,,A co ty Ariel, jsi nějaká zamlklá" promluvil na mě Mikey, když jsme už dobrou půl hodinu seděli v kavárně a já mlčky pozorovala, jak se ti dva mezi sebou baví.

,,Ona není moc mluvná, víš" zasmála se Candy a já na to jen trhla rameny.

,,Nechceš se s námi bavit?" upřel na mě svůj pohled.

,,Chci" odpověděla jsem mu na to a usrkla ze svého hrnku na mě až moc hořký nápoj.

,,Tak něco povídej" vyzval mě.

Tohle už mi říkalo dost lidí. Tak něco povídej, to se jim řekne. Nevím, o čem mám mluvit. To mám prostě jen tak začít říkat to, co mě zrovna napadne?

,,Já ale nevím co" broukla jsem zklamaná sama sebou.

,,Tak nám třeba řekni, co máš ráda, nějaké tvoje zájmy a tak" usmála se na mě Candy.

A tak jsem jim začala vyprávět, jak jsem už od mala zamilovaná do literatury, a jak mě babička, když jsem byla menší, učila kreslit, protože sama ilustrovala různé známé knižní díla. Taky jsem jim řekla, co ráda poslouchám a zjistila jsem, že mám úplně jiný hudební vkus než oni. Hlavní na tom ale bylo, že jsem se poprvé za opravdu dlouhou dobu pořádně rozmluvila. Konečně jsem měla někoho, kdo mě poslouchal a dokonce se o mě i zajímal.

,,Minule jsi tu nebyla" promluvil na mě o týden později z ničeho nic v půlce hodiny Gerard.

Za ten týden se můj život dost změnil. Začala jsem se hodně bavit s Candy a občas se k nám připojil i Mikey, sice jsem se v jeho přítomnosti cítila šíleně nesvá, jako u každého kluka, ale tím, že byl upovídaný stejně jako Candy, to nevadilo, vždy mě dokázal rozmluvit. Vytvořili jsme si na messengeru skupinový chat a skoro nonstop jsme si psali, byla to zábava.

Skoro bych i na mého spolusedícího na chemii zapomněla. Cítila jsem se konečně šťastně. Konečně jsem měla přátele.

,,No jo" dostala jsem ze sebe jen proto, abych mu něco odpověděla.

Potom se mezi námi znovu rozhostilo ticho. Já nevěděla, co víc říct a on si, jak je jeho zvykem, něco čmáral do sešitu. Chvíli jsem ho nenápadně pozorovala, na obrázek jsem ale opět neviděla, a tak jsem si ze svého sešitu vytrhla papír a vzala do ruky také tužku. Z jeho sluchátek jsem uslyšela příjemně pomalou melodii. Zaposlouchala jsem se a začala něco bezmyšlenkovitě čmárat. Když jsem se na konci hodiny podívala na papír, stálo na něm jeho jméno. Rychle jsem papír složila a vložila si ho do sešitu. Neuvědomovala jsem si, co píšu. Snad si toho nevšiml, modlila jsem se v hlavě.

Po zazvonění jsem se vydala ven z učebny, rozhodla jsem se na chodbě počkat na Candy, neboť jsem jí ten den ještě neviděla. Stála jsem za rohem u schodiště, když v tom do mě zezadu někdo silně strčil, ztrácela jsem rovnováhu a tak jsem pustila všechny sešity a učebnice, které jsem držela a natáhla ruce před sebe, abych zmírnila pád a nespadla přímo na pusu.

,,Páni, lidi koukejte, naše Arielka se zamilovala" uslyšela jsem nad sebou hlas mé nejhorší spolužačky, když jsem se sbírala zpět na nohy.

Rychle jsem se zvedla, spolužačka se hlasitě smála. Bohužel jsem se zvedla pozdě a už jen zahlédla, jak ze země sbírá popsaný papír. Ihned mi bylo jasný, o co jde.

,,Koukej" ukázala papír své kamarádce a ta se k jejímu smíchu ihned přidala.

,,Uvidíme, co na to řekne on, až mu to ukážu"

,,To nemůžeš" vykřikla jsem zděšeně hned, jak tyto slova vyslovila, díky čemuž obě opět propukly v smích.

Celé mé tělo pohltila panika. Nemůžou mu to ukázat. Beznadějně jsem se rozhlédla kolem sebe. Na chodbě ale nestál nikdo, kdo by mi pomohl. Už podruhé jsem se modlila, tentokrát kvůli tomu, aby ze třídy vyšla Candy a zachránila mě. To se ale k mé smůle nestalo.

Nezbývalo mi nic jiného než sledovat spolužačku jak se zlomyslným úsměvem odchází zpět do třídy. Najednou jí ale cestu zatarasila pro mě neznámá černovlasá dívka. Bylo jasné, že přes ní se jen tak někdo nedostane, neboť tato dívka byla robustnější postavy. Takže vedle ní má spolužačka vypadala jen jako nějaká kostra, černovláska jí vzala silně za zápěstí, až bolestí sykla, a vytrhla jí papír z ruky.

,,Řekl ti už někdo, ty náno, že jsi s tou tvojí šikanou pěkně trapná" obořila se na ní.

Překvapením mi spadla brada snad až na podlahu, když jsem viděla, jak na tu holčinu má spolužačka jen zaraženě civí a nemá co říct. Tenhle moment by se měl zapsat do dějin. Černovláska pustila její zápěstí a zamířila si to přímo ke mně.

,,Tady máš a příště si to líp hlídej" podala mi můj papír.

Musím přiznat, že jsem z ní měla trochu strach.

,,Vezmeš si to?" promluvila na mě znovu, když jsem na ní jen mlčky civěla. Konečně jsem se probrala z mého menšího transu.

,,Jo..jasně..díky" vysoukala jsem ze sebe a konečně si od ní papír vzala.

,,Nemáš zač" ušklíbla se na mě a sehnula se pro moje učebnice a sešity.

,,Tohle je asi taky tvoje" naskládala mi je zpátky do náruče.

 Nechápala jsem, proč mi pomohla. Nikdy jsem ji ve škole neviděla, takže musí být o hodně starší, než jsem já.  

,,Nesnáším, když někdo někoho šikanuje" oznámila mi jakoby mi četla myšlenky.

,,Jsem Tess" natáhla ke mně dlaň, tak prudce, že jsem si myslela, že mi chce dát facku.

Překvapeně jsem zamrkala.

,,Ariel" stiskla jsem její dlaň lehce.

,,Asi jsi v prváku co?" hádala a já jen souhlasně zakývala hlavou.

Najednou mi někdo z ničeho nic skočil na záda. Polekalo mě to a málem jsem znovu pustila vše, co jsem svírala v náručí.

,,Čůůs" zakřičela mi do ucha Candy.

I když mě tak vylekala, nenaštvala jsem se na ní, byla jsem ráda, že jí konečně vidím a taky, že před Tess nevypadám jako někdo, kdo nemá žádné kamarády, prostě jako někdo, kým jsem ještě před týdnem byla, a jen se na ní široce usmála.

,,S kým se to tu bavíš?" vyzvídala ihned a tak se jí Tess představila a povyprávěla, před kým mě zrovna zachránila.

,,Je to kráva" odpověděla na to Candy a pak jsme se všichni tři vydaly chodbou pryč.

Když jsme došly k mojí i Candyiný třídě, musely jsme se s Tess rozloučit. Měla třídu, až o dvě patra víš než my.