Když jsem Candy prozradila, že se mi Gerard více méně omluvil, a opět mě někam pozval, nadšením začala tleskat a poskakovat na místě. Nevím, proč z toho měla takovou radost, nebylo to přeci její rande. Ono to vlastně nebylo vůbec rande, když jsme se domluvili, že začneme jako kamarádi.

,,Já bych s ním teda po tom, co na tebe zkusil, nikam nešla" promluvila najednou Tess. Ani jsem si nevšimla, že nás s Mikeym poslouchali, alespoň jsem jim ale nemusela všechno říkat znovu.

Candy se na ní zamračila.

,,Ale prosím tě, vždyť se jí omluvil"

,,A co ta prezentace?" nevzdávala se Tess.

,,Mlč!" obořila se na ní moje blonďatá kamarádka a pak se podívala na mě.

Zřejmě moc dobře věděla, že díky těmto slovům začnu pochybovat o tom, zda jsem se rozhodla správně a taky že tomu tak bylo.

,,Hele, každý si zaslouží druhou šanci-"

,,Třetí" skočila jí Tess s úšklebkem do řeči.

Candy nasupeně vydechla nosem.

,,Zkrátka by si s ním měla jít, a když to bude stejně nepříjemné jako minule, budeš stoprocentně vědět, že to mezi vámi nemá cenu"

,,Asi máš pravdu" souhlasila jsem po chvíli přemýšlení. Za zkoušku člověk přeci jenom nic nedá. Stejně jsem věděla, že bych si vyčítala, kdybych si to rozmyslela a jeho pozvání nakonec odmítla.

,,Jasně, že jo" usmála se na mě Candy, ,,s tímhle mám přeci zkušenosti."

,,Jo, to nepochybuju" protočila očima Tess, čímž si od Candy vysloužila další zamračený pohled.

Všimla jsem si, že se na mě dívá Mikey v jeho pohledu bylo jasně vidět, že pokud se mezi Candy a Tess nevložíme, jistě se pohádají. Mrkla jsem na něho na znamení, že jeho výraz chápu a rychle odvedla řeč ke hře, o které se Tess a Mikey ještě před chvílí bavili. Co na tom, že jsem hrám vůbec nerozuměla. Hlavně, že se moje dvě kamarádky přestaly propalovat pohledy.

Zbytek týdne probíhal úplně normálně. Snažila jsem se moc nemyslet na to, co mě o víkendu čeká. Přeci jenom stresu jsem si užila dost hned v pondělí. Proto jsem se raději soustředila na školu, párkrát jsem si zašla s Candy a Mikeym na kafe, zkrátka se chovala úplně normálně. V pátek už ale bylo těžší udržet se v klidu, docházelo mi, že se víkend nezadržitelně blíží, v čemž mě utvrdila i zpráva, která mi páteční večer přišla.

Od: Gerard

Napiš mi čas a adresu, zítra tě vyzvednu.

Musím říct, že jsem na tu zprávu koukala docela šokovaně. Přeci jenom to bylo poprvé, co mi Gerard napsal a dokonce sám od sebe. Trvalo to pár dlouhých vteřin, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že bych mu asi měla odepsat.

Komu: Gerard

Ahoj, stav se klidně v jednu. Posílám ti odkaz s lokací. A.

Ihned po tom, co jsem mu odeslala odpověď, jsem cítila, jak ve mně nezadržitelně rostla nervozita. Tak nějak jsem si myslela, že když s ním někam půjdu už po druhé, vlastně po třetí, když bych počítala i to jak jsme spolu šli do kavárny, nebudu už z toho tolik vynervovaná. Opak byl ale pravdou.

A tak jsem celou noc cítila, jak se mi nepříjemně svíral žaludek. Vlastně jsem ani nedokázala říct, zda jsem spala, ale podle mých tmavých kruhů pod očima jsem odhadovala, že nejspíš ne. Ještě, že byla mamka v práci, jinak by se mě určitě celé ráno a dopoledne vyptávala, s kým a kam jdu a to by mi rozhodně nepomohlo. Samozřejmě, že jako každý den, ve který mě čekalo něco, z čeho jsem měla strach, i tato sobota ubíhala rychlostí blesku a tak jsem se stihla sotva upravit a už našim domem zněl řinčivý zvuk oznamující jeho příchod.

,,Ahoj" pozdravila jsem ho nejistě, když jsem otevřela dveře.

,,Čau" mávl na mě s lehkým úsměvem.

,,Můžeme?" otočil se ke mně zády připravený se dát do kroku.

,,Jo...jasně" vysoukala jsem ze sebe, po tom co jsem za sebou zamkla.

Gerard na mě nepatrně natočil hlavu a souhlasně s ní zakýval. Hned po tom se rozešel někam do ulice.

,,Kam jdeme?" zeptala jsem se, když jsem poslušně následovala jeho kroky.

,,To uvidíš" odpověděl, aniž by se na mě znovu podíval. I když jsme spolu nenavazovali žádný oční kontakt a vlastně jsme se spolu ani nijak zvlášť nebavili, z nějakého podivného důvodu jsem se necítila tolik divně jako před tím. Vlastně mezi námi panovala úplně jiná atmosféra, asi to bylo tím, že na mě působil nějak jinak, tak nějak přátelštěji.

,,Proč mi to nikdy neřekneš?" odhodlala jsem se znovu promluvit. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně najednou vzalo tolik odvahy s ním normálně mluvit.

,,Protože by to pak nebylo překvapení" zasmál se.

Nad jeho odpovědí jsem protočila očima.

,,Jo...ten posed byl teda úžasné překvapení" zabrblala jsem si pro sebe tak aby mě neslyšel, zřejmě mi to ale moc nevyšlo.

,,Neboj, nepolezeme nikam do výšky" mrknul na mě.

Vážně se choval tak nějak jinak. Nebo jsem si to jenom nalhávala?

Trvalo to několik minut, než jsme se objevili před velkými garážovými vraty.

,,Jsme tu" oznámil mi Gerard a stisknutím nějakého tlačítka na zdi ty vrata otevřel.

Naskytl se mi tak pohled dovnitř. Nebyla to normální garáž. Uvnitř totiž nestálo žádné auto ani se zde nenacházelo žádné harampádí jak to tak v garážích bývá. Nic takového. Dominantou místnosti bylo určitě bicí, které bylo postavené u protější zdi, vedle na stěně vyselo několik kytar a bylo tam i několik stojanů s mikrofony. Ihned mi došlo, kde to jsem – v jejich zkušebně.

Zvědavě jsem vešla dovnitř. Na zdech bylo vylepeno několik plakátů s pro mě neznámými hudebními kapelami. Můj pohled ale upoutalo něco jiného a to poličky, které byly plné hudebních cédéček. Zajímalo mě, zda mezi nimi najdu i to, které ode mě Gerard dostal.

,,Chceš si něco pustit?" vytrhl mě jeho hlas z přemýšlení a také z hledání.

,,Nevím, vlastně asi nic z toho neznám" otočila jsem se na Gerarda. Až teď jsem si všimla, že jsou vrata garáže zavřené. Asi jsem byla vážně hluboce zabraná do svých myšlenek, když jsem si nevšimla, že je zavřel.

,,Tak něco vyberu já, klidně se posaď" pokynul hlavou k malému gaučíku u zdi a pak se postavil vedle mě a začal se přehrabovat v cédéčkách.

V jeho těsné blízkosti jsem se cítila nesvá a tak jsem se od něho raději vzdálila a posadila se na gauč. Ticho, které mezi námi nastalo, sice nebylo nepříjemné, mně ale na jazyku celou dobu pálila jedna otázka a tak jsem se rozhodla jí konečně vyslovit nahlas.

,,Proč si nepřišel na chemii?"

Gerard se chvíli choval jako bych snad mojí otázku neslyšel, což ale bylo v nastalém tichu nemožné. Prostě jenom dál mlčky stál u poličky a hledal, co by nám pustil, pak se na mě ale znenadání otočil.

,,Celý den jsem byl v nemocnici...odvezli tam bráchu" jeho hlas se při posledních slovech nepatrně zatřásl.

,,Aha...a je v pořádku?" nejistě jsem se mu podívala do očí.

Ani mi nemusel odpovídat podle jeho skelného pohledu plného bolesti, který na mě upíral, jsem sama poznala jaká je odpověď.