Tu noc to nikdo z nás nečekal. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v pár vteřinách změní celý náš život. Nikdo si neuvědomuje, jak moc se dokáže bát o sebe i druhé dokud mu nejde skutečně o život. Nevíme, jaká je naše skutečná síla, dokud ji nemusíme použít k obraně těch, jež milujeme. A nevíme, jaká bolest může vzejít z obyčejného zaklínadla, z obyčejných dvou slov, z malého záblesku světla.
Ležely jsme už v posledních, povídaly si o tom, co nás čeká zítra. V celém hradu byl klid, snad jen protiva někde něco ničil. Klid jež dával najevo jasný pocit bezpečí a dával nám tolik potřebnou útěchu. Veronika na protější posteli hrály s Karličkou karty, Patrica seděla na okně a četla si, Deany už spala. Já si pročítala učebnici kouzel, další den jsme měly skládat zkoušky NKÚ. Celá havraspárská kolej byla tichá, jak jen může za červnové noci před zkouškami být.
To ticho však proťaly podivné zvuky zvěční. Zaklapla jsem knihu a šla k oknu. Najednou nás oslepilo prudké zelené světlo. Všechny jsme věděly co to znamená. Někdo použil smrtící kletbu. Ani ne vteřinu na to se rozezněl poplach k evakuaci. Spěšně jsme vyběhly do společenské místnosti odkud nás měli odvést prefekti. Chytili jsme se za ruce a čekali. Stále však nic. Až se z poza vchodu ozvalo: „SCHOVEJTE SE!”
Spustila se panika. Nikdo nevěděl co dřív, někteří prvňáci se dali do pláče a někteří se snažili dostat z místnosti ven. Marně. Náhle se ale zeď rozestoupila a spousta studentů vyběhla ven. Další záblesk zeleného světla spustil ještě větší paniku. Na mysli jsem měla jen jediné: v Mrzimoru je někde můj malý bratr. Musím za ním. Snažila jsem se prodrat davem ven, když mě pevná ruka zatáhla zpět a pod schody do věže. Až tam jsem se podívala, kdo to byl.
„Ver-” zacpala mi pusu. Místnosti prošel další záblesk zeleného světla. Klepaly jsme se pod schody a ani nedutaly. Záblesky už se asi nedaly počítat jak přicházely rychle za sebou. Naprostý masakr. Křik postupně utichal až ustal i poslední žalostný pláč a snad tucet těžkých bot odkráčelo z místnosti. Snad hodinu jsme dál seděly v tichosti pod schody než se ozval známý a přívětivý hlas, teď však zastřený strachem a žalem.
„S-studenti?” profesorka Trelawneyvová. Oddychly jsme si a opatrně vykoukly. Jakmile nás uviděla běžela k nám. „Děvčátka není vám nic?!”
Pouze jsme přikývly, že ne. Byly jsme až moc vyděšené.
„Dobrá- t-tedy...”vzlykla profesorka při pohledu na místnost plnou mrtvých těl. Já hned odvrátila tvář. Byli to všechno naší přátelé, naše rodina. Oni je zabili. Veronika vykřikla:
„Caroline!” její mladší sestřička ležela na zemi bez známky života. Mohla zachránit ji. Nemusela stáhnout do bezpečí mě. Ale udělala to. Vyměnila její život za můj. Po už tak dost zmáčené tváři mi tekly nové slzy.
„Verinic-co.” chytila jí za rameno paní profesorka. „Veronico jí nepomůžeme. Musíme pryč!”
„J-já- ano...” rychle se zvedla od sestřina tělíčka a marně si setřela slzy.
„R-rychle do chodby” popohnala nás paní profesorka dál. Skrčené jsme vlezly do otvoru za sochou chrliče. Chodba byla malinká, musely jsme lést po kolenou. Konečně jsme uviděly na konci světlo.
„Někdo leze paní ředitelko!”
„Jsou tu další dvě!”
Pak už si vše pamatuji jen zmateně. Vytáhly nás něčí silné ruce a zabalily do deky. Další ruka nám dala horký čas a posadila nás ke stěně k ostatním. Očima jsem přejela po pokoji. Mohlo nás tady být snad jen tak čtyřicet. Kde jsou ostatní? Mrtví? Přijdou ještě? Jsou někde jinde?
„Víc živých jsem nenašel...” zaslechla jsem chlapecký hlas. Sám James Potter. Syn Harryho Pottera.
„Díky Pottere, moc jste nám pomohl. Nevím jestli by nás tu bylo tolik nebýt vás.” odvětila paní ředitelka McGonagallová.
„Někdo by jim měl vysvětlit, co se děje paní ředitelko.”
„Jistě...” otočila se čelem do místnosti a zatleskala. „Studenti. Dnes večer se stalo... něco strašného.” bylo slyšet, jak se jí zlomil hlas. „Školu napadli Smrtijedi. Stoupenci pána zla, Voldemorta.” při tom jméně jsme se zachvěli. „My co jsme tady...jsme jediní přeživší této katastrofy...je mi líto.” odvrátila s pláčem tvář.
„Kdo měl na škole sourozence?” zeptal se jeden mladý Primus. Zvedla jsem se spolu s několika dalšími. Stále jsem se snažila najít Matta, mojeho brášku z prvního ročníku.
„Zapište sem své jméno a příjmení...” slyšela jsem ze předu řady. „Děkuji.” a takhle ještě několikrát něj jsem přišla na řadu.
„Tvé jméno a příjmení.” ukázal na papír. Roztřeseně jsem napsala: Teresia Catrine Raven
„Děkuji, další. ”
Šla jsem zpět za ostatními. Bylo to strašné. Z tisíce studentů jen nás pár. Hrůza v pár chvílích. Většina lidí plakala, spousta byla zraněná. Starší studenti se jim snažili pomoci nebo je alespoň utišit.
„A teď se i ostatní zapíšou.”
U krbu seděla mladá holčička, snad z druhého ročníku. Snažila se pomocí nějakých mudlovských nástrojů rozdělat oheň. Pomalu jsem přišla k ní.
„Proč nepoužiješ hůlku? ” zeptala jsem se a sedla si vedle ní. Holčička mlčela.
„Od té se odpovědi nedočkaš, Raven.” zazněl hlas za mnou.
„Proč to říkáš Reyi?” ani jsem se neotočila. Poznala jsem ho po hlase, chlapce z mého ročníku jen z Nebelvíru. Nebyl zrovna vyhlášený, jako nejmilejší.
„Je hluchoněmá a navíc moták.” prohlásil na rovinu. Děvče zatím nešikovně upustilo mudlovské sirky do popela a začalo je hledat. Zadržela jsem ji, hůlku namířila na popel a zamumlala: „Lacarnum inflamare.”
V krbu zaplál oheň. Příjemné teplo vyplnilo místnost, jako záblesk naděje.
Naděje, jež zmizela stejně rychle jako přišla.
„Jsou tady...Asim, Niel, Raven, Ilian...”
Všichni jmenovaní jsme se seřadili. Neklidně jsme se rozhlíželi okolo a snažili se najít člověka, jehož příjmení jsme sdíleli.
„Všichni vy co tu stojíte...Vaše jméno bylo na seznamu jen jednou... nevíme kde jsou vaší sourozenci.”
Měla jsem pocit, že se se mnou přetočil svět. To nemohla být pravda. V tu chvíli jsem si přísahala, že bratra najdu. Ať to stojí cokoliv.

Tu noc jsme spali všichni na podlaze, klepající se pod přikrývkami. Kde byl zbytek? Nevíme.  Pomalu jsem začínala ztrácet naději, že je bráška naživu.
Druhého dne nebylo probuzení o nic hezčí než usínání. Noční můra jež nejen mě provázela celou noc neskončila se svítáním. Vzbudilo mě zatřesení ramenem a vlídný hlas.
„Raven, potřebujeme vás.” rozespale jsem přikývla. V zápětí se ozvalo o kousíček dál:
„Prokopova, potřebujeme vás.” budili snad jen starší žáky?
Záhy se ukázalo, že šlo o akci pro získání potravin. Evakuace proběhla rychle a v úkrytu (což je mimochodem přestavěná Chroptící chýše) bylo jen málo zásob. Naším úkolem bylo, přinést nepozorovaně z Prasinek další jídlo.
„Hlavně mějte na paměti, že vaše životy jsou důležitější než cokoliv.” věnovala nám až mateřsky starostlivý pohled paní ředitelka McGonagallová. „Studenti by toto sami dělat neměli, právě proto jde s vámi i profesor Longbottom. Zná tyto chodby více než dobře.” bylo vidět, že se jí až moc živě zobrazuje nepěkná vzpomínka.
Vyšli jsme z chýše. Jen já, Veronica, dva chlapci z Mrzimoru, Rey a Potter z Nebelvíru a Malfoy ze Zmijozelu. Potter s Malfoyem byli z nás nejstarší a jako jediní plnoletí. Tedy alespoň jsem tak hádala podle vzhledu dvou Mrzimorských.
„Ta mlha nám hraje do karet...” prohodil profesor Longbottom. „Ale připravte si hůlky. A vy Pottere neviditelný plášť.”
„Támhle je děravý kotel.” ukázal Malfoy na budovu v mlze.
„Pottre plášť.” kývl profesor. Potter přes sebe hodil látku a v okamžiku zmizel. „My ostatní půjdeme okolo. Malfoy a Rey budou hlídat.”
Pomalu jsme škrcení obešli hospodu. Vše vypadalo jako po vymření, nikde ani myš.
„Raven, Prokopova, získáme vám trochu času kdyby něco, vy běžte pro zásoby. Hostinský by nám je měl nachystat a stačí je jen vzít. ”
Přikývly jsme a vešly. To, co jsme ale spatřily vevnitř nás nanejvýš překvapilo. Rychle jsme se schovaly za stěnu a mávly z okna na znamení, že není bezpečno.
Smrtijedi stáli u stěny nad pár studenty, kteří nestačili utéct.
„Tak kde jsou? Bude to?!!” praštil jeden z nich do stěny. Děti se jen třásly strachy. V příští vteřině se stalo snad tisíc věci. Mezi dětmi jsem uviděla Matta. Všechen rozum jakoby mi zmizel z hlavy a vykřikla jsem.
„Matte! Nechte ho!!”
V tu chvíli bylo utajení prozrazeno. Smrtijed se otočil a namířil na mě hůlku. „Avada-”
„Mdloby-na-tebe!” zaječel vedle mě dívčí hlas a muž spadl na zem. Ostatní ale na nic nečekali a začali metat zaklínadla. Zbytek z naší skupiny nám přiběhl na pomoc. S Veronicou jsme osvobodily děti svázané na zemi a pomohly jim ven. Pak jsme se přidaly do boje. Ale co mohlo pár studentů zmoci proti dospělým černokněžníkům. Rey spadl v bezvědomí na zem. Nějaká Smrtijedka ho následovala. Pottera odhodilo kouzlo oknem. Jeden Smrtijed schytal smrtící ránu od profesora Longbottoma.
Zázrakem ne nám povedlo poslat do bezvědomí všechny Smrtijedy krom jednoho, i když na nohou už jsme stáli jen já, Malfoy a profesor.
Nevšimla jsem si, že je za mnou. Myslela jsem, že už jsme vyhráli. Že můžeme jít. Zelený záblesk za mými zády mě ale přesvědčil o opaku. Očekávala jsem, smrt. Že vše skončí, nic nebudu cítit, bolest v celém těle odejde. Ale nestalo se tak. Místo toho jsem uslyšela žuchnutí těla na zem. Prudce jsem se otočila a co jsem spatřila mi vyrvalo srdce z těla.  Na zemi ležel malý, kudrnatý chlapec, oči stále otevřené v posledním poheldu. Skočil mezi mě a kletbu. Mé činy byly rychlejší než myšlení.
„Avada Kedavra.” ta slova jako by ani nevycházela z mých úst. Jako bych ani nestála na zemi. Jako by mě něco vytrhlo z vlastního těla. Vrah padl mrtvý na zem. Když on je vrah, co jsem tedy já? Vrah.
Svého bratra jsem odnesla v náručí a pohřbila zde, v lese. A proto se vás všech ptám: Chcete to teď vzdát? Chcete přestat bojovat za to, co je nám drahé? Nebo chcete pomstít ty, jež jsme ztratili? Získat zpět místo, kde se můžeme cítit doma!
Světlo ohně vrhalo hřejivé světlo do tmy lesa. Všichni, jež seděli v kruhu kolem něj souhlasně vykřikli.
Zítra se odehraje bitva našich životů.
Za Bradavice. Za padlé. Za mír. Za lásku. Bojujme, dokud nám nedojde dech.

Za cover moc děkuji Werca13💞