Uběhl týden a nadešla další společná hodina s tím neznámým klukem. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuje. Nikdo ho v mé přítomnosti neoslovil jménem. Vlastně se s ním ve třídě nikdo nebavil. Nedivím se, když všechny propaluje tím svým ne zrovna hezkým pohledem, na který jsem se ale i přes to, že vypadal tak nenávistně, vlastně těšila. Tak moc bych si přála na něho promluvit, uslyšet znovu jeho lehce chraplavý hlas. Ale na to jsem samozřejmě neměla odvahu.

Netrpělivě jsem seděla ve své lavici v učebně chemie a čekala na jeho příchod. Chybělo už jen pár minut do začátku hodiny. Myslela jsem si, že nedorazí, když v tom něčí bílá ruka rozrazila dveře a do místnosti vrazil ten, na kterého celou dobu myslím. O několik málo sekund se ozval školní zvonek a zrovna v té chvíli co se můj partner posadil na židli, vešla do třídy učitelka. Musím říct, že to měl načasované přesně.

,,Všem dvojicím dnes zadám téma, na které mi ve svém volném čase vypracují seminární práci a také prezentaci" oznámila nám učitelka po tom, co jsme se s jejím dovolením posadili, teda až na mého spolusedícího, ten seděl celou dobu, učitelka si toho ale asi nevšimla, nebo nechtěla všimnout.

Vzala jsem si do ruky tužku a čekala na naše téma, teda spíš na mé, když to budu vypracovávat stejně sama. Nevadilo mi to. Chemie mě bavila a stejně jsem si nedokázala představit, jak bychom spolu tu seminárku dělali, když jí nemůžeme vypracovávat v hodinách.

Po zbytek hodiny se nedělo nic zvláštního. Učitelka nám nadiktovala témata, tak jak řekla a pak vysvětlovala látku. Kluk vedle mě se ani jednou nepodíval mým směrem. Nevěděla jsem, jestli jsem byla ráda, že dělal jako bych neexistovala, nebo jestli mě to mrzelo.

To, že na mě neupíral svůj zrak, však znamenalo jedno, mohla jsem ho sledovat já, samozřejmě nenápadně. Všimla jsem si, že má v ruce tužku a něco kreslí na papír před sebou. Přes jeho ruku jsem však neviděla co. Přestala jsem se snažit rozpoznat jeho kresbu a opatrně se podívala na jeho obličej. Dnes neměl stíny, takže jeho dokonale bledou tvář nic nenarušovalo. Pusu měl jemně pootevřenou a občas si po horním rtu přejel jazykem, tak jako to lidé občas dělávají, když se na něco hodně soustředí.

Když přišel čas konce hodiny, sesbírala jsem si své věci a chtěla se zvednout ze židle, zastavil mě však jeho hlas.

,,Sejdeme se po škole v kavárně" spíše mi oznamoval, než aby se ptal.

Překvapeně jsem na něho vykulila oči. Nechápala jsem proč se semnou chce sejít v kavárně. Není snad možné, že bych se mu zalíbila a on by mě zval na schůzku. Když si mého vykuleného a jistě dost vtipného výrazu všiml, uchechtl se.

,,Kvůli tý seminárce" vysvětlil mi, když se zvedal ze židle a pak zmizel z učebny.

No jistě, že mě to nenapadlo, nadávala jsem si v hlavě. Já hloupá už jsem si dávala naděje, že bych se mu třeba mohla líbit. Stejně jsem ale nechápala, proč mě nenechá vypracovat práci samotnou, sám mi přeci, řekl, že doufá, že vše zvládnu sama.

Schylovalo se ke konci poslední hodiny a já začínala být značně nervózní z toho, že se s ním mám za necelou hodinu znovu vidět. Pak mi ale něco došlo. On mi neřekl, v jaké kavárně se máme sejít!

,,Ariel, prosím tě můžeš se mnou jít do mého kabinetu?" poprosila mě učitelka chemie, když hodina skončila a ona nakoukla do naší třídy.

Překvapeně jsem zamrkala, neustále jsem totiž přemýšlela, jak se tedy s tím klukem sejdeme a její hlas mě z mého přemýšlení vyrušil. Poslušně jsem se zvedla a vydala se za ní.

,,Mohla bys tohle dát Gerardovi, zapomněla jsem mu to dát o hodině a nestíhám už za ním dojít" podala mi do rukou pár papíru, když jsem vešla do jejího kabinetu.

Chvíli jsem na ní nechápavě koukala, kdo je Gerard? Pak mi to došlo. On je Gerard, tak se jmenuje.

,,Třídu má v posledním patře úplně na konci chodby" oznámila mi, nejspíš můj vyjevený výraz pochopila, tak že nevím, kam za ním mám jít.

,,Jistě, dám mu to" řekla jsem, i když nerada.

Nejradši bych to odmítla a vrátila jí ty papíry. Jak mám za ním jít? Jak na něho mám promluvit? Věděla jsem, ale že odmítnout nemůžu.

,,Moc děkuju Ariel" usmála se na mě.

Vyšla jsem z jejího kabinetu a přemýšlela, co budu dělat. Napadlo mě dokonce i ty papíry vyhodit a dělat jako, že mě o to učitelka nikdy nepožádala, tuto myšlenku jsem však ihned zahnala, z toho by byl jistě průser. Nezbývalo mi nic jiného než se vydat do posledního patra a udělat co musím, papíry mu předat.

,,Všimla sis toho Gerarda?" uslyšela jsem nedaleko hlas své spolužačky, když jsem zdolala poslední schod. Rychle jsem se zastavila a schovala se za roh.

,,Jakého?" zeptala se jí druhá dívka, se kterou vedla rozhovor.

,,Ten jak sedí s naší Arielkou na chemii, prý ho dali k nám do skupiny, protože má nějaký problém s učitelem, kterého má na chemii jeho třída" zněla odpověď na její otázku.

Holka se pobaveně zasmála.

,,Ani se nedivím, všimla sis, jak blbě na všechny čumí, ten má snad problém s každým"

Obě se začaly nahlas smát nad touto poznámkou. Pak ale moje spolužačka náhle ztichla.

,,Ale, ale někdo nás špehuje" prohlásila a já vylekaně strnula na místě. Nemohla mě přeci vidět, jsem schovaná. Nenápadně jsem se podívala jejich směrem a střetla se s jejím pohledem. Bylo to jasné, viděla mě.

,,Posloucháš cizí rozhovory Arielo?" ušklíbla se na mě, když jsem pomalu vylezla zpoza rohu.

,,Ne" zalhala jsem potichu s pohledem zabodnutým do země.

,,Ale nekecej, co by si na tomhle patře jinak dělala, hm?" promluvila moje další spolužačka stojící vedle ní.

Zhluboka jsem se nadechla, abych jí mohla odpovědět.

,,Já jdu za jedním kl.." zasekla jsem se, vždyť už přeci znám jeho jméno.

,,Za Gerardem" vykoktala jsem ze sebe.

Obě se uchechtly.

,,A to ti jako máme věřit?"

V ten moment, kdy se zeptala ze třídy na konci chodby, jako na zavolanou vyšel můj zachránce z této nepříjemné situace.

,,No tak tady ho máš" ušklíbly se na mě, když se k nám blížil.

Nejspíš je slyšel, protože na ně namířil svůj pohled, když kolem nich prošel.

,,Mám ti tohle dát" broukla jsem potichu, když byl těsně u mě.

Zastavil svojí chůzi a vzal si ode mě papíry, které jsem mu podávala. Chvilku si je prohlížel, pak je přehnul, vložil si je do kapsy u kalhot a dal se znovu do chůze. Když mé spolužačky zjistily, že jsem mluvila pravdu, zpražily mě otráveným pohledem. Já měla ten svůj stále zabodnutý do země.

,,Jdeš?" ozval se za mnou jeho hlas. Všichni tři jsme na něho trochu překvapeně zvedly své pohledy, ten jeho patřil však jen jedné z nás, mně.