*Yoongi*

Jak už několikrát modrovlasý muž přede mnou řekl, opravdu bydlel blízko mého pracoviště a stačilo jen projít kolem pár domků na konec ulice, kde se nacházel i ten jeho. Vlastně ani nevím proč, ale jeho dům byl úplně jiný, než jsem si před otevřením jeho dveří představoval. Možná to bylo kvůli jeho uhlazenému vzhledu a nevýraznému oblečení, které se skládalo z černých elegantních kalhot, tmavě šedého roláku a černého dlouhého kabátu, ale považoval jsem ho za černobílého člověka. Zkrátka jsem čekal, že jeho byt bude až moc uhlazený, takový ten až bolestivě moderní a celý jen z černého a bílého nábytku. 

Proto jsem nezabránil překvapeného zvuku deroucího se z mých úst, když jsem vstoupil do menší chodby, vyzdobené příjemným dřevěným nábytkem s černými klikami a detaily, které s modře vymalovanou stěnou tvořily útulný dojem. Jeho dům nebyl nijak velký, ale těch pár místností taky nemůžu nazvat malými. Bohatě to tedy stačilo a pro jednoho člověka to bylo až až. 

,,Můžu?" uslyšel jsem za sebou a zaregistroval letmý dotyk na mých ramenech, čím mě vyvedl z myšlenek a obdivování jeho příbytku. S krátkým jistě jsem mu pomohl vysvléct mě z kabátu všímajíc si, že on ten svůj již dávno zahodil a byl tu teď jen v onom zmíněném šedém roláku. Trochu roztěkaně jsem od něj odvrátil pohled, protože se jeho trup a celá osoba zdála bez oné látky ještě větší, a já ho díky své slušnosti nechtěl zas tak očumovat. 

Bez jeho povolení jsem vykročil do útrob další místnosti, která se nesla v podobném stylu. Dřevěný nábytek v různých odstínech hnědé, černé dekorace jako kliky, záclony a rámečky od obrazů, jen vymalováno tu na rozdíl od chodby bylo o trochu světlejší modrou, až trochu připomínala šedou. Pro mé potěšení to tu ani nebylo nijak horečně uklizeno a sem tam se tu válela odložená věc nebo rozrachaná deka společně s rozházenými hračkami a plyšáky po podlaze. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že by nás tu mělo čekat pár dalších pejsků a než jsem se stihl otočit a zeptat, kde vlastně jsou, zpoza rohu se ozvalo pronikavé štěknutí a ze dveří další místnosti se vyřítily dvě kuličky chlupů, jedna hnědá a druhá o trochu světlejší. A ani jedna z nich se neobtěžovala zastavit jak u mě tak Gonggiho, který jen opatrně pozoroval dění kolem. 

,,Tohle je Yeori," ukázal můj hostitel na většího ze dvou pejsků, hnědého kavalíra. ,,a toto Haru. Nemusíš se jich bát, tihle dva jsou schopni přivítat i zloděje." zasmál se nad vlastní poznámkou a já mu to opětoval úsměvem, který mi z tváře nešel sundat od té chvíle, kdy jsem dva pejsky uviděl. Pohlédl jsem tedy na druhého jmenovaného, nejspíš bišonka, s krásnými smetanovými kudrlinkami. Klekl jsem si k nim na bobek, přestože ani jeden z nich mě nevnímal a všemožně se snažili přivítat jejich páníčka a bez přestání na něj skákali, dokud se Jungkook někam nerozešel a oni dva si mě konečně nevšimli společně s Gonngiim, se kterým se pomalu začali očuchávat

,,Pomalu pomalu..." klidnil jsem se, když se od jednoho z nich ozvalo slabší zavrčení na znak, že se mu něco nelíbí, ale naštěstí se to jinak obešlo bez větších problémů. Zvedl jsem pohled, když se modrovlasý vrátil a v náruči nesl dalšího mazlíčka. ,,Aaaa pravda, říkal jsi, že máš tři." vzpomněl jsem si a poznamenal spíš pro sebe, když jsem ty tři na zemi nechal se poznávat a zvedl se původně s plánem poznat se i s posledním z nich, černým pudlem, který z nich všech vypadal nejmenší. Nejmenší zato ale ne nejhrozivější proběhlo  mi hlavou, když se pokojem rozneslo jeho vysoké štěkání, až jsem se trochu přikrčil nad tím, jak bolestivé to pro mé nepřipravené uši bylo.

,,Tohle je Moon, je z nich nejhlasitější, ale to jen dokud tě nepostraší a nepozná. Je taky nejmladší, takže věčně někde leze a často ho musím hledat až pod skříněmi." vysvětloval, a můj úsměv se prohloubil, když jsem si všiml pár smítek prachu a pavučinu na jeho čumáku. Určitě někde lezl i teď, proto se tak dlouho neukázal. 

Když jsem všechny čtyři zvládli jakžtakž v pořádku vypustit a už se všechen štěkot uklidnil, přemístili jsme se jen my dva do jeho kuchyně, vyndávajíce všechny pamlsky a granule, které jsem s sebou zabalil. Měl jsem v plánu to vše rychle uklidit a vypadnout odtud, protože mi pořád v hlavě hrálo upozornění na to, že jsem v random domě s random týpkem. To mi ale překazilo moje břicho, přesněji žaludek, který se ozval přes celou kuchyni a upoutal okamžitou pozornost majitele domu. Ztrapněně jsem na pár vteřin zavřel oči doufajíc, že je třeba za chvíli otevřu a on si toho nevšiml, jenže dřív než jsem tak stihl udělat, ozval se jeho pobavený a ustaraný hlas: ,,Máš hlad?"

~~~

A tak jsem jak na potvoru skončil u něj doma jako host s celým jídelním stolem zaplněným talíři. Nebylo toho jídla ani tolik, to spíš já už dlouho neviděl pořádné jídlo a už jen z toho pohledu se mi sbíhali sliny jako nikdy v životě. Tedy... to jsem si myslel, když jsem tam tak seděl a očima skenoval jeden talíř za druhým čekající na Jungkooka, který rychle odběhl nakrmit i ty čtyři obludy, které tu ani na chvíli nepřestaly pobíhat. Když se ale konečně vrátil a já se chystal uchopit hůlky a pustit se do toho, on se postavil zády ke mně a jedním zkušeným pohybem chytl jeho svetr za jeho krkem a stáhl si ho přes hlavu. 

Netrvalo moc dlouho a já cítil, jak se mi zrychluje tep a krev se mi hrne do obličeje, jelikož moje první myšlenka při pohledu na něj byla, zda vůbec má něco pod oním rolákem. Studem jsem se málem propadl a děkoval tomu zjištění, že se na jeho těle nachází ještě jedna látka, černé obyčejné tričko, dle mého názoru až zbytečně upnutá. Dokonale mu obepínala celé jeho tělo, zvýrazňujíce každičký jeho vypracovaný sval, kdy jsem měl pocit, že jeho rukávy se při dalším napnutí jeho bicepsů jednoduše roztrhnou. Osobně musím opravit své vlastní já z minulosti, teprve teď slintám jako ještě nikdy v životě. 

Modrovlasý se v naprostém klidu otočil a přehodil sundaný svršek přes židli naproti mně, díky čemuž jsem měl výhled i na jeho předek, kde jsem měl snad oční kontakt s jeho prsními svaly. Než jsem dokázal odvrátit zrak, objekt mé pozornosti se už posadil a já si s hrůzou uvědomil, že mě načapal, jak na něj beze studu civím. Mé srdce snad poskočilo, když se naše pohledy střetly, a mě nenapadlo nic jiného, než co nejrychleji najít skleničku s vodou, jejíž obsah jsem z poloviny vypil na jeden lok. ,,N-není tu nějaké horko?" zanaříkal jsem, jelikož to bylo jediné, co mi zrovna přišlo jak na mozek tak i na jazyk, pokládajíce skleničku s tekutinou, která mi vůbec ale vůbec nepomohla. Druhou rukou jsem se hřbetem své dlaně dotkl jedné z mých lící, momentálně připomínajících samotný oheň, snažíc se zachovat všechen klid, co mi ještě zbyl.

,,Že? Taky jsem si před chvilkou říkal, tak jsem trochu ubral na teplotě. Zanedlouho by už mělo být líp." mrkl na mě, když jsem na něj nevěřícně zvedl oči. Že bych se z toho zvládl tak lehce vykroutit? Ne, mojí myšlenku hned vyvrátil jeho drzý úšklebek, který mi jasně řekl, že jen hraje s mojí výmluvou, snad aby mě v tom vymáchal víc nebo naopak mi to usnadnil. ,,Chceš do toho přidat led?" dodal ještě a nečekal na odpověď, rovnou se natáhl přes celý stůl pro napůl prázdnou - nebo napůl plnou? - sklenici, nutíc mi do mého zorného pole jen a jen jeho mohutnou dlaň se silným zápěstím, na kterém nechybělo několik nezbedných žil. 

Je to jasné, určitě mě v tom chce vymáchat ještě víc. ,,Panebože, Yoongi!" okřikl jsem se, když se přemístil k lednici pro slibovaný led. To jsem tak dlouho nikoho neměl, že se moje tělo chová takhle neomylně? nadával jsem sám sobě v duchu, když dokonce ani po pár uplynulých minutách se mé tváře nevrátily do původní barvy, natož teploty. Snažil jsem se to ale nechal být a pokusil se stočit naši pozornost na jinou věc, tedy konverzaci. ,,Opravdu tu bydlíš sám? Zdá se to jako poměrně velký byt na jednoho člověka." vyslovil jsem první otázku, která se mi zdála normální a vhodná, zatímco jsem si do pusy dal další sousto. 

,,Momentálně ano, ale až si někoho najdu, bude tu samozřejmě bydlet se mnou." vysvětlil, také si dávajíc další sousto. 

,,Chápu..." bylo to jediné, co jsem mu na to řekl, protože se mi v hrudi roznesl zvláštní pocit nad pojmem ,někoho si najít'. Snažil jsem se zapátrat v paměti, kdy naposledy jsem se snažil nebo mě alespoň napadlo, že bych si někoho hledal a dokonce našel. Hádám, že by to pro mě asi nebylo úplně nemožné, pokud bych se snažil nějak upravit. Co mě ale víc zaráželo bylo, jak může člověk přede mnou být nezadaný, protože v jeho případě mi připadalo, že je spíš nemožné nikoho nemít. Proto jsem si ho zamyšleně prohlídl a zahodil slušné vychování na chvíli za hlavu. ,,Vážně nikoho nemáš? Ani jen tak?" vyzvídal jsem a zvědavě se naklonil k němu blíž, automaticky, snad aby mi neuniklo žádné slovo. 

On se na chvíli ale odmlčel, dožvýkal, co měl v puse, a také s malým nakloněním se opřel jedním loktem o stůl, s pobavením v očích a zvednutým obočím, protože tuhle otázku zrovna nečekal. ,,Jen tak?".

Zahleděl se mi do očí, jako kdyby mě pobízel, abych mu přesně vyslovil, co tím myslím. ,,Však víš... na různé potřeby." šikovně jsem se vyhnul přímé otázce a tím ho rozesmál. 

Trochu pobouřeně jsem se zašklebil a pár tahy se hůlkami přehrabal v jednom z talířů, aniž bych do nich něco nabral. ,,Vážně se chceš zrovna o tomhle bavit s cizím chlápkem v jeho domě?" dolehlo k mému uchu už bez jeho smíchu, teď už to bylo spíš s provokativním tónem. 

,,Ne nijak zvlášť..." zamumlal jsem, opět trochu vyvedený z míry, tentokrát ale vlastní chybou a hloupostí. Měl jsem chuť si nafackovat, protože jsem se na chvíli přestal zaměřovat na červenou kontrolku v pozadí mých myšlenek, která mi připomínala, že jsem v cizím příbytku. Ah boha, jak mě napadlo zavést téma zrovna tímto směrem? Pokojem se znovu ozvalo jeho uchechtnutí. ,,Jen nedokážu pochopit, že někdo jako ty je sám." snažil jsem se to zachránit, aby to vypadalo aspoň o trochu líp a méně zvráceně.

,,Hodně pracuju." shrnul do jednoduché věty a já raději jen chápavě přikývl. ,,A co ty, máš někoho?" povytáhl obočí ještě o něco výš.

,,Nene, nikdy jsem nebyl to takových věcí moc zasvěcen, abych byl upřímný." pokrčil jsem rameny, jako kdyby se nechumelilo, a znovu se pustil do jídla. Tím jsem si nechal ujít jeho reakci, počítal jsem totiž, že už to tak nechá být a také se zaboří do jídla.

,,Ani na tamto?" se zákeřným úsměvem na mě použil přesně stejnou otázku, jakou já na něj. Tím si vysloužil můj vykulený a nevěřící pohled, kterým bych ho nejraději propálil, když jsem sledoval jak moc se na můj účet baví. Nakonec jsem se ale musel taky trochu pousmát, přestože je trochu zvláštní se o tomto bavit s cizím, nebylo to nic co bych se měl stydět. Se špetkou nejistoty jsem na jeho otázku jen zakroutil hlavou. ,,Copak to tvé tělo nepostrádá?" snížil trochu hlas, jako by chtěl i šeptat nebo se bál tohle vyslovit. 

Znovu jsem se zarazil v pohybu a dřív, než jsem se dokázal zastavit nebo si jen uvědomit, co vlastně dělám, jsem už měl oči znovu přilepené na jeho černém triku. Ani bych se nedivil, kdybych si z dnešní návštěvy pamatoval jen a pouze tenhle zatracený kus látky. Přestože se jednalo o nevinný dotaz ze zvědavosti a neměl s ním nic společného, v mé hlavě se začaly objevovat představy, které by tam určitě být neměly. Představy nás dvou, jak se na sebe tiskneme, jak mě jeho paže drží, což by určitě bez problémů dokázaly. Začal jsem být zvědavý, jak asi jeho břicho vypadá pod oblečením, jak široká jeho záda v porovnání s mými jsou a jak vypadá pod nánosem potu... ,,Nad tím jsem doteď nepřemýšlel." přiznal jsem, abych ho nenechal dlouho čekat a on si nedej bože nevšiml, že nad tím znovu slintám. Nebo tedy nad jeho tělem. Odkašlal jsem si a zatřásl nepatrně hlavou, snad abych ty nemístné představy vyhnal z hlavy. 

Vlastně jsem nelhal, vážně jsem doteď nezažil, že bych postrádal jakýkoliv lidský kontakt. Doteď, to je to důležité slovíčko, které představovalo jedno velké ale. Nejspíš už to bylo vážně dlouho a moje tělo blázní, protože reagovat na jiného muže takhle nebylo úplně v mém zvyku, a já popravdě doufal, že už se to nebude opakovat. Moje hlava byla jako v mlze a já nedokázal pořádně přemýšlet. 

,,Už bych měl jít." vyskočil jsem na nohy, když mi mobil zacinkal a vyskočila na mě zpráva od Jimina: ,Tak jak si užíváš?;P'.

Jungkook mě ještě doprovodil ke dveřím, kde jsem se rozloučil se všemi pejsky, což se neobešlo bez Moona štěkotu, a když když jsem si chtěl vzít kabát, někoho ruka byla rychlejší. Nastavil mi kabát, abych do něj jen strčil ruce, a já se stále hořícími líčky neměl na vybranou. Ledabyle jsem si zapnul jeden z knoflíků, on mi svými dlaněmi, obřími a horkými, upravil látku na ramenech a pažích, přejíždějíc přes ně několikrát ze shoda dolů. Bylo mi jasné, že bude chvíli trvat, než mi doteky jeho rukou zmizí z těla i mysli. Po tomhle už jsem jen s nepřítomným ,sbohem' překročil jeho práh. A k mému údivu jsem si to zamířil k sobě domů, ani mě nenapadlo znovu se vrátit do práce.

                              '⚪#⚫#⚪'