Nervózně jsem si prsty pohrávala se šňůrkou visící z mé fialové mikiny a stále dokola přešlapovala z jedné nohy na druhou. Kolem mě procházela hromada neznámých lidí. Vypadali bezstarostně. Pravý opak toho, jak se teď cítím já. Celé prázdniny jsem si nalhávala, že to zvládnu, že dokážu být jiným člověkem. Tak moc jsem si to přála. Teď tu ale stojím před velikou šedivou budovou a vím, že to nezvládnu. Jak jsem jen mohla být tak naivní. Nemůžu se jen tak změnit. Je to smutné, ale je to tak.

Do očí se mi začaly hrnout slzy. Hlavně nemrkat! Okřikla jsem se v duchu. Nesmím je pustit ven! Nesmím na sebe zbytečně upozorňovat. Rozhodně ne ještě předtím než do té budovy přede mnou vstoupím. Do čehož se mi vůbec nechce. Nechci tam. Vím, jaké to bude. Přeci jenom už to mám dvakrát zažité a pamatuji si to velice živě, neustále jsem měla plnou mysl nehezkých vzpomínek.

Poprvé to bylo před jedenácti lety, v tu dobu to vše začalo, do té doby jsem byla šťastná, od té doby už ne. Malá usměvavá Ariel cupitala za svojí maminkou po silnici. Těšila se. Ještě aby ne. Maminka jí stále vyprávěla o tom, jak si to užije, jaká to bude zábava.

,,Budeš si tam celý den hrát s dětmi, uvidíš, mají tam spousty hraček"

Nemohla jí to dávat za zlé. Vždyť ani její maminka nemohla vědět, že bude její malá dcerka už od prvního dne v mateřské školce terčem posměchu.

,,Proč si se mnou ostatní nechtějí hrát?" Na prstech jedné ruky nemohu spočítat, kolikrát jsem se jako malá mezi vzlyky ptala sama sebe na tuto otázku. Nikdo mi nemohl pomoct. Ani věčné napomínání dětí, které se mi smáli, vychovatelkami nepomohlo. Za celé dva roky přetrpěné ve školce se nic nezměnilo.

Pak přišla druhá zkouška. Čas nastoupit do první třídy. Už jsem nebyla ani zdaleka tak natěšená jako, když jsem nastupovala do školky. I když jsem byla dost malá a hloupá, bylo mi jasné, že to bude stále to stejné peklo. Všichni okolo mě si v uplynulých dvou rocích stihli najít kamarády, jen já neměla ani jednoho. Neměla jsem si s kým hrát, s kým probírat své oblíbené pohádky, s kým se houpat na houpačkách, nebo chodit domů ze školy. Byla jsem sama. Sama na všechno. Neuměla jsem s nikým navázat vztah a to se nezměnilo do teď.

Jak se to dělá? Měla bych prostě k někomu jen tak přijít a začít na něho mluvit? Něco jako ,,ahoj, já jsem Ariel a chtěla bych se s tebou kamarádit"? Jistě, že ne. Zní to tak stupidně. Jako malá jsem to zkusila. Byla jsem už opravdu zoufalá z té samoty a vyhlídla si jednu sympaticky vypadající holčičku, byla trochu mimo od ostatních, od těch, kteří se mi vysmívali. I když to v mých dětských očích vypadalo nadějně. Vůbec to tak nedopadlo. Sklidila jsem pouze další výsměch. Po tomto mě už nikdy ani nenapadlo na nikoho promluvit.

Škola pro mě byla peklo. Ničilo mě sledovat, jak se mají ostatní s kým bavit. Přála jsem si, aby se ostatní aspoň na chvilku stali neviditelnými. Sice už je přestalo bavit se mi posmívat, ale stejně mi nevědomky ubližovali. Přestávky jsem trávila na školních záchodech. Představovala jsem si, že chodím za někým do jiné třídy, za nějakým kamarádem. To jen abych se necítila tak osamělá. Přitom jsem ale s ubrečenýma očima mlčky poslouchala ze zavřené kabinky, všechny, kteří se na záchodech objevili. Naslouchala jsem tomu, jak se tam holky mezi sebou baví, smějí se, upravují se v zrcadlech.

Kluci začali v družině ty hezké holky vodit do svých tajných bunkrů z dek. Přišel ten věk, kdy si začínáte uvědomovat, že vás opačné pohlaví přitahuje a to ne jen ve smyslu kamarádství. Předpokládám, že se v těch bunkrech tajně pusinkovali. Teď mi to přijde docela roztomilé. Občas lituji toho, že jsem neměla možnost to zažít. Na mě se ani jeden z kluků nikdy nepodíval, proč by na mě marnil svým pohledem? Když už se tak občas přeci jenom stalo a někdo o mě koutkem oka zavadil, tak jen proto, aby se nehezky ušklíbl.

Vlastně jsem za to byla i částečně ráda. Nedokázala jsem si představit, jak bych se měla chovat, kdybych byla v kůži některé té holky, která s nimi vlezla do bunkru. Vždy se mi klepaly kolena, jen se ke mně nějaký kluk nepatrně přiblížil. Začaly se mi potit ruce. Řekla bych, že jsem měla až panickou hrůzu z toho, že na mě promluví a já budu muset něco odpovědět. A to mi zůstalo až do teď.

Neumím se s kulkami bavit, jediný kluk, se kterým dokážu prohodit pár slov je můj o rok mladší bratranec a to jen proto, že jsme spolu vyrůstali. Ano, opravdu jsem se nikdy v pravém slova smyslu nebavila s jiným klukem. Když jsem se náhodou ve škole dostala do dvojice s klukem, pouze jsem kývala hlavou, když to bylo nutné.

S holkami jsem takový problém neměla. Ne, že bych se bez problému dokázala bavit se všemi, ale dokázala jsem na ně aspoň mluvit, když o to nějakou náhodou stály. V osmé třídě k nám přistoupila nová spolužačka a bůhví proč se semnou začala bavit. Možná za to mohla naše stejná barva vlasů-zrzavá.

To bylo poprvé, co jsem za své vlasy byla ráda. Samozřejmě, že čím bylo mé okolí starší, tím bylo sprostější, takže to netrvalo dlouho a dostavily se ke mně vtípky jako třeba „čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep" však to znáte. V tu chvíli jsem ale díky mé přírodní barvě vlasů měla svojí úplně první kamarádku. Konečně jsem poznala jaké to je s někým trávit čas.

Roky ubíhaly a já se dostala do deváté třídy. Bylo na mě se rozhodnout, kam se mé kroky budou ubírat dál. Vzhledem k tomu, že jsem většinu volného času trávila buďto s knihou, sluchátky v uších, nebo s tužkou v ruce, rozhodla jsem se pro uměleckou školu. Ke konci roku přišel čas se s mojí jedinou kamarádkou rozloučit. Každá jsme šla na jinou školu. Ona dokonce o několik států dál. Znovu jsem se ocitla sama. Jen já.

A tak tu teď stojím. Šestnáctiletá Ariel se zrzavými vlasy. Držící své emoce na uzdě. S hlavou plnou myšlenek a špatných vzpomínek.