Byl pátek večer a přesně před týdnem jsme s Jamesem našli vraha, jak odklízel bezvládné tělo Enza. Role se tento týden ale vyměnili. Já a to ztřeštiprdlo jsme pro změnu ve středu v noci zakopali modroočkovo tělo v lese za městem, kde chodilo jen málo lidí. Bylo to až komické, čeho jsme byli schopní. Můj život zřejmě neměl být normální, protože já se nehroutila z toho, že mám sestru feťačku, ani že si sem každý večer vodí návštěvy a já se v noci nemůžu vyspat. Netrápí mě ani polouschlý kaktus, kvůli kterému asi přijdu o hlavu, až se mamka vrátí. Oscar mi moc nenapomáhal tím, že se nesnažil ani trochu vzpamatovat, když jsem ho dva dny po sobě pořádně zalila. On se zkrátka rozhodl, že asi uschne. No a třešničkou na dortu věcí, které mi byly někde, se vyjímal můj spolupachatel vraždy, kterou mi zachránil život. Nepřekvapovalo mě, že jsem na něho ráno narazila v obýváku na pohovce, ani že po sobě nic neuklidil stejně jako Elis. Mě totiž trápily mnohem horší věci, noční můry, ale především co by kdyby scénáře.

Po nocích jsem se ve snech dusila v červeném ručníku na chodbě, kde mě modroočko málem uškrtil. Když jsem se vzbudila, všichni vítaní i nevítaní hosté dávno spali. Někteří se váleli na podlaze, gauči, u Elis v posteli nebo na kachlíčkách v koupelně u záchodové mísy. Já tam strašila vždy dlouho po tom, co mě vzbudila jedna z mnoha nočních můr. Nejhorší asi byla ta, kde mě zatkli a vedli do temné cely. Rodiče se na mě zahanbeně dívali, má sestra se děsivě smála důsledkem nějakých omamných látek a Karin mě vedla do mého vězení. Z ničeho nic se v tom snu objevil James. Blonďatá policistka mě zamkla na sedm západů, a až poté se plně věnovala svému příteli - černovlasému klukovi s vrabčím hnízdem na hlavě, pohledem připomínajícím klidné jezero s odrazem úplňku. Líbali se přímo přede mnou, ukazovali si na mně jako na vraha Enza. Chtěla jsem jim říct, že já ho nezabila. Nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku. Ta bezmoc mě užírala za živa.

Od středy jsem téměř nezamhouřila oka. Konečky vlasů jsem měla slepené k sobě, druhý den jsem měla to samé oblečení. Postel jsem měla plnou nepovedených pokusů o referát, který nám učitelka na dějepis zadala. Nedokázala jsem se na nic soustředit.

Přetáhla jsem si přes hlavu khaki mikinu, která skončila na gauči v obýváku vedle Jamese. Z ledničky jsem si vyndala pivo, jež mi mělo dělat společnost v pokoji při učení se na pondělní test. Pravděpodobnost, že si v tomto stavu něco zapamatuju, byla hodně mrňavá. Bohužel jsem si další pětku dovolit nemohla.

„Neříkej mi, že si deš zase lehnout, fialko?" O futra mého pokoje se ležérně opíral James. „Někdo se na rozdíl od tebe musí učit," odsekla jsem podrážděně. Z batohu jsem si do postele vytáhla učebnici matematiky, kde se údajně měla nacházet látka, z níž jsem nevěděla ani ň.

„Co berete?" zeptal se zájmem. Bez dovolení si sedl do mé postele, odrhnul několik papírů s referátem na stranu, aby měl dostatečně velký prostor na sezení. „Jak to mám vědět?" Dál jsem podrážděně listovala sešitem mezi zápisy z jednotlivých hodin. Nechápala jsem z toho nic. Kdyby tady byl Enzo, nahustil by to do mě za půl hodiny. Jenže tady není. Realita mě doslova zabíjela. Umělec vedle mě se natáhl pro můj sešit a zahodil ho na zem ke skříni. To samé udělal s papíry, ty ale úhledně složil a položil na stůl, na kterém jsem mohla pracovat maximálně z postele.

„Co to sakra děláš?! Já se nemůžu válet jako ty! Musím dělat něco jinýho než si čmárat nějaký obrázky. Jestli nedokončím první semestr, jsem nahraná," povzdechla jsem si a natahovala se pro sešit. Chytil mě pevně za levou ruku a přitáhl k sobě. Dívala jsem se mu do modrých očí a on do těch mých bouřkových. Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali. Ticho mezi námi narušil až James.

„Vypadněme odsud."
„Co?"
„Jsi snad hluchá? Vypadněme odsud. Potřebuješ si dát voraz, ale hlavně odsud na chvíli zmizet. Od středy si nevytáhla z bytu paty. Nepočítám školu," jeho výraz nedovoloval žádné námitky. Prohrábla jsem si vlasy volnou rukou. „A kam chceš jít?" řekla jsem to poraženecky, protože on vyhrál. Dostal mě na stranu svého šíleného nápadu.

„Budeme dělat to, co normální páry dělaj. Nemám na mysli zakopávání mrtvol, zdrhání před vrahem, ani výslechy u poldů. Co takhle večeře?" Nevěřícně jsem na něho koukala. Trhla jsem levou rukou a postavila se. „Co mi zbejvá. Za hodinu budu hotová."

Doslova jsem ho ze svého pokoje vyhodila. „Vem si, ale prosím tě něco lepšího, než je pytel od brambor." Uchechtával se za bílými dveřmi do mého malého království. „Ti dám pytel od brambor," řekla jsem uraženě. Udělala jsem ty dva kroky ke skříni, v níž jsem se začala přehrabovat.

„Můžeš si vzít něco, jako byl ten krátkej červenej ručník."
„Debile."
„Já to slyšel!" se smíchem opustil své stanoviště před mými dveřmi. Vchodové dveře se za ním zabouchly a já se s čistým vzduchem vydala do koupelny.

Po půl hodinovém breptání Jamese, když se vrátil, odkud přišel, jsem ze sebe udělala opět člověka. Černé mývalí kruhy se schovaly pod silnou vrstvou korektoru. Fialová řasenka ladila s jedním jediným fialovým pramínkem vlasů, který jsem si za velkého přemlouvání nechala od pana umělce nabarvit. S mými krátkými vlasy několik centimetrů pod uši se nic moc dělat nedalo. Za to s mým dress codem se toho dalo nadělat docela dost.

Pustit to pako do mého pokoje byla největší chyba v mém životě - tedy hned po tom, co jsem ho poznala. Vyházel mi celou skříň. Litovala jsem, že jsem ho ve středu v noci nemajzla lopatou po hlavě a nezakopala k modroočkovi k žížalám a mravencům. Komentoval každý kousek v mé skříni, jež poté odhodil na postel. V černém županu jsem čekala, co mi můj „návrhář" vybere.

Nebylo ani tak velkým překvapením, že vyhrabal úplně na dně mého šatníku černé šaty na tenká ramínka do půli stehen. Tyto šaty jsem měla naposledy před rokem na Enzovo dvacátých narozeninách, které měl v lednu.

„Si děláš srandu? Vždyť v tom zmrznu za živa." Poukázala jsem na šaty, které James držel před sebou jako verdikt svých návrhářských schopností, ale zároveň i můj ortel smrti, protože umrznu. „Za prvý, do restaurace pojedeme mojí kráskou," vypl pyšně hruď, než pokračoval. „Vezmeš si přes to bundu. Jo, a tady jsem ti vybral boty. Ať mi neděláš ostudu."

Horší vkus už mít nemohl. Z krabice v horní polici vyndal doslova vražedný nástroj, čímž mě odsoudil drahý James na smrt. Ty boty, totiž byly na podpatku, sedmicentimetrovém podpatku. Jejich černá barva ladila s černými šaty a naopak kontrastovala s fialovou řasenkou a stejně barevným pramínkem vlasů v mém mikádu.

„Dobře, ale něco za něco. V tý restauraci mi pravdivě odpovíš na jakoukoliv otázku, jinak si to na sebe nevezmu." Ukázala jsem na outfit v jeho rukách. Rezignovaně si povzdechl, ale nakonec na to kývl a nechal mě se v klidu převléknout. Do těch šatů jsem to měla jen tak tak. Necítila jsem se v nich ani trochu dobře. Byly moc krátké, úzké, a říkala jsem už, že jsou sakra hodně krátký?!

S botami to bylo lepší. Na podpatkách jsem chodit uměla, takže to problém nebyl. Doufala jsem ale, že v té restauraci bude teplo, protože v tomhle by ze mě byl za chvíli sněhulák.

James mě vyrušil, když jsem se ještě naposledy kontrolovala v zrcadle. Necítila jsem se v tom ani trošku dobře. Věčně jsem chodila v rolácích a najednou mi byl vidět celý krk i klíční kosti, které jsem měla vystouplé stejně jako mamka i má starší sestra.

„No ty vole," když to řekl, nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. „Já ti říkala, že není dobrej nápad, abych v tom šla." Zastrčila jsem si pramen za ucho, protože mě už štvalo, jak mi pořád lezl do obličeje.

„Naopak. Moc ti to sluší," usmál se. Hráli jsme spolu pár, ale většinu času jsme se snažili nepozabíjet navzájem. Bylo to poprvé, co mi složil kompliment. Vlastně to bylo po delší době mé první rande na vysoké škole. Před prázdninami jsem se rozešla s jedním klukem. Byl fajn, ale pak jsme si moc nerozuměli. Bylo to jen pobláznění na měsíc. Jenže James pokračoval dál. „Smím tě doprovodit, fialko? Nebo spíš ďáblice?" Uši mi nabraly červený odstín. Raději jsem k němu jen mlčky přešla, přijala nabídnuté rámě a společně vyšli ven.

Na chodbě stála paní Greenová. Na můj doprovod se mile usmála, mě ale probodla nevraživým pohledem. Také jsem si moc dobře pamatovala docela ještě nedávnou scénu, kterou jsme společně ztropily. „Kam to jdete? Tak vyfiknutí?" zeptala se poněkud vtíravě naše sousedka. Až teď mi došlo, že James na sobě měl černou košili s černými džíny. Vypadal dobře, zvlášť když přes to měl svou obvyklou koženou bundu, kterou nosil poslední týden po večerech. Když jsem se ale podívala níž, a viděla jeho boty, byla jsem na mrtvici. Mě donutí si vzít boty na sedmi centimetrovém podpatku (Enzo to kdysi měřil, protože jsme se o tom hádali, kdo má pravdu. Téměř jako vždy ji měl můj mrtvý kamarád.) se šněrováním a sám si šel v černých converskách. V těch jsem mohla jít taky, akorát ty moje teda nebyly tak čisté jako ty jeho.

„Jdeme do té indické restaurace. Ashley se tam chtěla podívat, že zlato?" Stiskl mou ruku a poněkud zákeřně se na mě usmál. Do té indické restaurace jsem nechtěla já, ale on. A já si naivně myslela, že bych si tenhle večer mohla užít. Můj „přítel" prohodil pár zdvořilých frází s ježibabou od vedle, dokud nás nepustila ze svých spárů a dovolila nám se tak konečně vydat na večeři.

James měl jediné štěstí, že zapnul v autě topení, protože za těch několik metrů od vchodu domu do jeho mustanga se ze mě málem stal ledovec. „Je ti někdy teplo?" zeptal se pobaveně, ale nepodíval se na mě. Věnoval se řízení, za což jsem byla ráda, protože jsem nechtěla skončit někde ve škarpě. Ne že by řídil špatně, ale v některých úsecích jel rychleji, než je předepsaná rychlost. Já neměla sílu to komentovat. Byla jsem pořád unavená, avšak i hladová. Nakonec jsem se rozhodla Jamese stopnout v půlce věty, kdy jel jako kulomet. Vyprávěl něco o indické kuchyni, tedy aspoň myslím. Dneska to na mě v pátek večer bylo už moc slov najednou.

„Za jak dlouho skončí cesta utrpení?"
„Teď." Zaparkoval, pětkrát se ujistil, že zamkl svou krásku a nabídl mi rámě, které jsem přijala. Dokonce se nade mnou smiloval, když jsme se (kupodivu) rychle a ne šnečím tempem dostali do interiéru restaurace. Zasloužili si tak ode mě aspoň plusové body za teplo.

„Co si dáš?" Nos měl doslova zabořený v jídelním lístku, jak se snažil rozluštit jednotlivé názvy pokrmů. „Jestli tady mají něco pro vegetariány, bez čili a kari, budu šťastná." Nezvedla jsem oči od svého jídelního lístku, ale nakonec si vybrala paneer kadhi s rajčaty a paprikami. To jako jediné se mi asi nejvíc líbilo. James si dal nějaké kuře a myslím, že dokonce s kari. Nadiktovali jsme svou objednávku číšníkovi a já byla odhodlaná položit hned několik otázek na adresu pouličního umělce, abych se o něm dozvěděla něco víc než pouhé jméno.

„Proč nemáš holku? Myslím opravdovou," zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. Jeho výraz jemně ztvrdl, ale odpověděl. „Před třemi týdny a třemi hodinami mi jedna dala kopačky, takže... Hraná přítelkyně mi stačí." Mrknul na mě s tím, že upil polovinu obsahu ze své sklenice s vodou. „A ty? Žádný přítel? No vlastně, jak už jsem říkal, kdo by s tebou být chtěl, když zakopáváš těla, máš mě chuť přetáhnout lopatou a taky zakopat." Rozesmál se, ale mě to moc vtipné nepřišlo.

„Ha, ha, ha. Seš fakt blbej, víš to?"
„Jsem krásnej, chytrej," nedořekl to, protože jsem mu do toho skočila já. „Ukecanej, hluchej jak štolverk a," tentokrát do toho skočil někdo mě. „A oba jste v pěkném průšvihu. Půjdete s námi, Ashley Smithová a Jamesi Owene. Vy jste vážně nenapravitelní studenti." Tu otravnou bloncku bych poznala kdekoliv. Měla jsem chuť jí vyškrábat oči, ale pak mě vyděsilo to, že nás možná chtějí zavřít. Nebo ještě hůř, obvinit mě z vraždy Enza, jako v tom snu.