Přestože se jaro měnilo v teplé léto, vítr vanoucí na střeše vysoké budovy byl chladný jako ranní rosa. Bičoval Tobiase do tváře, druhou chvíli mu bušil do zad. Nebylo úniku. Avšak Tobias necouvl. Naproti němu stál muž, který Tobyho uchvacoval a děsil zároveň. Muž v černém přecházel sem a tam nebezpečně blízko okraje. Tobias by ho s největší radostí strčil dolů, ale chtěl odhalit závoj tajemství, konečně mu pohlédnout do očí. Nyní s Tobiasem cloumal hněv i žal. Přízvisko „Bastard z Yonnathu" získal v den, kdy se z něj stal sirotek. Poslední na co si z toho dne vzpomíná byla kaluž krve, když svíral bledou tvář své matky. Byly pryč. Její ďolíčky, usměvavé tváře i vlídná slova navždy zmizely. Zbyla jen prázdná skořápka bez kapky krve.

„Pověz mi, Toby. Které pak jméno je ti milejší? Bastard nebo Jirchář?"

„Neopovažuj se o tom mluvit! Nic nevíš!" okřikl ho Tobias, aby pan B. již nepokračoval.

„Já že nic nevím? Našel jsem tě zmáčeného krví tvé matky. Ten den jsem viděl, co z tebe je. Co z tebe jednoho dne může být. Nemohl jsem tě tam nechat. Nemohl jsem tě opustit."

„A přesto si mě opustil... Nechal si mě u nějaké podřadné rodiny. Musel jsem se vzdát jména i svého života. Mohl jsem jednoho dne změnit řád světa. Mohl jsem lidem pomáhat!"

„Mluvíš tu o genocidě. To je to, co si mohl způsobit! Ne spásu, ne spravedlnost, ale vyvražďování."

„Vražda na tyranu není zločin."

„A co vražda tvé matky? Byl to zločin? Byla to nehoda? Kdepak! To byla jen krutost, sadismus a perverznost! Zvrácené chování maniaka! Ta rodina, u které jsem tě zanechal, tě naučila, co je spravedlnost. Existují i jiné cesty, jak svět změnit k lepšímu. Já bych tě tohle nikdy nenaučil. Způsobuji bolest všem okolo a ty nejsi výjimka. Buď přijmeš fakt, že to bylo pro tvé dobro, nebo se budeš dál chovat jako dítě."

„B., já už nejsem dítě. Už dlouhé roky nejsem dítě."

„Možná si vyrostl do výšky, ale smýšlení máš stále nízké. Je to moje chyba."

„Skutečně? Objevíš se tu jen tak po dvaceti letech, začneš mě poučovat, ponižovat a nakonec mi připomeneš tu nejhorší vzpomínku, kterou mám, abys mi řekl, že to je tvá chyba? Kdybys tak radši zaklepal bačkorama ty!"

„Nepřišel jsem, abych se omlouval. Přišel jsem, abych tě varoval. Dej si pozor na to, komu věříš. Na rozdíl od Sebase, lidé nejsou upřímní."

„Vidím, že si tu někdo dělá poznámky. Co kdybychom se bavili teď o tobě? Kdo je Sebas Gwin a jaký s ním máš vztah?"

„Bývali jsme přátelé, bratři, ale pak jsme se museli rozejít. Každý šel svou cestou. A když jsme se opět shledali, byla to katastrofa. Naše setkání skončilo vymazáním celého národa. Nic, co by mě s ním pojilo, neexistuje."

„To je ta smyšlená díra, z které vylezl? Votever?"

„Ano, přesně tak."

„Žvásty! Musel se mu rozbít IP. Smyšlená země, sto dvacet čtyři let i nestárnoucí tělo? Jen vadný šunt!"

„Stejně jako ten tvůj? Ale to není porucha. Sám jsem to zašifroval."

„Jak si přeješ, řekni mi všechno!"

„Pamatuj si, Votever byl středobodem všeho. Jastik, Tekno, Relik, Nejtr a Votever, který byl přesně uprostřed. Když zanikl, nahradil ho Hrtin. Vedla se dlouhá válka o Území Nikoho, které vzniklo vymazáním Voteveru. Byla až příliš dlouhá a tak se vojáci, žoldáci, hrdlořezové, vrazi a válečníci shodli na míru mezi sebou. Neplatí tam žádná pravidla ani spravedlnost a nikdo na světě se tam neodváží. Aspoň tedy skoro nikdo. Jediný kdo se vrátil bez zranění, byl Sebastian Gwin. Hned poté skončil za mřížemi kam také patří!"

„To tys ho poslal k Trembuchetovi... Ty víš, co udělal-"

„Vím, ale na tom nesejde. ...už za ním nikdy nepůjdeš. Zapomeň na něj i na mě. To je poslední varování. Další už nedostaneš. Jestli neposlechneš, pak nebudu mít slitování a vezmu ti všechno, co ti je drahé. Možná jsem někdo, kdo ušetřil tobě i dalším mnoho bolesti, ale zároveň jsem člověk, který ji umí způsobovat jako nikdo jiný. Klidně bys mohl říct, že na to mám Talent..."

Pan B. se naposledy nadýchl chladného vzduchu. Vzedmul se silný vítr. Pan B. ho využil jako popostrčení a seskočil z okraje střechy dolů. Tobias se rychle vzpamatoval z šoku. Spěchal k okraji. Když shlédl dolů, neviděl kaluž krve ani tělo rozprsknuté jako rajčatové pyré. Zbyl po panu B. jen malý kožený klobouk, který mu při pádu sebral vítr a vynesl jej zpět do náruče Tobiase. Jediný důkaz, že pan B. je a vždy byl skutečný právě držel ve svých rukou mladý muž hnaný hněvem a zadostiučiněním. Vzít mu vše drahé? Pozdě. Už dávno ztratil rodinu, domov i jméno. Zůstaly mu jen krvavé vzpomínky a žal. Žal, který se roky měnil v hněv.

Tobias se ještě jednou podíval dolů. Osm pater, přes 20 metrů svobody a pádu. Stačil by jediný krok a skončilo by jakékoli trápení. Možná je skutečně čas to ukončit. Sebas s ním odmítá mluvit, pan B. provždy zmizel. Jeho jediné poslání skončilo. Už nebylo pro co žít. Až příliš dlouho se trápil smrtí svých rodičů.

Tobias vystoupil na okraj římsy. Natáhl ruku s koženým kloboukem, který pustil, aby se unášel větrem pryč. Vítr ho ladnými pohyby pohupoval vysoko na nebi, až se ztratil mezi mraky. Den jako každý jiný. Slunce žhnulo Tobiasovi do tváře ošlehané nepříznivým poryvem větru. Z kapsy svého žlutého saka vytáhl zmačkanou fotku. Stál na ní vysoký hnědovlasý muž v drahém, zdobeném, kožešinovém obleku. Po jeho levém boku stála o hlavu menší nádherná žena s vlasy jako zlatými nitkami spředené do copu, který jí zakrýval pravé ňadro. Uprostřed této dvojice stál rozjařený malý chlapec s širokým úsměvem. Na červených lících se mu tvořily malé pihy. Tak vzpurně se držel tmavomodrých šatů ženy na fotografii, jako by ho snad někdo měl ukrást. Tobias po letech uronil malou slzu. Dopadla na fotografii, klouzala po jejím povrchu dolů, až spadla z okraje. Letěla střemhlav k zemi, kde se rozletěla do všech směrů. Tam teď mířil i Tobias. Stojící na hraně střechy ho od dlouhého pádu dělil jediný krok. Tobias pevně stiskl fotografii.

„Přál bych si, abych mohl říct, že se brzy uvidíme, ale tam, kam půjdu, nejsou žádní andělé."

Neváhal nad tím jestli by měl skočit. Nic ho nedrželo.

Zastavila ho však jediná myšlenka na Sebase. I pan B. mu řekl, aby na něj zapomněl. Tak proč právě teď? Proč se teď zabývat jedním ubohým bláznem? Proč se teď starat o někoho, koho bez špetky zaváhání zradil? Tobias se sám sobě opětovně vysmíval za to, že před smrtí myslí zrovna na něj. Ale čím více si opakoval, jaký je Sebas Gwin naivní blázen, tím spíš se utvrzoval v tom, že to nemusí být nutně pravda. Kdyby skutečně vše, co řekl, byla pravda, mohlo by to otřást dějinami. A tu náhle Tobias udělal krok zpět. Zaváhal. Zapochyboval o svém úmyslu skočit. Poprvé v životě zapochyboval, jestli dělá správnou věc. Touha podívat se do očí panu B. a zjistit pravdu o svém dosavadním životě, ho sice opustila. Našel však novou touhu. Chtěl zjistit pravdu nejen o sobě ale celém světě. Pokud dva lidé ovládají nejmocnější národy Pillaru, proč je všude bezpráví? Proč nikdo nezměnil povahu lidstva? Tehdy vzpomněl i na slova pana Sparka: „Pana Rillej nám ukázal, kam se můžeme vyvíjet. Je čas, abychom mu ukázali, že i my máme schopnost překonat naši sebedestruktivní povahu." Sestoupil z římsy na štěrkem vysypaný prostor střechy. Vzdal se myšlenek na smrt, aspoň pro teď. Bylo třeba, aby tomu přišel na kloub. Ne kvůli panu B. ani Veillsovi, nýbrž kvůli sobě samotnému. Jestli má skutečně umřít, do hrobu si vezme více než jedno kruté tajemství.

Sházel ze schodů do třetího patra. Veills už na něj čekal.

„Dal jste si načas. Teď mi řekněte, co vám-"

„Promiňte, ale zdá se, že jsem si něco ve věznici zapomněl. Při té příležitosti si udělám zajížďku. Nějakou dobu se neuvidíme."

Veills chtěl Tobiase zastavit a vyčíst mu jeho chování k nadřízenému. Ale když spatřil Tobiasovy oči, pochopil, že to nebyla nerozvážná drzost. Chytil Tobiasovi ruku a potřásl si s ním. Beze slov nechal Tobiase odejít.

Před Úřadem nasedl do služebního vozu a vyrazil vstříc pravdě. Z klidného odpoledne se pomalu stával pozdní večer. Tobias hodil Giltru za hlavu. Společně s městy, která míjel, mizely i jeho chmurné myšlenky. Mezi ním a Sebasem nestálo nic víc než vzájemná důvěra, již tak snadno zradil. I kdyby k sobě našli opět cestu, nemůže smazat, co se jednou stalo. Tentokrát to musí být on, kdo vyjde s pravdou ven. Tentokrát musí on ukázat svou slabou stránku. Nastal čas odpoutat se od své dětinské poslušnosti a začít jednat ze své vlastní vůle. Pomsta ani smutek mu v životě nepřinesly nic dobrého. Na sklonku života si však vybavil Sebase. Třeba je on tím klíček k vykoupení ze strastí osudu. Po pětihodinové cestě stál Tobias opět před známou budovou. Ocelová brána se otevřela a Tobias ve spěchu vkročil dovnitř. Naproti němu již mířil Trembuchet.

„Co si to dovoluješ?! Tady nemáš, co pohledávat! On už-" křičel na Tobiase z dálky.

„Uhni!" odstrčil ho Tobias.

Bez zaváhání mířil k cele s číslem tři sta třicet tři.

Stejně jako prvně uviděl zrezivělé dveře vsazené do popraskané stěny. Tentokrát však byly spáry vyplněny šedou omítkou, která ještě nestihla úplně celá ztvrdnout. Opatrně zaklepal na dveře.

„Co ještě chcete, pane T? Už jsem vám říkal, že mě přešla chuť."

„Tady je Tobias Green, otevřete!"

„Nikdy!" odmítal zatvrzele vězeň.

„Jestli neotevřete, vyrazím ty dveře."

„Poslužte si, stejně se mi hnusí!"

A pak kdo je tu skutečné dítě? Tobias ustoupil o pár kroků zpět. Trochu popoběhl a nohou se je snažil vykopnout. Dveře sice zaduněly, ztvrdlá část omítky znovu popraskala, ale nehnul s nimi ani o píď.

„Jak jsem řekl, poslužte si, ...akorát si ublížíte, pane Greene," dodal tentokrát Sebas.

Sebasova poznámka Tobiase zprvu mírně urazila, ale vzápětí se uklidnil. Rozhodl se to zkusit jednodušší cestou. Vzal za kliku. Dveře bez jakýchkoli problémů otevřel. Sebas leknutím nadskočil. Ačkoli by tohle od Krysy, která se řídí předpisy, nečekal, zachovával pokerovou tvář. Tobias si překvapeně prohrábl vlasy. Nemyslel si, že by mu tenhle stupidní nápad opravdu vyšel. Vešel dovnitř a opět za sebou zavřel. Posadil se na židli u stolku a čekal.

„Nemáme se o čem bavit," začal dotčeně Sebas sedící na posteli a otočil se k Tobiasovi zády.

„Dovolím si nesouhlasit. Myslím, tedy jsem si jistý, že jsem nebyl upřímný, ale to bylo čistě pro zájem mých nadřízených. Teď jsem tu, protože já sám chci zjisti pravdu. Dovolte mi, abych se omluvil a byl také pro jednou upřímný. Pokud o to ovšem stojíte."

Sebase jeho slova zaskočila. Nechtěl věřit někomu, kdo ho už jednou zradil. Avšak neměl důvod mu nedat další šanci ospravedlnit se. Posadil se naproti němu. Podepřel si rukama bradu a poslouchal.

...teď? Změnilo se něco? Asi se ptáte, proč Tobias přemýšlel o skoku dolů. Měli jsme tu čest se za dobu vaší četby trochu poznat. Dovolím si říct, že o mně víte mnohem víc než si myslíte. Jedna z těch více očividných věcí je má záliba v tajnostech a rozhazování drobečků. Druhou je fakt, že se nakonec vše v pravý čas dozvíte. 

Možná by nebylo od věci umožnit hlasovat o čtenářích a komentujících. Hvězdička u komentáře, který upozornil na chybu nebo autora podpořil v další tvorbě zní docela jako super nápad, nemyslíte?