Bylo mi zle od žaludku. Loď, na které jsem s Jamesem byla, právě klesala ke dnu, kde na ní čekaly mříže v podobě chaluh a jiných zelených mořských řas. Odřená zápěstí od občasného škubnutí s želízky mě vždy uvedly do kruté reality. Nejen, že se má noční můra pomalu, ale jistě stávala skutečností, vše mi padalo na hlavu jako knihy v tiché knihovně ve škole. Největší ránu ale utrpělo mé srdce.

Slzy mi tekly proudem a já už ani nepochybovala o tom, že brzo budou mít z policejní stanice přístav. Kapesníčky, které mi nabídla právě Sheila, jsem přijala. Zatroubila jsem jako slon. Jindy by mi to možná přišlo trapné, teď mě nezajímalo ale nic jiného, než zdrcený James.

Od sebe nás dělila překážka v podobě Karin, která na něho dávala pozor. Nehrála s ním žádnou hru jako předtím, když se ho snažila získat pro sebe. Její ledový klid mě děsil, ale ne tolik jako hromádka neštěstí, co seděla vedle blonďaté policistky.

Sama jsem měla přidělený dozor v podobě svalnatého kolegy detektivky Nerenové. „Nechcete kávu, slečno?“ řekl to tak ledově, až jsem sebou cukla. Žádné emoce, nic. Kdyby nebyl z masa a kostí, myslela bych si, že je to pouhý robot naprogramovaný na obsluhu zatčených a na jejich dohled.

Záporně jsem zavrtěla hlavou, načež znovu zatroubila jako kde jaký trumpetista. Já ale na žádný hudební nástroj nehrála. Nebyla jsem moc umělecky založená na rozdíl od Jamese. Ten byl hotový umělec, ať se dotkl čehokoliv. Na každé věci viděl něco pozitivního, jejich osobité kouzlo, nesoudil lidi tak jako já. Neměl problém se bavit s kýmkoli o čemkoli, přesto byl mnohdy otravným kafemlejnkem. Já ho ale milovala, zničila náš vztah z krásného na toxický.

Vydral se ze mě další vzlyk, když si Sheila do výslechové místnosti nechala předvést Jamese. Hora svalů vedle mě si odskočila pro vlastní kávu, kterou jsem já odmítla. Měla jsem dokonalou šanci k útěku, ale s plnou policejní základnou, želízky a v tomto rozpoložení bych se moc daleko  nedostala. A to jsem ještě nezmínila svou mizernou kondičku, se kterou by to bylo ještě těžší.

Tichý chod policejní ústředny prořízl vzpurný tón dívky. Zpoza rohu se objevily nejdříve jen siluety, jež se mi rozmazávaly v potocích slz. Když jsem ale zamrkala, poznala jsem své dvojče, které násilím dva policisté táhli přesně ke mně.

Naše pohledy se střetly a já se dívala na svou kopii. Její totožné bouřkové oči, stále ještě jasně fialové vlasy s tmavšími melíry rovněž fialové barvy se staly poznávacím znamením mezi námi dvěma za poslední necelý týden. V jejích očích se lesklo cosi temného, co jsem v nich nikdy před tím neviděla. Elisin zákeřný úsměv mě vyděsil. Nechápala jsem, co se to tady děje ani proč je zde mé dvojče.

Nemusela jsem ale ani dlouho čekat na vysvětlování, protože ze dveří vyšla osoba, které bylo svěřeno prošetření a najití vraha, jenž zavinil smrt mého kamaráda. Detektivka si nás do výslechové místnosti nechala předvést obě, ale James ze dveří nevyšel, jako tomu bylo u předchozích výslechů.

Místo nohou jsem měla jen čekankový sirup, jež jsem si s oblibou ráno přidávala do bílého jogurtu, který se stával rychlou, ale především lehkou snídaní a startem obyčejného školního dne. Co bych teď tak dala za normální školní den, nečekanou písemku hned první hodinu, ne moc vábný oběd, nudnou přednáškau, na které bych pomalu usínala, ale především odpoledne u Enza. Ty časy byly pryč. Alespoň prozatím.

Se svěšenou hlavou jsem zadržovala vzlyky, které se draly na povrch. Elis se vedle mě pošklebovala, zatímco James dělal, že tu vůbec nejsme. Za každým z nás stál jeden policista pro případ, že bychom hodlali vzít nohy na ramena.

Nervózně jsem žmoulala mezi prsty lem bundy, kterou po mně detektivka Nerenová hodila, než mě odtáhli z chodby, kde jsem se utápěla v žalu z bolavého rozchodu, za který jsem mohla já.

„Asi víte, proč jste tady,“ zadívala se pozorně na naší trojici. „Sama nechápu, jak se vám to mohlo povést,“ uchechtla, ale nebylo to škodolibé uchechtnutí, nýbrž nechápavé. Nevěřícně nad námi pokroutila hlavou. Napila se ze šedivého hrnečku s oranžovými puntíky, na jehož vrcholu se vyjímal kopeček šlehačky se skořicí. Odkašlala si, poté se pustila do objasnění celé situace, kterou aspoň ona znala a žádala po nás doplnění informací do chaotického puzzle, jež se jí nakonec jak slibovala, podařilo seskládat dohromady, ale pár dílků jí stále chybělo. A právě ony malé částičky skládačky měl každý z nás.

„Elisabeth, můžeš mi laskavě říct, proč jsi kontaktovala Charlese La Croixe, aby zavraždil kamaráda tvé sestry?“ opřela se lokty o stůl. Trpělivě čekala na odpověď na svou položenou otázku. Nevěřícně jsem se podívala na svou sestru, o které jsem začínala pochybovat. Proč by to dělala? Neměla jediný důvod se Enza zbavit. Nemuseli se, to ano, ale nikdy se nehádali. Vycházeli spolu pro dobro všech. Nikdy jsem je neviděla ani neslyšela se hádat. Pokud spolu být nemuseli, mizel jeden ze společnosti toho druhého. Jejich vztah byl napjatý jako struny kytary, na něž hráli zkušení hudebníci. Zvlášť, pokud se jednalo o nějakou světově proslulou kapelu a její kytaristy, kteří hráli buď na sólovou elektrickou kytaru, nebo i tu basovou.

Než se Elis měla k nějaké odpovědi, jen si pobaveně odfrkla. „A proč bych vám to asi tak měla říkat? Nic na mně nemáte. Za to tady svatoušek Ashley v tom je až po uši,“ řekla jízlivě. Bouřková mračna v jejích očích byla zahalená temnotou, opovržením, ale především vítězstvím. Vyděšeně jsem se na ní podívala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jí právě vyšlo z její prořízlé pusy.

Tohle nebylo mé dvojče, se kterým jsem vyrostla z dívčích střevíčků, a stal se ze mě zločinec, který seděl před Sheilou, jež se nezdála být ani trochu vyvedená z míry. Naopak to vypadalo, že byla na typ této odpovědi připravená. Ze svých přeplněných desek vytáhla fotografii telefonu a výpis telefonního seznamu, koho všeho měl modroočko v mobilu uložený, ale i komu všemu v posledních třech týdnech volal. Nejčastějším volaným číslem bylo právě to, jež patřilo dívce vedle mě, která měla být mou sestrou.

„Já to nechápu, proč bys něco takového,“

„Dělala?“ dořekla to za mě pobaveně Elis. Odfoukla pramen světle fialových vlasů, který jí už po několikáté lezl do očí. Zadívala se mi zpříma do očí. Její výraz se změnil na ublížený. Nechápala jsem z toho, co se tady dělo téměř nic. Spojitost mezi Enzem, jeho vrahem a těmito dvěma vraždami mi stále proklouzávala mezi prsty stejně jako malé hbité rybky, které jsme s mou starší sestrou chytaly v říčce u chaty, kam jsme jezdili na léto.

„Dovol, abych ti osvěžila paměť, drahá sestřičko,“ neznělo to ani trochu mile, ale jedovatě. Trhla jsem sebou. Elisabeth nasadila vypravěčský tón, kterým mě jako mladší strašila duchařskými historkami před spaním, když nám bylo jedenáct. Po těle mi naskákala husí kůže.

„Pamatuješ si na Bena? Toho blonďáka, se kterym si chodila před létem?“ objasnila situaci Elis. Bena jsem si moc dobře pamatovala. Srazila jsem se s ním ve dveřích do domu, když za někým šel. Další den přišel znovu s rudou růží, aby se mi omluvil za včerejší incident a pozval mě na rande. Zhruba týden jsem o něm neslyšela, ale pak přišel znovu. Měli jsme dohromady čtyři schůzky, načež jsme se na té poslední dali dohromady. Vydrželo nám to myslím měsíc? Moc jsme si ale nesedli. Ben byl často pryč a zkrátka to bylo pouze chvilkové pobláznění, které jsem nemohla rovnat k citům, jež jsem cítila k pouličnímu umělci vedle mě.

„A co s ním?“ zeptala jsem se. Nedávalo mi žádný smysl, proč do toho plete mého bývalého přítele, když jsem se s ním rozešla před třemi měsíci.

„Tak přesně s tím Benem jsem chodila,“ prohodila jakoby nic. U toho se mi zadívala hluboko do očí. Chtěla jsem něco odpovědět, ale nenechala mě. Nevěděla jsem, že s ním něco Elis měla.  „Jenže tys ho musela mít pro sebe, co?“ podrážděně si odfrkla.

„Chodili jsme spolu tři měsíce, než ses ukázala ty a pobláznila mu hlavu. Není to vtipný, že vypadáme stejně, přesto si stejně jako všichni ostatní vybral tebe, Ashley?“

„Já o tom nevěděla. Nic bych si s ním nezačala, kdybych to věděla. Moc mě to,“

„Omluvy si nech pro někoho jinýho. Jen tak si mi ho přebrala. A ten hajzl se se mnou rozešel kvůli tobě. Klapalo nám to, než ses objevila ty. Najednou skoro vůbec neměl čas. Jednou jsem vás viděla, myslela jsem, že vás oba na místě zabiju. Ještě ten den se se mnou rozešel a argumentoval to tak, že se do tebe zamiloval. A cos udělala ty? Po tejdnu, po jednom posranym tejdnu si ho odkopla.“

Její ublížený výraz mi vyhrkl nové slzy do očí. Neměla jsem ani tušení, že s Benem chodilo zároveň i mé dvojče. „Moc mě to mrzí, Elis. Nevěděla jsem to, vážně. Kdybys mi to řekla, tak,“

„Tak co? Tak bys to s nim skončila dřív? To mi je u prdele! On se se mnou rozešel jenom kvůli tobě!“ vykřikla na mně. James vedle mě sebou trhl a až teď se na nás obě podíval. Sheila to zaujatě poslouchala, nic ale neříkala. Tohle bylo mezi námi dvěma.

„A co to má co dělat s Enzem?“

Začala se ďábelsky smát. S hrůzou v očích jsem se na ni dívala. Tohle nebyla má sestra ani mé dvojče. Chovala se jako totální blázen. Z jejího smíchu doslova čpělo bláznovství, bolest a zlost.

„Teď přichází ta nejzábavnější část. Viděla jsem, jak ho Charles probodl. Lorenzův pohled, když mu došlo, že umře. Jeho poslední slova,“ její úsměv se ještě rozšířil. V očích se jí nebezpečně lesklo. „Poslední slovo, které vyšlo z jeho pusy, bylo tvoje jméno, Ash. Zase to tvoje jméno. Mělas ho omotanýho kolem prstu stejně dobře jako před tím Bena. James se do tebe tak bláznivě zamiloval, že zhatil můj celý plán. Viděli jste Charlese a přišli jste na řadu. Jenže ten hňup se nechal zabít. Aspoň, až nás všechny tři zabásnou, už nebudeš tou hodnou a první, která byla hodnější, hezčí a žádanější.“

Její smích se odrážel od stěn výslechové místnosti. V zrcadlové stěně za Sheilou jsem viděla svůj zničený výraz. Mé vzlyky byly pravým opakem ozvěny Elisina hlasu.

„Proč on?“

„Chtěla jsem, abys trpěla stejně jako já, když si mi jednoduše vzala Bena,“ pokrčila rameny. Přitáhla jsem si kolena k tělu. Celá jsem se třásla. Potřebovala jsem Jamesovo objetí. Potřebovala jsem slyšet jeho hlas, cítit jeho rty na svých. Potřebovala jsem jeho. Jestli mě někdo zlomil, byl to James.  On se stal mastí a obvazem na šrámy, které jak se ukázalo, způsobila ztřeštěná holka, co zabila mého nejlepšího kamaráda. Ztratila jsem tři mě nejbližší lidi. Enzo byl mrtvý, James se se mnou rozešel a Elis nebyla má sestra, protože takhle se k sobě sourozenci rozhodně nechovali.

Smutek vystřídala zlost vůči jediné osobě, která mohla za to, že tady Enzo není. Prudce jsem se zvedla a vrhla se po Elis. Sheila na nás nevěřícně koukala. Náš dozor se nás od sebe snažil dotrhnout. Bušila jsem pěstmi do zločince pod sebou. Ona se jen děsivě smála. Z nosu jí tekla krev. Želízka mi neumožňovala moc velký pohyb rukou, ale i ten malý bohatě stačil. Byla jsem zaslepená bolestí a ztrátou, za kterou mohla ona. Zničila život sobě, mě ale i Jamesovi. On se v tomhle celém případu ocitl jen náhodou. Neměl se do toho přimíchat, neměl ani zabíjet modroočka. Neměli jsme se potkat. I poprvé jsem byla na policii kvůli Elisabeth. Bylo to celé šílené a on v tom všem byl nevinně.

Slzy mi tekly proudem. Detektivka Nerenová jen kývla na své kolegy, kteří mě pevně drželi každý z jedné stran daleko od Elisabeth. Její smích mi trhal uši. Na zakrvácený obličej od krve z nosu jí přidržovala Karin kapesník, který rychle do sebe nasakoval tuto rudou tekutinu.

James nečinně přihlížel. Naše pohledy se střetly. Oba byly plné bolesti. „Promiň,“ zašeptala jsem a se svěšenou hlavou se nechala vyvést z šedé místnosti s jednou zrcadlovou stěnou. Můj bývalý přítel mi neodpověděl, ale cítila jsem jeho uhrančivý pohled na svých zádech, dokud jsme nezabočili za roh.

Policisté mě vedli tichými jednolitými chodbami, jež ses slévali do jedné jediné, a opět rozestupovaly do dalšího bludiště. Podali mi kapesník, abych se mohla vysmrkat, já ale dál hystericky brečela. Všechno, co jsem znala, bylo nenávratně pryč.

Seděla jsem na studené podlaze v temné cele, kde nade mnou svítily jen chabé zářivky. Mikinu jsem měla celou promáčenou od slz, jak jsem se později schoulila do klubíčka. Za pár dní mě, Jamese a Elisabeth měl čekat soud. Její nenávistný obličej plný čirého bláznovství mě trhal na kusy. Byla moje sestra, o kterou jsem přišla ve stejný den jako o přítele. Na Jamese jsem se nemohla podívat. Ten pohled mě ničil. Už jsem pro něho nic  neznamenala, on pro mě byl ale středobodem vesmíru.

Vzpomínala jsem na naše společně strávené chvilky, jeho drsné rty na mých, neposedné vlasy, na klidnou hladinu jezera s úplňkem, jež odrážely jeho oči. Mé srdce bylo rozbito, jeho kusy rozházeny všude okolo. Největší rána přišla ale u soudu, kdy jsem potkala své rodiče.

Na ten pohled plný zklamání, zrady, lítosti a bolesti nikdy nezapomenu, stejně jako na to, jak mi James řekl možná neškodná slova, ale dodala mi naději.

„Drž se, fialko.“