bát že mu čísla vypadnou z hlavy. Sharon se skloněnou hlavou přikývla.

„Steve tvrdí, že tam našli něco velkého," odpověděla a svěsila ruku s deskami podél těla.

„A jak se vlastně má?" vyzvídal Bucky, nehledě na to, že mu za chvíli bude moci zavolat sám. Steve. Neviděl jej od chvíle, kdy ho ve Wakandě zmrazili. Co, se asi stalo mezi tím, co byl v limbu? Sehnal si nový štít? Na svět zaútočili vetřelci? Stark se uklidnil? Měl na svého starého přítele tolik otázek, až se mu chtě nechtě rozbušilo srdce, vždy, když na to pomyslel. Jako by se tak vrátil do těch starých let kluka z Brooklinu.

„Nevím, my spolu," hledala správná slova agentka zadumaně, „už nejsme. Nešlo to. Totiž, chodil s Peggy a ta jej milovala až do konce svého života. Nepřijde mi to správné. Navíc, hodně věcí se změnilo, co si byl pryč."

„Aha," hlesl Bucky s chápavým úsměvem na rtech. Už už se nadechoval ke slovu, když jejich konverzaci přerušila střelba. Oba sebou ve stejnou chvíli cukli. Jak jim to velel jejich výcvik otočili se snad okamžitě za zvukem. Buckyho svaly se automaticky zatáhly a tep zrychlil. Kovová ruka se zatnula do pěstě. Ozval se jeden velký hromadný výkřik vylekaných návštěvníků banky. V sále však opět zavládlo ticho pod pokyny dvou hrubých hlasů, které k dvojici doléhali díky úžasné akustice budovy. Nemuseli ani mluvit. Stačil jen jeden jediný tichý pohled, aby se oba ve stejný okamžik shodli. Přepadení.

No to snad ne! Chtělo se Buckymu křičet. To mají snad dnes zloději svátek?! Osud si z něho musel střílet. A on nepochyboval o tom, že by to dokázal. Jeho pohled zamířil k východu. Zároveň však o kousek couvl ke konci uličky, za kterou se stále ozývala výstražná střelba. Snad, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat dřív. I výraz na Sharonině tváři byl rozpolcený. Neměla u sebe zbraň, ani neprůstřelnou vestu a pokud by se dostala do přímé konfrontace s lupiči, pravděpodobně by to i se svým špičkovým výcvikem nepřežila. Na druhou stranu, bylo její povinností, aby zakročila. Pokud ale půjde s holýma rukama proti pistoli, nikomu tím nepomůže.

Bucky vlastně nestihl ani promyslet všechna pro a proti, když už se dnes po druhé vrhl do ozbrojené potyčky. Měl přesně pět vteřin, než na něj byla namířena hlaveň hned dvou zbraní. Během té skoro nicotné chvíle si stihl prohlédnout celý sál. Většina lidí se vyděšeně krčila na druhé straně u bankovních stánků. Zbytek návštěvníků se zdviženýma rukama klečel po obou stranách. Útočníci byli dva. K jeho vlastnímu pžekvapení se ani nenamáhali nasadit si masky. Oba ozbrojení brokovnicemi. Alespoň jim bude chvíli trvat přebít, až na ně bude střílet on. Pomyslel si v rychlosti, než na naštvaný povel zvedl ruce do vzduchu. Bucky ani neuhnul pohledem, když udělal opatrný krok směrem k útočníkům, jenž se na něj zlověstně škaredil.

„Hej ty!" seřval jej za to vyšší z lupičů. Bucky na něj obrátil svoji pozornost a na krátký moment se zastavil v pohybu, „stůj, nebo vystřelím."

Bucky chvíli počkal, předstírajíc, že poslechl. Sledoval přitom, jak druhý ze zlodějů nutí jednu z úřednic, otevřít bankovní sejf a nastrkat všechny bankovky do velké tašky. Až poté udělal další krok. Oči všech v místnosti se na něj v ten moment otočili. Stejně jako hněv rozladěného lupiče. Ozval se varovný výstřel a metr od Buckyho proletěla do prázdna kulka. Znova se zastavil. V ten moment, se však stalo, přesně to, co by ani v nejšílenějším snu neočekával. A, že on měl čílené sny.  Z davu se zvedla dívka, do které předtím vrazil. Než se nadál stála vedle něj a vystřídala ho v pozici případného cíle.

„Vrať se zpátky do řady!" rozkázal jí neznámý muž, až mu od pusy vzteky odlítaly sliny. Zbraň vystřelila dívce pod nohy. Blondýnka sebou vylekaně cukla, ale když ji upustil počáteční šok spustila ruce podél těla. Na její tváři se objevil tichý a vypočítavý vzdor. Takhle se žádný civilista nechová. Bucky se na dívku zahleděl a snažil se najít jediný důkaz jeho podezření. Že by tak lehce narazil na agenta? A nevšiml si toho? Neměl však příliš času, na to své pochyby prověřil, protože se věci rozpohybovali ještě více. Nehledě na nadávky se neznámá zahleděla muži před sebou do očí a její pohled se zakalil prazvláštní mlhou. Jako by se v tu chvíli nedívala na lupiče, ale spíš skrz něj. Bucky to celé mlčky pozoroval, připraven, kdykoliv vyrazit proti kulce. Když dívka zase zvedla pohled, na tváři měla opatrný konejšivý výraz.

„Henry, že?" zeptala se tiše, s maximální opatrností. Zlodějovi hnědé oči se roztáhly do široka. I druhý z bratrů se v ten moment zastavil ve své činnosti a obrátil se za svým bratrem. V sále zavládlo ticho. Když se zloději do tváře zase vrátila barva pozvedl svou zbraň, a zamířil ji přímo na dívčino srdce.  Ta se ani nepohnula, jen svým pronikavým pohledem propalovala zlodějovu překvapenou tvář, jako by přesně věděla, kdo se před ní stojí. Sám Bucky jen zmateně sledoval scénu před sebou. Nevydal přitom ani hlásku. 

"Jak to víš?!" zasyčel na světlovlásku. Žíly na rukou mu zlověstně vystouply, jak křečovitě svíral svoji zbraň. Jako by mu ji snad chtěla vytrhnout z rukou. Dívka neodpověděla, jen udělala jeden krok směrem k němu. Jen konečky prstů se lehce třásly tak, že si toho nikdo kromě Buckyho nevšiml. V tu chvíli to však nepovažoval za důležité, ani za zvláštní. Stále přeci přímo v letové sráze kulky, měla právo být vystrašená. Třesoucí se prsty, byly však to jediné, co tomu nasvědčovalo. Až Buckyho dívčina klidnost udivovala. 

"Henry, já vím, že jste to s bratrem neměli jednoduché, ale tohle není řešení," pronesla po chvíli naprostého ticha, přerušovaného jen hlubokými nádechy všech zúčastněných. V sále to zašumělo. Oči obou zlodějů se ještě více rozevřeli a ústa pod maskou mírně povisla. A Bucky by přísahal, že bratři zbledli jako stěna, ačkoliv to nemohl přímo vědět. Sám Winter soldier však napůl překvapeně a napůl nechápavě zamrkal. Jak to může vědět? Jak může znát toho tolik? Mírně se zamračil a nespouštěl z dívky vedle sebe svůj pohled, jako by to byl pouhý přízrak, pouhý výplod jeho nedávno vyléčené mysli. Zloději po sobě navzájem udiveně loupli okem. Ke slovu se přihlásil ten, jehož jméno bylo Buckymu stále neznámé.

"Je jedním z nich!" zařval, prazvláštní zbraní mířící přitom na světlovlásčin hrudník. Dívka si nakročila dozadu, snad jen tak mimochodem a po tváři se jí na krátký okamžik přehnal stín nechápání.  Ani Bucky nerozuměl zlodějovým slovům. Čemu ale rozuměl možná až dobře, byly zbraně. A i když mu puška prazvláštního tvaru ve zlodějových rukou nepřipomínala nic, co dosud znal, dokázal přesně určit,kdo se chytá střílet a kdo ne. Možná proto posunul jednu nohu blíže k odvážné civilistce a tu druhou směrem dopředu, aby se buďto mohl vrhnout po bratřích, nebo strhnout světlovlásku z dráhy železné kulky. Tak či onak bylo to lepší než tam jen nečině postávat. Oba muži byli naštěstí příliš zaneprázdněni podivnou dívkou, než aby si jeho postupného přibližování povšimli. Jejich nepozornost mu však dodala určitou výhodu a on opatrně prsty zajel do polootevřeného batohu, kde se skrývala příruční pistole. Ne že by to bez ní nezvládl, ale rád by si od zlodějů udržel alespoň malý odstup, který mu střelba mohla umožnit. Bylo zbytečné a primitivní se na ně prostě vrhat s prázdnýma rukama. Ne, že by teda jeho ruce byly někdy úplně prázdné. Mezitím co Bucky promýšlel všechny možnosti co měl vzteklý muž naproti němu nadšeně rozmlouval dál "je jedním z těch pošuků, jenž motají lidem hlavu a ničí celá města. Je jako ti v televizi."

"Rozlučce se životem, čarodějko," zasyčel druhý z bratrů, mlčící od chvíle, kdy jej cizinka nazvala jménem. A Bucky ani nestačil natáhnout se po pistoli. Ozval se výstřel. Oči neznámé světlovlásky se do široka rozevřely. Zvedla ruce v obraném gestu. Nebyl to však Henry, kdo zmáčkl spoušť nýbrž jeho věrný bratr. V tu chvíli už ale před dráhu střely skákal Bucky. Mocně se přitom rozmáchl a odstrčil dívku z dostřelu. To, co však z neznámé zbraně vyšlo, nebyla žádná forma kulky, jak by si mohl myslet, ale plamen. Horký nebezpečný ohnivý plamen. Winter soldier bolestivě zavil. Smrtící žár jen o kousek minul kovovou ruku a spálil jeho bok. To co se stalo poté Bucky vnímal jen tak na půl. A to by měl mít lepší reflexy. Pamatoval si ale jak jej bolest donutila shrbit bok a couvnout o krok dozadu. Jak se ozvalo nepříjemné křupnutí mezi žebry a jak se znovu zapotácel. Následný  křik zlodějů a neodbytné sirény, pravděpodobně patřící policii, jako by vnímal jen skrz skleněnou vrstvu. Býval by si dokonce oddechl něco ve smyslu "konečně", kdyby to jediné na co dokázal myslet nebylo, že se musí rychle dostat pryč. Pokusil se tedy narovnat. Bolest jej však srazila opět do shrbu. 

Všechno jej pálilo. Vzduch jej pálil. Nádech mu řezal do kostí. Odhodlaně zatnul zuby a stiskl víčka pevně k sobě. Byl přeci Winter soldier, něco takového jako lehká spálenina jej přece nemůže zničit tak rychle. Stále svírajíc si ránu se kolem sebe rozhlédl. V sále ve kterém se nacházel vypukl strašlivý chaos. Lidé pobíhali tam a sem, kdesi brečelo dítě a do toho všeho na zmatené lidi řvala příkazy policie. Instinktivně očima vyhledal blonďaté vlasy, aby se ujistil, že se nenechal zasáhnout zbytečně. K jeho vlastnímu překvapení dívka jenž zachránil stála hned vedle něco a s šokovaným, ale klidným výrazem jej pozorovala. Jako by svět kolem ní ani neexistoval. Pokusil se udělat krok směrem k východu, kam jej jeho smysly posílaly, ale bolest jej donutila zapotácet se. Již nebylo pochyb, že se jednalo o mnohem vážnější zranění než by čekal. Kulka musela zasáhnout nějaký z důležitých orgánů. Svět se s ním zatočil.

"Potřebujete pomoc," oznámil mu hlas vedle něj. Následovala ho ruka na jeho rameni a druhá, jako by se jej snažila podepřít, "někde tady bude sanitka."

"Ne, do nemocnice ne," pronesl rozhodně Bucky a zmáčkl si ránu, jako by mu měla bolest nastartovat smysly. Jako by jí tím tónem udával rozkaz. A taky že možná ano. Nemohl jít do nemocnice. Tam by velice rychle přišli jak na kovou ruku, tak na masku, jenž měl stále přilepenou na obličeji. Tep se mu začal zrychlovat a s ním i dech. Bolest žeber se zhoršovala.

"Syndrom bílých plášťů?" zeptala se jej s lehkou dávkou chápavosti v hlase. Aniž by se pozastavoval, nad tím co její věta znamená vyhodnotil to jako dostatečně dobrou výmluvu, proč nejet do špitálu.

"Tak něco," zasyčel, stále bojujíc se svou bolestí. To bylo však to poslední, co stihl udělat, než se mu podlomili nohy a on se propadl do sladkého obětí bezvědomí. 

Poznámka autora:

Krásný den přeji! A těm, co začínají prázdniny tak také hezké volno! Doufám, že se vám nová kapitola líbila a že jste si ji užili. Hlavní hrdinové se nám konečně setkali.Na takové to pravé "tváří v tvář" si však budeme muset ještě chvíli počkat. Jako vždy, moc děkuji za ohlasy k minulým kapitolám.

S láskou Pavla.

PS: Nahoře máte mapu Downtownu.