Existuje vůbec pro člověka něco, co může nazvat domovem? Projelo mi hlavou, když jsem jako osmnáctiletý procházel potemnělou chodbou střední školy. Těsně poté, co mě matka přes hovor seřvala jak psa. A jen pár dnů před tím, než jsem našel náruč někoho, ve které jsem se aspoň jako doma cítil.

Kéž bych se mohl vrátit v čase, k tobě... domů. Zašeptal jsem do té stejné chodby o několik let později již jako pětadvacetiletý muž. Vcházel jsem zrovna do výtvarné galerie plné připravených malířských stojanů a hned nasál povědomou vůni dřeva a zasychajících barev. Přepadal mě nepříjemný pocit nostalgie, když jsem se ocitl na místě, kde to vše před lety začalo. Kdy ses přede mnou bez varování objevil a nedal mi jinou možnost, než se tě chytit, aniž bych věděl, že tě za několik krátkých měsíců znovu ztratím, společně s kouskem sebe.

Návštěva mé staré školy pro mě nejdříve nepřipadala v úvahu, nerad jsem na ní vzpomínal, jelikož mě to nutilo vracet se do mých nejtěžších časů. Jako puberťák jsem patřil mezi ty, kteří se snažili zaujmout co nejvíc pozornosti, a díky svým dlouhým červeným vlasům jsem byl trochu za drsňáka. To mi zůstalo i poté, co se červená změnila na růžovou a mně se to zalíbilo až tak, že mi narůžovělá kštice zůstala. A přestože mě tak dost studentů mohlo nazvat, ve skutečnosti jsem měl od drsňáka daleko.

Byl jsem posedlý názory druhých, obzvlášť když se jednalo o mojí maličkost. Co si o mně myslí, proč mě mají a nemají rádi, co bych měl na sobě změnit. To vše jen pro to, aby mě brali jako něco a ne jako nic. Nic, kterým jsem. Tímto slovem mě rodiče od narození oslovili snad víckrát než jménem. Kruté? Možná, ale pravdivé, přestože teď své minulé já nechápu, v tu dobu jsem tomu věřil každičkou svou částí. Pokud je dítěti pořád něco opakováno, dříve nebo později tomu začne věřit a o co hůř, začne mu to dávat smysl a začne v tom žít. Měl jsem jediný cíl, něčeho dosáhnout, dokázat rodičům, že jsem aspoň k něčemu.

Takže jsem patřil mezi nejlepší na škole, můj spánkový režim se skoro nedal nazvat spánkovým, jelikož každý učený z nebe nepadá a já se s každým vyšším ročníkem musel snažit víc a víc. Závislosti svojí image, známkami a uspokojením svých rodičů nebyly ty jediné, později se k nim přidal i kofein v jakékoliv podobě a jak se patří, cigarety. S těmi to popravdě nebylo tak vážné, používal jsem je jen proti stresu v období nějaké zkoušky. 

Co se ale dá od utlačovaného puberťáka s roztroušenými hormony čekat? Čím starší bude a čím déle to bude zažívat, tím víc se bude bránit a nakonec vybuchne. Prozradím vám tajemství, k výbuchu jsem se já nikdy nedostal, protože dříve než jsem vůbec mohl, stihl se mi rozpadnout nejen vztah s rodiči, ale rovnou celý život. 

Pomalým líným krokem jsem obcházel výtvarnou třídu, která musela být kvůli plátnům dostatečně osvětlená, mně i tak připadala jako zalitá stínem. Měl jsem co dělat, aby se mi do očích nenahrnuly slzy. ,Tady to celé začalo' pomyslel jsem si. Tady jsem tě poprvé poznal, poprvé mluvil a poprvé se tě dotkl. Při vzpomínkách na naše společné chvíle mi po těle ve vlnách přecházel mráz a v žaludku stahoval uzel nervů, jak se mi dělalo nevolno. 

Nakonec jsem se dostal až k poslední řadě u oken, kde jsem se posadil na stoličku ke stojanu kdysi sloužícímu právě tobě, a nechal se unést do trpkého vzpomínání. 

Jeongin byl mladší o dva ročníky a já si ho nijak víc nevšímal, obecně jsem neměl času nazbyt, abych řešil ostatní lidi. Ano, řešil jsem neustále co si o mně ostatní myslí, ale nezajímali mě oni jako osoby. Musel jsem jet podle jasného režimu, kdy každý den vstávám stejně, dělám stejné věci před školou, ve škole i po škole, dokud do nočních hodin nestuduji na další dny. Pak konečně nechám únavu vyhrát a upadnu na těch málo hodin do říše snů, kde mě většinou jako všude jinde převládá samota. Opět budík a jedu další ze stejných dnů, jen aby na mě někdy rodiče byli hrdí a já ze sebe strhl tu nálepku BUDIŽKNIČEMU. 

Netrvalo ale dlouho od Jeongina nástupu k nám na školu a začali o něm kolovat zvěsti. Studenti o něm básnili jako o chodícím zázraku a já neměl moc na výběr, ale začít se zajímat. Jeongin je tak hezký. Tak nadaný. Podle učitelů nejlepší umělec v ročníku. Jeho díla jednou budou stát majlant. A viděla jsi jeho ruce? Ty umí určitě víc, než jen čáry na papír. To a ještě víc se šuškalo na každém rohu a já si nemohl pomoc a jednou, když se jeho ročníku zadávala nová práce, se na něj šel podívat do galerie.

Byla vždy přístupná veřejnosti, takže i když jsem nebyl v uměleckém oboru, mohl jsem se posadit na jednu z připravených židlí u zdi, hádajíc asi tak, kdo bude onen oblíbenec. Doteď si pamatuji, že jsem tenkrát očima bloudil z jednoho stojanu k druhému a prohlížel si mladé tvůrce, než jsem narazil na pár očí, který mě sledoval dřív, než já jeho. V tu chvíli ve mně hrklo. Nebyl jsem jediný, kdo se přišel podívat, už jen kvůli oblíbenosti některých lidí se chodí dívat dost studentů z jiných tříd a ročníků a já zapadal do davu. Měl jsem zapadnout, tak proč na mě někdo hledí hned, jak jsem si sedl? To já se mám dívat na ně, nebo snad ne? 

A pak jsem náhodou slyšel, jak jedno děvče říká druhému, kde přesně se Jeongin nachází a jak vypadá a moje zorničky se rozšířily. Byl to Jeongin, zíral na mě prázdnýma očima, přestože jeho pohled prázdný nebyl. Snažil jsem se dívat jinam, nebyl jsem zrovna nejlepší v očním kontaktu, už jen kvůli věčně podkopávanému sebevědomí doma, ale on byl nečekaně hezký. Pohledný, až jsem se cítil jako nic vedle něj. Jako nic, mohl bych říct, že jako já, jak už mi ten pocit byl vlastní. 

Byl to kluk s širokými rameny, ostrými rysy v obličeji, úhlednými černými vlasy a mocnou aurou kolem sebe. A než jsem si všiml, učitel už stihl vyslovit zadání: Ztělesnění nekonečna. Na vteřinu jsem se v hlavě zasmál, protože bych absolutně nevěděl, co s tím tématem dělat, když v tu se Jeongin zvedl od svého plátna a vypadalo to, že kráčí ke mně. A on si to vážně kráčel přímo ke mně. V tichu jsem doufal, že své oči stočí na osobu vedle, to už ale stál přede mnou, kdy já na něj jen zděšeně koukal. Společně se mnou desítky dalších očí.

,,Buď mým modelem." vydal ze sebe najednou a já sebou trhl, když se pak trochu sklonil a rukou se natáhl po té mé. Už už jsem byl připraven se bránit, až mě za ní chytí, on ale místo na dlaň zamířil na zápěstí, kde se pyšnil šperk. Stříbrný řetízek s hvězdičkami, úplně stejný se mi nacházel i kolem krku. Sada od mé babičky, jediného člověka v rodině, který mě bral takového, jaký jsem. Jako člověka.

Roztěkaně jsem pozoroval jeho dlaň, poměrně velkou, se silným zápěstím a dvěma prstýnky jak prsty přejíždí přes stříbro. V hlavě mi blikala červená kontrolka, abych něco udělal, nenechal se zatlačit do rohu před tolika svědky. Kdybychom jen byli v místnosti jen my dva, to ať si dělá co chce, ne ale před lidmi. Ne po tom, co jsem si takovou dobu budoval svojí drsnou a bezchybnou masku ve škole, jen abych byl někým. 

Bez přemýšlení jsem tedy rukou cukl pryč od jeho, načež mě chytl za zápěstí a jako hadrového panáka odtáhl před jeho plátno, kde mě posadil na stoličku. Že to bylo nějaký lehký? Copak vy byste stihli cokoliv udělat na obranu, když vám to v hlavě šrotuje jak o závod?

A tak jsem tam jen seděl, kdy on mě měl nejspíše v plánu namalovat, než mě znovu zaskočil svojí dlaní, tentokrát na mém krku. Nejspíš mě musel hodně zkoumat, když si všiml schovaného řetízku pod límcem mého trika a ladným pohybem ho vytáhl zpod látky. Studem jsem se chtěl propadnout, protože jsem se v tu chvíli nedokázal nijak bránit a už teď jsem viděl, jak si o tomhle budou všichni šuškat. Mé tváře se nebezpečně začaly červenat, když se právě při vyndávání řetízku prsty dotkl pokožky na mém krku a klíční kosti. A když si mě začal všemožně otáčet, rovnat a nastavovat, až jsem cítil jeho ruce všude na sobě, vyprskl jsem na něj: ,,Jestli ze mě ty pracky nesundáš, za chvíli je mít nebudeš." 

On se jen ušklíbl se slovy: ,,Jdu z tebe udělat umění, a ta nemluví."

Tohle bylo naše setkání, po kterém mě náhodně nacházel na chodbách a nutil mě před ním sedávat na oné stoličce, jen abych mu dělal model a múzu, jak mě později nazval. A k mému údivu jsme se začali bavit, byli jsme sice dost odlišní, ale dozvěděl jsem se o něm dost věcí. Třeba to, že je flegmatik a bolestivě upřímný k lidem, nepotřebuje a nebaví se s moc lidmi, protože je z domova zvyklý být sám. Je jedináček a jeho rodiče mu zakazovali vždy spoustu věcí, až se s nimi prostě přestal skoro bavit. Taky byl trochu mým opakem, protože nedával na pocity ale na mozek, zatímco já se v emocích topil. 

Trvalo mi pár týdnů, než se mi z něj povedl dostat důvod, proč si mě tenkrát vybral. Ukázalo se, že to s pocity nemá tak jednoduché, vlastně je skoro necítil. Jeho nálada byla stále stejná, jeden den jako druhý, a vlastně jediné emoce cítil přes druhé, kdy se do nich vcítil. Kvůli tomuto problému hledá inspiraci kdekoliv jinde, když v tu mě jednou uviděl na chodbě a o pár dnů později v galerii 

,,Slib mi jednu věc, přede mnou se nikdy nebudeš skrývat. Když ti bude do pláče, plakej, směj se, když tě něco pobaví, a mrač se, když se ti něco nebude líbit. Ale nech mě vidět vše, co se v tobě děje. Chci prožívat všechno, co ty cítíš."

Než jsme si to stihli uvědomit, naše pouto rostlo a navzájem jsme si říkali vše, co nás trápilo, i tak jsem mu ale nedokázal ukázat své já skryté pod onou maskou. Než nastal ten osudný den. 

Jednalo se zrovna o zkouškové, kdy jsem se v jednom z testů neumístil mezi nejlepšími. To pro mě nehrálo roli, protože ve zbytku testů jsem uspěl výtečně a nebylo to tak hrozné, aby to někdo ve škole začal řešit. Peklo ale začalo, když mi začal zvonit mobil. Matka. Otec mi nikdy nevolal, psal zprávy většinou o tom, že si doma promluvíme a jak moc jsem ho zklamal. Při každém ,promluvení doma' jsem se už předem připravoval, že budu druhý den makeupem zakrývat rudou tvář od jeho dlaně. Zato máma mi volala hned, jak se to dozvěděla, a v tom největším vzteku si to na mně vyřvala. 

Bylo těsně před začátkem hodiny, když jsem její hovor přijal a ona spustila to své. Nějakou tu minutu jsem poslouchal, jak mi promlouvá do duše a divil se, že to můj ušní bubínek přežívá. A přestože na to jsem zvyklý a její slova se už za ta léta opakují, něco se ve mně zlomilo. Přísahám, že si doteď vybavuji, jak jsem to slyšela cítil puknout a roztříštit se ve chvíli, kdy z jejích úst vyšlo Jeonginovo jméno. Všichni věděli, že si jsme poslední dobou blíž, a když už máma nevěděla coby, chtěla vše hodit na něj. Že se s ním moc tahám, že má na mě špatný vliv. A to já jsem nemohl poslouchat. 

Byla už hodina, když jsem jí v půlce věty zavěsil a bez přemýšlení vrazil na nejbližší záchodky. Nevěděl jsem nic, v krvi mi koloval adrenalin z toho vzteku, že si dovolila ho vzít do pusy. Můj pohled zčernal, a když jsem se sesunul podél zdi na zem, nechal jsem volný průtok vodopádům slz. 

Moje tělo nedokázalo vstřebat, že jsem byl poslední týdny šťastný, pomalu jsem přestával přemýšlet nad názory ostatních, moje dny se trochu ozvláštnily společnými chvílemi s Jeonginem, který se o mě staral, jako bych byl něco cenného a křehkého. Dokonce mi byl i jedno horší výsledek v testu, ale pak stačil tak málo, aby se mi zbořila realita, abych se zase vrátil zpátky k tomu ničemu, co jsem býval. A co jsem vždycky byl. 

Nedokázal jsem dýchat. Obličej jsem schovával do rukávu a vzlykal hlasitěji a hlasitěji, zatímco mi v hlavě hrálo to jediné. Jsem jen nic. Jsem nic. Nic. Nic. Nic. 

Byl jsem tak mimo, že bych si ani nevšiml, kdyby někdo na záchodky přišel, ale neřešil jsem to, což se mi vůbec nepodobalo. 

Jen nepatrně jsem zaslechl zvuk svého mobilu a uviděl zprávu od něj, kde jsem. Měl jsem být v galerii s ním, kde odevzdával můj portrét. Já v ten moment dokázal ale myslet jen na to, že mě shání a že napsal. Do klávesnice jsem naťukal větu poletující v mém mozku bez přestání, že jsem k ničemu, asi aby to jen věděl a počítal s tím. Aby nebyl překvapený, až ho taky něčím zklamu. Neodpověděl na to. Už jsme se chystal znovu propuknout v hysterický pláč, když se rozrazily dveře ve kterých stál on, Jeongin. 

,,Hyunjine!" vydechl zděšeně, když místo mě viděl jen klubíčko neštěstí. 

Zvedl jsem na něj prosebně pohled, jako bych doufal v zázrak a on dokázal vyřešit všechny mé problémy. V to jsem popravdě tehdy věřil, na studené podlaze záchodů jsem ho viděl jako jedinou mou záchranu, abych se na místě neutrápil k smrti. Než jsem se nadál, padl přede mnou tvrdě na kolena a bez otázek mě vtáhl do objetí. 

,,Jsem tady, mluv se mnou nebo ne, ale jsem u tebe." s těmi slovy mě jeho silné paže přitáhli do ještě většího sevření a jediné na co jsem se zmohl bylo zaboření svého uplakaného obličeje do jeho hrudi. V moment, kdy si na sebe položil celou mojí váhu, já ucítil povědomou vůni jeho kolínské a sprchového gelu, v ten moment jsem se cítil v naprostém bezpečí. Nechal jsem slzy padat z očí přímo na jeho triko, čímž jsem ho zmáčel a vytvářel na něm zvětšující se flek. Ale bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno, měl jsem ho u sebe a než jsem stihl promyslet, jak se budu před ním chovat, moje tělo a mysl automaticky hodila všechny mé masky a naučenou image kamsi daleko, jako by jeho tělo volalo to mé a něco se mezi námi zacvaklo. 

Byl jsem takhle schoulený mezi jeho nohama v klubíčku asi dvacet minut, během kterých jsem se stihl uklidnit. Jednou paží mě tiskl na svou hruď, druhou mě jemně hladil po paži, a zatímco měl svůj obličej zabořený do mých vlasů, stále dokola mi šeptal do ucha, že je vše v pořádku a že mě drží. Doteď nechápu, jak jsem mohl být do této chvíle tak slepý, že jsem neviděl, jak se na mě dívá. Vždy myslel dřív na mě než na sebe a teď odešel z hodiny jen kvůli mně, aby tu se mnou skoro půl hodiny bez otázek a přemýšlení seděl na studené zemi. 

Stačilo málo, aby mi matka zničila všechno, co jsem si za poslední týdny postavil, ale teď mi připadalo, že stačilo aby Jeongin udělal ještě míň k tomu, aby vše bylo v pořádku. 

Tohle nebylo přátelství, jak jsem si naivně namlouval. Byl jsem takový tupec, že mi to došlo, až když jsem zvedl pohled z jeho hrudi do jeho obličeje, kde jsem viděl, jak otevírá oči, celou dobu nejspíše zavřené, a s láskyplným úsměvem se na mě podívá. S nechápavostí jsem ho pozoroval, jak má sám v očích nepatrné slzičky, a stále mě nepouští, přestože už jsem v klidu. Právě naopak, nepřestává mě svíral, jako by mě odmítal vrátit realitě, ze které si mě ukradl. Jako kdybych se měl rozpadnout, pokud by mě teď pustil. 

A věřte mi, že jsem po všem tom zjištění, po všech pocitech a dotecích vůbec nepřemýšlel, má mysl doprovázela moje tělo, které mu chtělo být blíž a blíž. Sevřel jsem v pěstích jeho triko a svým obličejem se začal přibližovat k jeho, na kterém se objevil překvapený výraz, jako by nečekal, že mi vůbec dojde, jak na mě myslí. Měl pravdu, nedošlo. Byl jsem tak zahleděný do sebe a svých problému, že jsem neviděl, co mám před sebou. 

Pak ale zazvonilo, když mě jeho dech lochtal na rtech, a já se mu najednou chtěl vytrhnout.

On mě ale nepustil, chytl mě za paži a znovu si mě na sebe otočil. ,,Hyunjinie, možná jsem nižší jak ty, mladší jak ty. Mám ale ruce, které jsou pro tebe otevřené a stačí jen říct a zavřu tě v nich, aby se k tobě už nic ze světa nedostalo. Tak mě použij, kdykoliv budeš potřebovat, protože to je to jediné, za co mi teď stojí žít." vyslovil a tvářil se u toho, jako kdyby se jeho tělo rozhodovalo, zda se radovat nebo začít plakat. Plakat, přestože nedokáže prožívat pocity jako ostatní lidé...

Ten den jsme museli odejít ze školy, protože jeho šedé triko se pyšnilo obří louží. Doprovodil mě tedy nejdřív domu, kde počkal, než vejdu do dveří. A pak... jsme spolu skoro týden nemluvili. Mojí chybou. Nebyl jsem připravený na to, že se najednou zamiluju do muže. Byl to pro mě šok, protože jsem se zakoukal do někoho, kdo do mě byl taky zakoukaný. Zdálo se to až moc lehké a pro mě nepřirozené. 

Jeho slova mi ale neustále visela v mysli a jeho kůže jako by byla stále na té mé. Nedokázal jsem ho dostat z hlavy a jeho přítomnost ve škole tomu taky nepomáhala. Nakonec mi ale bylo hůř bez něj, než s ním, a bylo mi jedno, v jakém vztahu budeme. Možná nejsem gay, možná jsem něco jiného, a možná se mi z mužů líbí jen on, ale s ním budu klidně cokoliv.

Trvalo to několik dnů, ale i tak jsem vstoupil do galerii, kde se Jeongin nacházel zrovna sám. Pracoval na dalším projektu a byl tak zabořen do myšlenek se sluchátky a s barvou všude kolem. Viděl mě teprve, když jsem před ním byl tak metr daleko a to už nic nestihl. Měl jsem jasný cíl a věc, pro kterou jsem si přišel a kterou jsme si navzájem dlužili. Vyslovil zmateně mé jméno a jedno sluchátko vyndal z ucha, kdy už jsem ho ale chytl z obou stran za krk a přitáhl do polibku. Nejistě a nezkušeně jsem přitiskl své rty na jeho a pomalu začal uvnitř šílet, protože jsem nevěděl co dál. Jeongin ale reagoval rychleji než já a zahodil štětec společně s druhým sluchátkem, jen aby mě silně chytl za pas a rty pohnul na těch mých, kdy já mu jen úlevně vydechl na odpověď. 

Pak už to šlo vše rychle, převzal všechnu iniciativu, až mě to překvapilo, no nestěžoval jsem si. Byl jsem přitlačen na parapet okna, prsty jsem mu zapletl do vlasů, zatímco on mě líbal a hladil, jako by na to čekal celý život. Pak už jsem byl bez mikiny, bez trika, s jeho rty na mém krku a stále přitisknut na studeném sklu okna. Děkoval jsem všem možným bohům, že je pozdě a ve škole by se mělo nacházet maximálně tak patnáct lidí. 

Nic se ale nestalo, přeci jen jsme byli stále ve škole, přesto jsem se ale po tom všem celý rudý zachumlal do mikiny co nejvíc to šlo. Sedl jsem si na stoličku vedle jeho plátna a nedokázal vstřebat, co se právě stalo. Kvůli jeho štětci a rozdělané práci jsme oba byli od barev a já přemýšlel, jak to bude vypadat, pokud nás ještě někdo uvidí. Zato Jeongin se křenil od ucha k uchu a pokračoval v malování jako by se nic nestalo. I když naše vzrušení byla ještě živou vzpomínkou na to. 

Začali jsme spolu chodit, samozřejmě ne veřejně, i tak za mnou ale chodil a kdykoliv jsme byli někde za rohem si sprostě kradl polibky. Všechno bylo bez chyby a já byl jako v ráji, až mi to bylo divné. Jediný problém byl, že ani jedna z našich rodin by nám vztah nepřála. Nesměli to zjistit a my dělali všechno, aby se tak nestalo. Před rodiči jsme byli jen dobří kamarádi, ale jeho máma začala podezřívat. Začalo jí vše zapadat do sebe a netrvalo dlouho, než si nás zavolala, abychom to probrali. Nebyla nadšená, křičela, skoro se na nás dívala skrze prsty a nazvala mě nemocným, který nakazil jejího syna. A pak... Jeongin zmizel ze světa. 

V ten týden nepřišel do školy, ani ten další a ani další měsíc. Jeho číslo začalo být nedostupné a jeho rodina se odstěhovala. Nikdo o nich nevěděl ani slovo a ani sousedům neřekli nic. Jediné, co po nich zbylo, byl dopis mým rodičům, ve kterém jim řekli všechno. Že jsem chodil s mužem, který je o dva roky mladší, který je umělec. A to byl shluk věcí, které moji rodiče nesnášeli z hloubi své duše. Abych byl s mužem, s někým mladším a ještě k tomu s umělcem, který bude mít v budoucnu nejasný plat. 

Ten dopis mi udělal ze života ještě větší peklo, co jsem si myslel, že není možné. Ale bohužel bylo. Dostal jsem nový mobil s novým číslem, aby mi rodiče dali jen potřebné kontakty, které oni všechny znají. Do školy i ze školy mě osobně dováželi, abych se nemohl s nikým stýkat. Dokonce se mě snažili dotáhnout i psychiatrovi, aby měli jistotu, že ve mně Jeongin nic špatného nezanechal. 

Den před schůzkou u terapeuta jsem utekl, vzal jsem všechny peníze, co jsem doma našel, všechny drahé věci a svůj starý mobil. 

Rok jsem vydržel, bydlel jsem u kamaráda a rok jsem zkoušel volat na jeho číslo doufajíc, že mi to jednou zvedne. Nezvedl. Školu jsem dodělal dva měsíce po jeho zmizení a hned začal pracovat, abych se co nejdříve mohl od kamaráda odstěhovat a postavit se na své nohy.

A teď jsem tu, znovu na začátku. Ve dni otevřených dveří, kdy se již vystudovaní studenti mohli podívat do svých starých lavic a zavzpomínat. Po tolika letech jsem už ani nedoufal, že bych ho někdy viděl, hledat jsem ho přestal po dvou letech od jeho zmizení, i tak jsem ale nikdy neměl nikoho jiného. Přátelé se mi snažili domlouvat různá setkání, ale Jeongin ve mně zanechal něco tak silného, že jsem se nedokázal vidět v jiných pažích, než byly ty jeho. 

Chtěl jsem zrovna zahnout za roh chodby, když jsem ze záchodků viděl vycházet nějakého muže. Muže, který mi byl až moc povědomí. Srdce mi poskočilo, když mi došlo, že se jedná právě o ty osudné záchody. Mé oči se přilepili na týl onoho muže, který mi někoho připomínal, chodil stejně a měl podobnou postavu. Něco uvnitř mě mi říkalo, že ho znám. 

V tu mi ale začal zvonit telefon a já si vzpomněl, že někam pospíchám. ,,Ano, Felixi?" vyslovil jsem stále trochu mimo, i když jsem vlastně věděl, proč mi volá. Měli jsme domluvenou večeři společně s Minhem a Jisungem, kteří nám chtěli něco nového sdělit. Slyšel jsem, že mi Felix něco přes telefon říká, ale nevnímal jsem co. Moje pozornost byla plně na tom muži, který se ode mě vzdaloval a já se ptal sám sebe, jestli je to ten, který si myslím, že to je. 

,,Hyunjine!" zakřičel na mě najednou z druhé strany telefonu, až jsem musel přivřít oči. ,,Neposloucháš mě."

,,Promiň, myslel jsem, že jsem někoho viděl..." zamumlal jsem vysvětlení a znovu očima vyhledal onu osobu, která se už přibližovala ke konci chodby a chystala se mi zmizet z výhledu. ,,Ale to není možné, nemůže to být on." usvědčil jsem Felixovi i sobě, když jsem se otočil k muži zády. ,,Co jsi předtím říkal?" změnil jsem téma a rozešel se k odchodu ze školy s rozhodnutím, že už se do této školy ani části života nikdy nevrátím.

Toto bylo rozhodnutí, které jsem udělal už dávno. Uzavřít vše, co se tu stalo, ať už to bylo z kýmkoliv a dalo mi to cokoliv. A byl jsem odhodlán to dodržet, aniž bych věděl, že stačilo pár vteřin k tomu, aby se onen muž na mě otočil a abych se střetl tváří v tvář s tím, na kterého jsem doteď celé ty roky čekal. 

                              '⚪#⚫#⚪'

Povídka měla určený maximální počet slov, a tak se mi do příběhu nevešla scénka s tím, jak Jeongin ukazuje jeho konečný obraz a vysvětluje, proč si vlastně Hyunjina vybral hned jako svého modela, když ho vlastně neznal. Ještě budu muset zapřemýšlet, jestli jen tu krátkou scénku sepíšu a dám jako dodatečnou kapitolu nebo jí dopíšu a povídku následně aktualizuju s ní. 

Proteď je ale povídka hotovou jednodílovkou, snad se líbilo, bylo to poprvé, co jsem psala na jinou skupinu než BTS, a určitě ne naposled:3

Jestli máte nějaký oblíbený ship na TXT nebo Stray kids, podělte se o něj do komentářů, ráda se inspiruji! 

A pokud o tom shipu chcete napsat přímo něco konkrétního, klidně tam napište nápady, např. místo, období, povolání nebo zápletku, třeba se do toho někdy pustím 😌