*Jungkook*

Věděl jsem, že Yoongi, ten roztomilý veterinář, má k malému šedému pomeraniovi větší pouto, než k ostatním. Bylo to poznat od začátku, kdy jsme se k němu dostali, ze způsobu vyprávění, úsměvu a i podle toho, jak na něj Gonggi reagoval. Vím, že to musí vypadat tak, jako bych to udělal schválně, a vskutku ano, udělal, ale bylo to v dobrém smyslu. Když jsem ale viděl ten smutný obličejík a ten uhasínající ohýnek v očích tak sladkého stvoření, cítil jsem se strašně a začínal toho litovat. Prosím, ať mi můj plán vyjde.

Sklesle jsem pozoroval Yoongiho, jak odchází do šuplíku a hledá potřebné papíry. ,,Nechci vás rozdělit, nejraději bych si vás dva přistěhoval k sobě, nahned, a dal bych vám pravý láskyplný domov." přiznal jsem tak, aby to neslyšel nikdo jiný, jen a pouze já. Má pozornost se nepřesouvala z té malé osůbky, která na mě přímo křičela, ať jí vtáhnu do pořádného medvědího objetí a nikdy nepustím. A sakra, já to tak moc chtěl udělat, držel jsem se vpovzdálí, abych ho nijak nevyděsil, raději bych se od něj ale nehnul už nikdy. Taky věřím, že by nebyl nijak proti, byl ze mě tak mimo, jako by snad před něj předstoupil duch, a o jeho ručce, pod mým dotekem se lehce třesoucí, o té jsem ani nemluvil.

Tohle je sice teprve podruhé, co černovláska vidím, byl jsem jím ale i tak okouzlen, stačilo málo a já už byl schopen mu snést modré z nebe, jen aby se tak hezky smál, jako při mluvení o štěňátkách. Samozřejmě počítám s tím, že ne každému se můžu zalíbit a kdyby, nemusí to být hned. Proto jsem na to nechtěl jít zhurta a nedával nic na sobě znát, ani to, že jsem ho již jednou zahlédl a od té doby na něj myslím. Bylo to čirou náhodou, šel jsem zrovna z nemocnice domů, majíc za sebou šichtu s pár operacemi, které na mě zanechaly svou daň v podobě únavy a bolesti hlavy. A najednou jsem se v jednu chvíli zadíval do otevřených dveřích, nad kterýma byl název veterinářství a v nich stál pro mě chlapec, který uvěznil můj pohled a ze kterého jsem oči nemohl spustit. Pamatuji si tu chvíli, jak jsem se zastavil v chůzi a jen zvědavě hleděl na naprosto neznámého muže, který o mně neměl sebemenší tušení. Stmívalo se, tak možná proto si mě nevšiml. Bylo to v hodině, kdy už bylo všechno pomalu zavřeno a on měl mít také, proč ale byl pořád v práci? Nejde domů? To mě od toho dne trápilo, to a jeho obličej v ten večer, který na sobě neměl ani kousek úsměvu, byl skleslý a unavený, což se mi nelíbilo, přestože jsem ho vůbec neznal.

,,Chvíli počkej a já slibuji, že vás za chvíli budu rozmazlovat doma oba..." mumlal jsem si pod své imaginární vousy.

~~~

*Yoongi*

,,Tady! Konečně," vyhrkl jsem, držíc v rukou ty správné údaje. ,nebo bohužel?' dodal jsem si v duchu, rty ale zdvořile formující do malého úsměvu. Položil jsem je na stůl a střelil zrakem na vysokána přicházejícího ke mně blíž. To mě trochu rozhodilo, raději jsem si tedy začal pročítat informace o Gong-giemu, když v tu jsem se zarazil, uvědomujíc si mou chybu. ,,Oh ne! Zapomněl jsem vám o něm něco říct!" vykulil jsem oči a krapet ho zarazil tím nečekaným vyjeknutím. ,,Důvod, proč si ho ještě nikdo nevzal..." vysvětlil jsem a po jeho pobídnutí ho s tím tedy obeznámil. ,,Víte, Gi je alergický na většinu masa, proto se mu musí vybírat vše jehněčí nebo hovězí, taky se mu musí vyvařovat a-"

,,Ano ano, to nebude žádný problém, mám doma již pár takových a zkušeností taky dost." přerušil mě a po svém vysvětlení mi věnoval další z jeho poloúsměvů. Tím se mě hádám snažil uklidnit, abych se o něj zbytečně nebál nebo tak, udělalo to ale naprostý opak. Možná jsem si tak trochu přál, aby mi tu mého chlupáče nechal. 

,,Počkat, pár?" zarazil jsem se, zmateně se na něj otáčejíc celým tělem.

,,No," přikývl a tentokrát se usmál už úplně, ukazujíc své zoubky. ,,mám doma už tři psíky z útulku a jeden z nich může pouze kuřecí a jehněčí, takže mi to neudělá práci navíc." obeznámil mě s jeho situací a vysloužil si můj obdiv a dost vykolejený obličej. Je vůbec možné, že tu přede mnou stojí někdo tak hodný a starostlivý? Skoro jsem měl znovu zásek, jelikož jeho osoba se mi zdála s každou novou informací dokonalejší a dokonalejší. 

,,Hádám, že vám s tím partnerka doma pomáhá?" otázal jsem se, představa totiž, že by do takové pomoci a zodpovědnosti vrhl sám, ta se mi nezdála moc pravděpodobná. On se ale jen ušklíbl, věnujíc mi podivný pohled.

,,Partner?" řekl a zmátl mě tak, jelikož upravil ženský rod na mužský a mně zprvu nedošlo, co tím chtěl říct, a tak jsem jen zmateně naklonil hlavu na stranu, pokrčujíc obočí. ,,Ne, už nějakou chvíli nemám nikoho na takovou pomoc..." dodal k tomu, když uběhlo několik vteřin a on asi usoudil, že jsem stihl vstřebat význam jeho předešlého slova. A opravdu, stačilo jen chvíli, abych pochopil jeho náznak, odhalující jeho orientaci, která mi je popravdě šumafuk, když už teď mám kolem sebe spoustu takových a já tak nějak dost možná táhnu za stejný provaz. To, čím jsem byl zaskočen, bylo něco jiného. Po vyslovení pojmu ,takovou pomoc' už jsem si nebyl stopro jistý, že se stále bavíme o vychovávání psů a jestli muž přede mnou nestihl náhodou přeskočit na trochu jiný směr této konverzace. Protože si budeme vykládat, vyznělo mi to tak, trochu. ,,Ale vás bych moc rád pozval k sobě." po těchto slovech mi málem zaskočila vlastní slina.

,,Co prosím?" vykulil jsem oči a zmateně hledal náznak odpovědi v jeho tváři. Může mi tu někdo říct, co se tu děje?

,,Bože, nechápejte to nijak špatně," vyhrkl trochu rychleji, přesto ale stále stejně klidně. ,,chtěl jsem říct.. Bydlím ve stejné ulici, vlastně jen několik domů odsud, a tak můžete kdykoliv přijít a navštívit Gonggiho." vysvětlil jemným tónem a já jen žasl nad jeho ochotou. Teď jsem se cítil špatně za to, že jsem z toho nejdříve pochopil něco úplně jiného, když muž přede mnou měl celou dobu jen a jen dobrý záměr. 

Musel jsem ale uznat, po těchto slovech jsem byl o trochu klidnější, vlastně o dost, měl jsem stále možnost vídat svého oblíbeného mazlíčka a budu ho mít stále blízko sebe, přestože bude bydlel u někoho jiného. Jsem po tom všem vlastně i rád, že se někdo takový objevil a že si vezme právě jeho do nového domova plného lásky a nových kamarádů. Pro Gongieho je to to nejlepší.

,,Jistě, moc rád bych se někdy stavil," opět jsem se trochu rozzářil, i tak jsem ale v očích nemohl zakrýt smutek. ,,pokud vám to tedy nebude vadit, napsal byste mi svou adresu?" optal jsem se nervózně, čekajíc na jeho reakci, zatímco jsem za svými zády slyšel hluk a šustění, což značilo Jiminův příchod do místnosti.

Jungkookova reakce byl ale zcela jiná, než jsem původně čekal. Myslel jsem si, že mi onu adresu napíše a už jen dovyřídíme zbytek věcí, aby mohl co nejdříve odejít i s novým mazlíčkem. Samo sebou jsem mu tedy podal malý lepící papírek s propiskou, který si ochotně převzal píšíc na to onen údaj. Když mi papírek ale vrátil, bylo na něm napsáno něco jiného, údaj to sice byl, ale nebyl to ten, o který jsem žádal.

,,Číslo?" nechápal jsem a trochu ukřivděně se otočil na Jimina, stojícího vedle mě a koukajícího mi přes rameno se zaraženým ale šťastným výrazem, přičemž mu z úst vyšlo něco stylu ,pane bože'.

,,Ano, to bude také potřeba, vždy mi předem zavolej, abych nebyl náhodou třeba v práci." usmál se ještě širším úsměvem a vážně trochu připomínal zajíce, když mu v očích běhala spokojenost, která mi byla záhadou. Poté se jeho grimasa změnila a uvědomil si věc, kterou jsem i já přehlédl. ,,Mohu vám tedy tykat, když už jsem se tak přeřekl?".

To celé mělo tak rychlý spád a já neměl ponětí, kam se tahle situace vyvíjí a čím mě dnešek ještě překvapí. Nebylo to vlastně dlouho, co se modrovlasý objevil na našem prahu a najednou už mi odnáší Giho, na nepřímo mi dal pozvánku k němu domů kdykoliv se mi zachce, v mých dlaních mám již i jeho telefonní číslo a ve vzduchu otázku na tykání, a já z toho všeho mám pocit, že už i mou hlavu ztrácím. 

Nejspíš jsem se na vysokého muže přede mnou díval až moc dlouho, že se slova ujal Jimin. Kouskem těla se postavil přede mě a celý bez sebe z téhle situace mu v podstatě odpověděl místo mě. ,,No samozřejmě, to určitě nebude vadit, že Yoongi~?" vyhrknul ze sebe nadšeně, až jsem se lekl, stále schopný jen němě žmoulat papír v dlaních. Stejně beze slova stál i onen Jungkook, až na ten rozdíl, že se nesnažil skrývat jeho pobavení a jasnou spokojenost, která se mu v očích přímo leskla. Tu vystřídaly ale nevyřčené otazníky hned po dalších slovech, které Jimin nestydatě vyřkl. ,,Vlastně, nepotřebujete pomoc s Gonggiho stěhováním? Má tu celkem dost věcí a jak hádám, jste tu pěšky, takže by se vám to těžko neslo. Navíc... na Yoongiho je zvyklý a mohli by se pořádně rozloučit, nemyslíš?" 

Když mi došlo, co to pro mě vlastně znamenalo, nevěřícně jsem na něj vykulil oči a papír nepapír jsem ho silně udeřil někam mezi rameno a jeho hruď. To ho ale samozřejmě nezastavilo a jen se na mě s hořícími ohýnky v očích díval spokojen sám se sebou, jelikož jeho hrůzný plán jak se patří vyšel a náš zákazník se jeho slov hned chytil. 

,,To zní jako skvělý nápad. Jak už jsem říkal, bydlím jen kousek odtud, tak ti aspoň ukážu kde, kdybys mě někdy chtěl opravdu navštívit." po malé odmlce ještě raději dodal: ,,Gonggiho myslím!" 

Jak jeden tak i druhý mě nepřestávali udivovat víc a víc, jeden se tu zčistajasna zjeví jako duch a druhý aniž by ho znal mě mu předhodí jako maso krátce před koncem trvanlivosti. Snad bez dechu jsem je oba přejel pohledem slyšíc své roztěkané a zrychlené srdce až v uších, dostávajíc ze sebe jen udušené: ,,Děláte si srandu?". Načež mě oba utvrdili, že ne, a než jsem se nadál, už spolu ti dva vyplňovali všechny potřebné papíry s tím, že ho teda doprovodím.

,,Opravdu nebude vadit, že ho na chvíli odvedu?" ujistil se pro mě stále zcela neznámý muž, když už držel tašku plnou psí výbavy a všemožných pamlsků, zatímco já vedle něj stál s plně připraveným pomeranianem. 

,,Můžeš klidně i na delší dobu, stejně se potřebuje vyvětrat a přijít na jiné myšlenky." mrkl na nás naposledy, než zašel za roh nejspíš zkontrolovat zbylá zvířátka. 

,,Před chvíli jsem přišel..." zabrblal jsem si pod neviditelný vous a už všechno hodil za hlavu s menším úsměvem, protože jsem nemohl uvěřit tomu, jak vyčůraný Jimin dokáže být.

                              '⚪#⚫#⚪'

Nějaké nápady a teorie, kam tento příběh směřuje?