Kdo z vás se někdy probudil na podlaze, tak ten pocit moc dobře zná. A kdo ne, tak za něho může být rád. Ono po odpoledni plném utíkání před strážci zákonu, protože jste ze svého nitra vyvolali ducha umění, není ani trochu příjemné. Nebýt mého doprovodu, asi bych se ocitla i se sprejem v ruce ve chřtánu lidí v uniformách.

Po náročné sobotě měla dle mých parametrů následovat poklidná neděle s mým oficiálním přítelem. Jestli jste si představovali, že zamilované páry usínají a probouzejí se v posteli v objetí, tak vás musím vyvést z omylu. Pokud vám to ještě nedocvaklo, tak mě můj milovaný James skopl z postele přímo na podlahu a to bez vyhřáté deky. Bez MOJÍ vyhřáté deky. Boje o peřinu se během předešlé noci odehrávaly častěji, než by bylo zdravé. Když se zkrátka sejdou dva paličáci, tak to nemůže dopadnout dobře.

Strhla jsem z Jamese deku, abych se do ní mohla zabalit. Nemilosrdně jsem ho na oplátku shodila z postele, jako on mě v průběhu noci hned několikrát, protože to letiště byl můj majetek, kde jsem hodlala strávit ještě pár hodin.

Někdo mi ten spánek vážně nepřál, protože se malým bytem rozezněl uši drásající zvonek. Pokud mého přítele nevzbudil přesun na zem, tak tento nepříjemný zvuk svou práci odvedl a to kvalitně. Zmateně se postavil. Koukal na mně jako čerstvě vyoraná myš. Neochotně jsem se zvedla z teplé postýlky, abych mohla řádně vynadat člověku, který si mě v jedenáct hodin ráno dovolil vzbudit. Přehodila jsem si přes černé tílko a krátké kraťásky na spaní s maskáčovým vzorem černý župan.

V hlavě jsem si sesumírovala smysluplnou řeč, kterou bych vmetla Karin do obličeje, kdyby to tedy za dveřmi byla ona nebo paní Greenová. Jaké bylo ale překvapení, když jsem za nimi na zemi našla pouhou velkou, lepenkovou krabici s mým jménem. Nejistě jsem vyšla na chodbu z bytu. Nebylo tady ani živáčka. Za okny na chladné chodbě by mohly každou chvílí začít padat trakaře a vůbec by mi to nepřipadalo divné či neobvyklé, zatím počasí ale zůstalo u normálních dešťových kapek, jež mělo na rozpise svých povinností na dnešní den. Mým středobodem pozornosti se stala obrovská krabice za mnou. Naposledy jsem se rozhlédla po chodbě. Nevím, co přesně jsem čekala, ale snad možná zombieho nebo upíra schovaného ve stínu? Vážně nevím.

Už jsem se chystala dotáhnout balíček pro mou maličkost do obývacího pokoje, kde jsem ho chtěla rozbalit. Předklonila jsem se, abych ho mohla nějak dotlačit dovnitř. Když se ale něčí ruce ocitly na mých bocích, vyjekla jsem tak, že to muselo být slyšet až do posledního patra.

„Ššš, fialko. To jsem já," otočil si mně k sobě James. Stále mě držel za boky, teď ale o dost silněji, kdybych se mu čirou náhodou chtěla vytrhnout ze sevření. Praštila jsem ho uraženě pěstí do ramene. „Debile," utrousila jsem bez ostychu. Naklonil se k mému uchu, na kterém mě lechtal a zároveň příjemně hřál jeho dech.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel. Sladký polibek jako odškodnění za probuzení na zemi nedostanu?" zašeptal vyzývavě. Odstrčila jsem ho od sebe. Na jeho hrátky jsem neměla náladu. Ne po tom, co mě vyděsil k smrti. Na malou chvíli jsem se bála, že se mně chystá někdo (opět) zbavit, přesněji řečeno zabít. Asi jsem byla vážně přehnaně paranoidní, ale já si to zkrátka po mých ne příliš pozitivních zkušeností opravdu myslela.

„Pokud by měl někdo dostat odškodnění, tak jsem to já," odsekla jsem možná až příliš kousavě. Teď jsem vážně ale na jeho přiblblé fóry neměla náladu. „Pomůžeš mi s tim, nebo půjdeš podpálit kuchyň, když postavíš na kafe?" kdybych uměla zvednout pouze jedno obočí, tak této schopnosti využiju hned. Já bohužel patřila mezi ty nevýjimečné lidi, kteří neměli snad žádný talent. Avšak z posledních týdnů mého teenagerského života se dalo vyčíst, že se ze mě stal smolař první ligy. Ovšem na výběr svého partnera jsem si mohla stěžovat jen občasně...

„Co mi zbejvá. Od koho to máš? A proč ti nepomohl se stěhováním poslíček nebo pošťák? I když nevím, jestli bych neměl žárlit, když by ses před ním producírovala jen v tomhle," přejel mě kritickým pohledem od hlavy až k patě, přičemž se jeho pohled na malý moment zastavil na mém pozadí. „Pomůžeš mi nebo se budeš dál vykecávat?" zprdla jsem ho. Ruce jsem si zkřížila na hrudi, abych dodala svému postoji na vážnosti. Jeho úsměv v tu ránu zmizel a bez dalších připomínek mi pomohl.

Upřímně, trvalo to nejméně dobrých pět minut, než jsem dostala řádnou přednášku o stěhování věcí, kord když nevím, co v tom je za zásilku. Kartonová krabice sice nesla nápis: POZOR, KŘEHKÉ ZBOŽÍ, ale můj umělec tuto nálepku pravděpodobně přehlédl. Se stěhováním se dostavil další problém, který se později ukázal v plné své míře. Na malou chvilku jsem si i myslela, že bych snad došla požádat noční společnost Elisabeth. Svůj ztřeštěný návrh jsem okamžitě v hlavě hodila do koše, který se tam nacházel hned vedle paměťové karty. Ani jeden jsme totiž neměli moc vyvinuté svaly na rukou, které by se k přesunu tohoto překvapení dost hodily.

„Opatrně, co když je v tom bomba?" hodila jsem po Jamesovi káravý pohled, když málem krabici upustil. Na štěstí ji včas zachytil, ale ty nervy... Nápis s křehkostí zboží tam zřejmě nebyl pro nic za nic.

„Zlato, kdyby v tom byla bomba, tak by tikala. Navíc, kdo další by se nás chtěl zbavit?"

„Třeba já," ozvala se z chodby ironicky Elis. Otočila jsem se na ní.
„Šípková Růženka se uráčila ukázat i ve dne?" odpověděla jsem jí stejně kysele.

„Seš si Jamesi jistý, že sis vybral správně?" pozvedla tázavě obočí. Na ukazováček si namotala tmavší pramen fialové barvy. Za ní se objevil kluk, kterému mohlo být nanejvýš osmnáct.

„Věnuj se svýmu zajíčkovi, jo Elis? Mýho umělce nech na pokoji," propálila jsem ji pohledem. Opatrně jsem položila balík na zem. Než se James stačil o dohadech o něm vyjádřit, byla jsem u své starší sestry.

„Zrovna ty mě nemáš co soudit, Ash. Pokud vím, tak já nejsem ta, co má pletky s poldy a prsty hned ve dvouch vraždách," škodolibě se na mně usmála. Vzala mi všechen vítr z plachet. Její společník, který měl na sobě pouze spodní část oblečení, což byly úzké džíny, políbil mé dvojče na její odhalený krk.

Ucítila jsem stisk na svém levém rameni. Krev ve mně bublala jako polévka nad ohněm. Dlaně jsem měla zatnuté v pěst. Nehty se mi zarývaly v půlměsících do měkké kůže na dlaních. Mé instinkty mi radily se nenechat vyprovokovat, mé tělo ale zastávalo zcela jiný názor. Vlepila jsem Elis facku, a ne jen tak ledajakou. James se zajíčkem mé sestry překvapeně zalapali po dechu. V mladíkově výrazu jsem viděla šok, uznání, ale i jemný náznak zlosti. Svého přítele jsem vidět nemohla. Jeho levá ruka se omotala okolo mého pasu, čímž si mě k sobě přitáhl do těsné blízkosti.

„Tebe bych nechtěl naštvat, fialko. Příště mě ale varuj, ano? Tím loktem jsi zasáhla ne jeden cíl," jeho dech mě šimral na krku. Otočila jsem se k němu čelem. U ramínka bílého tílka se mu rýsoval červený flek, ale na rozdíl od toho Elisina nehořel na míle daleko.

„Ještě jsme neskončily, sestřičko," její výhružný tón se mi ani zdaleka nezamlouval. Jistě, nechovaly jsme se k sobě zrovna nejlépe, ale nikdy, opravdu nikdy mi nevyhrožovala. Po těle mi naskákala husí kůže. Ruce jsem povolila ze sevření pěstí, namísto toho se do nich dal nekontrolovatelný třas. Její slova mně vyděsila.

„Zábava teprve začíná, přátelé," dodala povýšeným hlasem, než zmizela ve svém malém království bordelu, jež dělila od mého pokoje pouze sádrokartonová stěna. Stála jsem na místě jako opařená. Dokud Elis nezmizela i s tím klukem z bytu ve vyzývavém oblečení. Dokud byly stále v bytě, držela jsem se jakž takž dobře.

Jen co za nimi zaklaply dveře, tak třas pohltil celé mé tělo. Svezla jsem se na zem. Její výhružka mě děsila a to hodně. James si sedl vedle mě. Schoval mé třesoucí se tělo do své náruče. Už jsem nedokázala udržet vzlyky, jež pomalu vyplňovaly chodbičku s rozpadlým botníkem.

„Ashley, nic to není. Jen si dělala srandu."

„Ona normálně neplácá nesmysly, maximálně tak když je sjetá. Teď ale byla při smyslech," těžko se mi to přiznávalo, já z ní ale měla strach.

„Poslouchej mě," vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. Druhou rukou mi setřel pár slz. Dívala jsem se mu do očí. „Miluju tě, Ashley. Zvládli jsme spolu Enzovu smrt, zakopání modroočka a výslechy tý zrzavý babizny Nerenovky. Nějaká pitomá kravina, co pláclo tvoje praštěný dvojče by nás neměla nijak rozhodit. Jsi moje fialka a vždycky budeš, pamatuj na to."

Políbil mě na třesoucí se rty. Vydral se ze mě vzlyk, který James umlčil dalším polibkem. Odtáhla jsem se od něho, abych mohla pronést ona magická slova na šťastných koncích ve všech pohádkách s princeznami a princi. „Taky tě miluju, ty můj ztřeštěný umělče. Kéž by i náš život mohl být pouze o vysvobození princezny s fialovými vlasy, praštěným dvojčetem a mrtvým kamarádem z věže s jízdenkou do konečné zastávky s názvem: HAPPYEND," povzdechla jsem si.

„A kdo říká, že náš konec nebude šťastný?"

„Řekla to holka, co není princeznou, ale má prince s duší umělce."

„O tom se budu rád hádat," políbil mě a vzal do náruče.

„Co by si královna mého srdce přála dnes dělat?"

„Hrát si na mrtvolu. Aneb spát celý den a ne na podlaze."

„Bude jako odškodnění stačit snídaně za předešlej incident?" opřel se lokty nade mnou, když mě opatrně položil mezi peřiny. Dělal na mně psí oči, které rozhodně zafungovaly. Zatvářila jsem se zamyšleně, ale nakonec přikývla. „Hlavně mi nebombarduj kuchyň."

„Řekni to znovu," zašeptal snově. Vtiskl mi pusu na líčko. Převalil se na stranu, aby mohl odejít a udělat již zmiňovanou snídani.

„A co?"
„Tu kouzelnou frázi, která začíná na m a končí na tě. Asi jsem se totiž před tím přeslechl."

„Až uděláš snídani, možná se dozvíš, co jsem ti řekla," poškádlila jsem ho. Přes hlavu jsem si na truc přetáhla peřinu. Vzápětí ji ten komediant odhodil až na zem. Vítězně se na mně usmál. To jsem ale nemohla tušit, co za ďábelský plán ta jeho kebule vymyslela. Jeho prsty mě s rychlostí světla lochtaly po celém těle.

„Do-dobře. Vzdávám se," na to můj princ se štětcem v ruce namísto meče zareagoval. „Miluju tě, Jamesi Owene," každé slovo jsem si pečlivě vychutnala. Za zátylek jsem si ho k sobě přitáhla. Jeho rty se mi stále neomrzely, stejně jako po třech letech fíková marmeláda, kterou jsem byla schopná jíst se vším.

„Vidíš, a zase ten den nebyl zbytečnej. Dozvěděl jsem se totiž úžasnou věc."

„Jdi ty, egoisto."
„Tak ta kouzelná slova nezněla."

„A neuslyšíš je, dokud nebude snídaně." Frustrovaně si prohrábl vlasy, ale neodporoval. „Za chvíli tady s tím jsem jako na koni, fialko," pohladil mě po mém černém afru a šel nám něco ukuchtit. Byla jsem moc líná a unavená, abych ho šla jako učitelka v mateřské školce hlídat, proto jsem mu musela věřit.