„Sebasi, když jsem řekl, že chci vědět všechno, nemyslel jsem historky z dětství, ale podstatné informace."

„Opět mě podceňujete, mladý Greene! To se Vám nezdá takové odhalení důležité? Madam měla Talent, přestože když ho Jackson stvořil, mohlo jí být při nejmenším třicet let. Nepřipadá Vám zvláštní, že jsme všichni měli stejná jména, ale nakonec to příjmení nosím hrdě pouze já? Jestli myslíte, že Vás vodím za nos, pak prosím, vezměte si noviny a čtěte si."

„Už jsem řekl, že nejsem náruživý čtenář. Raději budu poslouchat," přemlouval Sebase Toby.

„Nezapomeňte, Toby, já chci taky ledacos vědět."

„Třeba?"

„Co se stalo s Greenovými?" přisunul se blíže ke stolu.

„Měl jsem za to, že jsem Vám sem přišel vyslýchat. Teď se bavíme o informačním obchodu. Dělá to z nás partnery?"

„Partneři? Ten pojem miluju! Vykradli jsme banku? Máme podnik? Jsme spolu ve vztahu? Kdo ví..."

„Tak dobře, pokračujte. Řekněte mi všechno. Ale nepodstatné věci přeskočte! Zajímají mě hlavně fakta."

„Raději byste měl požádat o lůžko. Tohle bude dlouhé vyprávění, Toby."

„Umím být trpělivý, Sebasi."

~~~

Stojím na pódiu po boku madam. Na jazyku cítím trpkou chuť porážky. Stačila chvilka nepozornosti, aby madam od základu změnila můj styl života a já se musel podřídit tomu rozmaru zapříčiněného Theodorem. Avšak necítím porážku jen na jazyku. Pohrdavé pohledy se mi zarývají do týlu, slyším šeptání z první řady, pak to neustálé kroucení očima. Hnus... Měl jsem za to, že madam má zcela jiný Talent než zničení mého života. Představila mě jako prvorozeného potomka, Sebase Gwina, nejstaršího z těch tří. Je pravda, že jsem starší než Teo a Lyria, ale cítím se kvůli tomu hrozně. Teď to vypadá, jako bych byl elitářský spratek, který se povyšuje jen na základě věku. Jako by snad těch pár let mezi námi dělalo nějaký rozdíl. Přede mnou sleduji tichou konverzaci dvou dívčin. Šeptají si a hihňají se, aniž by tušili, co se vlastně děje. Stará žena přeskočila dav lidí jako laňka, představuje své tři adoptivní potomky, o kterých nikdo neměl ponětí a má podezřele vysoký vliv. To jsem skutečně jediný, komu to přijde divné? Až teď si pokládám otázku, kým doopravdy je?

Pan Rotzenberg dokončil řeč. Vychválil akademii. Popřál všem štěstí. Odešel nečekaně ve spěchu. Prý ho čeká schůze. Podle jeho kulhání bych tipoval poradu na pohodlné židli. Při nástupu na pódium na sobě nedal nic znát, ale sotva oči všech opět sledovaly naši trojici, povolil ve svém hraní přísného ředitele. S každým krokem více připomínal nemohoucího. Příště mu snad i za ten výkon zatleskám...

Slova se chopila profesorka v bílém laboratorním plášti. Stejný vídám i ve svých nočních můrách a vzpomínkách na Jacksona.

„Nyní poprosím nové studenty, aby mě následovali do jedné z učeben. Zde provedeme tradiční zápis a měření podle ustanovení vydaného zástupcem Alddahu v radě USN."

Řekla měření...?

Zhruba stovka studentů byla vměstnána do velkého sálu. Spíše než učebnu připomínala místnost ceremoniální halu, o které jsem pouze četl v jedné knize. Nikdy jsem tak velkou místnost na vlastní oči neviděl. Strop byl tak vysoko. Zdálo se mi, že blankytně modrý odstín vypadal jako nebe bez jediného mráčku. Každého z nás usadili do dřevěných lavic podle čísel. Protože my tři jsme byli přihlášeni poslední, seděli jsme vedle sebe. Na stěně před námi se rozprostírala zelená tabule, pod kterou se opíral o zeď košík s křídou. Ruch v učebně utichl, když před nás předstoupila opět ta samá profesorka v tom mě hrůzu nahánějícím, laboratorním, bílém plášti. Levou rukou si chytila blonďaté vlasy svázané v drdolu a jemným sklouznutím po krku přes útlé rameno na svá bujná ňadra si stáhla gumičku. Schovala si gumičku do kapsy u pláště. Zakroutila hlavou. Její ofina naštěstí neskryla profesorčinu krásnou mladou tvář. Zbytek vlasů jí sahal do půlky zad. Tehdy bylo mužské části studentů jasné, kdo bude jejich oblíbený vyučující. Znovu promluvila svým milým hlasem:

„Pánové, můžete dále!"

Dveřmi projel dvoumetrový přístroj na kolečkách se zabudovaným displejem a klávesnicí. Teo by tomu nejspíš říkal „terminál pro dinosaury". Vypadal, jako by z něj teprve nedávno smetli stoletý prach. Ve předu ho táhl vysoký hubený muž v modré kárované košili a sedřených teplácích. Vzadu mu pomáhal nízký svalnatý chlapík v montérkách s rádiovkou na hlavě.

„Tady, paní profesorko?" zeptal se menší muž.

„Postavte to až k mému stolu," ukázala na katedru.

„Jasně, jasně!" odbyl ji chlapík schovávající se za přístrojem.

Vysoký muž vysunul ze stran přístroje malé nožky, aby ho udržely na místě. Uctivě se hlavou profesorce poklonili, menší z nich smekl rádiovku a odporoučeli se pryč. Když se za nimi zabouchly dveře, profesorka znovu spustila:

„Jmenuji se Rachel L'Bouchet, můžete mi říkat profesorko Rachel, i když na formality nejspíš nebude mnoho času. Je vás tu sto. To je více jak třikrát tolik, co minulý rok ve vedlejším městě. Zdá se, že zájem o vzdělání by tu byl. Ale protože je vás tolik, budete rozděleni na dvě skupiny. Rozdělení má na starosti tento přístroj," pohladila něžně hranu přístroje, „Není to žádný drobeček, ale svůj úkol plní s maximální přesností. Proti jeho výsledku měření nezmůže nic ani pan Rotzenberg. Jediná šance, která rozhodne o vaší budoucnosti, je právě tu. Kdo se na to necítí, dveře jsou tímto směrem," mávla rukou směrem ke stejným dveřím, kterými přivezli přístroj.

Chvíli počkala, jestli si někdo troufne odejít. Nenašel se jediný odvážlivec. Oprava - nenašel se jediný rozumný člověk, který by využil šance utéct peklu...

Jednoho po druhém nás volala k přístroji. Každý z nás položil prst na malé místo po straně klávesnice, nenápadný senzor otisku prstů. Rozsvítila se obrazovka s tabulkou a daty. Po načtení celé tabulky displej zhasl. Z přístroje vyjel malý kroužek, na který Rachel nalepila naše jména. Nikdo neměl tušení, co to znamená. Když byla Rachel uprostřed seznamu, zarazila se.

„To se podívejme! Theodor Gwin... Geniální mladík, jehož jméno bylo záhadou i samotnému panu Rotzenbergovi. Přistup blíže a polož palec na toto místo jako ostatní."

„Proč?"

Takovou otázku Rachel nečekala.

„Přeci kvůli měření," usmála se.

„Měření čeho? Test na simulátoru jsem udělal já i Lyria a hádám, že ostatní taky. Tak proč další měření?"

Profesorka byla zaskočena. Kdybych ji do teď neviděl v naprostém klidu ani ve snu by mě nenapadlo, že tyhle otázky ji tak nepříjemně zaskočily. Teova všetečnost se pro jednou vyplatila. Rachel sebrala svou odvahu a hlasitě polkla.

„Génius v pravém slova smyslu, co?" řekla otráveným tónem.

Z milé, pohodové blondýnky se stala znechucená mrcha.

„Když tě to tak zajímá, já ti to teda řeknu. Tenhle přístroj měří Talent. Všichni o něm jistě víte. Ta úžasná moc být v něčem nejlepší. Jenže měří i možnou budoucnost na základě psychologických a fyziologických předpokladů jedince. Jinými slovy, řekne mi to, co z vás vyroste na základě dosavadního vývoje vašeho těla a myšlení. Z některých budou trosky, ty zařadíme k Odpadlíkům. A ti ostatní vyhráli genetický jackpot, protože putují do Vyšší třídy. Máme ve smluvních podmínkách, že o tom nesmíme mluvit, ale pokud se nás na to někdo zeptá, musíme říct pravdu. Jestli někdo z již změřených studentů plánuje odchod, je pozdě. V tuhle chvíli držím vaši budoucnost v rukou," oznámila výhružně a vzala do ruky jeden z kroužků.

Bylo to jasné. Jsme v pekle. Jak se jednou propadneme k Odpadlíkům, není úniku. Ale jsou tací, kteří dostanou křídla a mají před sebou cestu do Ráje. Je čas odhalit jakou cestu si pro nás připravil osud. Ten sadista, kterého nazývají „život" se s námi od začátku nijak nemazlí. Jako obětního beránka zvolil tentokrát Tea.

Theodor zaváhal. Pokud poslechne Rachel, není cesty zpět. Pokud uteče, strhne pozornost. Byl bezradný. Nemohl jsem se na to dívat. Na jeho místě bych se cítil stejně.

„Zmáčkni to! Ukaž jim, co jsi zač!" ozvalo se vedle mě.

Leknutím se mi rozbušilo srdce. Lyria stála pevně na nohou. Rukama se křečovitě držela lavice. Nikdo nemohl pochybovat o její pevné vůli. Ačkoliv dostal Teo od Lyrii zelenou, podíval se na mě s nevyřčenou otázkou. Znovu jsem zakusil trpkou chuť porážky. Znovu jsem dovolil, aby někdo byl o krok přede mnou. Znovu je můj život jinak. Jenže teď už necouvnu. Přišel čas rozkopnout pekelnou bránu. Vysměju se všem, kteří mi nevěřili. Postavil jsem se jako Lyria. Pokrčil jsem malíček s prsteníčkem pravé ruky. Překryl jsem je palcem. Zbylé dva prsty jsem co nejvíce natáhl. Takto natažené jsem je položil do dlaně své levé ruky a pevně je levačkou sevřel. Lyria udělala totéž. Tohle gesto znamenalo, že jeden z nás bude vždy chránit ostatní dva. Zároveň to byla jediná hezká vzpomínka na Jacksonův sirotčinec. Teo nechápal, proč jsme se s Lyriou takhle zachovali, ale pochopil význam toho gesta. Přiložil svůj prst k senzoru na klávesnici. Cesta zpět se navěky uzavřela. Obrazovka se zalila slovy. Písmena vystřídala čísla. Čísla vystřídaly znaky. Celé to splynulo do jediné směsice. Obrazovka naposledy zablikala a zhasla. Bylo po všem, když se náhle z přístroje vysunul kroužek.

Nic podobného se před tím nestalo. Teo ten přístroj možná usmažil, pomyslel jsem si. Rachel, která do teď pouze nalepovala jmenovky, vzala kroužek opatrně do ruky. Pečlivě si ho prohlédla. Uvážila, že na něm není nic zvláštního, ale pro jistotu ho vložila do svého terminálu. Ukázala se jí tabulka s daty stejně jako na přístroji předchozím studentům. Přisunula se blíže k monitoru. Mžourala na malá písmenka. V jediném momentu vytřeštila oči. Rychle si je rukama protřela, jestli to není jen sen. Rukávem pláště otřela monitor terminálu. Nebyl to sen ani šmouha. Přístroj nelhal. V řádku nadepsaném „Vypočítaný prospěch společnosti", jenž udává, co by měla být vaše budoucnost, bylo jediné slovo - „Neexistující".

Zdravím,

po předchozích napínavých kapitolách tu je něco více odpočinkového. Není to kniha stvoření, ale od nobelovky za literaturu to taky nemá daleko. :D Vtipkuji. A teď o čem, že? Pojďme si udělat radost, já vás dnes nebudu nutit do komentářů a vy mě překvapíte tím, že nějaký napíšete. Nebudu vás přesvědčovat o hvězdičkách, ale vy přesto iniciativně jednu dáte. Dalo by se to nazvat reverzní reverzní psychologie.