*Hoseok*

,,A pak? Co se stalo pak?" vyjekl Jimin, když jsem mu z donucení musel vyprávět všechno, dokonce i ty nejmenší detaily, které se včera staly, třeba když jsem se zmínil o té neškodné puse na čelo, on začal šťastně vyvádět. 

,,Nic, dopili jsme a už si jen povídali, nakonec mě doprovodil domů a na rozloučení obejmul..." pokrčil jsem lhostejně rameny a snažil se tvářit, že je mi to úplně jedno, nic si z toho nedělám a je to pro mě úplně normální, to ale nebyla pravda. Jedno mi to rozhodně nebylo, včera večer, kdy odešel, jsem naprosto vyšiloval a hroutil se, že mě někdo, jako on, držel v náručí a líbal na čelo, tohle rozhodně nebyla gesta, která jsem prováděl s jinými známými. 

,,A kdy se znovu uvidíte?" nenechal se odbít, musel jsem nad ním protočit oči a hned potom se otočil na rám dveří, ve kterých stál Jungkook společně s Yoongim, kterého nám dneska představil. Nijak mi to nevadilo, byl jsem rád, že nás seznámí a nakonec se ukázalo, že mé obavy o to, jestli je to vážně ten, za kterého se na internetu vydával, byly naprosto zbytečné. Byl milý, přesně jak nám říkal Kook, jen se neusmíval tak často, což nebylo vůbec nic špatného, to, co mi vadilo, byl fakt, že se ono seznámení odehrávalo v mém bytě, bez optání, najednou se před dveřmi objevil Jimin a po půl hodině i ti dva. 

,,S kým by se měl znovu vidět?" vyzvídal, vstupujíc do mé ložnice, kde jsme se já a zvědavý Jimin usadili na posteli. Pravda, vůbec jsem si neuvědomil, že Kook o Seokjinovi ještě neví. 

,,N-no totiž..." zakoktal jsem se a nebyl si tak úplně jistý, co říct, proto jsem se nejistě podíval na Jimina, který celý zářil, ostatně jako vždy, kdy jsme řešili mě a Jina, naprosto se v tom vyžíval. Však spolu ani nic nemáme a nevím, jestli jsme kamarádi nebo něco víc. Třeba je jen zvyklý na jiný typ přátelství a tyhle doteky jsou pro něj pouze seznamovací. Podle mě je to dost možné... 

Původně jsem hledal u Jimina podporu a pomoc, jelikož jsem nevěděl, co vlastně říct, nebo jak Jina představit, když jsem ale uviděl, jak se otáčí hlavou zpátky k těm dvoum, došlo mi, že jsem mu nevědomky dovolil, ať jim řekne svou verzi. Chtěl jsem ho zastavit, už jsem otevíral pusu, no nestihl jsem to. ,,Hobi má nápadníka." vyjekl naprosto nadšeně a já se na něj nechápavě podíval, to snad nemyslí vážně. 

,,Cože? Vážně? Koho?" začal se vyptávat Jungkook s nadšením a nedočkavě nás oba pozoroval. 

,,Není to můj nápadník!" vyhrkl jsem a uraženě se zamračil. Jak si tím může být tak jistý? On neví, co se mezi námi děje, nemá právo něco takového říkat. Nikdo mě ale neposlouchal, dokonce i Yoongi si celý zvědavý všímal jen a pouze mého drobného kamaráda, který měl jaksi v plánu, vše jim říct. 

,,Jmenuje se Seokjin, je vysoký a černovlasý. Bylo to předevčírem, najednou přišel k němu do cukrárny a hned, jak se viděli, s ním začal flirtovat." začal a ti dva jen hltali každé slovo... co jim na tom, pane bože, přijde tak zajímavé? 

,,Nebylo to flirtování, jen normální konverzace..." zahuhlal jsem na svou obranu, mé lehce se červenající tváře mě ale zradily. 

,,Tak proč se teda červenáš, hmm?" ušklíbl se Yoongi a já sklopil pohled, cítil jsem, jak hořím ještě víc. 

,,Koupil mu jeho oblíbený dort a na balíček mu napsal vzkaz s telefonním číslem." zakřenil se poté Jimin a hned vstal, směřujíc na můj stůl, kde onen obal byl. Ano, nechal jsem si ho, jen ale protože jsem ho ještě nestihl vyhodit. 

,,Hej! To jsou mé osobní věci, proč jim to všechno říkáš?" ohradil jsem se a natáhl po onom kusu papíru, bylo ale pozdě. Stačilo říct, že jsem poznal nového člověka a líbí se mi, nemusí jim to říkat jako pohádku se všemi podrobnostmi. 

,,A včera přišel chvíli před koncem jeho směny, jen aby ho mohl pozvat na kafe. Byli tam až do večera a samozřejmě si neodpustil pár dotyků." po jeho slovech se na mě oba dva nově zasvěcení otočili s perverzními a provokativními úsměvy, vážně vypadali jako nějací nadrženci. Copak nemají svůj vlastní život? Ať si řeší sami sebe a mě nechají napokoji. 

,,Bylo to jen obejmutí a-" opět jsem se je snažil přivést na opravdovou událost a správnou myšlenku, jenže mě vyrušil známý pronikavý zvuk, mé vyzvánění mobilu. Trochu jsem sebou trhl překvapením a všechny naše pohledy skončily na malé krabičce, položené vedle nás na nočním stolku, momentálně s jasně svítící obrazovkou a uprostřed se jménem toho, o kterém jsme se bavili, volal mi Jin. 

Vystrašeně jsem vykulil oči a přejel všechny očima, abych si snad dodal odvahu nebo se uklidnil, nijak to ale nepomohlo. Chvíli jsem se jen díval na jeho jméno a odhodlával se, nenapadla mě ani jedna věc, kvůli které by mi musel volat. Najednou jsem ale viděl Jungkooka ruku, jak se natahuje pro vyzvánějící mobil. ,,To je on?"

Rychle jsem se natáhl pro objekt, aby ho nedostal do rukou někdo z těch tří, a co nejrychleji a bez rozmyšlení se vydal z pokoje pryč, skoro jsem až běžel. Slyšel jsem smích za mnou a nakonec se vydal do obýváku, kde jsem se boky opřel o zadní stranu gauče, tedy jeho opěrku. S hlubokým výdechem a nádechem jsem přijal hovor, který stále bez přestání zvonil. ,,Ano?" vydal jsem ze sebe a děkoval všem bohům, že se mi netřásl hlas až tak moc, jak jsem čekal. 

,,Víš, jak jsem říkal, že tě někdy vezmu k sobě do restaurace?" ozval se jeho hlas hned, bez pozdravu, jako zvon, a já se vrátil časem a cítil se stejně, jako včera nebo předevčírem, když jsme byl s ním. 

,,N-no jo... Proč?" vydechl jsem ztěžka a trochu se zadrhl, už jen z jedné věty, ze způsobu, jak ji řekl a jak zněl jeho hlas v repráku, mě dokázal odrovnat a překvapit. Nervózně jsem volnou rukou začal různé mačkat látku potahu mého gauče, sklopujíc u toho oči dolů, možná ze studu, z nejistoty, možná jen abych se lépe soustředil, nebo také proto, protože jsem byl tak moc rád, že znovu slyším jeho hlas a vím, že na mě myslí. 

,,Pojď dneska, zvu tě na večeři, sám uvařím a zavřu dřív," seznámil mě s jeho plánem a já nemohl uvěřit tomu, že by byl schopen jen kvůli mně zavřít dřív. Nemohl jsem si pomoci, ale můj obličej se rozzářil, rty se mi roztáhly do malého, ale šťastného, potěšeného, přesto stydlivého úsměvu. 

,,Zavřel bys kvůli mně restauraci?" špitl jsem nevěřícně a rukou si neustále hrál s povlakem sedačky, mé prsty se třásly už jen z toho, že ho opět uvidím. 

,,Samozřejmě," houkl a vyslal mi tak do uší další dávku jeho hlasu, který jsem si za těch pár dní oblíbil a zvykl si na něj, doufal jsem, že právě tento zvuk budu moci poslouchat až do konce svého života, každý den. ,,Je to to nejmenší, co bych udělal proto, abych mohl znovu vidět takovou rozkošnou věc, jako jsi ty." dodal, určitě u toho měl na tváři ten svůj úsměv, spokojený a provokativní, který se mi už od prvního potkání zaryl do paměti. 

,,D-dobře, půjdu moc rád." odpověděl jsem mu na nezodpovězenou otázku, a poté si skousl dolní ret, musel jsem se určitě culit jako blbec. 

,,Fajn, vyzvednu tě v pět, dobře?" rozhodl a já jen žasl nad tím, jak má již všechno vymyšlené. Jsem vážně tak čitelný, že mu to bylo jasné? Mohl jsem přece říct ne... 

,,A-ano..." vydal jsem ze sebe zaraženě. ,,Takže -" pokračoval jsem a chtěl se ho zeptat ještě na tolik věcí, jestli mám něco přinést nebo co si mám obléct. 

,,Takže se uvidíme, zatím..." myslel jsem, že zavěsí, no měl jsem hroznou chuť, mu něco říct, jelikož mě tak drze přerušil, vůbec mě neposlouchá a nenechá mě ani mluvit, když jsem se ale doopravdy nadechoval a připravoval se, něco říct, on promluvil. ,,Seokie~" vyslovil a já měl pocit, jakoby mě někdo hodil do vody, jakobych ztratil dech a nemohl se nadechnout. Řekl to tak lehce, jakoby mu to po jazyku doslova sklouzlo, jakoby mé jméno bylo stvořeno přímo pro něj, pro jeho ústa, aby ho vyslovoval tímto způsobem. Vláčným, provokativním, tak moc lákavým, s tak velkým účinkem na mé tělo. Ret jsem si mezi zuby uvěznil znovu, tentokrát více pevně, jen tak ho nepouštějíc, ticknouc ho stejně silně, jako má dlaň kousek sedačky, uklidňujíc se tak. Cítil jsem, jak mi tělem prostupuje ten divný pocit, nenápadný, jako stín ve tmě, táhnoucí se, jakoby si hrál na hada, vstupující do všech zákoutí mého těla, přesto byl ale devastující a nebezpečný, jako samotná apokalypsa. Byl zpočátku neškodný, pokaždé, kdy ho ale cítím, pokaždé je silnější, silný, stejně jako pohroma, která by byla schopna zabít vše před sebou... Jak jsem se s tím měl teď vypořádat já? Úplně sám, napospas jemu a mým reakcím na jeho pouhou existenci. 

Svěsil jsem paži, ve které jsem stále držel telefon s již ukončeným hovorem. Naštěstí jsem dokázal všechny ty emoce rychle zahnat, pokud se mnou nemluví, pokud není vedle mě, dokážu to zastavit. Co ale budu dělat dneska večer? Opět ho potkám, na což jsem se neuvěřitelně těšil, no na ty pocity vůbec, už teď jsem věděl, že to budu zažívat znovu, jako pokaždé, kdy se na mě jen podíval, co teprve když se mě dotýká, to je teprve můj konec. Jestli to tak půjde dál, rozsypu se pod ním jako písek, stane se ze mě nespočet písečných zrn, s písečnou bouří uvnitř sebe, bouří emocí, pocitů, myšlenek a zmatení. 

,,Hoseoku?" oslovil mě někdo, koho jsem si ani nevšiml, jelikož jsem nevědomky zavřel oči. Jak já teď nenáviděl své jméno, od kohokoliv jiného znělo jinak a já nevěděl, jestli mám raději, když mi tak říkají kamarádi a se mnou to nic nedělá, nebo když ho slyším z jeho úst, jak si s ním hraje a já tak přestávám ovládat své tělo a myšlenky, chování, a přestávám poznávat sám sebe. Jak mohl něco takového dokázat? Jen z mého jména se mu podařilo vytvořit dokonalou a účinnou zbraň, jak mě dostat. 

Oči jsem otevřel a bez toho, že bych se musel nějak otáčet, jsem uviděl všechny tři osoby, které mi naprosto zmizely z mysli a já zapomněl, že tu stále jsou. Sklopil jsem pohled, dívajíc se na špičky svých chodidel, zakryty mýma oblíbenýma ponožkama, bílýma, docela obyčejnýma, až na jeden malý detail, okolo gumy byla malá, skoro neviditelná krajka stejné barvy. Bylo to možná divné, no mně to nezajímalo, líbilo se mi to a přišlo mi to roztomilé. Ret jsem měl znovu uvězněný v sevření a k tomu si ho začal ještě nervózně okusovat, nechtěl jsem ani pomyslet, jak dlouho zde již stáli a co všechno slyšeli. Neměl jsem se za co stydět, nic trapného nebo špatného jsem neřekl a jeho slyšet nemohli, stále jsem byl ale nervózní, a to dost.

,,Tak?" nadzvedl Jimin obočí, mluvíc jako první, přerušujíc to podivné nepříjemné ticho, které mě skoro dusilo. Byl jsem mu vděčný, že konečně něco řekl, neměl jsem ale tušení, na co se mě ptá, a tak jsem na něj hodil nechápavý pohled s určitě stále červenými tvářemi. ,,Co říkal?" upřesnil, když mou nevyřčenou otázku pochopil.

Stydlivě jsem od nich odvrátil pohled kamsi na zem kousek vedle mě. Tváře se mi opět roztáhly, dávající tak místo mému šťastnému úsměvu. ,,Pozval mě na večeři..." zahuhlal jsem, načež se všichni začali radovat.

,,To je skvělé, Hobi!" vyjekl Kook a já stydlivě pokýval hlavou na souhlas, skvělé to bylo, ale moc jsem se na to netěšil, strach byl totiž silnější. Co když něco pokazím? Nějak ho zklamu nebo odradím?

,,A kdy?" ozval se tentokrát Yoongi a zeptal se na otázku, která ležela na jazyku každého z nich.

,,V pět je tady..." stále jsem se na ně nepodíval a očima zkoumal podlahu, která mě momentálně chránila před jejich pohledy, věděl jsem i tak, jak přesně se tváří. I tak jsem si ale nemohl pomoci a hlavu zvedl jejich směrem. Zatímco Yoongi se lehce ušklíbal, těm dvoum hrál na tváři široké úsměvy. Byli nadšení, natěšení, pretože nešlo o ně, šlo o mě a já nevěděl, co dělat, teď už to bylo jasné rande, žádná nevinná káva. Co mě čeká, když i na neškodném šálku se stalo tolik věcí a on si dovolil tolik dotyků... ,,Bere mě do jeho restaurace, sám uvaří." dodal jsem a sledoval, jak se už i na Giho tváří objevil úsměv, který jsem i něj viděl poprvé.

,,V tom případě nesmíme ztrácet čas!" prohlásil Jimin zničehonic a už mě za ruku táhl směrem k mé koupelně.

~~~

,,Vážně je tohle dobrá kombinace?" zeptal jsem se jich již po několikáté a ne moc jistě se znovu obhlédl v zrcadle. Donutili mě si na sebe vzít věci, které jsem obvykle moc nenosil, měl jsem je ve skříni ještě od školy. Měl jsem na sobě úplně obyčejné bílé tričko, trochu větší velikosti, a světle modré džíny, ohnuté tak, že mi byly vidět kotníky, s dírami na kolenech. Koupil jsem si je už před takovou dobou, proto mi byly trochu upnutější... vlastně dost těsné, no kluci říkali, že to je ten důvod, proč vybrali právě tyto.

,,Věř nám, je to hezké a obyčejné, nechá na tobě oči." ujišťoval mě znovu Jungkook, jen jsem trochu kývl.

Jimin se nad tou větou ušklíbl a já se na něj podíval skrze zrcadlo se zamračeným nechápavým pohledem.

,,Jak jsem měl tu čest vidět, to už se dávno děje." informoval ty dva, kteří se na něj hned se zájmem otočili. ,,Sledoval ho jako dravec, jakoby byl to nelepší maso, které kdy viděl." přidal k tomu ještě a vůbec tomu nepomáhal, všichni tři se na mě teď podívali do zrcadla a já se nasupeně otočil na toho, který má až nehezky prořízlou pusu.

,,Jimine!" okřikl jsem ho, načež se jen nevinně uculil a pokrčil rameny. ,,U-už si řekl dost a..." zarazil jsem se v půlce věty a opět jsem se raději otočil čelem k mému odrazu. ,,přestaň mě přirovnávat k masu." zamumlal jsem zbytek věty a úplně vyveden z míry těkal očima po mém těle.

,Říká blbosti,' myslel jsem si v duchu a trochu pokrčil obočí ,samozřejmě, že říká hlouposti. Žádného takového pohledu jsem si nevšiml, protože nebyl, ani jeden, to vím jistě.' pomyslel jsem si a musel souhlasit sám se sebou. Není tu žádná šance, že bych ho tak moc zajímal, však nevypadám nijak zajímavě, abych zaujal někoho takovéhoto, jako je on. 

,,Vypadá to vážně dobře, ale já osobně bych ti dal ještě něco na ozdobu, třeba choker, tvůj krk je pro to přímo dělaný..." přiznal Yoongi a více ke mně přistoupil, dívají se do zrcadla stejně jako já. ,,Ale když to tak slyším, nebudu ti zbytečně zakrývat pokožku, která dneska dost pravděpodobně nebude bez pozornosti." zasmál se, nasazujíc provokativní úšklebek, čímž rozesmál i ty dva. Jen jsem na to nevěřícně, také ale celý namočený v potupě a studu, zakroutil hlavou, zakládajíc si ruce na hrudi, se slovy, ať už konečně přestanou, bylo již pozdě a já byl už tak dost nervózní, jejich poznámky jsem už vážně nepotřeboval. 

                              '⚪#⚫#⚪'

Rozhodla jsem se, že budu pomalu zkracovat kapitoly, u všech mých příběhů, jsou zbytečně dlouhé a podle mě je otravné a zdlouhavé, číst něco tak dlouhého. Tak aby vás to neotravovalo... 

Snad někoho dnešní část potěšila :)