*Hoseok*

,,Kooku, kdy už pochopíš, že narozdíl od tebe mám nějakou práci? Nemůžu jít někam ven kdykoliv si umanu." vysvětlil jsem mu, zatímco jsem se otočil zády od pultu, u kterého jsem přijímal objednávky. Zrovna ale nebyl žádný nový zákazník, který by si žádal mou pozornost, a tak jsem měl na práci pouze čekání, kdy bude někdo z těch, kteří už dávno svou objednávku mají, chtít zaplatit. 

Frustrovaně jsem si povzdechl a prohrábl si své sytě červené vlasy, s tím klukem jsou jen problémy, nedokáže pochopit, že se nemůžu jen tak vytratit ze směny. ,,Ale hyung, dneska vážně musíš jít, bojím se s ním jít ven sám, skoro ho neznám." stěžoval si do mého ucha, zatímco já se skřiveným obočím hleděl na svůj pracovní úbor, skládajíc se z obyčejných, no až moc úzkých džín černé barvy a do nich zastrkané košile, dneska tmavě zelené, která se mi líbila ještě více s kontrastem mých vlasů, a obyčejné černé kravaty, momentálně bylo ale celé mé oblečení špinavé. Od poloviny mého trupu se až na začátek mých kalhot táhla bílá skvrna, nejspíše od moučkového cukru. 

,,To ale není moje věc, to tys chtěl nové kamarády, ne já." připomněl jsem mu dost důležitý fakt a dlaní, ve které jsem nedržel svůj mobil, jsem se snažil oklepat své oblečení. Byla to ovšem pravda, já nebyl ten, který si začal psát s náhodným klukem, kterého vlastně v životě neviděl a fotky může stáhnout kdekoli. Ať si s tím Yoongim jde sám, když se s ním domluvil a onen chlapec musel jet přes půlku Soulu, jen aby se s ním setkal. Bylo to už několik měsíců, skoro čtvrt roku, kdy mi nadšeně oznámil jeho nového kamaráda, který vlastně ani nemusí být ten, za koho se vydává a z prvního střetnutí se vlastně ani nemusí vrátit, protože ho může klidně unést, zabít či dokonce znásilnit. Má věc to ale nebyla a podle toho, co mi můj dobrý kamarád vyprávěl, bude to určitě milý kluk, se kterým nebudou problémy. ,,Prostě s ním jdi, jel sem kvůli tobě a uvidíš, že to bude v pořádku, nakonec si budeš klepat na čelo, proč si se tak bál." povzbudil jsem ho a vše myslel vážně, v duchu si ještě dodal ,Ostatně jako vždy'. U něj totiž nezáleželo, jestli se na tu jednu věc připravoval, vždycky se nakonec bál a poté kroutil hlavou nad svým vlastním strachem. 

,,Dobře, Hobi, budu ti věřit, pokud se ale něco pokazí, mám u vás v cukrárně objednávku zdarma." upozornil mě a já nemohl nic jiného, než se zasmát. ,,Zatím se měj!" houkl ještě a pak už zavěsil. 

Pobaveně jsem zakroutil hlavou, zatímco mi na tváři stále pohrával malý úsměv, vyrušilo mě ale z myšlenek nečekané zakašlání s následným hlasem. ,,Mohu si objednat?" jeho hlas byl divný, měl divný tón, možná přízvuk, něco mi na něm nesedělo, lišil se. Leknutím jsem sebou trochu trhl, cítil jsem, jak mě pozoruje a doslova jsem mohl říct, kde se jeho oči pohybují na mém těle. 

,,Samozřejmě že-" snažil jsem se být slušný, tak jako vždy. Když jsem se ale otočil a uviděl muže, kterému onen hlas patřil, zarazil jsem se jak v mluvení, tak i v pohybu. Vypadal neuvěřitelně, byl krásný, mohl jsem na něm oči nechat, klidně celé hodiny, dny, vůbec by mi to nevadilo. Jeho obličej byl dokonalý, hezký nos, neuvěřitelně plné rty, které svou barvou a šťavnatostí vybízeli snad všechny lidi, aby se jich dotkly, jakkoliv, a ty oči, tmavě hnědé s divným nadšením, které v nich hrálo, byly tak jasné a pichlavé, že mi jeho pohled na mou osobu až vadil. 

Mám pocit, že jsem na chvíli i otevřel pusu v úžasu, nebyl jsem ale jediný, kdo byl mimo, onen chlapec byl také v nějakém záseku a nemohl ze mě odlepit zrak, což mě zmátlo. Proč se na mě tak dívá? Mám něco na obličeji? Je na mně něco divného? 

Zatřásl jsem hlavou a dostal z hlavy všechny ty myšlenky. Je to zákazník, Hoseoku, až ho obsloužíš, tak odejde a nikdy ho už neuvidíš. I když jsem si tohle říkal pořád dokola, nijak moc mi to nepomáhálo. ,,-ano, ano, můžete." navázal jsem na svá předešlá slova, no trochu rychlejším tempem a kvůli nervozitě jsem to skoro vyhrkl. Svůj obličej jsem rychle sklopil, když se na jeho tváři roztáhl úsměv, sice milý, měl jsem ale pocit, že se směje mé neschopnosti a navíc jeho úsměv byl už moc. Mé tělo už to nezvládalo, měl na mě až neuvěřitelný vliv a já byl tak zmatený, mé oči měly pocit, že vidí anděla, no mé srdce se nejspíš zbláznilo, zrychlilo svůj tep a bilo takovou rychlostí, že to dokáže snad jen nějaký stroj... nebo mé tělo, když je v mém okolí tenhle muž. ,,Omluvám se, že jste musel čekat..." slabě jsem se usmál a stále nedokázal zpříma navázat dlouhý oční kontakt. 

,,V pořádku... na tohle bych si počkal klidně celou věčnost." usmál se ještě víc, tentokrát ale křivým úsměvem. O čem to mluví? Nějaký zákusek, co tu prodáváme? Snad nemyslí mé roztržité chování, které je stejně jeho chyba. 

,,P-prosím?" nechápavě jsem se na něj zamračil a on se nad tím zasmál, více se přiblížil k pultu, který nás oddělovat a já za něj byl momentálně hrozně rád, a jednou svou rukou se o něj opřel. 

,,Myslím pohled na tvůj roztomilý obličej," vyslovil slova, která mě překvapila, jak nejvíc mohla, zaraženě jsem se na něj díval s jemně pootevřenou pusou. Můj obličej mu přijde roztomilý? Pane bože, zapomněl jsem snad i dýchat, uvnitř jsem doslova šílel, nevím, co dělat, jak se zachovat, jestli to brát jako vtip nebo naprosto vážně. ,,stejně červený jako tvé vlasy." dodal svým zvonivým hlasem, čímž to všechno ještě zhoršil, věděl jsem, že se červenám, nebylo to ale tak strašné až do této věty, teď už stoprocentně splývám se svými vlasy. Celý jsem se otřásl a ruce se mi až nemožně klepaly. On tu se mnou právě flirtoval? 

,,C-co si objednáte?" zakoktal jsem se, no doufal jsem, že to nepostřehne, to jsem se ale pletl, jeho oči spokojeně zářily a já měl chuť mu ten obličej smáznout z tváře pryč. 

Chvíli vypadalo, že bojuje s vlastními slovy, určitě chtěl zase říct nějakou poznámku, nakonec ale jen spojil naše pohledy a nenechal mě jen ta uniknout. ,,Ještě nevím, jaký dezert mi doporučíte vy?" Proč mám takový pocit, že to jen schválně protahuje? Asi protože je dost možné, že je to opravdu jeho záměr. 

Udělal jsem pár kroků ke skleněné skříňce, kde jsme měli vystaveny všechny druhy dortů, větrníků, sušenek a nějaké cukrovinky. On následoval můj pohyb a zadíval se do výlohy společně se mnou. Začal jsem mu vyjmenovávat ty nejoblíbenější zákusky, on mě ale zarazil. ,,Jaký je váš oblíbený?"

Zvedl jsem pohled a zadíval se na něj přes skleněnou výlohu, která se necházela na konci pultu, který mi poskytoval bezpečí. Už jen jeho slova a pohledy byly plné zájmu, nechtěl bych poznat, jak by se zachoval, kdyby nás ona linka nerozdělovala. Už mě ani nepřekvapovalo zjištění, že nejspíše celou dobu koukal na mě, místo na dezerty, které jsem mu popisoval. ,,Máme jiné chutě, nemusí vám to chutnat..." upozornil jsem ho. 

,,Prostě mi to prozraďte." usmál se a já mu věnoval nechápavý pohled, poté jsem ale jen zakroutil hlavou a ukázal mu na obyčejný piškotový dort, vanilkovo jahodový se šlehačkou na vrchu, který jsem naprosto miloval. On jen spokojeně přikývl. ,,Dobře, tak mi nejde jeden medovník a ten jahodový."

Na to jsem kývl pro změnu já a od každého vzal kousek, mé ruce se ale třásly tak, že jsem chvíli měl co dělat. Nekonec jsem to ale zvládl a otočil se zády k němu, ke skříňkám, na kterých se nachází talířky všeho druhu, také ale balíčky, do kterých se objednávky balí. ,,Tady nebo s sebou?" otočil jsem se na něj půlkou těla a s divným potěšením zjistil, že si prohlíží má záda a možná i něco trochu víc dole. 

,,S sebou, a prosím zabalte každý zvlášť." nijak jsem to neřešil a udělal, jak mě požádal. Když už jsem v rukou držel dva balíčky s logem naší cukrárny, otočil jsem se k němu zpátky a položil je na pult přímo před něj. Nijak jsem si nevšímal jeho pohledů, přestože jsem je cítil, a natáhl ruku pro tužku, ještě jsem musel napsat účet. 

,,Jak se jmenuješ?" ozvalo se, na můj vkus až moc blízko, jelikož jsem byl předkloněn nad pultem a on se opět musel přiblížil, až jsem ucítil jeho vůni. Silnou, štípala mě v nose a proudila mi celým tělem, pronikavou, také ale sladkou a moc příjemnou, byla jako závislost, jednou ji ucítíte a už byste ji klidně cítili napořád. 

Nebyl jsem si chvíli jist, jestli mu mám říkat své jméno, byl úplně cizí člověk, pak jsem si ale uvědomil, že s mým jménem stejně nemá co dělat a nijak mi s ním nemůže ublížit. ,,Hoseok..." špitl jsem a vykuleně sebou cukl, když svou ruku přiblížil k té mojí, ve které jsem svíral tužku. Skoro až nepatrně se dotkl bříšky svých prstů mé pokožky a poté mi ze sevření vzal fixku, píšíc s ní něco na balíček s jahodovým dortem. 

Byl to tak malý dotyk, u jiných lidí bych si ho možná ani nevšiml a nijak ho neřešil, ale když se mě jen trochu dotkl on, pro mě stále neznámý chlapec, v mém těle se utvořila bouřka pocitů. Místo, kde se mě dotkl, hořelo a v těch několika málo vteřinách, kdy se jeho kůže setkala s mou, do mého těla pustil jakýsi výboj. Připomínal elektriku, napětí, brnění, nevím, čemu to bylo podobné nejvíce, ale ještě nikdy jsem to nezažil. Dech se mi zadrhl a zatímco on byl v naprostém klidu a ještě klidněji se usmíval, jakoby se smál tomu, co v mém těle způsobuje, já vůbec nechápal. ,,Rád jsem tě poznal, Hoseoku." broukl a s mým jménem si podivně pohrál na jazyku, dokonce mi zničehonic a bez dovolení začal tykat. 

,,Ber to jako malý dárek." vysvětlil a mrkl na mě, tužku položil zpátky na pult, uchopil jeden balíček do ruky, zatímco druhého se dotkl jen konečky prstů a přišoupl ho blíže ke mně, já jen nechápavě sledoval. ,,Určitě se ještě uvidíme, tak zatím." řekl svá poslední slova a nečekal na mou odpověď nebo otázku, kterou jsem měl na jazyku, prostě se otočil a s letmým zamáváním odešel ven z cukrárny. 

Zamračeně jsem se podíval na balíček, který tu nechal. Vážně se mě ptal na oblíbený dezert, jen aby mi ho koupil? Proč to udělal, proč se ke mně choval takhle, flirtoval se mnou, balil mě a užíval si to, ostatně já taky, snad ještě více. Vzal jsem ho do rukou a otočil druhou stranou ke mně, kam, jak jsem předpokládal, napsal vzkaz. 

Pevně doufám, že bude ten zákusek stejně sladký, jako ty. Budu rád, když se ozveš, Seokjin♡

Nevěřícně jsem si to několikrát přečetl, napsal mi své číslo, vážně dělal to, co jsem si celou dobu myslel. Ani jsem si toho nevšiml, ale na tváři se mi objevil široký úsměv, šťastný. Tohle jsem si nemohl nechat pro sebe, nejspíš bych to ani sám nepřežil a nerozdýchal. Sáhl jsem pro svůj telefon a zavolal mému druhému nejlepšímu příteli. ,,Neuvěříš, co se mi teď stalo!"

,,Bože, jsi jako puberťačka." zasmál se dotyčný na druhé straně. 

,,Jimine!" uraženě jsem se zamračil a slyšel další, ještě hlasitější, smích. 

,,Tak povídej." pobídl mě a já už se nadechoval, připraven mu všechno říct. 

                              '⚪#⚫#⚪'

O této knize jsem vám nikdy neříkala, vlastně ani nebylo kdy, vznikla úplně zničehonic a začala jsem ji psát úplně neočekávaně a neplánovaně. Tak doufám, že se alespoň nějak zalíbí a dáte jí šanci.

Popravdě, docela jsem se bála vydat další knihu, nevím proč, zároveň jsem ale tak moc toužila a těšila se, až vydám nový příběh, tak tady ho máte. Je to sice jen taková jednoduchá slaďárna, bez větších zvratů a ne všem se může líbit, ale uvidíme... 

Taky bych vám ráda oznámila, že jsem si s my_name_is_kvetin založila společný účet na instagramu, který bude založený čistě na naše wattpadové účty a knihy, takže bych byla ráda, kdybyste se koukli jak na její knížky, tak na náš instagram: berry_._cherry, máte ho na mém profilu. ^_^

Budu ráda za každý ohlas a názor, jaký na první část máte. ❤