Zdravím, zdravím, tahle část bude z pohledu Lighta, tak snad si ji užijete! Ještě malé opáčko z minulé kapitoly a jde se na to!

„...Lighte?" Pokusil jsem se promluvit, ale asi mne nebylo slyšet, jelikož muž přede mnou jen pohodil nechápavě hlavou. „Jak... co děláš tady? Tedy... co děláš tam za zdí?" I když mi normálně mozek fungoval lépe, dnes jsem odmítal jeho výstražnou informativní ceduli o pravděpodobnosti toho, že Light mne přes stěnu prostě neuslyší. S povzdechem jsem se dotknul stěny a jako bych na svých prstech cítil jemné mravenčení z protější strany, bylo mi poprvé tak nějak lépe. Po dlouhých 9 letech jsem se cítil klidný. To že tak Light je, i když třeba za stěnou může znamenat jen dvě věci. Buď už jsem se kompletně zbláznil a můj mozek začal promítat pro mou osobu halucinace a nebo, a to mi přišlo pravděpodobnější, je Kira po smrti a nyní existuje v této fázi bytí někde mně daleko blíž, než bych čekal.

---

Už jsem tady bloumal kolem té stěny celé hodiny, ale stále mi bylo daleko příjemnější potulovat se tady v prázdnu než mezi těmi zvrhlými černými dušolapy tam ve vesnici. Tady alespoň neskřípěly žádné kosti a nesípaly hlasy, co se více podobaly přesýpání písku nežli hlasu. Unaveně jsme se složil na zem a opřel si hlavu o vrnící bariéru. Vydávala příjemné elektrizující vrnění, které procházelo kontaktním bodem na části těla až do středu hrudi, kde mizelo jako když se rozlézají mravenci. Byl to podivně uklidňující pocit, daleko příjemnější než bolest okovů kolem mého těla. Naposledy jsem se hlasitě nadechl do plic užívajíc si té chvilky volnosti, než jsem těžce vydechl s neumírajícím pocitem zoufalství. Nechtělo se mi zpátky, ale tady jsem navěky taky zůstat nemohl a cesta zpět bude dlouhá, přeci jen mám svou věrnou zátěž s sebou všude kam se hnu. Ohlédl jsem se přes rameno na zamlženou krajinu mdlé šedi, když jsem náhle zaznamenal koutkem oka pohyb. Byl nepatrný, pomalý a takovým zvláštně povědomým způsobem klátivý, přesto byl. A shodou okolností se ona postava posouvala v mém směru. S radostí jsem se vydrápal ztěžka na nohy a srovnal si své přednosti, abych vypadal reprezentativně. Nechci přece tu malou dušičku vylekat k smrti, když se mi konečně podařilo nějakou najít. Co však ďábel nechtěl, obraz, co se mi naskytnul skrz mléčné sklo mne zanechal v úžasu. Bral jsem to jako nějaký hloupý boží vtip, skoro jako pomstu všech nebes. Co tady dělal L? Neměl být dávno mrtev na nějakém místě jemu lépe příslušícím???

Jeho tváře byly stále bledé a kruhy pod očima černé jako noc sama, teď však vypadal snad ještě více mrtvý, než kdy jindy. Skoro až průhledná vizáž tak povědomých tvarů těla. Trhané pohyby a ten tradiční nahnutý postoj. Chudák, ani po smrti neměl na sobě nic lepšího, než jen vytahané tričko a tmavé kalhoty s příliš dlouhýma nohavicemi, které tahal po zemi. Bos a neučesán, tak jak jsem jej měl v paměti. Promluvil na mě, tedy alespoň jsem měl za to, že na mne promluvil. Jeho rozpraskané rty se si se kroutily ve slova, ale ke mně žel bůh nedolehly, jen jemné bzučení šlo slyšet ve vzduchu. Měl bych mu dát najevo, že jej neslyším, prohnalo se mi hlavou, a tak jsem ji lehce stočil na stranu ve vše vypovídajícím gestu. Pamatoval jsme si, jak takové malá gesta dělával právě L, kdykoli jsme spolu pracovali na ústředně. Jeho řeč těla byla vlastně tak zvířecí, tak vše vypovídající, že mne chvílemi až děsila ta upřímnost. Mluvil dál, nepřestával, ale v očích mu šlo vyčíst, že mluví spíše sám pro sebe, nebyl příliš duchem přítomný. Najednou však udělal krok, který mne překvapil, to jsem od něj neočekával, nebyl jsem na takové reakce zvyklý. V oblasti stěny, kde jsem se zapíral dlaněmi přistála z druhé strany jeho paže, ne však aby mne uhodila, ale jako by se mne snažil dotknout. Věděl jsme dobře, že taková věc nebyla fyzicky možná, ve spisech o tomto prostoru prázdna se dalo vyčíst spoustu poznatků a jeden z nich mne obeznámil také o této maličké nemilosti.

Jen nerad jsem se stáhnul z mravenčivého doteku, abych mohl znaky obeznámit Ryuzakiho za stěnou o nastalé situaci. Pár pohyby dlaní jsem mu sdělil prostou pravdu: „Zemřel jsem. Prokletím deníku jsem teď tady." Nechtěl jsme to moc rozmazávat, přeci jen nepotřebuje úplně vědět, proč že to vlastně teď jsem tady, respektive že mým vrahem byl ten jeho otravný nástupce. O smrtonošství, prokletých řetězech, letech nutných sloužit tady v království bohů smrti a podobných věcech se mi taky zrovna dvakrát svěřovat nechtělo.

Pokývání hlavou mi bylo informací dostačující pro pochopení, že L mou znakovou řeč obdržel a zpracoval. Opřel jsme se čelem o bariéru a povzdechl si nad absurditou toho všeho, ale také z těžkosti pravdy vznášející se ve vzduchu. L přestože takovou dobu mrtvý, trčí v říši neklidných duší a já s ním nemůžu ani pořádně mluvit, abych se ho na vše vyptal. Inu, pravděpodobně by mi stejně nechtěl odpovědět, on si vždycky všechno nechával pro sebe, pro tu svou hlavu plnou spravedlnosti a chytání zločinců. Zajímalo by mě, jestli byl vůbec někdy zamilovaný, nebo nešťastný z nějaké lidské situace. Co si vzpomínám, ani při Watariho smrti se příliš neotřásl, i když on také záhy zemřel, tak možná jen neměl dost prostoru pro emoční vyjádření. Teď už ale nebyl naživu a o emocích duší po smrti jsme vlastně příliš nevěděl. Třeba teď Lawliet nemůže cítit nic a já se tím tady zabývám nadarmo.

Z mého myšlenkového transu mne vytrhla obrovská rána. Instinktivně jsem uskočil od stěny, zvedajíc poplašeně hlavu, abych zaznamenal zdroj onoho kraválu. Pro mé další překvapení se teď L-ova pěst dotýkala skla přede mnou, značně jej prohnula a poté svižně zase našla své místo po L-ově boku. Nečekal bych, že Ryuzaki vrazí pěstí do stěny, to bych od něj nečekal, i když... občas byl ve fyzických útocích zbrklý a musím uznat, že síly míval za života dost. Pořád si jasně vybavuji, jak mě z výskoku jedním kopnutím dostal na zem. L si promnul paži jako by jej bolela z onoho nečekaného útoku. Měl jsem za to, že toho asi měl dost, když uznale pokýval hlavou, pak ale vypálil druhou paží na to samé prohlé místo, ohánějíc se jako profesionální boxer. A to už jsem si začínal představovat ten jeho povýšený hlas, jak říká: Jen jsem si chtěl něco otestovat, Lighte. Pro mé překvapení to s bariérou skutečně asi něco udělalo, jelikož se na povrchu začaly tvořit nepatrné prasklinky, dále jsme se však toho dne nedostali i když jsme do ní zkoušeli mlátit oba. Nakonec jsme oba skončili zmožení s rudnoucími pěstmi opření o brnící stěnu a vydýchávali se z namáhavého útoku. Kdyby nás někdo takto viděl, jistě by se nám smál.

„Víš Ryuzaki, jsem vlastně docela rád, že jsem tě tady potkal." Usmál jsme se nad tou zvláštní skutečností a jen zakroutil hlavou, jak jsme se zkoušel zbavit toho zvláštně brnivého pocitu, který pro jednou nebyl způsobený onou stěnou za mnou, tenhle vycházel zevnitř mně. L se na mne usmál, i když nemohl slyšet, co jsem řekl, a přiložil svou dlaň na místo u mé tváře. Pochopil jsem z toho, že i on mne vlastně svým způsobem rád vidí. Bylo to až absurdní. Ne vážně, kdyby mi kdokoli v minulosti řekl, že jednou budu za L-ovu společnost ze srdce vděčný, asi bych mu nevěřil. Co asi, určitě bych nevěřil, ani kdyby mi to řekl sám Ryuk, Bůh nebo kdo jiný. Šlo na nás vidět, že jsme od té pubertální části našich životů hodně vyspěli. Cítil jsem z nás, jak prostě klidně existujeme vedle sebe, jak se jeden druhého nesnaží eliminovat, dokonce je nám přítomnost toho druhého příjemná. Nevěřil bych, že to někdy zažiju, ale už to tak asi bylo. Prostě jsem byl rád s Ryuzakim, s TÍM Ryuzakim.

Čas se nám ale přeci jen krátil a zanedlouho jsme si museli dát své sbohem. Přislíbil jsem mu však, že za týden budu na tomto místě čekat znovu v tu samou noční hodinu. Pro sebe jsem si pak poznamenal, ať si s sebou vezmu cosi na psaní a papíry z knihovny, mohl bych taky přibalit pár záznamů o tomhle světě, třeba si bude chtít Ryuzaki přečíst, kde to jsme a co z nás teď je. Naposledy jsme se dotkli přes hladký povrch a pak již šel každý svou cestou, L někam do hloubek šedi a já do černé tmy světa Smrtonošů.

Baf!

Jsem tady zase s novou částí a abych pravdu řekla, mám pocit, že se zase konečně rozepisuju. První kapitolu jsem totiž psala dlouhé hodiny, tahle i když o něco kratší mi ale trvala téměř o hodinu méně, není to super??? Já jsem nadšená do nového příběhu který se tentokrát úrčitě povede a od vás pro své štěstí potřebuju jen hvězdičku a komentík!

Vaše Tiranis!