Na ten osudný den Taehyun nerad vzpomínal, přestože on nebyl ten, kdo šel pod kudlu. Byl sice rád, že viděl Beomgya v plné síle, přesto mu to ale lámalo srdce. To pomyšlení, že ho jeho oblíbená osoba už nikdy nebude brát jako něco víc, ho ničilo. Sám měl z něj motýlky v břiše a rozklepaná kolena, i když moc dobře věděl, že stačí pár hodin k tomu, aby v jeho očích nebyl už nic jiného, než další z jeho přátel.

Taehyun byl sice rád, necítil na svých zádech už ten nepříjemný tlak a váhu celého světa. Necítil se už ve stresu z toho, že na něm závisí tak velké rozhodnutí a hlavně zdraví někoho jemu blízkému. I tak mu ale bylo strašně. Viděl ho před sebou, jak je v pořádku, jak z něj spadl obří kámen a úleva z něj jen září. Beomgyu byl v pořádku, díky doktorům. Kdo ale pomůže Taehyunovi? Karty se otočily a on najednou byl tím, kdo trpěl. Potichu a sám.

Skoro dva měsíce se snažil do něj zamilovat. A že on ho miloval. Sakra moc. Tak proč to ta zpropadená kytka nepoznala? Proč musela pořád růst a růst? Proč se nemohla zastavit a nemohlo se všechno vyřešit jinak než takhle? Nemusel by teď koukat na to, jak je jeho oblíbené osobě báječně bez emocí k němu, bez něj... Co ta operace vůbec znamenala? Jednalo se opravdu jen o hloupé uříznutí klíčku od semene, nebo tím ustřihli i celou osobu z pacientova života? Protože přesně tak to Taehyunovi přišlo. Že už zahrál svojí roli v jeho životě a tímto okamžikem, kdy seděl vedle jeho nemocniční postele, spadla opona a on už neměl co u něj dělat.

A přesně v tu chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, to bylo jasné. Taehyun ho miloval a ze všeho nejvíc miloval tu záři, kterou Gyu měl v očích, když se na něj díval. Jako kdyby se v jeho přítomnosti v jeho očích rozzářil plamínek. Plamínek, který tam teď chyběl a ať už ho hledal sebevíc, nenacházel ho. Je po všem. Taehyun se opravdu cítil, že už pro něj nic neznamená a hlavně... že ho nepoznává.

Od operace bylo všechno jinak. Předtím spolu trávili každý den a Taehyun už skoro nebydlel u sebe ale o byt vedle, kam teď už vůbec nechodil. Musel se vrátit do svého tichého a najednou temného a depresivního bytu, kde nebyl nikdo, kdo by se na něj usmíval. Vídal Beomgya na chodbách a sešlostech, ale nebavili se. Tak takhle to teď bude? Říkal si Taehyun, který se zdál být jediný, koho to bolelo. Beomgyu se měl skvěle. Rychle si zvykl na to, že není jeho minulá láska po jeho boku, což se dalo očekávat. Už pro něj nic neznamenal, viděl ho jako obyčejného kamaráda, se kterým už si nemá co říct.

A tak ubíhal měsíc za měsícem. Beomgyu zapomněl skoro hned a Taehyun se snažil, přestože se nic neměnilo a on trpěl při každém pohledu na něj.

Bylo to skoro čtyři měsíce od operace a od jejich poslední pořádné konverzace, kdy se odehrávala další sousedská sešlost. Na tom nebylo ostatně nic divného, bylo to tak skoro každý měsíc. To divné bylo, že si Beomgyu přivedl kamaráda. Soobina. Taehyun ho znal, sice ne nějak extra, ale věděl, že mezi nimi nic nehrozí. Když je tam ale tak viděl, jak se Gyu směje. Jak se baví, bez něj, a jako by se nic nedělo. Něco se v něm pohlo.

V ten večer, když se chystali do svých bytů, se setkali na chodbě. A nikdo netušil, co se přesně stalo a co ho to napadlo, ale když se Beomgyu loučil, Taehyun ho chytnul a začal líbat.

V minulosti se líbali nespočetněkrát a jemu to chybělo. Nejen to, chyběly mu společné večery, konverzace o čemkoliv a vřelá objetí. Chyběl mu on, a ať se snažil si to namlouvat sebevíc, chyběl mu jejich život před operací.

Beomgyu mu rty automaticky odpovídal, ale nebylo to ono. Taehyun to necítil, ten pocit naplnění a uspokojení, ty pocity, které k tomu patřily. Všechny ty pocity se nedostavily a místo toho jako by mu někdo propíchl plíce a srdce a on byl v ještě větších bolestech a smutku, než předtím. Nemohl tomu uvěřit, miluje ho. Miluje ho už dlouho. Miluje ho pořád, i po takové době. Miluje Gya, který je po operaci. Který k němu už nic necítí. Který k němu už nemůže nic cítit.

Svět se mu zatočil a on potřeboval pryč, s letmým pozdravem ho tam nechal stát a dostal se do svého bytu, kde zažil tu nejhorší noc. Měl horečky. Závratě. Potil se a měl noční můry o tom, jak mu to Beomgyu všechno vyčítá. Že je moc pomalý a teď za to zaplatí a prožije si to stejné. Že mu to přeje zažít, aby ho pochopil. Byla to nekonečná noc a on nevěřil, že se dožije rána.

Ráno, když otevřel oči, na něj čekalo vedle postele nepříjemné překvapení. Světle růžová hortenzie. Hanahaki...

~

Taehyun se samozřejmě s ničím nepáral, nemělo smysl o tom říkat Gyovi, stejně by s tím už nijak nepomohl. Potichu se tedy jen smál své vlastní hlouposti a tomu, proč nikoho nikdy nenapadlo, co se stane s tím, kterého pacient miluje. Ani jeho nikdy nenapadlo, jaké to musí být, když jeden z nich projde operací a už nic nemusí řešit. Jeho hladina hormonů se nějakou dobu bude dodávat prášky a za měsíc bude jako nový. To se ale nedalo říkat o tom druhém, ten s tou vinou žil dál, na to totiž operace neexistovala.

Bylo hrozné to přiznat, ale Taehyun za to byl rád. Zdálo se mu, že má mnohem horší průběh než Beomgyu, ale těšil se na operaci. Hned si jí zarezervoval a dokonce našel i bližší termín, než by bylo nutné. Pro něj to totiž na rozdíl od ostatních představovalo osvobození ze všeho. Přes všechnu nevolnost si představoval, jak bude po operaci bezstarostný.

Proto se rozhodl s Beomgyem trávit co nejvíce času, než půjde tajně na operaci a poté už to budou jen dva dobří staří známí. Začali spolu trávit většinu svého volného času, a i když to Beomgyovi připadalo podezřelé, nic nenamítal a byl rád. Nejspíš to bral tak, že se dostávají do starých kolejí a už je mezi nimi vše vyřešené. Aniž by tušil, že růžová květina, dobře schovaná v bytě druhého, se nezastavitelně rozpadala.

Zbývalo pár lístků a necelý týden do operace, když se rozhodli jít na pouť. Jejich vztah se dostal do skoro stejné podoby jako kdysi a oni tak mohli připomínat ideální vztah a dva zamilované. Taehyun se dokonce rozhodl Gyovi vystřelit jednu z květin, a když se mu to vážně povedlo, málem se rozesmál na celé kolo, vystřelená květina měla paradoxně skoro stejnou barvu, jako květina v jeho bytě. To ale Beomgyovi říct nemohl, a tak ho umlčel pozváním na obří ruské kolo.

Zprvu to byla normální a ničím nezajímavá jízda. Oba si užívali výhled na město a Taehyun už začínal mít plnou hlavu operací, tou změnou, která nastane, a sám sebe se snažil na to připravit. Nevědomky se s tímto vším loučil, protože až bude i on po operaci, už si budou opravdu skoro cizí. Nikdo totiž nevěděl, jak se znovu změní jejich vztah, který se jim teprve teď povedl napravit.

Měl celou hlavu v oblacích, kdy si druhého chlapce vedle sebe skoro ani nevšímal a nevěděl tedy, že on taky usilovně přemýšlí. Beomgyu se sice zdál jako bez problémů, ale pravda byla taková, že se poslední dobou cítil divně. Prášky s hormony už dávno nebral a hladina v jeho těle by už měla být v pořádku. Nejdříve si myslel, že se jedná jen o menší přeháňku čehosi a nic to vlastně není, ale jako by měl špatné tušení. A když tam tak seděli a on místo výhledu už nějakou tu minutu pozoroval profil jeho minulé lásky, ten zvláštní pocit narůstal. Viděl ho zblízka a v klidu, jak se zasněně dívá do dálky. Slunce ho oslňovalo jako kdyby nemělo nic lepšího na práci a pár jeho vlasů jemně poletovalo ve větru. Jeho oči byly na slunci o jeden odstín světlejší a Beomgyu z něj ty své nemohl spustit. Když v tu se Taehyun otočil a nachytal ho, jak na něj upřeně zírá a prohlíží si jeho každičký detail.

A Beomgyu se tím netajil, díval se na něj dál a ještě víc, protože už viděl jeho celý obličej. Jeho pohled automaticky sjel nejdřív na jeho rty a poté zpět k očím, se kterými když se setkal, se v nich ztratil a v jeho hrudi něco puklo. Divil se, že to puknutí nebylo slyšet. Bylo to ale jakési správné puknutí, kdy se mu v hrudi a v celém těle rozlilo příjemné teplo, štěstí a jeho svět se najednou znovu obarvil do lepších, jasnějších barev. A viděl jen jeho, Taehyuna před sebou. Viděl jen jeho a víc nepotřeboval.

Jeho pohled znovu spadl na jeho rty a než stihl jeden z nich něco říct, spojil je s těmi svými. Taehyun se tomu ani chvíli nebránil přestože vůbec nechápal, co a proč se dělo. Úplně zapomněl, že měl v plánu mu zrovna vše říct, o něm, květině a operaci. Místo toho hodil vše za hlavu a jen si to užíval.

V ten den skončili v bytě mladšího, kde Taehyun nebyl už hodnou dobu, a vyspali se spolu. Poprvé spolu propletli svá těla úplně a tím to nekončilo. Druhé ráno spolu jako dvě hrdličky posnídali. Celé dopoledne strávili v objetí a ruce ze sebe nedokázali spustit ani na vteřinu. Ani jeden nechápal, co to všechno má být, ale oba byli plni štěstím a spokojeností, že nechtěli nic rušit nějakou vážnou konverzací. A přestože strávili celý den u televize, oba byli do sebe tak zabraní, že si nevšimli nových zpráv. Zpráv o Hanahaki a o tom, jak se stává odolnější a některé operace přestávají být tak účinné.

Když se Taehyun vrátí do svého bytu, objeví tam květinu úplně stejnou, jako jí tam nechal. Něco tady nesedí? Nebyla stejná, nebyla ale horší, ba naopak, vypadala líp. Vypadala ještě líp, než když jí vykašlal. Byla rozkvetlá na všechny strany. Taehyun nevěřil vlastním očím, ale nedokázal na nic myslet. Jediné, co měl v hlavě, byla myšlenka, že je něco hodně, ale hodně špatně. A že musí Beomgyu do nemocnice, že se něco nepovedlo a jemu se něco stalo.

Dostal záchvat strachu a paniky, že ani nemyslel na fakt, že se jedná o jeho květinu, jeho nemoc a že on by měl být ten, kdo půjde do nemocnice. Ale ne, Taehyun rychle spěchal za druhým, kterému ani nestihl pořádně říct, o co se jedná, rychle ho popadl a se slovy, že je něco špatně a že musí do nemocnice, ho tam vážně dotáhl.

Gyovi se naštěstí povedlo ho uklidnit, všechno mu tedy vysvětlil a za krátkou chvíli už spolu seděli u doktora, napnutí nedočkavostí a strachem, jaké jim přinese novinky.

,,Víte," začal doktor opatrně, jelikož měl před sebou dvě hromádky neštěstí, které se mohly při jednom horším slůvku zhroutit. ,,poslední dobou se k nám dostávají případy, u kterých se i přes prodělanou operaci to stejné semínko začne rozrůstat znovu, což se dosud bralo za nemožné. Vy, pane Choi, jste jeden z případů." usmál se na oba chlapce s povzbudivým úsměvem, ale ani jeden z nich přesně nechápal, co to má znamenat. ,,Ještě není zcela objasněno, co přesně to způsobuje, ale při příznivých podmínkách se hladina Oxytocinu v těle pacienta zvedne až natolik, že pokud se jedná o stejnou osobu, odstřihnuté semínko začne znovu klíčit."

,,Co to tedy znamená?"

,,Vzhledem k tomu, že i pan Taehyun je nemocný a roste v něm Hanahaki právě kvůli vám, může to znamenat jen jediné. Ono puknutí bylo vyklíčení semínka, díky kterému jste schopen znovu Taehyuna milovat a tím jste také zastavil zánik jeho květiny, která teď už nikdy neuvadne. Oba dva se tedy milujete a jste vyléčeni."

Nikoho snad nepřekvapí, že ani jeden z nich nevěděl, co na to říct. Měli najednou tolik otázek, na které ale ještě nemohli získat odpovědi, a tak se museli spokojit s tím, že jsou oba v pořádku, že se milují a už nemusí řešit ty hrozné kytky, o kterých se shodli, že už nikdy nechtějí ani vidět.

To se jim ale nepovedlo, protože po společném nastěhování si Taehyun s sebou vzal i onu růžovou hortenzii, symbol jejich lásky, kterou postavil na výstavku v obýváku. Nad ní se pyšnila kresba bílé chryzantémy, která bohužel nepřežila, ale pro oba chlapce znamenala snad všechno na světě. A přestože si oba prošli vším možným, patřili mezi ojedinělé páry, kdy byli oba nemocní, ale všechno spolu zvládli a i přes tu všechnu bolest na to vzpomínají jen a jen s úsměvem.

                              '⚪#⚫#⚪'

Poslední část tohoto příběhu! Který už mi pomalu začal lézt krkem a je taky krásnou ukázkou toho, že pátek může být v jakýkoliv den (plán byl totiž každý pátek vydat jednu část, a snad jen jedna nebo dokonce žádná část nebyla vydána v pátek:D)

Tak jak se vám líbil jejich příběh? 

Co byste si ode mě chtěli přečíst jako další?