,,Tak co mi chceš ukázat?" pozvedla jsem na Candy zvědavě jedno ze svých obočí, když jsme se všichni tři zastavili uprostřed školního nádvoří.

,,Tohle" ušklíbla se má kamarádka natěšeně, jakoby snad to, co se mi chystala ukázat, bylo něco opravdu velkolepého a vložila mi do rukou svůj mobil.

Přes celou obrazovku na něm měla zvětšenou jakousi fotku. Zadívala jsem se na ní důkladněji a uvědomila si, že je na ní vyfocený Gerard s nějakou dívkou. Dokonce to podle držení jejich těl vypadalo, jakoby tvořili pár.

,,Co to je?" nechápala jsem proč mi Candy takovou fotku ukazuje.

,,To je má milá Ariel Gerard, ale toho si asi poznala, důležitější je samozřejmě ta dívka po jeho boku, to je totiž Jane" vysvětlovala mi.

,,Aha" reagovala jsem na její slova trochu zmateně. Pořád mi tak trochu nedocházelo, o co jde.

,,Byla to jeho holka, chápeš?" pronesla Candy důrazně, jakoby to snad znamenalo, kdo ví co.

,,No a?" vrhla jsem na ní nechápavý pohled. Tak nějak jsem tušila, že má Jane s Gerardem nějakou minulost, jen jsem nevěděla přesně jakou.

,,No a!" vykřikla frustrovaně Candy.

,,To přeci znamená, že na tebe prostě jen žárlí a proto ti chtěla dát brouka do hlavy" procedila skrz zuby a popuzeně přitom koulela očima.

,,Pěkný, pořád to ale nemění nic na tom, že se dnes Gerard na Ariel vykašlal" vložila se do našeho rozhovoru Tess.

,,Jo a taky to, že mě chtěl jenom využít na posedu" doplnila jsem jí, přičemž jsem si všimla jak na mě Mikey upřel překvapený výraz. Zřejmě o mé příhodě s Gerardem nevěděl.

,,Ehm..." odkašlala si najednou Candy a svůj pohled upřela někam za mě.

Nechápavě jsem se otočila a spatřila přibližující se postavu. Co tady sakra dělá? Blesklo mi hlavou při pohledu na toho, o kterém tu byla celou dobu řeč.

,,Můžu s tebou mluvit?" promluvil, když přišel až k nám a nejistě se na mě podíval.

,,No...jo" vysoukala jsem ze sebe překvapeně a napjatě čekala, co z něho vypadne.

Jeho pohled na chvíli zavítal k mým třem kamarádům. Ti se mlčky rozešli dál od nás, nejspíš z jeho výrazu vyčetli, že chce trochu soukromí.

Cítila jsem se v jeho přítomnosti nejistě. Vůbec jsem si netroufala odhadnout, co mi asi tak může chtít. Čím dál tím delší ticho, které mezi námi nastalo, mě znervózňovalo. Promluví vůbec? Bojovala jsem se silným chtíčem zvednout svůj zrak, který jsem upírala na zem a prozkoumat jím jeho tvář. Bojovala jsem, protože jsem věděla, že jakmile se na něho podívám, bude pro mě setsakramentsky těžké od něho pohled odlepit.

,,Asi bych se ti měl omluvit" promluvil konečně, čímž mě donutil se na něho konečně podívat. V jeho očích se zrcadlila stejná nejistota, která zaplňovala i mé tělo.

,,Víš...já jsem tak nějak nikdy nerozuměl tomu všemu okolo vztahů, takže mě ze začátku ani nenapadlo, že to, co jsem chtěl udělat, bylo špatný" soukal ze sebe namáhavě slova a pohledem těkal všude možně, jen aby nezavadil o ten můj.

Stála jsem před ním a mlčky ho pozorovala. Nevěděla jsem ani co si o jeho omluvě myslet. Není tohle trochu málo?

,,Můžeme na to zapomenout a začít jako kamarádi...co říkáš?" když domluvil, přestal sám se sebou bojovat a upřel na mě svůj pronikavý pohled.

Ach ty jeho oči. I když jsem na něho chtěla být stále naštvaná, nešlo to. Ne, když se můj pohled utápěl v tom jeho.

,,Dobře" vydechla jsem, ani jsem si neuvědomila, že jsem celou dobu zadržovala dech.

Jasně jsem zpozorovala, jak se jeho napjaté tělo uvolnilo.

,,Pojď se mnou o víkendu někam" v očích se mu nepatrně zablýsklo.

,,Chtěl bych ti to moje chování vynahradit"

Vážně mě znovu zve ven? Byla jsem sice připravená mu odpustit, ale není tohle trochu rychlé? Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala všechny myšlenky a mohla se tak vrátit do reality. Pohled jsem namířila na své tři kamarády stojící opodál. Samozřejmě, že na nás zvědavě zírali. Nepatrně jsem se na ně usmála a ukázala na ně zdvihnuté palce na znamení, že je vše v pořádku. Všechny tři mé gesto viditelně uklidnilo. Gerard předstíral, že si mého chování nevšiml a mlčky na mě upíral tázavý pohled.

,,Tak jo" rozhodla jsem se nakonec.

,,Ale ne na posed" mé tělo se zatřáslo při vzpomínce na vysoký žebřík, na který jsem musela před pár dny lézt.

Na Gerardově tváři se objevil nepatrný úsměv.

,,Domluveno" řekl, pak se bez dalších slov otočil na patě a rychlým krokem prchal někam pryč.

Chvíli jsem jen mlčky sledovala jeho vzdalující se záda. Co vlastně měla jeho omluva znamenat? A vážně jsem mu odpustila? Asi ano, když jsem souhlasila s tím, že s ním někam půjdu. S hlavou plnou nejrůznějších myšlenek jsem se přišourala k mým třem kamarádům. Tess ani Mikey už mi nevěnovali téměř žádnou pozornost, místo toho mezi sebou o něčem horlivě debatovali. Trochu mě to překvapilo, ti dva se přeci neznali. Vlastně jsem ale byla ráda, že si očividně padli do noty.

,,Vidím, že si rozumíte" usmála jsem se na ně.

,,Jich si nevšímej" povzdychla si hned na to Candy, ,,neustále se baví o nějaké pitomé počítačové hře"

Chytila mě za rameno, poodešla se mnou trošku dál od Tess a Mikeyho a pak na mě laškovně zamrkala.

,,Raději mi pověz, co ti Gerard řekl"