Celou neděli lilo jako z konve. Po snídani přímo do postele, zkontrolování kuchyně, která zůstala nepoškozená, přišel na řadu obrovský balík, jež stál přímo uprostřed obýváku.

„Prosím skalpel, sestři," pronesl s naprostou vážností James. Protočila jsem nad ním oči, ale poslušně jako nějaký vycvičený pes přinesla nůž na otevření našeho pacienta. „Postačí tento, pane doktore? Nebo mám vzít menší nebo snad ještě větší?" přistoupila jsem na jeho hru. Oba jsme se potřebovali rozptýlit.

Slova Elis na mě doléhala v plné síle, a tak rozptýlení v podobě operace skutečně bodlo. Můj krapánek bláznivý princ šermoval kolem sebe s nožem tak dlouho, dokud mu nevypadl z ruky.

„Myslím, že tento je ideální."

„Ještě se na něj nabodni, že jo. Vsadím se, že by mi připsali i tvojí neopatrnost," uchechtla jsem se. Ujala jsem se otevření uspaného, kartonového pacienta. „Nedýchá, pane doktore. Co mám dělat?"

„Jak to mám asi vědět? Nejsem doktor," zasmál se James. „Ale operujícímu doktorovi by se hodila pusa na povzbuzení," poklepal si na tvář.

„Komediante," utrousila jsem, ale místo jen letmé hubičky na tvář jsem si ho k sobě za zátylek přitáhla do polibku. Jeho rty se zdály být lékem na veškeré šrámy, které utrpělo mé srdce za poslední dobu. Zdálo se mi to teprve jako včera, kdy jsem Enza nazvala barvoslepým veverčákem, ocitla se poprvé na policejní stanici, seznámila se s pouličním umělcem, zaplula do kruhů zločinců a hříšníků, ale především viděla první vraždu.

„Mám to otevřít já, nebo chceš sama?" vyrušil mě laskavý tón hlasu, jaký James zvolil. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala všechny démony, kteří se tam za poslední dobu usadili, avšak marně.

Pouliční umělec se ujal otevření krabice, do které bych se možná i vešla. Zatajil se mi dech, když na mně vykoukl herní ovladač. Nebyl to ale jen tak ledajaký herní ovladač. Byl to Enzův herní ovladač, který měl na zakázku udělaný s motivem černých křídel vran a jednu samotnou vránou.

Vrány se často označovaly jako poslové smrti nebo špatných zpráv nebo věcí. Enzo je tam měl ale z jiného důvodu. Vrány pro něho znamenaly jeden velký otazník. Jejich krásné černé peří, na místech ovladač měl lehce ošoupanou barvu, jak se často používal. Malba přesto zůstávala stále krásná a její šmrnc se nedal popřít stejně jako tajemno, jež z ní přímo prýštilo.

Hned pod ním leželo několik zarámovaných fotek mě a mého nejlepšího kamaráda. Vedle jeho ovladače ležel důkladně zabalený ten můj. Jeho fialová barva, černou barvou vyvedené kontury fialových květin, podle jejichž názvu jsem si vysloužila od Jamese svou přezdívku.

Oči se mi zalily slzami. Balík byl plný vzpomínek na osobu, která mě dělala šťastnou už od dětství. Byl mým věrným přítelem. Stál při mně, slíbil mi, že mě nikdy neopustí, přesto to nedodržel. Nejradši bych vykopala jeho tělo v rozkladu ze země. Nerozloučila jsem se s ním. Ani nevím, kde má hrob. Jeho rodiče mně nepozvali na pohřeb, protože si zřejmě mysleli, že údajný vrah jejich jediného syna by tam být neměl. Přesto mi poslali balík plný jeho věcí.

Ruce se mi třásly. Slzy mi bránily ve výhledu do krabice. Otupěle jsem seděla v tureckém sedu vedle Jamese. Nevnímala jsem. Přede mnou se promítal celý život mého zesnulého kamaráda a naše společné vzpomínky a chvilky.

Viděla jsem náš první koncert, párty, nástup na střední, na univerzitu, jeho dvacáté narozeniny, odpoledne strávená u něho doma. Vždy mě vyslechl. Nesoudil mě, bezstarostně se smál. Uměl si užívat života přesně tak jako James.

Jeho smrt zavinila, že se ze mě stala troska, kterou držel pouliční umělec, do něhož jsem se zamilovala.

Nevzlykala jsem. Nebyla jsem schopná ze sebe vydrat ani hlásku. Myslela jsem si, že bych mohla vyplakat klidně Tichý oceán, kdybych chtěla.

Připadala jsem si jako na lodi. James se mnou houpal ze strany na stranu, z otevřené ventilačky se sem dostával svěží deštěm nasáklý vzduch. Už chyběly jen nárazy vysokých vln z tmavého moře za bouře, jež by naší loď převrátily a stáhly do temných hlubin, kde by na nás číhaly sirény se svými působivými písněmi.

„Nemusíme to rozbalovat teď. Vím, že je to pro tebe těžké."

„Ne, nevíš! Nemůžeš mít ani tušení!" vysmekla jsem se mu z hřejivého objetí. Vylévala jsem si zlost na špatném člověku, ale já to v sobě už nedokázala dusit, jako se dusila zelenina v papiňáku.

„Myslíš si, že nevim, jak to bolí?! Jaké to je, když tě vlastní matka zavrhne a zbyde ti po ní jenom rozpadlý auto?! Vim moc dobře, jak velká je propast pod tebou," zvýšil na mně hlas. Nelíbilo se mi, jak jsme na sebe řvali jako smyslů zbavení. Bohužel ani jeden z nás nad tím nedokázal jen tak jednoduše mávnout rukou.

Postavila jsem se, načež mě James napodobil. Ramena se mu zvedala a opět klesala, jak prudce dýchal. Měl pevně sevřenou čelist, levou ruku sevřenou v pěst. Svaly se mu na levém předloktí napnuly. Jindy by to byl impozantní pohled, ale v hádce to nezajímalo ani tu malou část mého já, které bylo romanticky založené.

„Byls ale dítě! Měl si tátu, babičku! Kdo mě podržel, hm? Nikdo! Vlastní sestra mi vyhrožuje, pouliční umělec mě stáhl ke dnu, kde jsem si myslela, že jsem už dávno byla!" nevěděla jsem, co všechno říkám. Vztek a bolest mě tak moc zaslepily, že jsem říkala ty nejhorší věci jediné osobě, která tady při mně stála.

Po jeho tváři se mihl ublížený výraz. Přistoupil ke mně blíž. Vypadal děsivě, jak se nade mnou tyčil. Couvla jsem o několik kroků dozadu do chodby. Věřila jsem, že by mi nikdy neublížil. Ale po tom, co jsem sama vědomě řekla, jsem nevěděla co očekávat od svého přítele, do kterého jsem se, jak se zdálo, zamilovala a teď mu ublížila.

„Takže jsem pro tebe jen závaží, co tě táhne ke dnu?!"

„Jamesi, miluju tě," zašeptala jsem, jako by to mohlo něco změnit. Byla jsem tak moc bláhová. Jednou jsem něco řekla, a už se to nedalo vzít zpátky. Nechtěla jsem se hádat. Až moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem to celé zavinila já. I mně teď nejbližší člověk se mi začínal vzdalovat, a to jen po dvou hodinách, kdy jsme si navzájem vyměnily ta krásná pohádková slova.

Naštvaně si prohrábl vlasy pravou rukou. Rychlým pohybem obešel mé hroutící se tělo k věšáku na zdi, z něhož si vzal na sebe černou koženou bundu. Pevně jsem ho chytila za ruku, ale bez problémů ji setřásl, jako nějaký otravný hmyz. Otočil se na mně. Sám zadržoval slzy, ale jeho bolest, kterou jsem způsobila, se mísila se vztekem v těch krásně modrých duhovkách.

„Nech mě na pokoji, Ashley. Sama jsi to řekla nejlíp, táhnu tě ke dnu," prudce otevřel dveře, ale neodešel. „Tvoje otisky možná na jeho těle najdou, ale zabil jsem ho já, kvůli tobě. Kdo doopravdy koho táhne ke dnu, hm?" opřel se o futra. Kroky po schodech nás nijak nerušily. Kolem nás se uzavřela neprůstřelná bublina, ve které naše srdce utrpěly obrovskou ránu. Náš vztah se nacházel na tenkém laně nad propastí se žraloky, kde stačil jeden špatný pohyb - slovo -, a mohl skončit jako svačinka žraloků.

„Takže ty máš bejt ten ublíženej?" podrážděně jsem si odfrkla. Zabodla jsem mu ukazováček do hrudi, zároveň se k němu dostala blíž. „Kdybys mi nenabídl tehdy cigaretu, tak jsme se ani neseznámili. A pokud vim, tak tys začal konverzaci, ne já. Tys chtěl hrát pár. Každej jsme si mohli jít po svých, ale ty ne. Řekni pravdu, jak často balíš holky na naplánovanou vraždu?"

V očích mě pálily další slzy. Stála jsem u něho v těsné blízkosti. Hrudník mi svíraly ostré drápy viny. Všechny své chyby jsem na něho naházela. Nemohl za to, že jsem se pohádala s Enzem, nemohl ani za to, že jsme se poprvé potkali na policejní stanici. Snažil se být jen milý k holce, co se zdála být zdrcená výslechem, kvůli věci, ve které byla zcela nevinně.

„Si děláš srandu? Ty myslíš, že jsem zabil i toho praštěnýho zrzka?"

„Nemluv o něm tak."

„A jak mám o něm sakra asi mluvit, když se kvůli nějaký podělaný krabici s jeho věcma, tak mně hned moje holka začne obviňovat z jeho vraždy?! To ti přijde normální? Elis měla pravdu, asi jsem si fakt vybral špatně," otáčel se k odchodu, před tím ale ještě naposledy vystřelil s velkou přesností. Strefil se přímo do středu mého srdce. „Je mezi náma konec. Už tě nechci vidět."

Sesunula jsem se na zem. Začala jsem na novo brečet. „Neopouštěj mě," zašeptala jsem. „Neodcházej," až teď jsem byla na dně. Zněla jsem zoufale, ale cítila jsem se stokrát hůř.

„Nikam nepůjdete, Jamesi Owene, ani vy Ashley Smithová. Zatýkáme vás za vraždu Charlese La Crouixe, nebo-li za vraždu vraha Lorenza Carnedya," nekompromisní hlas Sheily Nerenové mě vyděsil, avšak oproti přesně mířené střele od Jamese, byl pouhou třešničkou na padajícím dortu s rudou polevou znázorňující krev, hnědou hlínou, dvěma mrtvolami, a jedním párem se želízky.

Kovové náramky se mi zaryly do kůže. Zlomený výraz Jamese mě vyděsil. Měli jsme to oba spočítané. Ani se na mně nepodíval. Šel klidně po schodech dolů s Karin, která ho měla na starost. Paní Greenová se na mě dívala s opovržením, o její pozornost jsem ale vůbec nestála.

„Kde je vaše sestra?"
„Nevím."

„Tak ji najděte," vydala rozkaz hlavní detektivka těchto dvou vražd svému kolegovi.

Jedno jsem věděla jistě, peklo teprve začínalo a byla jsem v něm úplně sama, za což jsem si mohla taky sama.