Octavie prsty lehce cvrnkla o skleničku a sklo vydalo krásný monotónní zvuk. Ten však zanikl ve změti hlasů procházejících bistrem, které se pomalu ale jistě plnilo kamioňáky a dělníky pracujících na nočních směnách, kteří se s ránem vraceli domů k rodinám. Nikdo jiný by takhle brzy na benzínce nevysedával. Kromě jí. Octavie zatřásla hlavou, aby zahnala neutichajíc pocit ospalosti, způsobený probdělými nocmi a promnula si přitom namodralé oči. Ladně usrkla ze skleničky jahodového milk – shaku a pohledem padla na dokumenty před sebou. Papíry a složky byly na stole poskládané v možná až příliš dokonalém pořádku, na někoho, kdo prakticky neustále přejížděl z místa na místo. Jedině tak se však dokázala soustředit. Rozhlédla se po bistru, snad je tak pro případ, že by jí někdo sledoval a začetla se do našedlých řádků zažloutlého dokumentu na fotografii. Konečkem prstu přitom přejela po znacích, jenž se právě snažila luštit. 

„Trápení, zrezivělý, sedmnáct, rozbřesk," četla tiše a snažila si tak ty slovy zarýt do paměti. Moc dobře totiž znala jejich váhu a moc. A věděla, že pokud se něco zvrtne, jsou tou jedinou pojistkou co má, „pec, devět, dobrosrdečný, příchod domů -"

„Dáte si ještě něco?" zašvitořila jí u ucha servírka. Octavie překvapeně vytřeštila oči. Zvedla k mladé ženě oči a její pohled přistál na jmenovce na její hrudi. Jane Mikelson byla prakticky ještě dívka. Táhlo jí na devatenáct a práce servírky v benzínové bistru byl její jediný zdroj příjmů, který po svém příchodu na vysokou měla. Černé dlouhé vlnité vlasy, snědá pleť, oči jako černý uhel. Ty však pod vrstvou make – up vypadali jako podlité. Octavie do nich pohlédla a obraz se jí zastřel. Zatajil se jí dech a jako by celý svět v ten jediný okamžik zmizel. Tedy skoro celý, jelikož když už její pohled nabral svých obvyklých tvarů byla svědkem jedné z mnoha partnerských hádek mezi Jane a přítelem. Proto si brečela. Pomyslela si jen napůl zúčastněně Octavie. Stejně rychle jak to přišlo, to ale zase zmizelo a před ní už stála jen slabě usmívající se servírka v ušmudlaném pracovním stejnokroji.

„V pořádku, to bude všechno. Zaplatím," blondýnka se sladce usmála a nenápadně dlaněmi zakryla obsah dokumentu. Ne, že by jej tedy servírka dokázala přečíst, ale to poslední o co Octávie stála bylo vyptávání. A něco takového jako ruský dokument vyptávání obvykle způsobuje. Černovláska jen lehce přikývla a drala si cestu k dalšímu ze stolů v okolí. Octavie se za ní letmo ohlédla. S hlasitým nádechem a výdechem si promnula vlasy. Pohledem přejela po stole. Naposledy se napila svého koktejlu a pak posbírala z plochy stolu všechny své rozložené papíry a dokumenty. Na to měla přeci jenom ještě dost času, na rozdíl od toho za kým mířila.

Zabalila si všechny své věci, zaplatila, poděkovala černovlasé servírce a zmizela na záchodě, aby se upravila. Bývala byla by jí i řekla, že se to mezi jí a přítelem spraví, kdyby to nebylo proti jejím pravidlům. Měla své zásady. Nevměšovala se lidem do života. Stačilo, že do nich viděla, což bylo už samo o sobě mnohem víc, než co mohl říci kdokoliv jiný. Někdy to ovládat dokázala. Někdy, ale zase naopak ne. Byla to taková její tajná superschopnost. Tedy, velmi stručně řečeno. Někdy přemýšlela kolik by jí zato dali u bulváru, v novinách, nebo tajných službách. Vidět věci co se staly v minulosti, neomezeno, před jak dlouho.

Nad svými představami se na sebe trpce pousmála v zrcadle. Vměšovat se znamenalo prozradit se. Prozradit se znamenalo přilákat pozornost. Možná by ji dokonce donutili podepsat. Tím, by jí však znemožnili v pátrání. A to bylo nemyslitelné. Zavrtěla hlavou a pohodila vlasy. Sáhla do kabelky a vytáhla tmavě modrou řasenku. Chvíli střídavě pozorovala ji a její odraz v zrcadle. Rozšroubovala uzávěr. Zavřela jedno oko a přiklonila se k zrcadlu ještě o kousek blíže, tak až byla odrazná plocha jen kousek od jejího obličeje. Čím blíže se však její ruka přibližovala k víčku, tím více se jí třásla jak ruka, opatrně svírající štěteček, tak i zavřené víčko. S hlasitým nádechem toho nechala. Oběma rukama se zapřela o okraje umyvadla. Chvíli sledovala samu sebe v zrcadle, dokud se to nerozhodla definitivně vzdát. Řasenku přitom se slovy „Tak někdy jindy." ochranitelsky uložila zpátky do kabelky. Měla to tak už od otcovi nehody. Prý nějaký vnitřní neklid. Pravdou, ale bylo, že v jejím okolí nebylo klidnějšího člověka. Ona nikdy nepanikařila, nešílela, nebo se nerozčilovala. Byla to maska, jenž se naučila nosit.

Vyšla ven z bistra a s klíčky pohazujíc si přitom v ruce se vydala směrem k autu. Obloha nabírala letních unavených barev a noc se měnila v den. Ačkoliv nebylo ještě světlo Octavie si na nos nasadila sluneční brýle. Nikoliv však, že by ji oslepovalo teprve vycházející slunce, ale proto, kdyby svět ještě nezapomněl na její tvář. Ne že by tedy obličej dcery největšího odborníka na čas byla někdy nějak zvlášť slavná, naposledy o ní psali po jejím odchodu z New Yorku, ale nechtěla nic riskovat. Nevěděla, kdo by mohl mít doma její fotku z dob, kdy ještě chodila na univerzitu, nebo když ještě byl otec naživu. A publicita bylo to poslední, co Octavie potřebovala. 

Otevřela auto, nenápadné jak značky tak barvy, nastartovala motor a v navigační databázi našla adresu, kterou si tam zadala při posledním používání. Kabelku společně s dokumenty pohodila vedle na sedačku. Z otevřené kapsy na ni přitom vypadl řidičák a pas s falešnou identitou, kterou už pár let používala. Z jmenovky a obrázku se na ni dívala Octavie Hope Ridchersová. A ta Octavie, bez pověsti bez rodina ani jména šlápla na plyn a vydala se na svou cestu, nejít toho, kdo ji stvořil. Najít vraha svého otce.

Bucky si konečky tří prstů přejel po okraji obličeje, který překrývala jemná maska z displejovitých plíšků, které mu na kůži promítali jeho novou tvář, pod kterou se nyní skrýval. Neměl tyhle věci rád. A nevěřil jim, nehledě na to, že Romanovová tvrdí, že mu vůbec nic nehrozí. Stále měl živě v paměti obraz jedné agentky, které zařízení zkratovalo na obličeji a seškvařilo jí polovinu tváře. Což rozhodně bylo něco, co by si velice nerad vyzkoušel. Přesto, věděl, že to bylo nutné, pokud ho nikdo neměl chytit. Skrývání bylo čím dál těžší, teď, když po něm šel skoro celý svět. Ne, že by to tak nebylo i před tím, ale tehdy nevisela jeho tvář na každém rohu a každý neznal jeho jméno. Tehdy ho neznal ani on sám.

Navíc, tehdy měl svět jiné věci na práci než honit stoletého vojáka s amnézií.

Wakanďané. Tvrdili mu, že ho uzdravili. Že je zase všechno v pořádku. A ano, všechny jeho vzpomínky byli zpátky, dokonce i ty, které by raději neměl, ale jeho mimo jiné stále sžíral pocit, že to nejdůležitější ztratil už před hodně dlouhou dobou. Sám sebe. Občas si prohlížel své staré fotografie a porovnával je s tím co vidí v zrcadle. Nebyl to on a zároveň byl. Jako by ta jeho část byla dávno mrtvá. Věděl to i Steve, ačkoliv si to nechtěl přiznat a i když se snažil předstírat, že opak je pravdou. James Buckman Barnes zemřel při pádu z mostu a to co po něm zbylo, z něj vymlátili rusové. A ten koho stvořili – Winter soldier – byl zabit Wakanďany, jenž se mu snažili pomoci. Bucky nebyl ani jedním ani druhým. Čím tedy, ale pak byl?

Bucky jediným mrknutím zahnal všechny myšlenky aby si vyčistil hlavu. Jistě, že to byl stále on. I kdyby jen tam hluboko uvnitř. Pouze nad tím moc přemýšlel. Rozhlédl se. Autobusová zastávka na které stál byla stará a zapadlá stejně jako městečko nedaleko kterého se nacházela. Prostranství s jediným stánkem s lístky a cigaretami bylo skoro prázdné a kromě pouhého bezdomovce mu dělala společnost jen skupinka studentů, jenž se po víkendu stráveném u rodin vracela na univerzitu. Bylo až kupodivu, že sem vůbec vedl nějaký spoj. Na přesně takových místech normálně zabíjeli v hororech. Pěkně tiše, bez povšimnutí okolního světa, bez záznamu kamer. On tak zabíjel. A ačkoliv tuhle svoji starou stránku nenáviděl, stále dokázal moc dobře docenit taková to temná místa. Nebyla zde žádná kontrola, nikdo se nepídil po tajemném winter soldiorovi, nikdo se nevyptával. V takových místech přežíval.

I tak to ale byl zbytečně dlouhý a únavný způsob cestování. Každý jiný by pro přesun mezi státy využil možnost letu. Ale i kdyby ho pod maskou nikdo nepoznal, stále tu byla přítomnost jeho kovové paže, která sice díky kůži připomínajícím povlaku, jenž mu darovali ve Wakandě vypadala, jako z masa a kostí, ale každý detektor kovu na míle daleko z ní šílel jako posedlý. A on opravdu nechtěl vysvětlovat letištní kontrole, proč má kovovou ruku na stejném místě jako právě hledaný zločinec. Nehledě na další věci. Možnost quinjetu tu však také nebyla, už tak bylo pro Wakanďany riskantní propašovat ho zpátky do země a on jejich velkorysosti nechtěl zneužívat více než bylo nezbytné. Už tak jim dlužil více než mohl kdy splatit.

Je to přeci jen muž, kterému léta přezdívali duch. Jak pro něj může být těžké nepozorovaně se pohybovat po tak rozlehlém státě jako je Severní Amerika?

Motor přijíždějícího autobusu zavrněl a ozval se svist, jak pneumatiky dřely o silnici. Chudě osvětlenou zastávku osvítil jas předních světel. Bucky si stáhl kšiltovku ještě více do čela, nehledě na to, že ho pod falešným obličejem nikdo neměl nejmenší šanci poznat. Skupinka studentů se stejně znuděně jako Bucky zvedla a vytvořila směrem ke vchodu do autobusu menší frontu. Barnes stiskl v ruce koupený lístek a až skoro líným tempem se postavil do řady. Bez jediného slovo sledoval jak nocí rozespalí lidé předávali řidiči ke kontrole lístek a nastupovali stejným tempem do autobusu. Povytáhl si batoh ještě výše na zádech a upravil si látkové popruhy na ramenou. Když přišel na řadu, klidně ukázal řidiči svůj lístek, jako průkaz zaplacení za jízdu. Ten jen kývl na souhlas. I jeho oči byli i přes navyklost nočním šichtám pokryté průhlednou lesknoucí se vrstvou, jako znak zahánějící únavy.

Bucky prošel uličkou prázdných sedadel a strategicky vybral jedno z prostředních míst. Ani moc vzadu, kde by ho obyčejně hledali, ani příliš vepředu, kde by budil přílišnou pozornost. Batoh s paklíčkem oblečení a základních potřeb hodil vedle sebe na sedačku a on sám se usadil k oknu. Znovu si poupravil kšiltovku a lehce si přitom posteskl po vlasech, které mu kvůli skrývání sestříhali na méně nápadnou délku. Sice nyní vypadal mnohem více jako své starší já, ale stejně si tak připadal příliš odhalený. Byl to jen nezvyk nic jiného. Očekával, že už to za chvíli ani nebude vnímat. Ostatně tak jako všechno. S pohledem upřeným na les obklopující rozjíždějící se autobus poklepal třemi prsty na uzoučký parapet okna. 

Už jsem na cestě Steve.

Poznámka Autora

Krásný den přeji! Pár dní po vydání přicházím s první kapitolou. Přiznám se, že Buckyho píšu poprvé v životě, ale už jsem se do něj stihla zamilovat. Je neskutečná zábava hrabat s v jeho rozpolceném charakteru. Jako byste postupně odkrývali slupky jeho úžasné osobnosti a s každý odstavcem se nořili níž a níž. Jak já jen tyhle postavy miluji. Má slova však patří i hlavní hrdince. Té jsem se pod kůži ještě úplně nestihla dostat, ale už se blížím. Pokud se vám tedy kapitola líbila, můžete zde zanechat hvězdičku, nebo i napsat váš názor do komentářů.

PS: Nahoře můžete vidět dráhu, kterou Octavie podniká.

S láskou Pavla.