(_Chanelle_Dieudonne_)

Silné sevření povolilo. Zhroutila jsem se na zem jako hadrová panenka. Celý svět se se mnou točil a já si připadala jako na kolotoči, na který byste mě na pouti nebo v zábavním parku v životě nedostali. Barevné šmouhy tvořily veškerý můj pohled do malé chodbičky, kde jsem před chvílí stála a chtěla jít do svého pokoje. Ztěžka jsem lapala po ztraceném dechu, který mi někdo na několik chvil sebral.

Zakořeněný strach v mé hlavě vyrostl ve velký strom, který se právě zelenal a co nevidět měl přinášet trpké ovoce, které chutnalo po železu a bylo celé rudé jako krev. Polil mě studený pot, když ke mně odněkud z dálky doputovala informace, že jsem mohla umřít. Ta myšlenka mě děsila. I fakt, že jsem ležela na zemi v ručníku nad kolena, byl slabý odvar, oproti husí kůži, ledovému potu a třasu, který doprovázel celé mé tělo. Nejhorší byl ale strach a panika, které ovládaly každičkou buňku v mém těle.

Mohla jsem umřít. Děsilo mě to až k smrti, protože já umřít nechtěla. Měla jsem pocit, že mě někdo opět škrtí a mě se nedostávalo kyslíku. Svůj splašený dech jsem slyšela jako ozvěnu všude kolem sebe. Když mi někdo položil ruku na tvář, trhla jsem sebou a prudce se posadila. S hrůzou v očích jsem se dívala na Jamese, který vypadal podobně jako já. Třásly se mu ruce, ve kterých normálně sebejistě držel tužku a něco si věčně črtal do svého sešitu. Jeho jindy stále z léta opálená pokožka byla teď popelavě bílá. Mohl by se dost dobře jako chameleon zamaskovat se zdí za ním.

„Jsi, jsi v pohodě?" Oči měl vytřeštěné hrůzou, ačkoliv se právě staral o mě. Záporně jsem zavrtěla hlavou, protože po tomhle jsem nemohla být v pohodě.  Po chvíli jsem se už ani nedívala na něho, jen do prázdna před sebou. „Sakra Ashley! Řekni něco, cokoliv. Jakej jsem debil, jak hrozně tě štve, že jsem ti vypil ice kafe. Prosím," zněl jako odstrčené štěně, které nikdo nechtěl.

Nesl mě ve své náruči do obýváku, kde mě položil na gauč. Já byla ale pořád zticha. Nemohla jsem nic říct, protože nad tímhle se nedalo jen tak mávnout rukou. Přemýšlela jsem, jestli to bolí. Bolelo to Enza, když umřel? Jak vlastně umřel? Třásla jsem se, ale nic neříkala. Po mučivě dlouhé půlhodině jsem ze sebe dostala jediné slovo. „Děkuju."

Zvedla jsem se, že se konečně zbavím ručníku a vyměním ho za nějaké normální oblečení. Na roztřesených nohách jsem přešla až do chodby, kde jsem zděšením chtěla vykřiknout. „Ššš, ššš. Nedívej se." James si mě otočil k sobě čelem a ochranářsky okolo mě ovinul své paže. Nevím, jestli jsem byla víc zděšená těma pronikavě modrýma očima nebo tím, že se mi právě na chodbě válela mrtvola.

Vzlyky se malým bytem nesly ještě hodně dlouho, dokud jsem už nevěděla, proč vlastně brečím. „My jsme ho zabili," zašeptala jsem po dvou hodinách, kdy můj spolupachatel jen přihlížel mému záchvatu paniky, lítosti a naprostého zděšení.

„Když už, tak já. Chtěl zabít tebe, fialko. Teď už vlastně nejsi fialka, co?" Zastrčil mi černý pramen vlasů za ucho a já se mu ale pohledem vyhýbala. „Jsme vrahové." Stála jsem si dál paličatě za svým. Umělec vedle mě si jen frustrovaně prohrábl své vrabčí hnízdo.

„On sem přišel a chtěl zabít nás! Kdy ti to do prdele konečně dojde?!" Rozkřikl se a prudce se postavil. Mlčky jsem přihlížela, jak třískl s modrým hrnečkem s kávou o zem. Také jsem se zvedla, ale proto, že se už konečně převléknu. Prokličkovala jsem si cestu mezi střepy a rozlitou kávou až do chodby.  Mrtvole modroočka jsem se vyhnula co největším obloukem. Jeho vytřeštěné oči byly jasně modré, jako když jsem je viděla poprvé v temné uličce nočního města. Bílá kůže na krku se mu přehrnula přes okraje pevně uvázané kravaty, která zřejmě zavinila i jeho smrt. Roztřesenými prsty jsem sáhla po klice od své malé ložnice.

Když jsem se vrátila do obýváku, za okny už vládla tma a v obýváku se rovněž nesvítilo. Až když jsem zmáčkla vypínač, uviděla jsem zničeného Jamese, jak sedí na gauči s hlavou i rukama v klíně. Vzala jsem hadr a šla uklidit aspoň to, co šlo – hrneček s kávou.

„Jsme v prdeli," zašeptal James. Zvedl hlavu a já uviděla jeho uslzené oči. Byl zničený a zřejmě i více než já. Ostré a dlouhé pařáty strachu mi svíraly hrdlo, jako kdyby mě znovu chtěly uškrtit. „Musíme se zbavit toho těla," zašeptala jsem a bála se, jestli se má slova vůbec dostala k uším hromádky neštěstí, co seděla na staré pohovce.

Upřeně se na mé díval. Vyhodila jsem střepy a sedla si k němu. „Ty jsi odborník na filmy, Jamese Bonda a další takovýhle kraviny. Co v každym filmu udělali? Zbavili se těla." Drkla jsem do něho, abych ho přiměla k pohybu. Jeho výraz ale vypovídal o něčem jiném. „My to zvládneme, ne? Že jo?" Zeptala jsem se nejistě. Veškerá naděje ze mě vyprchala stejně rychle, jako přišla a to jen díky odevzdanému pohledu, který mi věnoval průšvihář vedle mě. Uvědomovala jsem si, že jsme v pořádném maléru. Víc podělat se to už snad podle mého názoru ani nemohlo. Opak byl pravdou.

Světlo nad námi zhaslo a já si byla jistá, že paní Greenovou dojdu vlastnoručně zabít. Naše milovaná sousedka zřejmě (zase) strčila nějaký ze svých elektrických spotřebičů do nefunkční zásuvky a vyhodila tak pojistky v celém domě. „Je tady tma jak v prdeli," zašeptal James a já se chtě nechtě musela uchechtnout. „Se divíš, když ježibaba vyhodila pojistky?"

Vstala jsem a málem se přizabila o malý konferenční stolek před sebou. „Máš auto?" Zeptal se z ničeho nic James a já se na něho udiveně podívala. „Kdybych měla auto, nechodím pěšky," lepší otázku v téhle chvíli už vážně mít nemohl. Můj spolupachatel vraždy si povzdechl, ale pak se rozpovídal, jak bylo jeho zvykem a nikdo a nic ho nemohl zastavit.

„Nouze je nouze. Mám v garáži ještě nedodělaný auto, ale dá se jím už jezdit. Musíme odsud dostat našeho mrtvého vraha modroočka pryč. Skočím pro něj, ty se tady hlavně nezabij. Nějak ho dostaneme do auta, to vymyslím za jízdy a pak ho dostaneme někam." Dokončil svůj dlouhý monolog James a já jen vše odkývala, ale asi to v té tmě nebylo vidět.

„Technická otázka, kde a jak ho chceš zakopat?" Zeptala jsem se a už štrachala baterku v jedné z horních poliček v kuchyni. Posvítila jsem jí na chytrého Einsteina a byla zvědavá na odpověď. „Za městem je les. A věřím, že stará dobrá kamarádka lopata pomůže," zazubil se a v očích mu hrály jiskřičky, které toužily po adrenalinu.

Když už se pakoval ven, že dojde pro svou káru, řekl další kravinu, kdy jsem měla chuť zakopat já spíš jeho namísto vraha mého nejlepšího kamaráda. „S tebou se člověk vážně nenudí. Nedivím se, že nemáš přítele, kromě mě." Se smíchem se klidil rychle ze dveří a zmizel ve tmě, která řádila v našem celém domě zásluhou paní Greenové.

Dobrou hodinu jsem překračovala mrtvolu v chodbě, protože jsem na ní nemohla sáhnout. Byla jsem nervózní. No, nervózní bylo asi slabé slovo, protože já byla doslova vystresovaná tak, že jsem přecházela sem tam. V levé ruce jsem držela baterku a v druhé mobil. Doufala jsem, že se James už konečně objeví a naopak Elis, že se ukáže nejdřív zítra ráno. Žaludek jsem měla sevřený strachem, ačkoliv jsem měla hlad.

Když pouliční umělec zaklepal na dveře, opadl ze mě prvotní strach, že ho zatkli a jdou si už i pro mě. Naprosto živě jsem před sebou viděla odhodlaný výraz Karin, který zaručoval, že ona mě za ty mříže s radostí dotlačí i násilím, jen aby se mi mohla do obličeje z plna hrdla vysmát. Na druhou stranu jsem byla pod obrovským vlivem adrenalinu, který se mi ani trošku nelíbil. Nechápala jsem, jak někdo mohl mít rád adrenalinové sporty, protože to natěšení, strach a celé vzrušení z toho, že právě hodláme přes celé město jet s mrtvolou v autě, byl ten nejšílenější nápad.

Kdyby mi někdo před třem týdny řekl, že Enzo umře, já málem taky, budu muset kvůli tomu strpět týden a možná i delší dobu po boku tohoto blázna, plus výslechy na policii, vysmála bych se té osobě do obličeje a poslala k psychiatrovi na sezení. Bohužel všechno tohle se stalo a děje, a můžu k tomu jedině připsat ještě zakopávání mrtvoly a jízda v autě, které bylo staré nejmíň sedmdesát let. Nebyla jsem moc velký fanda veteránů, ale jak se zdálo, James byl hotový nadšenec.

„Co tak koukáš, fialko? Sakra, budu ti muset vymyslet novou přezdívku." Bylo vidět, že on si na rozdíl ode mě adrenalin užíval a to v plné míře. Zašklebila jsem se na něho a ukázala na bezvládné tělo za sebou. Vešel dovnitř a na chvíli ještě za námi zavřel dveře. „Musíme ho dostat dolů. Můžeš si vybrat stranu, z jaký ho chceš podpírat," jeho náhlá změna a přepnutí nálady z té nejvíce depresivní na všechno je jak má být, mě vytáčela, a to dost. Převrátila jsem oči a naše obvyklé role se dostavily na místa trosek, které ještě před hodinou sklíčeně seděli a litovali se. „Levá, je to u zdi."

Nikdy jsem si nemyslela, že za černým sakem, riflemi a bílou košilí s rovněž tmavou kravatou se může schovávat vrah s velkými svaly. Byl opravdu těžký, a když jsme šli dolů ze schodů, děkovala jsem, že jsem bydlela v prvním patře a ne v posledním. Funěla jsem námahou, za to řidič modrého veterána byl vysmátý jako měsíček na hnoji. Zřejmě ho bavil pohled na lidi, jak trpí. Obzvlášť na mě.

Cesta k zaparkovanému vozidlu před domem se zdála být nekonečná, ale hlavně obtížná nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Ona totiž skutečnost, že se vám o rameno opírá hlava mrtvoly a vy jí držíte kolem trupu a váš „přítel" z druhé strany stejně, je docela velká přítěž na váš již bídný stav. Připočtěte k tomu vyčerpání ohledně spánku, aneb styl chodící zombie, mít na krku člověka závislého na drogách – svatouška Elisabeth -, a třešničkou je mrtvý kamarád a toxický vztah s bláznem, co provozuje pouliční umění.

„Pozor na sedačky," upozornil mě James, když jsme doslova našťouchali našeho třetího pasažéra do auta. „Nevyváděj, je to jenom auto." I taťka většinou vyváděl, co se týkalo jeho auta, ačkoliv to nebyl žádný extra kousek.

„Máš ty vůbec ponětí, kolik stojí součástky do týhle krásky?" Usadil se za volant, ale ještě se svou přednáškou o tomto autě neskončil. „Ono totiž sehnat součástky do mustanga z roku šedesát šest, není nic jednoduchýho. Ale chybí mi už jenom lak a origoš kola a je hotovo." Vychloubal se svým autem, na které mohl být právem hrdý, přesto pro mě jako holku, to bylo celkem jedno. Neuměla jsem ocenit auta, protože mě nikdy nezajímaly. Rozeznala jsem veterána od nového auta a další základní věci, ale že bych se nad nimi rozplývala, to tedy ne.

Koukala jsem se z okna a James stále básnil o tom, kde jednotlivé části motoru sehnal a za jakou cenu. Informace, že je to značka ford a model mustangu mi bylo celkem šumák.

„Koukáš do blba?"
„Ne, na blba."