,,Ahoj na chemii" napodobila Candy Gerardův trochu chraplavý hlas a pak se zašklebila.

,,No co?" nechápala jsem.

,,Ále nic" protahovala ironicky svoje slova.

,,No jen aby" změřila jsem si jí svým nedůvěřivým pohledem.

Brzy po tom co Gerard odešel, jsem naší skupinu musela opustit i já. Přeci jenom jsem měla nějaké povinnosti do školy a byla jsem raději, když jsem je měla hotové hned, než je dodělávat v neděli večer na poslední chvíli. Zbytek mého víkendu tedy díky těmto povinnostem nebyl nijak zajímavý. Zkrátka jsem pouze seděla u stolu a pracovala.

Zanedlouho tu bylo opět pondělí a to znamenalo další hodinu chemie. Tentokrát jsem cítila větší nervozitu, než jindy. Nejspíš to bylo způsobené tím naším střetnutím v sobotu. Co když si teď se mnou Gerard bude chtít povídat? Tahle myšlenka mě trochu strašila, ale zároveň by bylo hezké, kdyby mě začal brát, jako že jsem něco jako jeho kamarádka.

Netrpělivě jsem vyčkávala v naší lavici na jeho příchod. Když jsem se rozhlédla po třídě, nejspíš abych se trochu uklidnila, zachytila jsem Candynin pohled, který směřovala mým směrem. Nejspíš si všimla, jak jsem nervózní, neboť se na mě šibalsky usmívala. Kdyby se mi aspoň nějak snažila pomoct, vždyť už snad tuší jak špatně na tom s těmihle věcmi jsem. Naštvaně jsem se na ní zamračila.

Ani jsem si při tom soustředěném mračení nevšimla, že můj spolusedící už dorazil na místo vedle mě. A tak mě čekal menší šok, když jsem přestala civět na Candy a obrátila svůj pohled rovně před sebe, neboť v tu chvíli jsem si všimla toho, že vedle mě sedí. Vylekaně jsem z bušícím srdcem nadskočila na mé židli. Na to na mě Gerard ihned otočil svůj pohled, protože tohohle mého počínání si nešlo nevšimnout.

,,Chodíš jako duch" vysoukala jsem ze sebe a snažila se trochu uklidnit mé rozdováděné srdce.

,,Já vím, to je moje super schopnost" usmál se na mě.

Tím mému srdci tedy rozhodně nepomohl, jeho úsměv způsobil to, že začalo znovu bušit do mého hrudního koše jako zběsilé. Než jsem stačila vymyslet, co bych mu na to měla odpovědět, do třídy vkročila naše učitelka a začala hodinu.

Ta probíhala stejně jako vždy, Gerard si něco se zaujetím čmáral na papír a já se opět zcela neúspěšně snažila zjistit co a ještě při tom i dávat pozor při výuce, protože aspoň jeden z nás dvou by měl vědět, o čem byla v hodině řeč. A bylo jasné, kdo to bude.

Po čtyřiceti pěti minutách vykládání o jakýchsi chemických vzorečcích hodina konečně skončila. Učitelka opustila třídu a celá třída si mohla vychutnat přestávku. Čekala jsem, že Gerard opět vystřelí ze třídy jako blesk, tak jako vždycky, ale dnes ne, dnes se ze svého místa vedle mě nezvedal. Bylo mi to divné, ale rozhodla jsem se dělat jakoby nic, ono mi taky nic jiného nezbývalo.

Po chvíli se můj spolusedící natáhl pro svůj černý batoh pohozený ledabyle na zemi vedle lavice, položil si ho na klín a začal se v něm přehrabovat. Po očku jsem ho začala sledovat. Chvíli mu trvalo, než z batohu vytáhl list papíru zastrčený v průhledných deskách. Položil ho čistou stranou na stůl a odhodil batoh zpátky na zem. Pak se podíval na mě.

,,Něco pro tebe mám"

Vykulila jsem na něho oči.

,,Pro mě?" vykoktala jsem.

,,Jo" kývl souhlasně hlavou ,,všiml jsem si, že mě pokaždé sleduješ, když kreslím a tak jsem nakreslil něco pro tebe, třeba to ukojí tvojí zvědavost" zvedl papír z lavice a opačnou stranou mi ho podržel před obličejem.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Na obrázku jsem byla nakreslená já, ale místo nohou jsem měla ocas mořské víly. Zaskočilo mě také, jak povedená to byla kresba. Jestli jsem si vždy myslela, že si na papír jenom čmárá, tak jsem se pletla, on na něm vytváří hotové umění.

,,Líbí?" zeptal se.

,,Jo, moc" vysoukala jsem ze sebe.

,,Tak pak je to tvoje" položil obrázek na stůl přede mě a pak už jako vždy vystřelil ze třídy, ani poděkovat jsem mu nestačila.

,,Co ti to Gerard dal?" ozvalo se mi ihned po jeho odchodu za zády. No jistě, Candy nás určitě celou dobu pozorovala.

,,Wow" vypískla obdivně, když si všimla obrázku položeného přede mnou ,,takže se mu taky líbíš"

,,Co?" vyprskla jsem ze sebe zaskočeně.

,,No jasně, proč by ti tohle jinak dával?" protočila očima a usadila se na místo vedle mě.

,,Víš co to ale znamená?" zabodla do mě vážný pohled.

,,Co?" zajímalo mě.

Samozřejmě že jsem si nemyslela, že mi Gerard dal ten obrázek, protože bych se mu líbila. Sám přeci říkal, že mi ho dává, aby ukojil mojí zvědavost po tom, co kreslí. Nejspíš moje super tajné pozorování, nebylo zase až tak tajné a dokonce ho začalo štvát.

,,Teď mu musíš něco dát ty!" usmála se moje kamarádka.

V tom ve mně hrklo.

,,Musím?"