S Tess jsme se rozloučily až navečer. Musím říct, že jsem snad nikdy nestrávila lepší odpoledne, než bylo tohle. Neustále jsme si o něčem povídaly, dokonce bylo na Tess vidět, že se o mě vážně zajímá a chce mě poznat. Probrala se mnou snad všechny mé koníčky a ukázala mi ty své, hlavně tedy všechny její oblíbené počítačové hry. Také mi domů půjčila jednu mangu, protože zjistila, že jsem ještě nikdy žádnou nečetla.

Po cestě domů jsem přemýšlela nad tím, že jsem konečně vážně šťastná, mám ve svém životě někoho, koho můžu považovat za kamarádku a co víc, Tess přeci není jediná ještě je tu Candy a Mikey. Mikey..při vzpomínce na něho jsem si uvědomila, že se mnou vlastně chce jít ven. Popravdě mě to trochu překvapilo. Proč by se mnou měl chtít někam jít? Vždy když jsme s Candy a s ním někde byli, tak si stěžoval, že jsem hrozně tichá a že je se mnou nuda. Že by najednou změnil názor? Že by..

Zatřásla jsem hlavou. Už myslím na kraviny. Skoro jsem přemýšlela nad tím, že by se o mě mohl  zajímat a to zajímat ne jenom jako o kamarádku, ale i jako o holku a to je naprostá blbost. Jsme tolik rozdílní. On je upovídaný a věčně veselý a já? Já jsem, no prostě já. Jen blázen by o holku, jako jsem já, mohl mít zájem.

Myslím, že holka jako já bude navždy odkázaná jen na platonické lásky, jako je třeba Gerard. Je vůbec opravdu dobrý nápad dát mu do lavice psaníčko? Chci vůbec, aby věděl, že se mi líbí, i když to bude tímhle způsobem? Co když mě někdo přistihne přitom, jak mu to psaníčko dávám do lavice a bude z toho další trapný malér?

Z mého hlubokého přemýšlení mě vyrušilo až krátké zavibrování mého telefonu.

Od: Mikey

Ahoj, máš tedy čas zítra ve dvě? Mohli bychom se sejít v parku u školy. :)

Proč vlastně přemýšlím nad tím, že není možné, aby o mě měl Mikey zájem, jako kdybych chtěla, aby ho měl, když se mi líbí Gerard? Je to snad tím, že u Gerarda mám ještě milionkrát menší šanci než u Mikeya? Nebo je to tím, že je to první kluk co mě někam pozval jen tak? Ne kvůli nějakému domácímu úkolu nebo referátu, ale jen tak, protože mě chce vidět.

Musím říct, že v poslední době se v mém životě dějí samé novinky. Noví kamarádi, kteří jsou dokonce ochotní se za mě postavit, trávení času s nimi, první záškolačení a teď tohle. Možná střední nebude tak úplně stejná jako školka, nebo základka, možná se nakonec opravdu vše obrátí k lepšímu.

Nesmím se ale těchto novinek bát a musím je přijmout. Rozhodla jsem se a odhodlaně naťukala do telefonu odpověď pro Mikeya.

Komu: Mikey

Jasně, tak ve dvě v parku.:)

Hned po odeslání mě však moje odhodlání začalo opouštět a vystřídala ho narůstající nervozita. Jaké to bude? O čem se budeme bavit? Co budeme dělat? Měla jsem hlavu plnou nezodpovězených otázek. Nejvíce jsem se však bála, že se před Mikeyem nějak ztrapním, protože v tom jsem já veliký přeborník.

Tento strach mě neopustil ani po tom, co jsem přišla domů a vyprávěla jsem mamce, čím jsme s mojí novou kamarádkou trávily odpoledne a jaká Tess vlastně je, ani po tom co jsem se pokoušela své pochybnosti spláchnout teplou vodou a ani po tom, co jsem se začetla do půjčené mangy.

Zkrátka jsem byla jako na trní. Moje obavy mi dokonce dlouhou dobu nedovolily usnout, už jsem se bála, že se mi to vůbec nepovede a zítra budu muset za Mikeyem jít s příšernými kruhy pod očima. Nakonec se ke mně naštěstí spánek za nějakou tu dobu dostavil. Avšak ráno bylo snad ještě horší.

Hned jak mi došlo, že se vlastně chystám sejít s klukem, se kterým nejsem téměř schopná vést normální rozhovor, aniž by se mi neklepal hlas, kolena a vůbec úplně všechno co se klepat dá, se moje nervozita vyšplhala až na ten nejvyšší možný bod. Už už jsem málem definitivně zpanikařila a napsala Mikeyumu omluvu s tím, že bohužel nakonec nedorazím, ale udržela jsem se a neudělala jsem to.

I přes můj veliký strach ve mně nejspíše stále přežívala malinká naděje na to, že když půjdu, může to můj život zlepšit ještě k lepšímu. A to jediné mě také donutilo se vyhrabat ten den z postele a začít se nějak připravovat na onu schůzku. Absolutně jsem nevěděla, co se sebou mám udělat, zda se mám nalíčit nějak víc, nebo jít prostě normálně jako chodím do školy.

Když jsem se přistihla při tom, nad čím přemýšlím, musela jsem se sama nad sebou pousmát, nikdy bych totiž nevěřila, že zrovna takové věci budu tolik řešit, ale opak byl pravdou. Tenhle rok prostě nepřestává být plný novinek.

Ani jsem nevěděla, jak ale v půl jedné jsem stála ve svém pokoji připravena vydat se na místo setkání. Má nervozita sice nezmizela ale i tak jsem se rozešla na autobusovou zastávku, od které mi měl jet autobus přímo k parku. Teď už totiž nebylo cesty zpět, už jsem to nemohla vzdát a odpískat, na to už bylo pozdě. Cesta netrvala dlouho a já za několik uplynulých minut už vystupovala.

Prošla jsem kovovou brankou u vstupu do parku a nervózně se rozhlédla okolo sebe. Vypadalo to, že Mikey ještě nedorazil, nikde jsem ho neviděla a tak vysokého kluka bych přeci nepřehlédla. Pro všechny případy jsem se ale radši ještě jednou pořádně podívala po parku. Najednou jsem se zarazila. Jako by mé tělo ve vteřině celé zkamenělo.

Uviděla jsem Mikeya, jak vkročil do parku vstupem vzdáleným jen několik metrů ode mě. To by samozřejmě ještě nebylo tak zarážející. Kdyby po jeho boku však nešel někdo další. Doprovázela ho asi ta nejhorší možná osoba, která ho doprovázet mohla. Byl to on. Gerard. Neměla jsem ani tušení, že se znají a absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Naštěstí si mě ještě ani jeden z nich nevšiml. To byla šance pro zběsilý úprk. Měla bych utéct? Mám vlastně jinou možnost? Nedokážu tam za nimi prostě přijít, to nedokážu.

A pak se moje šance na útěk rozplynula, když jsem senevědomky střetla s těma krásnýma světle zelenýma očima, které mě tak uhranuli,že jsem si ani nevšimla, že na mě Mikey vesele mává a oba dva se ke mě pomalu blíží.