Celý svůj život jsem věřil v prachobyčejnou krystalicky čistou logiku. V pravdy, které se nedaly vyvrátit, ve fakta, která šla podložit. Ve vyvozené konce, které šly doznat. Nikdy jsem neuvažoval o světě jako o magickém místě, nikdy. Bral jsem jej jako plochu, kde existují zákony přírody, ale i lidmi nastolené řády, které pospolu udržují jakýsi chod pomíjivé setrvačnosti. A proto jsem si nedokázal přiznat, že věci, jaké se ke konci mého života odehrály, by mohly být skutečně reálné, pravé jako záře hvězd. Začalo to nepatrnými náznaky, případ za případem se mi objevovaly pod rukama zločiny, na které obyčejná dedukce byla krátká a kdy každý druhý policista zlomil hůl. Pomalu jak plyne čas se mi z nicoty skládal hrozivý případ vražd, jež nebyl nijak typickým, ba naopak se stal tím nejzapeklitějším, jaký jsem kdy vypozoroval. Měl jsem na stopě masového vraha, který jako by si vraždy tahal z rukávu, bez známek zločinu stínal hlavu za hlavou a na venek se potutelně smál všem bědným detektivům, kteří se pokusili o jeho dopadení. Jenže já na to přišel, respektive řešení ke mně samo doputovalo. Poprvé ve svém ateistickém životě jsem čelil magii druhu, který jsem dříve nepotkal. Zápisník a s ním bůh, nebo ďábel, těžko určit čemu se více podobala. A pak to šlo všechno hodně rychle z kopce. Mé poslední dny se semkly v úzkou štěrbinu nášlapných min. každý můj krok mohl tehdy odstartovat mou pohromu a já se přesto statečně prodíral kupředu... alespoň jsem si to myslel, než přišel den D. Kira se činil i před mou vlastní osobou a počínal si tak nenuceně a přirozeně, až mě doběhl a já utrpěl svou první opravdovou porážku, která mě shodou okolností stála i můj mrzký pomíjivý život na kterém každý člověk tak úpěnlivě visí.

A pak jsem se probral. Myslel jsem si, že to skončilo, že jsem zemřel a tím se vytratil, jenže jsem stále existoval a více jak kdy předtím si uvědomoval tíhu celého okamžiku. Po smrti existoval život, nebyl to konečný pád ale zlomový bod za kterým čekalo něco dalšího. Ovšem nešlo o žádné bílé nebesa pro vyvolené kajícníky ani nešlo o pekelnou propast pro hříšné duše, kdy by se v kotlích mohly vařit jejich prohřešky až do skonání světa, ne. Bylo to ponuré šedé místo, na chlup obdobné britským deštivým ulicím, alespoň tedy ta část, kde jsem se já nacházel. Na obloze nebylo slunce ani měsíc a vlastně se nedalo mluvit o obloze. Neslyšel jsem bzukot včel ani zpěv ptáků. Byl jsem prostě na ulici, zavřený v oprýskané budce, která mě chránila před deštěm, v ruce jsem třímal sluchátko, které ovšem nevydávalo žádný zvuk, obklopen budovami s sinalou omítkou. Z pár oken věžáků se linulo slabé světlo, tu a tam prošla po ulici osoba, ale vše bylo takové jakoby bez duše, jako bez života.

Od mého prvního probuzení na novém světě jsem pak ušel četnou řádku měsíců, naučil se přežívat jako všechny ostatní dušičky toho místa. A také jsem se dozvěděl, že nemohu být v nebi ani v pekle, jelikož má duše nedošla klidu. Ano, přes všechnu absurditu je to tak, já velký vytížený detektiv jsem natolik byl posedlý svým případem, že po mé smrti se můj duch nedokázal odpoutat od pocitu úzkosti, který mé tělo sužoval a odnesl jsem si onen pocit s sebou. A jelikož nebe nepřijímá truchlivé a peklo nebere kajícníky, skončil jsem tady mezi ostatními nevýraznými osobnostmi, přežíval jsem každodenní nudu, zažil se do posmrtného stereotypu a prostě existoval jen abych dál toužil po návratu do říše živých, abych mohl Jagamiho ještě naposledy vyzvat na lov.

---

Cítil jsem, jak ze mne pomalu vyprchává život s každým úderem mého srdce. Jako by mé srdcebití odpočítávalo s každým úderem sekundu do mé zástavy. Zbaven všech sil a se silně krvácejícími ranami po těle jsem neschopen pohybu ležel na špinavých vlhkých schodech mechem obrůstající továrny. Krev mi vytékala z těla, špinila mou sněhobílou košili i pískové sako, vpíjela se do popraskaného betonu dlažby pode mnou a vydávala povědomě železitý pocit ve vzduchu. V dálce ve výšce stromoví a komínů seděla ďáblu se podobající bytost s očima lesknoucíma se jako vyleštěný onyx, s pohledem hlubším než černo mé duše a s úsměvem vrytým ve tváři tak chladným, až z něj zamrzala tráva podél cesty. Věděl jsem, že to přijde, upsal jsem se k tomu prvního dne, kdy jsem do rukou vzal onen zápisník a zpečetil tak svoje zítřky. Udělal jsem to pro nový svět, kterého se nedočkám přicházet, který však po mé smrti určitě nastane, a i když ne živý, budu pro mnohé v tomto novém světě bohem. Jak jsem to plánoval, i když ne s vidinou smrti, jsem dosáhl svého cíle a lepšího, čistějšího světa bez špíny a hříchu. A ten největší si teď s sebou asi odnáším ve svých posledních vteřinách, alespoň L by to tak jistě viděl, i otec by určitě tvrdil, že mé počínání bylo nemorální a neodpustitelné. Bože, co na to asi řekne moje matka? A co Sayu? Snad mě neproklejí a já se dočkám blaženého konce bez bolesti, tedy až na ten infarkt, který přichází.

Bolest, prudký osten protínající mou hruď jako blesk, výkřik zoufalství a také poslední zvuky, které na tomto světě vypustím ze svých úst, a pak už jen dlouhá nekonečná tma. ... ...

... Až jsem nakonec otevřel oči. Pořádně jsem neviděl kolem sebe, tělo mne bolelo více jako když tisíce ostří bodají na citlivou kůži, má váha mne uzemňovala k ledové podlaze jako by mě moje duše stahovala ke dnu. A tehdy jsem to uslyšel. Chechot desítek suchých hlasů a slova ostrá a ledová jako sám vesmír. „Na uživatele deníku smrti nečeká smrt ani život. Nedostane se do nebe ani nepropadá peklu. Jeho hřích se stává jeho prokletím, jeho závažnost ho poutá ke světu živých a duše jeho obětí jej svazují s prázdnotou pekel. Lighte Jagami, na tebe nečeká konec ani nový začátek, čekají tě věčná muka a prázdnota věčnosti. Nechť patří mezi jednoho z nás!"

Byl to papírově prázdný pocit, který mi doléhal na srdce, moje tělo ztrácelo své lidství, a přesto se nevytrácelo. Bylo to něco, co mne nikdy předtím nenapadlo, nikdy bych nepomyslel že kletba smrti, kterou uzavřu s bohem smrti bude mít takovýto následek. Ano, už je to tak, stal jsem se věčným poutníkem v říši smrtonošů. Nebyl jsem však žádným velkým esem, nýbrž podřadnou lůzou, potěrem, nováčkem. Neměl jsem ani svůj vlastní deník smrti, jako ostatní bohové, já byl od jeho moci odtrhnut zákazem. Přestože jsem dostal zbývající délku životů svých obětí a měl tak na dlouhá léta zajištěný klid těla, moje duše toužila po deníku stále. Jelikož i já měl před svou smrtí určitý cíl, jehož jsem nedokázal docílit za života, chtěl jsem mu napomoci odsud. Jenže než dostanu svůj vlastní zápisník, musím se zacvičit v pravidelném nicnedělání těchto schlíplých bytostí, vžít se do nového bytí a také odčekat si svou lhůtu pro povýšení na smrtonoše smějícího zabíjet, tedy celých 200 let služby.

A tak se stalo, že Light Jagami, syn policejního náčelníka a geniální student, se vžil do prázdnoty dnů ve světě smrtonošů. Nemohl jsem vidět otce, jelikož brány do nebe mi byly zavřeny, nenavštívím ani Misu nebo Mikamiho za branami pekla, ale jedna říše se zdála na dosah. Pozorování trvalo celé měsíce, ale nakonec jsem ze spisů na místě podobnému lidské knihovně vydoloval záznam o říši bludných duší. Jejich existenční hranice byla velice blízko té od říše smrtonošů, jejich světy se téměř protínaly a přestože s nešlo dostat dovnitř, šlo vidět skrz. A já mám teď zrak jako orel, jen o něco složitější přepravu, než jsem míval jako člověk.

Pravdou je, že smrtonoš mého mladého já má stále svou lidskou podobu, ale je ověnčen svými skutky, tudíž já jsem na tom dost špatně, jelikož mých obětí byly tisíce, možná i stovky tisíc. Kam se hnu, stahují mě k zemi okovy z kostí a masa, visí to na mě jako dehet a každá část těla, která je tou věcí konzumována příliš dlouho se začíná měnit v nepřirozený tvar mého budoucího smrtonošského já. Od krále bohů smrti a také od pár laskavějších nýmandů z této říše jsem se dozvěděl, že jakmile bude moje tělo kompletně přeměněno, okovy se zcela vstřebají do mého těla, respektive po dobu těchto 200 let se budou do mě vžírat a pomalu se zkracovat, asi jako když vaše tělo pomalu sžírá rakovina nebo třeba lepra.

Trvalo mi téměř celý den, než jsem se dotáhnul až na hranice té malé vesnice, kterou obývaly přízraky smrti a dalších dobrých pár hodin do noci jsem se táhnul k hranicím říše na zlom mezi světy. Ani jsem sám moc nevěděl, co jsem od takové túry vlastně očekával, snad mne nabudila vidina toho, že konečně uvidím lidské tváře namísto těch kostěných příšer. Možná, že jsem doufal, že si s někým normálně popovídám, a třeba jsem měl trochu i tužbu potkat někoho, naprosto kohokoli, ze svého starého života. Až ten sentiment, co se na mne v posledních měsících lepí, to je hrůza.

---

Živoření bylo mým denním chlebem a já pozoroval, jak do říše bludných duší přichází nové a jak staré mizí. Bylo to docela prosté, tato městská část sloužila jako přechodné stádium pro lidi, kteří se nesmířili se svým koncem. Jenže čím déle je člověk zavřený na takovém místě, kde se nedá ani nic dělat a kde to vypadá jako po umíráčku, tím více zapomíná na to, co on sám vlastně tady pohledává a jakmile se jeho tužby rozplynou do prázdna dní, i on odejde na nějaké jiné místo, kdo ví, zda lepší či horší než toto. Ale já jen tak nezapomínám, mou prací bylo pamatovat si každý detail, a tak po několik let zavřen tady stále nejsem o nic blíž svému přechodu, skoro se mi až zdá, že jsem mu naopak ještě dál než předtím. Už se ani nesnažím si hrát na žijícího a v posledních týdnech jen procházím ulice. Mou denní procházkovou trasou se stal chodníček kolem bariéry, kudy vlastně nikdo nikdy nechodí. Je to zbytečně daleko, ale právě proto mi to vyhovuje, jsem tak alespoň sám a mám tak klid od šumu šedavého města. Navykl jsem si na tento stereotyp a jen tak hledím do prázdnoty za barierou, občas tudy zkusím prohodit kamínek, což mimochodem nejde, a tak se vždycky dočkám zpětné reakce a nové poraněné části svého těla. Ale i přesto, že jde vlastně o sebepoškozování, přivádí mi ta bolest jakýsi pocit života. Prostě se pak cítím víc existenčně stabilní.

Moje dnešní procházka se až do tohoto bodu nijak nelišila od všech předešlých, dnes jsem však za bariérou viděl mihnout se vysoký stín. Bylo to úplně poprvé po 9 letech, co jsem něco takového viděl a samo sebou jsem tak nemohl nechat onu ojedinělou věc jen tak zmizet. Přidal jsem do kroku, skoro jsem i běžel, jen abych byl blíž postavě za stěnou a mohl zažít něco neočekávaného, co by mi rozbilo stejnolehlost dne. Co jsem ale spatřil, jsem za boha nečekal. Přes mléčnou membránu se povrchu dotýkal vysoký mladý muž s hnědými vlasy, ostrýma očima a černým oděvem na svém částečně pokrouceném těle. Ze zad mu trčely opeřené pahýly zřejmě ještě dorůstajících křídel a kolem onoho černého šatstva se vinuly provazce čehosi neidentifikovatelného, co mizelo v povrchu pod mužovými chodidly. Nebylo pochyb, přes všechny změny přede mnou stál mladý Japonec Light Jagami, ofina mu padala do kaštanových očí, rty se uzamykaly do rovné vláčné linky, tělo se ležérně opíralo o stěnu před sebou.

„...Lighte?" Pokusil jsem se promluvit, ale asi mne nebylo slyšet, jelikož muž přede mnou jen pohodil nechápavě hlavou. „Jak... co děláš tady? Tedy... co děláš tam za zdí?" I když mi normálně mozek fungoval lépe, dnes jsem odmítal jeho výstražnou informativní ceduli o pravděpodobnosti toho, že Light mne přes stěnu prostě neuslyší. S povzdechem jsem se dotknul stěny a jako bych na svých prstech cítil jemné mravenčení z protější strany, bylo mi poprvé tak nějak lépe. Po dlouhých 9 letech jsem se cítil klidný. To že tak Light je, i když třeba za stěnou může znamenat jen dvě věci. Buď už jsem se kompletně zbláznil a můj mozem začal promítat pro mou osobu halucinace a nebo, a to mi přišlo pravděpodobnější, je Kira po smrti a nyní existuje v této fázi bytí někde mně daleko blíž, než bych čekal.

Taaaaaak a je to tu! První kapitola po více jak dvou letech???? No... snad se líbila a řádně mě za ni odměníte svou přízní xd. Díky za přečtení, dejte mi zpětnou vazbu, jestli má smysl v tomhle pokračovat a jestli se vám to alespoň trochu zalíbilo. Díky moc!

Vaše Tiranis!