Čím více času od Jamesova návrhu uplynulo, tím více byla na celou tu záležitost Octavie nucena myslet. Jako by si v její hlavě postavil hnízdo nějaký brouk a ne odejít. Nehledě na to jak se na to snažila nemyslet, pokaždé se jí podařilo k jeho slovům sklouznout. Mnohdy jí tím směrem myšlenky zabloudili úplně omylem. Prostou náhodou v ten nejnevhodnější okamžik. Když uklízela, když se snažila pracovat a do konce i nyní, když si to klidně vykračovala ulicí, směrem k muzeu její mysl nebyla těch hlodavých nápadů ušetřena. O to podivnější bylo, že se v jejím nitru nacházely názory oba, ale místo toho, aby se spolu prali, Octavie nadržovala té kladné odpovědi. Proto také nakonec po krátkém přemlouvání a ještě kratším zvažování, všech kladných i záporných bodů Jamesovo pozvání přijala. Co byla, ale na tom špatného? Ptala se sama své stále nespokojené části mysli. Byl to přeci James. Muž, který jí zachránil, který na ní nikdy netlačil a s kterým trávila večery u seriálu. To, že o tyto večery nyní přijde jí mrzelo nejvíce, jelikož věděla, že sama se k tomu nedostane.

Nebylo čeho se obávat. James jí přeci vyšel vstříc, tak jak jen mohl. Nechal jí vybrat restauraci, den i hodinu, kdy se sejdou, jen proto aby se nemusela cítit nepohodlně, za což mu byla Octavie vděčná. Nenutil jí do ničeho formálního ani ji naopak nezval ke stánku s hot dogem, přenechal volbu zkrátka jí. Možná proto jí velice rychle došlo, že se vlastně nemá vůbec čeho bát. Byla to jen večeře. Podobná té na kterou jako mladší chodila neustále a dokonce i té, kterou připravovala za chladných večerů v troubě. Změnilo se jen prostředí a kuchař. Jinak to ale byl pořád James, tichý a klidný a ona jenž se bála skočit po čemkoliv po hlavě. Nebyl důvod se obávat. Svým způsobem se na celý ten slíbený večer začala i těšit. Dlouho už ji nikdo někam nepozval a ještě dále trvalo, než konečně na pozvání někomu kývla. A ten nepříjemný pocit v podbřišku způsobený výstupem v kavárně ji nemohl rozhodit natolik, aby zahodila svoji jedinou příležitost alespoň jediný večer žít normálně. Pak se vrátí do práce a ona i James si půdou vlastní cestou. Tak to bylo nejlepší a jednoduše správné.

Octavie se zastavila a rozhlédla se přes ulici, než přešla silnici. V jejím případě se jednalo o více než předem naučené gesto, které umí i ty nejmenší děti. Ona věnovala automobilovému provozu obecně větší pozornost, než by si kdokoliv jiný mohl myslet, že si zaslouží. Ale ona už součástí jedné smrtící nehody byla a rozhodně netoužila zúčastnit se nějaké další. Té představy se jednoduše bála. A tento strach se nezmenšil ani ve chvíli, kdy za volant poprvé usedla ona sama. Pohlédla před sebe, nohama opět stojíc pevně na chodníku a v dálce už zahlédla budovu musea. Octavie si jí při chůzi bedlivě prohlížela, zkoumajíc dlouhé plakáty visící z horního okapu až k zemi, které všem barvitě hlásili nejnovější téma výstavy, aby nalákaly více lidí. A i když Octavie nepřišla si prohlédnout exponáty jako takové, právě díky ní měla možnost promluvit si hlavním pořadatelem, který byl normálně neustále v pohybu a jenž jí už několik dní nezvedal telefon, nehledě na to, že se na schůzce domluvili předem.

Přesto že tu byla prakticky vzato pracovně stejně si neodpustil vzpomínku na dny, kdy škola kam jako malá chodila pořádal výlety do velice podobných museí, nebo když obklopena exponáty trávila s otcem čas na výstavách po celém New Yorku. Její otec sice dějiny studoval jen jeden rok, než se obrátil na kariéru vědce, ale stejně byl svou vášní v dějiny poznamenaný celý život. A nyní byla jeho koníčkem poznamenaná ona. Nejen láskou k nim, ale také schopností o které by mohli kdejací histologové jen snít. Octaviiny podpatky klidně zaklapaly o mramorové schodiště, jak po něm dívka stoupala výše a výše směrem k budově, kde se nacházel její cíl a minula přitom právě jednu takovou třídu, jenž si příležitost přiučit se Americkým dějinám prostě nemohla nechat ujít. Alespoň si to tak mysleli jejich učitelé, jelikož studenti samotní rozhodně nevypadaly, jako že by sem určitě šly i kdyby to neznamenalo, že na jeden den přijdou o vyučování. Octavie se nad jejich rozpustilým chováním jen mírně ušklíbla a rozhodla se jim nevěnovat více pozornosti. Měla důležitější věci na práci, než soudit cizí potomky.

Jakmile vešla do dveří otevřel se jí pohled na starověce vypadající sál s hned několika postranními uličkami a dvěma dalšíma schodišti stoupajících do vyšších pater. Architek místnosti si dal za úkol, aby bylo celé místo laděné do dřevěných bare se zlatými detaily a to se mu také povedlo. Kromě červeného koberce, který dosti připomínal ten, jenž se pokaždé rozvine při premiéře nějakého nového filmu dozdobovaly síň ještě tmavě zelené sametové závěsy. A nad tím vším se tyčil skleněný lustr z kovu podobnému zlatu, který jistě musel vypadat opravdu nádherně když se za temné noci rozsvítil. Vlastně se ale celý vnitřek musea nijak moc nelišil od toho klasického stereotypu na který byla Ocavie zvyklá. Svůj krok namířila směrem k recepčnímu pultu. Pohledem přejela po všech možných prospektech, které na něm byly úhledně vyskládané, čekajíc až se k ní mladě vypadající recepční obrátí ať už je to cokoliv, co na svém počítači sleduje. Prsty poklepala po pultě před sebou a jednou rukou se o něj opřela.

"Mohu vám pomoci?" obrátila se k ní po chvíli čekání nesměle recepční, která zde pravděpodobně jen brigádničila, aby si trochu přivydělala na studia. Minimálně podle jejího přístupu to tak vypadalo. Na nose se jí houpali kulaté, pravděpodobně falešné brýle, jejichž módě Octavie nikdy příliš nerozuměla a zrzavé divoké vlasy měla stáhnuté do pochybného chlupatého drdolu, který trochu připomínal tvar lustru, který se jim houpal nad hlavou. O nahnědlé rtěnce, která tvořila dívčiny rty spíše nevýraznější než naopak ani nemluvě. Octavie stáhla ruku z pultu a recepční si znovu krátce prohlédla nechápavě pozorujíc neuklizený stůl pod jejíma rukama. Všechny ty papíry byla na rozdíl od pečlivě upravených prospektů poházené úplně všude, pestrobarevná pera vysypaná z malovaného hrnku, který pravděpodobně sloužil jak na kafe, tak na psací potřeby. Nechápala, jak v tom nepořádku může dívka něco dělat, natož potom najít. Nechala to ale být s tím, že aby ji soudila tady není.

"Jsem tady za profesorem Cookem," hlasitě vydechla na několikrát zabubnovala bříšky prstů do podložky dřevěného pultu, "mám s ním domluvenou schůzku," dodala poté, když na ni nezkušená brigádnice vyvalila oči, jako by to jméno slyšela poprvé v životě. Nebo jí jen v krku zaskočila žvýkačka, kterou si studentka celou dobu převalovala v puse. Octavie hrdě zvedla hlavu s vážným výrazem na tváři a pak pozorovala jak recepční protočila očima, zklamaná z toho že jí jen nemůže dát lístek a jít dál. Octavie se nepříjemně ošila ani si nedělala hlavu s tím, jestli si toho dívka všimne. Jestli se jí něco příčilo, bylo to, když s ní lidé jednaly neuctivě. Způsobovalo jí to mražení v zádech, jelikož mnohdy nevěděla jak na to má reagovat. Nerada se s lidmi hádala. Připadala si, že ať už řekne cokoliv, její komfrontní zóna se s každým slovem zmenší na polovinu. A o to rozhodně nestála. Proto také odešla od matky. Tedy, jako jeden z důvodů.

"Pan Cook je na neschopence," prohlásila dívčina, naprosto nezaujatý výraz na tváři, jako by na světě nebylo nudnější činnosti, než odpovídat na Octaviiny všetečné dotazy, po několika minutách rychlého klapání do klávesnice počítače, který patrně vypadal jako starší než ona a dívka mu to svou rázností dávala dosti sežrat. Octavie překvapeně několikrát zamrkala a předklonila se blíže k dívce, aby se ujistila že slyšela dobře. Na neschopence? Proto jí nezvedal telefon. To byl, ale na tom doopravdy tak špatně, že jí nemohl odpovědět na zprávu? Co se mu stalo? Nepříjemný stísněný pocit obav jí sevřel žaludek a uklidnění, že ona s tím určitě neměla nic společného jí nepomohl. Nikdo, kdo by o jejím pátrání mohl vědět by nepochyboval o tom, že její hledání je bezpečné. Octavie neměla nejmenší tušení, čeho je přízrak za kterém se honí schopen. Z vraždy jejího otce se mu podařilo vyvléknout. Proto také postupovala opatrně. Studentka znovu ponořila svůj pohled do obrazovky, prohlížejíc si mrňavý text pod touto informací, "Nemocnice svaté Kateřiny. Tam ho najdete."

...

Bucky se hlasitě nadechl a neubránil se mírnému úsměvu, čímž jen potvrdil, že se nejednalo o smutné povzdechnutí, jak by se mohlo zdát. Proč by také měl smutnit, když bylo vlastně všechno v naprostém pořádku. Dokonce se situace vyvinula lépe než předpokládal. Čekal, že jeho nápad Octavie okamžitě smete ze stolu, ale že mu bude trvat tak krátce ji přemluvit netušil. Bylo to pro něj příjemné překvapení. Byl to z jeho zkušeného pohledu znak důvěry. Důvěry po které sice toužil, ale věděl moc dobře, že si ji nezaslouží. Tak naivní opravdu nebyl. Vždyť on pořádně nevěřil ani sám sobě. Na Wakandskou péči, které si velice vážil nehledě. Byl to starý reflex z dob, kdy Hydra padla a on se zkovával před - vlastně úplně všemi v Rumunsku. Během té doby se také ukázalo, že je mnohem těžší nedostat se do konfliktu, než ho vytvářet. O tom, že ho pomalu, ale jistě doháněly hodiny spánku, které mu normálně dodával čas v ledu ani nemluvě.

Dovolil si, ale třeba byť jen na dnešek na tohle všechno zapomenout a plně se ponořit do Octaviiny přítomnosti a bezstarostného loučení s ní se pojící. Tak to bylo správné a nejlepší pro ně pro oba. Na tom, že si postupně začínal uvědomovat, že mu světlovláska a klid který s ní prožíval bude chybět poté co to všechno skončí a on zase odejde nezáleželo. Šlo o její pohodlí, bezpečí a jeho cestu za věrným přítelem, který ho musel už netrpělivě očekávat. To bylo důležité, na to se potřeboval soustředit. Na obraz Steva ve své mysli. ten mohl, ale ještě chvilku počkat. Už to nebude dlouho, než se znovu setkají. S touto myšlenkou si upravil kravatu a naklonil halu na stranu, překvapen z toho, že si způsob jejího vázání ruce stále pamatují. Prohlédl si sám sebe v zrcadle a byl nucen uznat, že nevypadal vůbec špatně. I ten oblek vybral dobře. trvalo to sice nějakou chvíli, vzhledem k tomu, že za celou dobu, co byl v Portlandu si město pořádně neprohlédl, takže chodil po zdejších ulicích prakticky na slepo. Ani příliš levný nebyl. Ale i když neměl peněz příliš nazbyt, byl ochoten si za něj oblek půjčit. Vždyť si při nejhorším může něco přivydělat po cestě.

Jednalo se přeci o vele důležitou událost. Přes všechno jeho nadšení by však lhal, kdyby řekl, že z toho večera nemá ani trochu obavy. Přeci jenom naposledy byl na večeři s ženou před více jak sedmdesáti lety. Tehdy to sice bylo už plnohodnotné rande, které se vlastně tomu co jej čekalo dnes velice podobalo. Jen se tomu Bucky neodvažoval říkat rande už jen kvůli úctě, kterou k Octavii držel. Navíc vždyť právě odcházel. Musel se nad svým myšlením mírně uchechtnout. Silně pochyboval že stoletý vrah a zločinec byl právě pro Octavii dobro partií. Nemluvě o tom, že takovému nebezpečí by ji nikdy nevystavil. A to ať už ze strany své, tak cizí. To si nezasloužila. I tak mu ale záda narovnávala záda. Protože dnes večer nebude jen pouhé napůl robotické monstrum, ale muž který si vyšel s krásnou ženou na večeři. Nebylo divu, že tuto chvíli bedlivě očekával.

Poznámka autorky:

Krásný den přeji! Ano, uznávám že kapitolka trochu o ničem (a navíc pozdě), ale potřebovala jsem se tou Octaviinou návštěvou musea nějak prokopat. Příště nás čeká ta slavná večeře a troufám si říci, že díky spoustě dialogů, by se mohla i protáhnout více než obvykle. Mimochodem, nechtěl by mi z vás zlatíček někdo dělat beta - readera k téhle povídce?

S láskou Pavla.