Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se trochu uklidnila. Rty jsem měla celé rozkousané od toho, jak jsem byla nervózní. Nevěděla jsem, zda se dokážu vůbec pohnout, už přes deset minut jsem téměř nehnutě stála jako přikovaná na místě, na kterém mě vysadila mamka. 

Budu se muset pohnout. Pomalu jsem si tenhle nechtěný fakt začala připouštět. Za chvíli jistě začne vyučování a přijít první den pozdě jen proto, že jsem tak neuvěřitelně nervózní by asi nebylo dobré. Jak jsem říkala, nesmím na sebe zbytečně upozorňovat. Myslím, že na to budu mít ještě času a příležitostí dost. 

Konečně jsem se pohnula. Úlevně jsem si oddychla. Jednou rukou jsem si vyhrnula rukáv své mikiny, tak abych se mohla podívat na své hodinky. Vyučování mělo začít za necelých pět minut. Nejvyšší čas udělat první krok, čas na to vejít do té strašidelně vyhlížející budovy a najít si svojí třídu. Oficiálně odstartovat další etapu pekla. Při vstupu jsem ihned zahlédla pár známých tváří. Přemýšlela jsem, kde jsem je jenom mohla vidět. No jistě, byla jsem tu s nimi na přijímacích zkouškách. 

Rozhodla jsem se, že bude nejlepší je následovat, nejspíš to jsou moji noví spolužáci. Nepřipojila jsem se k nim však úplně. Nenápadně jsem se vydala s malým rozestupem za nimi po schodech. Zastavili se u hloučku dalších lidí, postávajících u dveří. Přistoupila jsem k hloučku o trochu blíž. Stále jsem se snažila být nenápadná. Někteří si mě ale všimli, nejspíš zaslechli mé kroky a zvědavě se na mě otočili. Jejich pohledy mě uvedly do nejistoty. Ihned jsem sklopila svůj zrak na podlahu, cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. Ne, teď se nesmím červenat! Nadávala jsem si v hlavě. Ale nešlo to zastavit. Naštěstí na mě nikdo nepromluvil ani jsem nezaslechla žádný zvuk připomínající pošklebek, na který jsem víc jak zvyklá. 

Ještě chvíli jsme tam takhle mlčky všichni postávaly, já s pohledem stále zabodnutým do země, rozjímající nad tím, co se bude dít dál, očekávající všelijaké katastrofy, které jistě dřív nebo později přijdou. Z ničeho nic mlčení ukončil nějaký neznámý kluk, který stál nejblíž u dveří do neznámé místnosti. 

,,Tak asi jdeme ne?" nejspíš se rozhodl kvůli hlasitému zazvonění školního zvonku. Položil dlaň na kliku a vyvinul menší sílu k tomu, aby dveře otevřel. Všichni s ním se souhlasným zamručením, něčeho pro mě nesrozumitelného, nebo s pokýváním hlavy souhlasili. Až teď jsem si všimla papírku se jmény nalepeným na oněch dveřích. Vyčkávala jsem, až všichni zmizí v místnosti. Chtěla jsem jít jako poslední a zkontrolovat zda se na papírku nachází mé jméno. Přede mnou si papírek prohlíželi nějací dva hnědovlasý kluci. 

,,Hele" řekl jeden tomu druhému a ukázal prstem na papír. 

,,Máme ve třídě nějakou Ariel" ušklíbl se. Ten druhý se ušklíbl také, když si všimnul mého jména.
Poté oba konečně vešli dovnitř. Rozklepaly se mi kolena. Pohled jsem upřela na bílou zeď naproti mně. 

Začala jsem panikařit a tím ztrácet i tu malinkou kontrolu nad svými emocemi. Nečekala jsem, že první katastrofa přijde takhle brzy. No aspoň jsem věděla, že mé jméno je na papíru napsané, pochybuju, že se ještě někdo jiný jmenuje tak stupidně jako já. 

Když jsem se trochu uklidnila. Nejistě jsem vstoupila dovnitř. Rozhlédla jsem se po třídě. Nejspíš bych si měla užívat posledních chvil, kdy nikdo neví, že nositelka toho jména podle mořské víly jsem já. Užívat si chvíle, kdy ještě lidé okolo mě nemají důvod se mi posmívat. Šíleně moc jsem doufala, že najdu nějakou prázdnou lavici nejlépe v zadních řadách. Nechtěla jsem těm lidem v místnosti být na očích. Zdá se, že aspoň v něčem jsem ten den měla štěstí. V zadním levém rohu jsem objevila nikým neobsazený stůl. Bleskovou rychlostí jsem se k němu vydala. Nemohla jsem dovolit, aby mi ho někdo obsadil. 

Místnost se s přibývajícím časem čím dál tím víc plnila lidmi. A čím víc bylo lidí, tím víc jsem se cítila nesvá. Nebyla jsem zvyklá být v tak zalidněném prostředí. Vypadalo to, že budu mít daleko víc spolužáku než na základní škole. To se mi nelíbilo. Klidně bych byla ve třídě sama. Věděla jsem, že dřív nebo později bude muset někdo obsadit místo vedle mě. A to se mi ani trochu nezamlouvalo. Přála jsem si, abych seděla sama. 

Hluk v místnosti ustal, když do místnosti vešla postarší žena menšího vzrůstu. Všichni se usadili do lavic. Místo vedle mě bylo stále prázdné. S ženou do třídy vešel i vysoký, brýlatý chlapec. 

,,Sedni si, kam chceš" vyzvala ho žena a já věděla, že se blíží další katastrofa. Jeho kroky si to ihned zamířili k mé lavici.

,,Ahoj, můžu?" zeptal se a rukou ukázal na židli vedle mě. Nepodívala jsem se na něho, jen jsem mlčky zřetelně zakývala hlavou na znamení souhlasu, co mi také zbývalo. Posadil se a já se posunula co nejblíž ke zdi. Nebyl to nijak hezký kluk. Ušatý s vysokým čelem a až nepřirozeně huňatým obočím. 

Celé mé tělo bylo napjaté, nedokázala jsem ho uvolnit. Cítila jsem, jak se potím snad na každém kousíčku mého těla. Rozhodně jsem nechtěla celý rok sedět v lavici s klukem. Nějakou holku bych ještě přežila, ale kluka? Já? 

Žena, která sem mého nyní nového spolusedícího přivedla, si nahlas odkašlala, nejspíš za účelem upoutat naší pozornost, která ji byla ihned plně věnována. Představila se jako naše třídní učitelka. Nevypadala nijak přísně, nic takového. Vlastně naopak vypadala až podezřele mile. Ale známe to, jak to bývá s prvním dojmem a s tím, když někdo vypadá jako milý člověk. 

Zbytek hodiny probíhal ve formě takového menšího seznamování se. Žáci, kteří byli ochotní mluvit, se bavili s naší novou třídní učitelkou, vyprávěli jí, odkud jsou a proč se na tento obor přihlásili. Vlastně jsem jako vždy, jako jediná, byla ticho. Neřekla jsem ani slovo. Neuměla jsem se zapojit do konverzace a už vůbec jsem se neuměla bavit s dospělým jako by to byl můj kamarád. Nikoho to ale zdá se nezajímalo. Zatím jsem pro všechny byla neviditelná. 

Za to můj spolusedící se do konverzace zapojoval víc než dost. Z jeho vyjadřování bylo ihned jasné, že nepatří mezi lidi s vysokým IQ. Chvíli ho ostatní poslouchali, ale když zjistili, co vypouští z pusy, přestal je zajímat. On ale i přesto měl potřebu všem vyprávět všelijaké své, podle něho vtipné, příhody ze života, nikomu kromě jeho to ale vtipné nepřišlo. Vypadalo to, že si snad ani nevšiml, jak ho všichni začali ignorovat, nebo ho to snad nezajímalo? 

Přidala jsem se k ostatním a ignorovala jsem ho. Ignorovala jsem všechny. Jen jsem mlčky, jako vždy, pozorovala člověka po člověku. Byla to moje oblíbená činnost, když jsem si zrovna nepřála, abych byla jediný člověk na zemi. Fascinovalo mě kolik je toho možné o člověku zjistit pouze pomocí pohledu. 

Zpozorovala jsem, že se kolem mě začali navazovat nové kamarádské vztahy. Nechápala jsem, jak to, že to ostatním jde a ještě k tomu tak rychle, když mě to nejde vůbec. Bylo vidět, že někteří se už znali. Ti co dobře se spolu bez problému bavili, ti co hůř se na sebe nejdříve zvídavě dívali, pak se pokusili navzájem si připomenout, odkud se znají, a když se jim to povedlo, začali také vést rozhovor. 

Já jsem neznala nikoho. Naschvál jsem si vybrala školu co možná nejdál od mé základky, aby bylo nepravděpodobné, že na ní někdo z mých spolužáků půjde. Myslela jsem si, že začnu úplně jiný život s úplně jinou povahou a to by přítomnost někoho, kdo mě už devět let byť sebe míň znal, zkomplikovala.