(P: Wattpad mi nedovoluje přidat gif s nadpisem. Bude tedy přidán později.)

Elán se kterým se James po telefonu doslova vrhl Octavii až vyděsil. Dokonce několikrát zamrkala, když se kolem ní vrhl,  připomínajíc rychlou šmouhu. Na překonání vzdálenosti mezi sedačkou a jeho batohem mu stačily sotva dva kroky, které by navíc v tomto stavu vůbec neměl být schopen udělat. Ruku hbitě zabořil do vnitřku svého plátěného zavazadla a ona si nemohla nevšimnout jak pečlivě si dával pozor, aby ven nevykoukl ani ždibec z toho, co se v batohu nacházelo. Na důvěře jí to příliš nepřidalo, ale ani jí to myšlenky nehlodalo. Ona sama měla před ním tolik, tajemství, kolik žádný jiný lhář. Navíc zde byly vážnější věci, na které se musela soustředit. Jako například na výlet co jí čeká. Nebo na případnou hrozbu o které mluvil předtím, která jí však s každým dnem připadala méně pravděpodobnější. Své ostražitosti si však vážila a odmítala se jí vzdát. Byla to přeci nezbytná část jejího úkolu.

Chvíli jej rozpačitě pozorovala a pak se mu klidila z cesty. A to nejlépe jak mohla. Jen se prostě tiše zvedla, chladný pohled upřený na telefonujícího Jamese, kterému se okamžitě rozsvítily oči tak, jak tomu nebylo nikdy a vykročila směrem ke dveřím. Aniž by spouštěla ze svého nedobrovolného spolubydlícího oči, vzala rukou první z lehkých kabátů, který nahmatala a beze slova si jej přehodila přes ramena. Ani se nepídila, proč přes Jamesovu tvář přeběhla ustaraná grimasa, ani proč si možná až nevědomky přejíždí po okraji tváře. Nehledě na to, jak ta malá nedůvěřivá část v ní chtěla. Pravidla však byla pravidla. A těch co si člověk dává sám, je nutno si vážit dvakrát tolik. Kdo by pak byla, kdyby nedokázala držet se svých zásad? Navíc jich už tak porušila více než dost. A tak se jen zvedla a zmizela z místnosti, zajišťujíc Jamesovi tu nejvyšší formu soukromí. Odešla. Doufajíc, že si toho James nevšimne, nebo že to ocení a nebude to chápat jako urážku. Prudce nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou. Odkdy jí záleželo, na tom co si o ní kdo myslel?

Klíče svírajíc v jedné ruce, seběhla schody a skrz vestibul budovy vyšla ven. Ani přitom nekývla na mladého muže sedíc na recepci, jenž se na ni podmanivě usmíval. Dělal to tak už delší dobu, ale ona to soustavně ignorovala. Už takhle měla v životě o jednoho muže více, rozhodně nepotřebovala další osobu s ní jakkoliv spojenou. Neměla na to čas ani náladu.  Prošla tedy těmi známými bílými dveřmi, předstírajíc že si mužova gesta nevšimla. Na ulici se kolem sebe rozhlédla, jako by snad neměla svůj cíl předem vymyšlený. Už ve chvíli, kdy se skoro spontálně zvedla od stolu, měla v hlavě myšlenku procházky do kávárny. A to že hrnek čerstvé kávy, zůstal přesně tam, kde ho položila, jí z hlayy úplně vypadlo. Takové věci se jí občas stávaly. Obzvláště když byla rozrušená.  Možná ale jen v tu chvíli hledala cíl své cesty, který jí nepřišel tak suchý, jako nějaký park, který znala až moc dobře. A to tu byla sotva měsíc. Navíc za celou tu dobu nebyla v Portlandu v kavárně.

Tak proč tam nezajít, že?

...

"Záchranáři ze Seattlu, jak vám mohu pomoci?" 

Když Bucky poprvé po té nepříliš krátké době uslyšel Stevovův hlas, jako by jeho srdce vynechalo jeden úder. Jeho pod falešnou kůží skrytá kovová ruka stiskla pevně mobil, jako by se bál, že kdyby mu náhodou vypadl o svého přítele zase přijde. Svět se na rychlo zastavil a pak se jednou pootočil po své ose. Zahořel v něm šťastný plamínek. Jako by se probudil ze snu - z prazvláštně bezstarostného snu, jenž v posledních dnech prožíval. Ze snu klidu, kde se nacházel jen on a Octavie. I když ta spíše připomínala pouhý stín, odraz, který šel velice snadno vyplašit. Bylo to ale vlastně absurdní, vzhledem k tomu že si v tu chvíli ani nevšiml, když světlovlasá dívka zmizela za dveřmi z bílého dřeva a nechala jej tam zcela samotného. Jenže i přes ten počáteční dojem, to byl právě hlas jeho věrného přítele, kdo mu připomínal, že se mu to celé jen nezdá. Občas, když byl ponechán svým nepříliš šťastným myšlenkám jej zastihli obavy, že je to všechno kolem něj jen opravdu povedená představa jeho poškozené mysli. Že se ho jen jeho vlastní myšlenky snaží uchránit, před drastickou skutečností: že jej stále má v rukou Hydra. A že je stále tím monstrem, které ze srdce nenávidí.

"Z muzea nám utekla jedna fosílie," odpověděl Bucky předem naučené heslo a nemohl se ubránit zacukání koutků. Z části kvůli radosti z toho že Steva slyší, z části kvůli Romanovové, která tento kód vymyslela, jako by svoji posměšnost nemohla zahodit ani na chvíli. Natalia Romanovová byla opravdu zvláštní člověk. Někdy brala věci až moc vážně a někdy vůbec ne. Občas měl pocit, že se pokaždé potýká s jiným druhem člověka. Byla ve své branži tak dobrá, až jej to znepokojovalo. Nikdo nedokázal lhát tak jak ona, nikdo nebyl ve špionáži lepší a ani co se týče šarmu tak se jí málokdo mohl vyrovnat. Svým způsobem to vše obdivoval. A být ten samý muž, jenž před těmi sedmdesáti lety šel do války, býval by  přemýšlel nad tím, že ji pozve na rande. Jenže tak hloupí už dávno nebyl. A moc dobře věděl, že ta nádherná rudovláska, dokáže mimo jiné také kousat a že není radno si s ní zahrávat. Držel si tedy takový ten přátelský odstup, který si držela i ona od něho. Bylo to tak lepší, "Neviděli jste ji?"

"Bucky?" Ozval se v telefonu pověstný Kapitán Amerika a i z jeho hlasu šlo vyloženě cítit to nadšení, které z přítomnosti svého starého přítele pociťoval. Bucky si velice jednoduše dokázal představit ty malé jiskřičky v jeho očích, které se v těchto případech leskly mnohem více než obvykle. 

"Taky si mi chyběl Steve."

"Oh, Bucky, ani nevíš jak jsem rád, že tě slyším," prohlásil na druhé straně blonďatý hrdina. Bucky obešel jídelní stůj, který stále mezi gauče a ním a poté se posadil na pohovku, doufajíc že taky zklidní svůj tep, jenž se s těmi pro jeho tělo stále neznámými emocemi vyrovnával právě zvýšením tlukotu srdce. Jako by si jeho zmatené smysly mysleli, že mu hrozí nebezpečí, nebo že hodlá v nejbližších chvílích bojovat. Nic z toho však pravda nebyla. Jeho bolest, která mu před tím procházela žebry, byla skoro necitelná. Ne, že by se tedy jednalo o nějakou větší změnu, jelikož díky jeho nevšednímu organismu se každý den cítil lépe a lépe. Navíc byl na malicherné bolest zvyklí. Kdyby ne, nikdy by nepřežil až do dnešního dne. Ale to mu přeci vždycky šlo. Přežívání, "měl jsem o tebe starost. Jsi v pořádku? Sharon říkala, že si byl zraněn. Zavolal bych dříve, ale..."

"Ale zlaté vojenské měsíční pravidlo," doplnil ho Bucky a i když jej přítel nemohl vidět lehce přikývl na souhlas. Bránil se však hlubokému povzdechu. Nic však svému příteli nevyčítal. Jak by také mohl? Vždyť i on se řídil stejným postupem. Bylo to tak lepší. Jedno měsíční pravidlo nebylo vymyšlené jen tak pro nic za nic. Mělo ochránit své agenty před nejen prozrazením a odposloucháváním, ale také před padnutím přímo do rukou nepřítele. Kdykoliv se na druhé straně vysílačky stalo něco, co by mohlo druhou stranu ohrozit, počkalo se měsíc než se situace uklidní. Postižený agent mezitím vešel do utajení, čekajíc než bude vzduch čistý a nebude hrozit zničení celé operace vnějšími silami. Přesto jak dobře fungovalo, bylo časem zrušeno nikým menším než samotnou Peggy Cartrovou, která jej považovala za nehumální. To však s Natashou při přípravě operace neřekly. Nemusel by pak souhlasit a Bucky se chtěl ujistit, že pokud se něco zvrtne, bude Steve v pořádku, "Nemusíš mít strach, jsem v pořádku."

"Co se stalo?"

"V bance, kde jsme se setkali se Sharon došlo k loupeži," odpověděl bývalý winter soldier a tentokrát si doopravdy povzdechl. Připadal si jako mladší bratr vysvětlujíc tomu staršímu proč ukradl tu hračku. Když to byl přeci on, kdo byl za prvé starší, za druhé rozumnější a za třetí ten kdo Stevovi slíbil že se o něj postará. Že jej ochrání. Nikdy to neměl být ten malý kluk z Brooklinu, který se bál říct holce o tanec, kdo kolem pobíhal, riskoval svůj život a zpřetrhával stará přátelství, jen proto aby Bucky neskončil v nějakém prašivém vězení, kde si právem zasloužil být. Nehledě na to, jak to captain america, nebo T'chala popírali, "Jen dva prostí zloději, nic neobvyklého, však s neobvyklími zbraněmi. Jeden z nich ale vystřelil na dívku, jenž se je pokusila konfrontovat. Odstrčil jsem jí sice z cesty, ale velká část výstřelu dopadla na mě. Ale klid, není to tak špatné, jak to zní."

Buckymu připadala ta slova vycházející z jeho úst příliš strojená, na to, že svému nejlepšímu příteli popisoval nešťastné nedávné události. Příliš robotická a neduchaplná. Jako by byl pouhým robotem předříkávajíc předem naučenou básničku. Bylo to tak ale lepší. Rozhodně nechtěl Stevovi přidělávat starosti tím, že bude svoji situaci příliš dramatizovat, nebo naopak brát na lehkou váhu. Už takhle měl světlovlasý hrdina určitě problémů až nad hlavu. Rozhodně mu nechtěl přidělávat starosti. Měl pocit, že když mu to vysvětlí dostatečně chladně, nebude si z toho muset ani jeden z nich dělat hlavu. A tak to samozřejmě mělo být. Aniž by to tedy čekal, zjistil, že mu minimálně z jeho interpretace celá situace přijde až nudná a nezajímavá. Prakticky obvyklé úterý. Co si ale uvědomil zároveň s tím a co bylo mnohem méně příjemné, bylo že vlastně na tom ani nic měnit nechtěl. Věděl moc dobře, že už brzy bude v pořádku a on odejde. Když ale nyní měl tu možnost mluvit se Stevem, přišlo mu to jako mnohem více konečné rozhodnutí. Bylo jen otázkou, možná jen vteřin, kdy na toto téma padne i jejich konverzace. A on se bude muset vydat na cestu. A to se mu z neznámého důvodu nelíbilo tak, jak si myslel, že se mu líbit bude.

"A kde si? Jsi hodně zraněný? Máš kde zůstávat?" zajímal se Steve a Bucky si na svém místě poposedl, myšlenky stálé ponořené ve své nejpozdnější úvaze. Bylo to vlastně až překvapivě těžké uvědomění. Ani nečekal, že mu bude pobyt u Octavie tak vyhovovat. Nemusel se bát prozrazení, Octavie se na nic neptala, dokonce mu nabídla útočiště, což bylo více, než si kdy mohl přát. Navíc měl pocit, že se atmosféra mezi nim konečně alespoň trochu uvolňuje a nepřišel si hoden mrhat, této skutečnosti. A to ani nemluvě o tom, že celé jeho spojenectví se starým přítelem bylo riskantní. Nejen cesta za ním. Pro jednou se mu zase připomněla slova, která se mu všichni Wakanďané bála říci. Že s ním bude Steve jen v nebezpečí. Už takhle si musel hlídat záda, kvůli policii a vlastně celému světu, který po něm šel, ale Bucky měl oproti bývalému Avengeru nepřátel mnohem více. A nebylo správné tyto problémy přenášet na Steva. Na Octavii však také ne. Ani jeden z nich si to nezasloužil.

"Jo víceméně," rozhlédl se kolem sebe a jeho tón nabral nepřesvědčivé ozvěny. Prohlédl si přitom prostory kolem sebe, jako by je viděl zcela poprvé. Tak málo mu stačilo k rozhodnutí. Hlasitě se nadechl, vzpomínajíc nad tím vším, co pro něj kdy Octavie udělala a co všechno jí dlužil. Už jednou kvůli nebezpečí držící se jej jako klíště chtěl odejít. Tehdy však zůstal, aby jí v případě potřeby ochránil. Nyní si však ale bylo jistý, že jí nic nehrozí. Mohl tedy odejít. Přestat jí komplikovat život. Navíc, nehledě na to, jak se mu to příčilo pokud se někdo dokázal s případným nebezpečím vypořádat spíše, byl to právě Steve Rogers. Potřásl hlavou a pohledem utkvěl na bílých pootevřených dveřích do dívčiny ložnice. Je tedy rozhodnuto. Pomyslel si, "nemusíš mít však strach. Už brzy budu zase na cestě."

Slova autorky

Krásný den přeji! Moc dobře vím, že tuto kapitolu vydávám v pozdním termínu, ale ukázalo se, že jsem během posledního školního týdne měla méně času, než jsem očekávala. Alespoň ale mezi kapitolami nebude taková prodleva, jelikož svůj středeční termín hodlám dodržet. Doufám, že vám tato skutečnost nijak tuto část nezkazila a že jste si ji užili stejně jako já při psaní. 

S láskou Pavla.

PS: Jak se líbí nový cover?