Pravdou bylo, že si Octavie vůbec nebyla jistá co má čekat. Nikdy nevyhledávala vztahy ani takové ty teenagerské lásky, na které většina z jejich známých vzpomínala s takovou oblibou. A nebyla to výjimečně jen její chyb. Její matka by nikdy nic takového neschvalovala. Žádné párty, přespávačky, roztleskávání do života dcery Sereny Clokwornové nepatřily. Byla to jedna z mála věcí, která jí světlovláska vyčítala, ale zároveň proti tomu nemohla říci jediné slovo. Ochranářská povaha se dala považovat za ten menší hřích, kterých na svém rodičovském účtě měla její matka nespočet. Nejen díky tomu nikdy nebyla na podobné "události" a neměla nejmenší tušení jak to celé bude probíhat. Nepříjemná zkušenost s podivným neotřelým cizincem jenž potkal před pár dny byla stále dostatečně čerstvá a ona si nedokázala představit že by na jeho místě seděl James. Ten tichý, chápavý člověk, který se součástí jejího pohledu na svět stal až příliš rychle. O čem si asi tak budou povídat? Bude ochotná mu říci něco o sobě? Jediná myšlenka, která jí na tuto otázku dokázala alespoň z části odpovědět byla jednoduchá: Zkus se na chvíli přestat bát. Nic tím nezkazíš.

Pravého opaku se ale Octavie přesně strachovala. Ačkoliv si to uvědomovala jen z půlky představa, že James nějak odradí, nebo si u něj vytvoří negativní vzpomínku jí děsila. Byl za dlouhou dobu něco příjemného v jejím životě a ona měla pocit že mu může věřit. A že to od ní nebude tak pošetilé, když jej bude považovat za někoho o koho se bude moci opřít. Jen lehce, tak aby to nebylo divné a on to moc nepoznal. Nemohla už zkrátka nic změnit na tom, jak bezpečně a poklidně se při každém jejich společném večeru u televize cítila. Ten pocit jí pomáhal spát a nebýt rušena nehezkými nočními můrami, jenž jí mnohdy budili přímo ze spaní. Rozhodně netoužila, aby se tahle večeře stala další z nich. Byla rozhodnutá, že jí ten jeden jediný večer nic nepokazí. Ani úraz jejího Portlandského kontaktu, za kterým plánovala zajít do nemocnice nehledě na to, že z toho měla paranoidní myšlenky. Měla v plánu na to na chvíli prostě zapomenout a vrátit se k celé té záležitosti s příjemnými zkušenostmi a čistou hlavou. Možná se pokusí se i trochu otevřít. Minimálně se o to posnaží.

Mírně se do svého vlastního odrazu v zrcadle usmála, podvědomě si nacvičujíc ten nejpřirozenější úsměv, který její ústa zvládala. Ať už se na to ale soustředila nebo ne, nepřipadala si nic víc než hloupě. Skutečnost, že její úsměv byl stále chladný za to vlastně ani nemohla. Jen koutky úst získaly hravější nádech v pohybech. Pohledem přejela po umyvadle před sebou a po chvíli váhání vytáhla z hygienické taštičky líčení. Nejdříve rtěnku, kterou si bez větších problémů nanesla na rty a poté úzký a mnohem složitější štěteček řasenky. Hlasitě vydechla, aby upustila přebytečný vzduch z plic, podobně jak to dělala vždycky. Klid. Pomyslela si, jako by tím mohla pohyb prstů nějak ovlivnit. Nemysli na nic jiného, než na ten příjemný večer, co tě čeká. Sevřela tyčinku v třesoucích se rukou a se zadržovaným dechem se jí podařilo natřít si jím řasy. Spokojeně se prohlédla v zrcadle a vrátila šminky na své místo. Již prázdnými dlaněmi přejela po světle modrých šatech, aby z nich setřásla neviditelná smítka.

Venku na ni už tou dobou čekal James, který se musel do nového obleku investovat snad mění. Minimálně dle Octaviina pohledu a jejího dřívějšího posudku jeho majetnosti. Na druhou stranu však místo, kam se chystali zajít rozhodně nebylo jen tak ledajaké, až si Octavie byla nucena zavzpomínat na dny, kdy byly drahé podniky a restaurace nedílnou součástí života. Navíc nebyl lepší způsob, jak světlovlásku příjemně překvapit. Aniž by si to pořádně uvědomila byla nucena nasadit mírný úsměv. Obzvláště, když i James viditelně sotva skrýval potěšení. Bývalý voják ji přejel pohledem, jako by ji viděl úplně poprvé a v očích se mu zablyštilo. I když mohlo se jednat jen o odraz mírných třpytek, kterými byly její šaty poseté. Octavie si nikdy nepotrpěla na šaty. Obzvláště v chladných měsících dávala přednost dlouhým jeanům a příjemným kabátům, jelikož i v jejím rodném New Yorku se občas dokázalo udělat celkem chladno. Navíc jednalo se o nejpraktičtější oblečení. Jedny šaty sebou však měla. A to přesně pro takové ty příležitosti - ne, že by jich tedy bylo mnoho.

"Sluší vám to."

"Děkuji," Octavie nesměle kývla, přejíždějíc pohledem své úzké boky a zároveň tak promýšlejíc svá další slovo. Tuhle večeři nesmělo nic pokazit. Vůbec nic. Ani ona a její vlastní bezradnost, když přišlo na socializaci obecně," Vy také nevypadáte špatně."

James se usmál a hrdě zvedl hlavu. Stál vzpřímeně, stále však uvolněně, jako by se i on už na jejich společný večer opravdu těšil. Čišela z něj jistota. Ne však taková ta, jenž Octavii vystrašila posledně v kavárně, ale taková ta jemná, opatrná, jejíž jádro nemělo bodliny a nehrozilo, že se o ně dívka píchne. To bylo jediné co Octavie potřebovala. Takže když jí James nabídl rámě vděčně jej přijala, stále od něj sice zůstala pár centimetrů daleko. Možná více, než by bylo u páru obvyklé. Pravdou však bylo, že oni pár nebyli. Jen blízcí známí. Někdo by dokonce řekl že přátelé. Ale Octavie stále nebyla dostatečně jistá co to slovo znamená a co u ní má vyvolávat. Dnes ještě uvidí. Třeba až tohle celé skončí bude si mnohem jistější s tím, co vlastně sou. Nebo spíše byli. Octavie mírně pokynula hlavou, aby zahnala tuto myšlenku a chvilkové zastavení s ní spojené. Na Jamesův odchod bude moci myslet později. Jednalo se o tu méně příjemnou část celé té skutečnosti. Jen se uvolni. Poradila si.

"Tak jdeme na to."

...

Buckyho překvapilo hned několik věcí najednou. Ten luxus a vznešenost budovy do které vcházeli, jenž by Bucky normálně připsal nějaké vznešené ambasádě, nebo ještě vznešenějšímu a důležitějšímu sídlu vlády. Byl už zkrátka staromódní. Nebo to jen bylo tím, že takové lidi v takových budovách byl zvyklý zabíjet. Tedy jeho minulé já bylo. Na to si však zakázal na dnešní večer myslet. Tak jen žasl nad zářícími zdobenými lustry ze skla, jenž se třpytily asi stejně jako Octaviiny šaty a kdyby neměl oči jen pro dívčinu tvář, dokonce by mohl něco poznamenat o jejich kráse. Do tváře jeho společnosti se opíraly příjemná světla a ona tak vypadala mnohem méně ledově, než obvykle. Oči jí světélkovaly, i kdyby jen zlehka a rty byly roztažené do jemného úsměvu o kterém se Bucky nebál pochybovat, že o něm Octavie ani neví. Vlasy měla stažené do prazvláštního, ale krásného účesu, zlaté náušnice houpající se jí na uších, ďolíčky na tvářích mírně zarudlé, z té nebývalé blízkosti mezi nimi. Do zad a vlastně ze všech stran k nim doléhala příjemná hra houslí a on si byť na ten krátký okamžik připadal jako že je všechno perfektní. A že vlastně jeho život není tak překroucený a složitý.

Netrvalo dlouho a nalezla si je obsluha. Muž v obleku velice podobnému tomu Buckymu se k němu choval tak uctivě, jak bývalý winter soldier už dlouho nezažil. Jen mu to však zvedlo koutky do už tak pobaveného, klidného úsměvu. Když byli konečně usazeni k jimi předem zarezervovanému stolu, Bucky nezaváhal, oprášil všechno co si ještě pamatoval o společenských mravech a nabídl Octavii židli. Ta se na oplátku ještě více začervenala a její mnohdy chladná tvář nabyla živého nádechu. Nesnažil se na její tvář však příliš dlouho zírat, nebo něco podobného, co by už mohlo překračovat hranice slušnosti. Chtěl si pohodu, které prostředí kolem nich vytvořilo udržet co nejdéle, doufajíc že tak ten zasněný příjemný pocit vydrží ještě několik hodin. Chtěl mít alespoň nějaké příjemné vzpomínky ve své mysli než se vydá na tu cestu plnou boje a složitých situacích. Jelikož být postřelen zatím rozhodně nepatřilo mezi jeho oblíbené zkušenosti, i když rozhodně ne mezi ty nejhorší.

"Líbí?"

"Je to nádherné," přiznal Bucky Octaii, která si stejně jako on prohlížela vyzdobený sál ve kterém se nacházeli. Nejen to místo je obdivuhodné. Pronesl sám k sobě v duchu. Neubránil se tichému nevinému uchechtnutí. Octavie si lokty opřela o stůl, opatrně se snažíc přiklonit se blíže. Jako by váhala jestli má počátcích rozhovoru, které před chvíli rozehrála pokračovat. A Bucky si upřímně nepřál nic jiného. Její hlas byl chladný, ale za zvuku hudebních nástrojů vyzněl nebývale zpěvavě. A i když v sobě stále skrýval tu napjatost a úzkost, sám Bucky Barnes necítil nic moc jiného. Sám si prál, aby všechno bylo jen perfektní. Musel se ale ptát opatrně. Octavie nebyla příliš družným člověkem a on si cenil každé nové informace, jenž se o ní dozvěděl. Bylo mu jasné, že musí postupovat opatrně a snažit se nepřecházet k příliš citlivým tématům. Nehledě na to, že toužil vědět o tom, na čem celé ty dny pracuje, nebo za čím se vlastně tak moc honí. Proč šla za tím profesorem z musea, či proč se k těm policistům chovala tak prapodivně.

"Vojáci do podobných podniků asi příliš nechodí, co?"

"No, nemůžu mluvit za všechny," usmál se Bucky a v jeho hlase bylo cítit pobavení a veselí, které byl schopen pocítit jen s třemi osobami na světě. A dva z nich byly Steve a Shuri. Octaviiny slova sice mohla znít lehce urážlivě, minimálně podle jejího nejistého výrazu to tak vypadalo, ale on tam ten nepříjemný podtext v té větě nevnímal. Možná si jen celou scénu příliš zkrášloval,"Ale musím přiznat, že mnimálně já jsem podobné místo nenavštívil hodně dlouho. Na druhou stranu, kdo ano že?" oba se s Octavií uchechtli a dívka sklonila hlavu ke stolu, pohledem přejíždějíc po nápojovém a jídelním lístku. Chvíli jí Bucky jen tak pozoroval, než dodal jedinou nevinou otázku,"A vy?"

"Ano," kývla Octavie na souhlas, ale hlas se jí zadrhl. Mírně se usmála, hledajíc správná slova, kterými svoji myšlenku vylíčí lépe. Bucky pousmál také podobně jako dívka před ním lokty položené na bělostném ubruse hned vedle připravených stříbrných příborům. Vlastně si ani nedělal hlavu s tím, že asi nebude mít moc jak zaplatit. Minimálně ne jeho osobními hotovostními zásobami. Pořád tu ale naštěstí. byla pohotovostní platební karta pro nejhorší případy, kterou mu Shuri vtiskla do rukou těsně před tím, než se rozloučili, na kterou si Bucky vlastně vzpomněl až na poslední chvíli. Octavie se nadechla a její hlas nabral plnějšího a jistějšího tvaru. Rozhlédla se při tom znovu po okolí, měříc si další hosty. Vypadala v ten moment jako někdo kdo tam doopravdy patřil. Krásné a jistě drahé šaty, zlaté šperky a chladné snobské zablýsknutí v očích, kterého si z prve nevšiml. Na druhou stranu však ani on vyloženě z davu nevyčníval. Drahý oblek, učesané vlasy a krásná společnice. Snažit se oba trochu více, nebude pochyb že by sem zapadli," tedy, ne že by má rodina vyloženě patřila mezi smetánku, ale pravdou je, že jsem na podobných místech skoro vyrostla."

"Opravdu?"

"Moc se tím zrovna nechlubím," prohlásila Octavie a nevděky vzala do ruky jídelní lístek zabalený v rudém obalu, aby kontrastoval jak s růžemi na stole, tak s červeným kobercem pod jejich nohama. Prsty přejela po jeho okrajích. Bucky mírně natočil hlavu na stranu, jen koutkem oka vnímajíc číšníka u kterého si před pár minutami objednali víno. Aniž by spustil oči z Octavie posunul skleničku směrem k obsluze. Muž se je ani nesnažil vyrušovat a nepromluvil ani slovo, když se na něj na krátký moment obrátila světlovláska. Zkrátka jim pouze oběma nalil víno a pak otevřenou láhev postavil na stůl.

"Nechápu proč."

"Má matka byla vždy velice komplikovanou osobností," vysvětlila Octavie. Bucky se na židli narovnal a přiklonil se blíže, očekávající, že tohle bude dost možná neosobnější informace, jenž se o Octavii dozví. A že už ji dívka nejspíš nikdy nebude opakovat. Přitom neexistoval jednoduší způsob jak svoji více jak měsíční spolubydlící lépe poznat. On sám byl připraven kvůli tomuto večeru uvolnit sám nějakou tu informaci, jen přeformulovanou, tak aby ji nevyděsil. I když v jeho rodině se nikdy žádné pořádné drama neodehrálo. Ne takové, aby o něm mohl vyprávět, třeba jen neurčitě. Jeho rodiče se nikdy moc nehádaly a když už tak ne před svými dvěma potomky. Takže zatím co kamarádova rodina si procházela nepříjemnou krizí, které vždy ale paní Rogersová, po které zdědil Steve houževnatost, vždy čelila se zvednutou hlavou, u nich doma všechno klapalo překvapivě hladce. Byla to jedna z věcí, kterou dokázal Bucky pořádně ocenit až dnes," Někdo by dokonce mohl říci, že je dokonalou definicí slova Snob. Lehce mi tyto kruhy zprotivila."

"To je mi líto."

"Nemusí, není to nejhorší, co mě potkalo," Octavie lehce zasněně zavrtěla hlavou a bříškem prstu přejela po hraně sklenice. Chvíli jí tiše pozorovala a pak ji uchopila a zvedla v náznaku přípitku,"tak na tento večer."

"Na tento večer."

Poznámka autorky:

Krásný den přeji! Vím, že jsem slíbila více konverzace a byla jsem na to upozorněna i mou milou beta - readerkou :), takže jsem se rozhodla že místo abych to v tomto momentě utnula příště volně navážu. Zítra jdu na svatbu své sousedky, takže bych tam mohla načerpat, nějakou tu romantickou atmosféru. Jinak doufám, že se vám kapitola líbila a slibuji, že v další kapitole se také dozvíme něco zajímavého - není nad rodinné drama. Mimochodem víte, že Stevův otec mlátil jeho matku? Narazila jsem na tuto informaci při výzkumu, ale nakonec jsem ji sem nedávala tak upřímně, ve strachu že by to pobouřilo fanoušky. Povězte, pobouřilo?

S láskou Pavla.

PS: Photoshop nefunguje, takže přidám gif později.