*Hoseok*

Zvedl jsem svou roztřesenou ruku, dal si ji před pusu a hraně si odkašlal, tak jsem mohl své oči odpojit od těch jeho a doufal, že není až tak jasný můj záměr, útěk. Hlavu jsem sklopil a prohlédl si už dávno z poloviny plný nákupní vozík. Upřímně, jsem rád, že se k vozíku tak hrnul, nechtěl bych ho momentálně tahat. 

Nic neříkal, nehýbal se, přesto jsem v sobě stále cítil jeho pohled. Nemohl jsem tady jen tak stát, tak jsem se rozešel, i přestože mé nohy připomínaly dobře rozteklé želé. Beze slova jsem do košíku vkládal další a další potraviny nacházející se na papíru. 

,,Kolik nám toho ještě chybí?" vydechl unaveně, když nás nákup nebral konce a my stále jen chodili a chodili a hledali v regálech to, co jsme potřebovali. Pobaveně jsem se zachechtal. ,,Už jen tak čtvrtina papíru." on si hned poté, co jsem větu dořekl, vyčerpaně povzdechl a hlavu si položil na rukojeť vozíku. ,,Copak? Už tě ten nákupní vozík omrzel?" provokativně jsem nadzvedl obočí. Výhružně se na mě podíval a ukázal na mě prstem. ,,Hele, pochybuji, že bys ho ty utáhl! Nezbývalo mi nic jiného, než se nabídnout!" 

Ublíženě jsem se podíval na své tělo a poté opět na něho. ,,Co tím jako myslíš? Jsem muž, kdybych chtěl tak to zvládnu!" odfrkl jsem si a založil si ruce na hrudi. Věděl jsem, že to nemyslel vážně, tedy alespoň jsem v to doufal. Taehyung se krátce zasmál a narovnal se. ,,Tak dobře, ukaž se." ušklíbl se vítězně a odstoupil od vozíku, stoupajíc si vedle mě, na můj vkus až moc blízko. Roztěkaně jsem od něho kousek couvl a podíval se na druhou stranu než byl. Už jen z jeho přítomnosti bilo mé srdce jako splašené a on si teď klidně stoupne ani ne půl metru ode mě, díky čemuž jsem měl pocit, že se jeden z mých nehlavnějších orgánů přeměnil na míček. Míček, který mi nekontrolovaně skákal v hrudním koši a narážel do žeber. Můj dech se zasekl, když mi svou velkou dlaň položil doprostřed zad a lehce zatlačil, abych se přiblížil k onomu nákupnímu vozíku. 

,,V-víš co..." roztřeseně jsem se nadechl s jeho rukou stále na zádech. ,,Str-strkej si ho sám, však je to pro mě výhoda. N-nemusím se namáhat." dostal jsem ze sebe s několikanásobným zakoktáním. Rychle jsem se otočil a setřásl ze sebe jeho ruku, která mi i přes jeho bundu doslova spalovala kůži. Ještě jsem stihl zaslechnout, jak se nahlas spokojeně zasmál a vydal se do jiné uličky s ním za zády. 

                              ~~~

,,Myslím, že máme skoro všechno." vydechl jsem úlevně, když už jsme vycházeli asi ze třetího obchodu, rozhodnuti vydat se už zpátky do domu. Pomalu jsme šli po chodníku, každý alespoň se třemi taškami v rukou a já stále s Taeho bundou. 

,,Hmm, jo." broukl a podíval se na tašky v jeho rukách, poté zvedl svůj pohled ke mně a široce se usmál. ,,Není zábava se mnou nakupovat?" 

Zábava? Ano, užil jsem si to, ale celou dobu jsem se cítil jak na vodě, žaludek jsem měl pořád neklidný a pokaždé, když se na mě podíval, jsem byl určitě totálně rudý. Na jeho otázku jsem jen s úsměvem kývl a zabodl oči do chodníku přede mnou. No alespoň jsem zjistil, že by naše přátelství nemuselo být úplně zničené, sice mi to není příjemné, ale kdybych překousl všechny pocity, které mi způsobuje, nemuselo by to být tak hrozné. ,,Tae? Proč se vlastně nebavíš s Kookem?" vyzvídal jsem. Neuniklo mi totiž, že se vyhýbají jakýmkoli kontaktu, ať už konverzaci nebo sdílení stejné místnosti. Upřímně, začínám žárlit, nejen protože se mi Taehyung líbí, ale taky protože to vypadá, že se mezi nimi něco stalo a to se mi nelíbí. 

Svou větou jsem ho donutil odtrhnout jeho oči z mé maličkosti, jak se zdá, celou dobu mě pozoroval a povzdechnout si. ,,No totiž... Já ztratil jeho hru, kterou měl zrovna rozehranou. Naštval se na mě, opravdu hodně." vysvětlil smutně a pokrčil rameny. 

,,Za chvíli bude zase v pohodě, uvidíš." ujišťoval jsem ho a maskoval tak fakt, že se mi dost ulevilo. Vlastně se ani nedivím, Jungkook a jeho hry jsou zlo. Stačí jen sáhnout nebo něco prohrát a je naštvaný, no Tae jeho hru rovnou ztratil, to je ještě mnohem horší. 

,,Nemám rád hádky z jinými lidmi." povzdechl si chlapec vedle mě a já kývl na souhlas. Snad ani neznám člověka, který by měl spory mezi lidmi rád, určitě ale někdo takový je. Dál už jsme nic neříkali, panovalo mezi námi husté ticho a já nevěděl, jestli mi to vadí nebo jsem naopak rád. 

Jen jsme vedle sebe šli ulicí, každý ve svých myšlenkách. Chtěl bych to všechno vrátit. Chtěl bych být zase to bezstarostné sluníčko, které nebylo nijak nervózní a ani nemělo žádnou z těchto nově poznaných emocí, které mi způsoboval kluk jdoucí vedle mě. No mohl jsem si za to sám.

,,Zahrajeme si hru?" ozval se po delší době nadšený ze svého nápadu, opět mě propalujíc intenzivním pohledem. Znejistil jsem, v mé mysli se objevili divné a některé i trochu úchylné představy, co všechno by tahle věta mohla znamenat. Proč si musím hned představovat takovýhle věci? Nikdy předtím jsem nad tímhle nepřemýšlel a teď. Teď jsem celý rudý jen kvůli své zvrácené mysli. ,,H-hru? Jakou hru?" zeptal jsem se a neodvážil se na něho v tuhle chvíli otočit, třebaže jen na vteřinu. 

,,Ano, můžeme se třeba ptát na osobní otázky." ušklíbl se a ve mně hrklo. Osobní otázky. A to jako znamená co? Že se budeme bavit o vztazích a...ehm souloži? ,To není zrovna téma, které bych chtěl s někým rozebírat, zrovna ne s tebou.' řekl jsem si v duchu a těžce polkl, stále se vyhýbají jeho pohledu. ,,Tak dobře..." vydechl jsem nakonec potichu. 

Proč jsem nakonec souhlasil? Došlo mi totiž, že se mohu teď v klidu zeptat na otázku, která mě tížila už nějakou dobu. Jestli se mu opravdu někdo líbí, tak jak říkají všechny noviny i televizní vysílání. Prý se objevila nějaká ,neznámá dívka', která Taemu doslova a totálně zamotala hlavu, což nevím, jak to zjistili, protože se chová pořád stejně a zamilovaně taky nevypadá, tedy podle mě. Dokonce jsem ani nijak nezaregistroval, že by někam chodil, museli by se nějakým způsobem setkávat, no ne?

                             ,⚪⚫#⚪'