Když jsem po konci poslední hodiny mířila ven ze školy, hlavou se mi honilo nespočet myšlenek. Bála jsem se, jak naše doučování dopadne, ale zároveň jsem se na společnou chvíli s Gerardem těšila. Tak moc jsem si přála, aby to neskončilo fiaskem.

Musela jsem na to myslet celý zbytek týdne, což mělo za následek mojí nepozornost na většině hodinách. Mně to však bylo jedno. Namluvila jsem si, že pokud budu neustále doufat v to, že vše dopadne dobře, stane se tak. Stejně jsem si ale oddychla, když nastal konec týdne a já mohla konečně přestat předstírat, že dávám ve škole pozor. Mé oddechnutí však netrvalo dlouho. Hned večer mi totiž přišla smska.

Od: Gerard

Zítra ve tři tě vyzvednu u tebe doma.

Vlastně mě docela překvapovalo, že na mojí nabídku Gerard kývnul. Nepřipadalo mi, že by mu na škole nějak záleželo. Tyto myšlenky mě ještě více znepokojily. Čím dál tím víc jsem se začala bát, že se bude Gerard snažit o něco jiného, než je doučování. Bála jsem se toho dokonce tak až jsem přemýšlela nad tím, zda mu nenapsat, že nakonec nemůžu a na něco se vymluvit.

Ne! Okřikla jsem se v hlavě a raději svůj mobil odložila dál od postele, ve které jsem se válela. Gerard přeci moc dobře věděl, že s nemravnými návrhy u mě nepochodí. Určitě se nemám čeho bát. S těmito uklidňujícími myšlenkami jsem přečkala celý zbytek pátečního dne a také sobotní dopoledne. Pět minut před třetí hodinou už jsem připravená postávala u vchodových dveří a nervózně žmoulala lem své mikiny, kterou jsem na sobě měla oblečenou.

,,Co tady děláš?" vyptávala se mě mamka.

Moje odpověď zněla jednoduše.

,,Čekám"

,,A na koho?" zakmitala mamka obočím.

Ihned jsem ucítila, jak mi zahořely tváře. Než jsem ale stihla cokoli odpovědět, ozval se našim domem zvuk zvonku. Mamka se na mě uličnicky uchechtla a pak rychle přiskočila ke dveřím a otevřela je.

Za dveřmi stál samozřejmě Gerard. Chvíli na mojí mamku překvapeně koukal. Stejně tak i já. Přijde jí to vtipné?

,,Ehm...dobrý den" pozdravil mojí mamku Gerard po chvíli trapného ticha.

,,Ahoj...ty musíš být Arielin kamarád," usmála se na něj mamka, ,,už nějakou chvíli tu na tebe netrpělivě čeká."

,,Mami!" okřikla jsem jí. Proč mu tohle sakra říká?

Rychle jsem se podívala na Gerarda. Ten měl ve tváři neutrální výraz a mlčel.

,,No jo, už vás nechám jít" pousmála se mamka. Oběma nám věnovala krátký pohled a pak odešla pryč.

Na nic jsem nečekala a rychle vyšla ze dveří, které jsem za sebou zabouchla.

,,No...tak...půjdeme?" zamumlala jsem stydlivě.

,,Jo" odpověděl mi Gerard.

Oba jsme se tedy rozešli pryč od mého domu. Podle cesty jsem ihned poznala, že míříme opět ke Gerardově garáži. Nevadilo mi to, akorát jsem doufala, že nás tam znovu nepřekvapí Frank. Garáž byla naštěstí prázdná a tak jsme se posadili na gauč. Na malém stolečku před námi už byla připravena naše učebnice chemie. Já si sebou na pomoc vzala zase svůj sešit, ve kterém jsem si pečlivě vedla zápisky.

,,Mám začít úplně od začátku?" zeptala jsem se Gerarda, když jsem onen sešit vytáhla z batohu a rozevřený si ho položila na stehna.

,,Nejspíš jo" zakýval Gerard souhlasně hlavou a pak se na gauči trochu pohodlněji rozvalil.

Tak to bude na dlouho. V duchu jsem si povzdychla a pak se bez otálení dala do vysvětlování celé naší letošní látky. Gerard bez přestání chápavě kýval hlavou a já byla ráda, že se naše doučování zatím vyvíjelo tak jak mělo.