Vyrážím posledním vlakem do Tekna. Subjekt mě ubezpečil, že se tam nachází jisté informace, které by mohly být naší věci prospěšné. Přestože nevím, co mám hledat, mám se setkat s Theodorem Rillejem a promluvit si s ním o „Šílenci". Doufám, že to vyjde.

Z okna vlaku je nádherný výhled na Engejt, hlavní město národa Teknomágů, jak jim mnozí říkají. Jeho nejvyšší stavba se tyčí vysoko nad mraky, přes které nelze vidět její špičku. Jejich ego je stejně vysoké jako jejich inteligence. Ale musím uznat, že něco podobného v Jastiku neuvidím.

Po příjezdu jsem se ubytoval v hotelu. Každý z hostů zde dostane kartu, kterou použije ve zvláštním zařízení, jemuž říkají „prostorové dveře". Vložíte do úzkého otvoru svou kartu, přístroj se nabije energií a otevře díru v prostoru, která vede do vašeho pokoje. Jak jsem vyrozuměl, tato technologie je v dnešní době zcela běžná součást každé větší budovy. Nedovedu si představit, co tady znamená „neobvyklé".

Po snídani - vločky s mlékem, kafe s třemi kostkami cukru - jsem vyrazil k oné obří budově. Větší dojem na mě však zanechalo samotné město. Domy mají jeden společný design - krychle s kruhovými okny. Místo tradičních okenic používají spirálové rolety podobné jako u staršího modelu digitálního fotoaparátu. Dveře se otevírají pomocí multifunkčního náramku jaký máme i v Jastiku. Při otevírání se dveře hladce zasunou do zdi. Kam se na tohle hrabou staré dobré panty a klika. Zaujal mě materiál těchto staveb. Zatím jsem neviděl jedinou budovu z cihel nebo betonu. Zkusil jsem rukou přejet po hladkém sivém povrchu. Necítil jsem žádné hrudky. Dokonale hladká stěna. Přestože vzhledově působila jako chladný kov, stěny domů nebyly vůbec studené ani rozpálené letním sluncem. Měl jsem z toho zvláštní pocit. Když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem mezi domy záblesk slabého proudu modré energie. Zřejmě jde o bezdrátový přenos elektrického proudu. Je to vůbec ještě elektřina?

To už jsem stál před pýchou Engejtu. Má mnoho jmen - „Věž", „Nebeský dóm", „Athénin Sloup"... Asi není důležité, které je to nejlepší. Oproti krychlovým budovám působí tato věž jako úzký svazek prutů. Už od pohledu z dálky je jasné, že se jedná o stejný materiál, z jakého jsou tradiční obytné domy. Čím výše je podlaží věže položeno, tím více se mi zdá, že se zužuje jeho kruhový obvod. Chuchvalce bílých mraků se pohnuly a já měl konečně čistý výhled i na vrcholek věže. Z její špíčky šlehal do nebes ohromný proud té samé energie, která napájí zbytek města. Určitě jde o nějaký super výkonný generátor. Ale i po vší té kráse stříbrný sloup s modrým světýlkem zůstane vždycky jen přezdobeným pozlátkem strohého Tekna.

Vcházím do haly věže. Uprostřed se nachází mohutný bílý sloup, který protíná všechny patra až k tomu nejvyššímu. Jeho podstava je obkroužena naleštěným mramorovým recepčním pultem. Začínám se tu cítit jako v nemocnici. Za pultem sedí zavalitý muž s černými vlasy ulízanými dozadu. Přes jeho naducané tváře se dere ven malý zdvořilostní úsměv. Byl jsem připravený jeho falešnou radost přidusit.

„Dobrý den. Přejete si?" oslovil mě, když si všiml mého zmateného výrazu.

„Rád bych se setkal s Theodorem Rillejem," odpověděl jsem.

„Máte domluvenou schůzku?"

„Ne."

„Jste součástí jednání rady?"

„Ne."

„Nesete vzkaz?"

„Ne."

„V tom případě se omlouvám, ale nemohu Vás pustit," řekl nezaujatě, zatímco se věnoval své práci.

„Věřím, že se nějak domluvíme," naklonil jsem se k němu a nenápadně mu ukázal peněžní částku na mém náramku.

„Vy nebudete z Tekna, že?" odbyl mě a ukázal mi svůj náramek.

Design i rozhraní bylo zcela na jiné úrovni. Kromě digitálního displeje disponoval holografickým rozhraním a skenerem, který si na mě bez mého svolení okamžitě vyzkoušel.Cítil jsem se jako domorodec uprostřed betonové džungle. Ani ta nejprostší věc nezůstala pozadu. Z toho, co jsem viděl, jsou minimálně o tři sta let napřed.

„My v Teknu nepoužíváme měnu, ale Body Prospěchu. Pokud jste prospěšný společnosti, dostanete body. Pokud jste na obtíž, body se vám strhávají. Je to snadný způsob a vcelku efektivní. S něčím jako jsou peníze můžete uspět jedině-"

Tehdy se zarazil. Znovu si mě pečlivě prohlédl. Mé krátké upravené blonďaté vlasy, přísný výraz, žlutá služební uniforma a černé kanady ho pouze utvrzovali v jeho nové domněnce. Svraštil obočí, našpulil pusu jako buldok a hlubším, neformálním tónem pokračoval dál.

„Vy opravdu nebudete z Tekna."

„To opravdu ne," podivil jsem se jeho překvapení.

„Přišel jste kvůli konkrétní záležitosti?"

„Přišel jsem za Theodorem Rillejem," zopakoval jsem mu svůj požadavek a doufal, že si tentokrát odpustí všetečné otázky.

Jeho kulatý obličej pomalu zbledl. Zrychlovala se mu dechová frekvence. Na tohle nepotřebujete roky výcviku v rozpoznání obličejů. Měl tvář jako bílý papír s jediným slovem - panika.

„Omluvte mě na moment," dostal ze sebe než hlasitě polkl.

Na jeho stole ležel stříbrný předmět tvaru kopule. Nahoře uprostřed měl drobný kruhový otvor, z něhož vycházelo slabé modré světlo. Po straně tohoto předmětu se nacházel malý číselník. Cvalík namačkal mně neznámou kombinaci čísel, světlo zesílilo a vytvořilo modrý kužel hrotem dolů. Uprostřed něj se objevil obličej dalšího muže.

„Právě mám jednání, Gustave," zašeptal modrý obličej, přestože z jeho hlasu byl znát vztek.

„Velmi se omlouvám za vyrušení, pane, ale je to naléhavé."

„Nějaká nehoda? Porušení předpisů?"

„Zastavil se tu jistý mladý muž v žluté uniformě. Nabízel mi úplatek - v penězích. Také se chce setkat s panem Rillejem."

„Peníze? To je nesmysl. Leda by..." zapřemýšlel, „Proč by zrovna Jastik posílal někoho neohlášeně? Kdo to je?"

„Obávám se, pane, že se nejspíš jedná o Krysu," zašeptal, abych ho neslyšel, „Už jsem viděl mnoho úředníků a poslů z Jastiku. Takovou uniformu jakou má on, jsem ale nikdy neviděl."

„Okamžitě ho přiveď! Kdyby se kdokoliv ptal, jedná se o mého soukromého hosta. Tohle se nesmí dostat ven. Byl by z toho malér mezinárodní úrovně. Rozuměl si?"

„A-Ano, pane! Jak si přejete."

Jejich hovor skončil, světlo zesláblo, obličej zmizel. Gustav - jak mu ten obličej říkal - mi poručil, abych ho následoval do kanceláře modré tváře. Zavedl mě k prostorovým dveřím. Na vteřinu se před nimi zastavil. Nadechl se jako k dlouhému proslovu, ale můj nezaujatý výraz ho odradil od mluvení. Vytáhl si z náprsní kapsy svou kartu se jménem a fotografií a vložil ji do přístroje. Na číselném panelu, který hotelové prostorové dveře nemají, zadal čtyři čísla. Otevřel se průchod do jakéhosi koridoru. Gustav mi naznačil, abych šel první.

Objevil jsem se v neznámé chodbě. Nebyla příliš odlišná od té s kancelářemi v jastickém Úřadu. Stěny měly zářivě bílou barvu, v úrovni pasu se táhl dlouhý široký pruh březového dřeva na podlaze byl položený světle šedivý koberec, přede mnou na zdi visela cedulka s číslem 154. Jediným krokem jsem zdolal 153 pater. O tom by se lidem v Jastiku mohlo jen snít. Gustav mě ale z mého přehnaného úžasu ihned vytrhl.

„Tudy prosím. Nenechte pana Sparka čekat."

„Kdo je pan Spark?" postrčil jsem ho nenápadně.

„To Vám řekne pan Spark osobně."

„A co má schůzka s Theodorem Rillejem?" změnil jsem téma.

„To Vám řekne pan Spark osobně."

„On tomu tady velí?"

„To Vám řekne-"

„-pan Spark osobně. Pochopil jsem."

Gustav mě dovedl až k dveřím z akáciového dřeva. Tyto dveře mě na rozdíl od jiných zneklidňovaly. Byla na nich jedna nepatrná změna - měly kliku. Buď je to konzervativní staromil, nebo je zvyklý jednat s lidmi z Jastiku. Protože se milovníci starožitností a klasiky rádi chvástají svou sbírkou a zkušení diplomaté ví přesně jakým způsobem s lidmi jednat, ani jedna možnost se mi nezdála přívětivá. Vešel jsem dovnitř a Gustav za mnou opatrně zavřel. Dával velký pozor, aby nepoškodil dveře nebo dřevo.

Široká místnost s podstavou obdélníku byla zařízená podobným stylem jako chodba - bílé stěny i šedivý koberec. Zeď naproti dveřím, kterými jsem vstoupil, byla celá ze skla. Jistě z ní byl skvostný výhled. Na hnědé kožené židli za šedivým psacím stolem seděl muž ke mně otočený zády.

„Kdo Vás poslal?" začal, aniž by se otočil čelem ke mně.

„To je dost osobní otázka, na to abyste se mi nedíval do očí," vytkl jsem mu.

Muž se ke neochotně otočil. Měl tentýž obličej, jaký jsem viděl v modrém světle z toho přístroje dole.

„Chápu, že Vás jisté věci šokují. Ne všichni by byli z Vaší společnosti nadšení. Zaslechl jsem, že chcete vidět Enžina," přešel rovnou k věci.

„Chci vidět Theodora Rilleje. Mám na něj otázku, kterou může zodpovědět pouze on."

„Jak jste si jistě všiml, mám tu určitý vliv. Prakticky jsem to jediné, co stojí mezi Vámi a ctihodným Enžinem. Je to stařec na vozíku, nemůžeme k němu posílat lidi jen tak. O to těžší rozhodnutí mám, když se jedná o zahraniční návštěvu. Vzhledem k tomu, že jste tu neohlášeně, jedná se o záležitost, kterou bychom měli nechat pod pokličkou, že?"

„Se vší úctou, o Vás tu nejde, pane Sparku," urazil jsem ho tak uctivě, jak to šlo.

„Omyl! Jsem velmi oddaný tomuto národu. Theodor Rillej je můj vzor, otcovská figura chcete-li. Díky Vašemu ,neohlášení' mám možnost nechat Vás beze stop zmizet a zhoršit již tak napjaté vztahy s Jastikem. Váš příchod mě staví do těžké pozice, takže Vám nabídnu toto. Odpovím na jakékoliv otázky týkající se Enžina a vy poté odejdete."

„Ale já nepřišel za Enžinem. Mám otázku na Theodora Rilleje, nehledě na jeho postavení."

„Moje odpověď Vám tedy opravdu nestačí?"

„Jste Theodor Rillej?"

Spark si povzdechl. Vyndal ze šuplíku kopulovitý přístroj s modrým světlem.

„Nemůžu dovolit, abyste se setkali osobně. Bude stačit tohle?"

Kývl jsem. Pan Spark vytočil číslo, světlo se rozzářilo, objevil se zestárlý obličej plný vrásek.

„Copak se děje, Sparku? Už jsou to měsíce, co jsi mi volal na soukromé číslo," zachraptěl nejistě.

„Odpusťte, Enžine. Je tu muž z Jastiku. Má na Vás otázku."

„Ať jde blíž. Zrak už mi neslouží jako kdysi."

Přistoupil jsem blíže k přístroji. Spark ho otočil čelem ke mně.

„Před lety jsem býval taky takový mladík. Ty časy jsou pryč," usmál se na mě.

„Posílá mě za Vámi Sebas Gwin," řekl jsem bez váhání a čekal na jeho reakci.

„Měl jsem staršího bratra jménem Sebastian, ale ten je půl století mrtvý. Žádného Gwina neznám," povzdechl si posmutněle.

„Tušil jsem, že to řeknete. Mělo mě napadnout, že je to pomatenec. Tvrdil, že jste jeho mladší bratr a prý se Vás mám zeptat na ,Šílence'... Děkuji za Váš čas," omluvil jsem se a vyšel směrem ke dveřím.

„Zadrž! Sparku, zaveď ho do mého pokoje," zastavil mě v půli kroku jistým hlasem.

„Ale pane-"

„Chci s ním mluvit osamotě. Žádní doktoři, žádní svědkové, žádní lidé. Pochopil jste?" přikázal rozhodně.

„Ano, pane," odpověděl nesměle Spark.

Opět jsem byl chodbou vláčen do neznáma. Naštěstí Theodorův pokoj byl celkem blízko. Na nejvýše postaveného muže v Teknu měl zvláštní výběr zařízení pokoje. Tlusté závěsy, přes které neprojde jediný paprsek slunce, malá útulná postel, jediný terminál s mechanickou klávesnicí a modrá pohovka. Když se zavřely dveře, v místnosti byla naprostá tma. Enžin tleskl, světla se rozsvítila.

„Je čest Vás potkat osobně," pozdravil jsem ho.

„Nech si ty manýry kluku! Nemáme moc času."

Zněl úplně jinak než na začátku. Vlídný děda se proměnil v protivného starce.

„Opravdu si mluvil se Sebasem?" zeptal se bez váhání.

„Takže ho nakonec znáte?" kývl jsem.

„Vlastního bratra bych poznal kdykoliv! Co ti o mně a Lyrie a řekl?"

„Lyria? Jako Lyria Drui, první zákonodárce a stvořitelka Databáze v Jastiku?" zbystřil jsem.

„Ten idiot... On ti nic neřekl, viď? Nevíš, kdo skutečně jsem, kdo je Lyria ani jakou máme my tři spojitost, že?"

Jen jsem znepokojeně zakroutil hlavou.

„Dřív nebo později by ses to stejně dozvěděl. Ale pokud byl k tobě upřímný Sebas, budu muset s pravdou ven i já."

Theodor se chytil za povislou kůži na tvářích. Silou ze sebe strhl gumovou masku. Pod obličejem starce se skrýval malý kluk.

„Konečně! Nesnáším nošení téhle gumy!" řekl blaženě dětským hlasem.

Zdravím,

tentokrát máme kapitolu z pohledu Tobiase Greena. Takových v budoucnu může být víc, nemůžu za sebe ručit. Ale něco slíbit můžu. Další kapitola bude stále z pohledu Tobiase. O_< Teď už konec spoilerů a užijte si další kapitolu. :)