Levou rukou jsem se rozčileně opírala o oprýskaná futra, která mě oddělovala od ještě většího problému, který se odehrával v momentálním doupěti feťáků. Tento problém se skládal z mé sestry, hory svalů u dveří v mém červeném ručníku, který budu muset vyprat nejmíň dvakrát s dezinfekcí a myslím, že to pořád nebude veškerá návštěva. Mohla jsem jen doufat, že nebudu mít pozvracenou postel jako minule. Vždy, když má nejmilovanější sestra udělala nějakou podobnou párty, nastupovala jsem do role uklízečky. Sama jsem nevěřila tomu, když jsem musela přesadit mamčin kaktus, který pojmenovala po svém dědovi – Oscar, ano tak se jmenovala tato pouštní rostlinka -, protože měl v květináči něčí večeři s odpolední sváčou. Vynechám radši i to, že mi málem Oscar uschl, když jsem se o něho starala celé léto. Naštěstí ale žije, protože to bych zase nepřežila já. Každopádně jsem dneska opravdu neměla náladu na to, abych ze sebe měla udělat zombie uklízečku a sekuriťáka, který vyhodí před barák veškeré účastníky této akce.

Teď ale přede mnou stála naše sousedka Greenová s natáčkami na hlavě, v ruce držela svojí malou čivavu a snažila se ze mě udělat neexistující hmotu, co by se před ní rozsypala v prach. Jako kdyby tato ježibaba už sama o sobě nestačila, vedle ní stála bloncka v policejní uniformě se svým opravdu fešáckým kolegou, který v ruce držel vyfasované koláčky od té nejlepší sousedky na světě, která na nás vůbec neposlala policajty, vůbec...

Unaveně jsem si promnula oči a co nejnevinněji, jak to situace dovolovala, jsem se tvářila. Pokus o tvář největšího a nejnevinnějšího andílka, který by mohl konkurovat všem svatým, mi asi moc nevyšel. V tu chvíli by vypadal i Satan jako neškodné koťátko, oproti časované bombě, která ve mně odpočítávala poslední vteřiny do svého výbuchu. Paní Greenová přerušila trapné ticho svým jindy milým hlasem, který teď rozhodně nezněl jako ráno, když mě a Jamese viděla se „líbat". Naopak, zněla jako největší harpie, které bylo dobré se vyhnout a to přímo několika mílovým obloukem.

„Po kolikáté mám opakovat, že noční klid je v devět a přes víkend v deset hodin?!" Víc nahlas by to už nešlo? Problesklo mi hlavou, když se rozkřikla na celý barák. Její květinový župan mi zvedl už tak prázdný žaludek, musela jsem zadržet nutkání běžet do koupelny, abych se nevyzvracela na poškrábanou palubku na chodbě. Musela jsem se překonat, abych nemluvila sprostě, protože teď jsem ani po ničem jiném netoužila než si pořádně zanadávat na něčí účet. Zhluboka jsem se nadechla a zpříma se chůvě tohoto baráku podívala do očí. „Je sobota, jsem unavená, ještě jsem nic nejedla, a vy si myslíte, že mám chuť se tady s váma hádat o tom kolik je hodin?! Ne, na to náladu vážně nemám. Chci si jenom dát sprchu, vyřešit rodinné záležitosti bez policie za prdelí, jasné?" Usmála jsem se zlomyslně na Karin a jejího parťáka. Zrzkovi málem z ruky vypadl nakousnutý koláček, na kterém si už pochutnával. Chtěla jsem celý tento rozhovor uzavřít, kdež to má oblíbená strážkyně strčila nohu do dveří.

„Teď ti něco řeknu já, fialko," uchechtla se a přistoupila ke mně tak blízko, že naše obličeje od sebe dělila bariéra kyslíku, která nás oddělila o pouhých pár centimetrů. V jejích čokoládových očích někdo zažehl jiskru nezkrotného ohně, který se živil jejím vztekem.  Z těch mých šlehaly blesky na míle daleko a byla jsem si jistá, že by z mé bouře vyšlo jen málo přeživších, kteří by byli i tak zranění. „Na mně si dovolat nebudeš, jsem státní orgán a za tohle a ty tvé další přešlapy, jako je třeba hulení trávy, bys mohla ze školy snadno vylítnout, nemyslíš?" Nevinně se usmála, zabodla mi prst do hrudi se svým umělým nehtem a zatlačila mě zpátky do bytu. „Ještě jednou sem přijedeme a rovnou tě sebereme. Vsadím se, že ty a ten tvůj Romeo skončíte v base natotata a nemusí to být ani za vraždu."

Setřásla jsem její ruku ze své mikiny a přivřela dveře. „Budu na to myslet, až tě příště uvidím uhánět zadaný kluky," zářivě jsem se na Karin usmála, vystrčila jí ze dveří a prudce je zabouchla. Neobešlo se to bez komentáře čarodějnice z Perníkové chaloupky odvedle.

Svou veškerou pozornost jsem přenechala hromotlukovi za Jamesem. V hlavě jsem si připravovala další krásný a výstižný proslov o tom, že má vypadnout z mého bytu, jinak mu můžu pomoct. Byla jsem si sice stoprocentně jistá, že kdyby sám nechtěl, nepohnula bych s ním. Musela jsem tedy doufat, že bude nápomocný, jinak mu můžu tak maximálně omlátit jednu z bot na podlaze o hlavu. Možná by se mu pak rozsvítilo, ale o tom jsem silně pochybovala, protože ne všichni měli dar moudrosti a on patřil mezi ty, kteří ho na devadesát devět celých devět procent postrádali. Důležité hlášení ze zpráv, které vám přinášejí samé novinky z mého neveselého života: Nikdy, ale opravdu nikdy nedávejte boty mimo botník, i když je už rozpadlý. Nikdy je zkrátka nedávejte mimo, pak se totiž nechtěně můžete dostat do cizí náruče a ne vždy to musí být krásný princ na bílém koni, kterého by i nejedna dívka přála potkat.

Pouliční umělec mě držel za lokty, jeho úplněk v očích se odrážel v mé mysli, dokud někdo nezrušil kouzlo času. Postavila jsem se na vlastní nohy a dělala, že jsem se teď vůbec nepřizabila o tkaničky bot, které jsem si před pár minutami doslova skopla z nohou, aniž bych se namáhala je odstranit z cesty. „Neodejdeš do pěti minut a napráskám tvýmu šéfovi, kde trávíš pracovní dobu."

Konečně jsem si vzpomněla, kde jsem stejnou tvář viděla. Mohutný vyhazovač, který svou postavou připomínal Ramba, pracoval v jednom z klubů, kde jsem jednou byla. Enzo mě tam vzal a značnou dobu se tam dohadoval s touto gorilou, jak ho nazval, než nás konečně pustil dovnitř. Má slova zřejmě ale nebral vážně, protože se ke mně naklonil a zašeptal: „A já tebe a toho tvýho zrzka vyhodím zadním vchodem na ulici mezi krysy a nicky, kam doopravdy  patříte. A žádný VIP lístek vám nepomůže."

Jeho hrubý hlas byl cítit alkoholem, když na mně dýchl. Měla jsem co dělat, abych se neodtáhla a nepřišpendlila si nos prsty, abych ten hrozný pach nemusela čuchat. Někdy mi přišlo, že mám snad psí čich, protože například česnek jsem vycítila na míle daleko, když ho někdo vařil. Tento kus zeleniny, na který upíři měli alergii, jsem nesnášela.

Slova vyhazovače, jehož jméno jsem neznala, mě  urazila. Enzo je mrtvý! Chtěla jsem mu to vmést do obličeje stejně, jako mě vítr včera večer, kdy jsem viděla, jak někdo odklízel tělo mého kamaráda. Proč se ale Nerenová ptala na čtvrtek? Než jsem se rozhodla vrátit k bolestivé realitě, prolítla mi hlavou informace, která se mi vybarvila až teď. Bolest, která pod každodenní kamennou maskou nebyla vidět, mě opustila. Naopak jsem dovolila světu na chvíli ukázat citlivou a snadno ranitelnou dívku. Bolelo mě to, když mě někdo shazoval o dvě úrovně níž, než jsem doopravdy patřila.

„Vypadni," zašeptala jsem a ukázala za sebe na dveře. Když se neměl k žádnému pohybu, už jsem hystericky křičela. „Vypadni, hned!" James nic neříkal, jen mlčky přihlížel celému divadlu. Byla jsem určitě celá rudá, ale to mi bylo jedno. Jestli budu mít průšvih u policie, což asi budu, mi teď bylo taky někde. Jediný co jsem chtěla, bylo vyvětrat celý byt, který smrděl trávou, vyhodit mojí sestru s její návštěvou pryč a dopřát si ničím nerušený spánek. Že jsem měla hlad, chtěla si dát pořádnou ledovou sprchu, která by se po náročné sobotě hodila, jsem nechala jako věci, kterých se dneska už zřejmě nedočkám, včetně klidného a prázdného bytu bez jakýchkoli vetřelců.

„Klidni se fialko, jen si vezmu věci a přenechám vám tady volné hnízdečko lásky," mrknul na mě a odešel do obýváku. Já v hlavě počítala do desíti, abych se aspoň trochu uklidnila a nechtěla tady všechny a všechno pohřbít zaživa.

Hromotluk se po chvíli opravdu vrátil. V ruce držel plnou láhev piva, kterou jsem já po práci zcela určitě nekoupila, a v druhé zapálenou cigaretu. Na mou maličkost vypustil dým, prohodil něco směrem k Jamesovi a klidil se z cesty. Udělal dobře, protože až po chvíli ke mně doputovala jeho poznámka o hnízdečku lásky. V jednom jsem měla jasno, tento blázen vedle mě, jehož vlasy by mohly sloužit jako ptačí hnízdo, by nemohl být můj přítel.

Oba jsme byli tak rozdílní. Nemyslím v postavení a rolích našeho života, (On denně porušoval zákon tím, že maloval na omítky domů, zdí, ulic. Já studovala, až minulý týden měla poprvé problém se zákonem.) ale charakterový rozdíl. Nejvíc na mě asi seděla definice, kterou vyslovil Enzo ještě na střední, když jsme byli oba totálně na šrot. Ani jeden jsme ještě neměli právo pít, přesto se to stalo a z té noci, kterou jsem strávila zvracením u záchodu a můj kamarád hned o patru níž u nich v domě, jsem si zapřísáhla jedno, že už nebudu pít. Porušila jsem to nejmíň desetkrát, ale tu noc, ze které mám téměř okno, mi Enzo řekl toto: „Ďábel v krvi, anděl v srdci a magor v hlavě. V životě jsem neslyšel výstižnější přirovnání, které by na tebe sedělo, Ash." Pak už jsme jenom, co si tak pamatuji, zavolali taxíka, který nás bezpečně dopravil z místa činu a odvezl k Enzovi domů. Následovala ukrutná bolest hlavy, neustálé vyprazdňování našich kufrů a den na dlaždičkách v koupelně (to jsem opravdu děkovala, že mají vyhřívanou podlahu). Každopádně s Jamesem jsme byli dvě rozdílné duše, protože on byl kulomet slov, který se nezastavil snad nikdy. Jen občas byl zticha, to je pravda, ale většinou mlel nějaké ty své „moudrosti". Strávila jsem s ním sice zatím málo času, ale i to mi bohatě stačilo.

Když první nevítaný host opustil můj byt v podobě vyhazovače z klubu, rozhodla jsem se vyprovodit i zbytek neplánované návštěvy. První osobu, kterou byl hnědovlásek s červenými melíry, se držel zuby nehty Oscara, kterému vyznával svou neutichající lásku. S námahou jsem ho za nohy dovlekla až ke kytce v rohu chodby, do které následně hodil šavli. Další na řadě byla emo dívka, která mi k telefonu minulý týden dala Elis, když se nevrátila z oslavy Claire a já kvůli ní musela přetrpět první výslech na policejní stanici. Mumlala něco o tom, že vidí všude barvičky a poletující víly.

„Zlato, příště si vem menší dávku matroše.  Jo a taky u někoho jinýho v bytě," zněla jsem vyčerpaně, přesto se dívka v mé náruči rozchechtala. Táhl z ní alkohol, černé oblečení měla načichlé marihuanou, kterou smrděl celý byt a nebyla ani zdaleka tak lehká, jak by její štíhlá postava mohla napovídat. „Budeš se jen koukat, nebo mi pomůžeš?" Podívala jsem se s nedočkavým pohledem na Jamese, který jen nečinně stál a byl zticha jako pěna. Byla jsem stále nabroušená především z důvodu, že už jsem si chtěla jenom lehnout. Momentálně bych obětovala i jídlo ničím nerušenému spánku.

Umělec vedle mě jen na srozumitelnou kývl hlavou a převzal si dívku v černém na starost. Šla jsem se podívat do své skromné místnůstky, kde jsem měla malou skříň, stůl, u něhož jsem  pracovala z postele, protože tady bylo málo místa a mé rozestlané letiště. Jediné štěstí bylo, že tady nikdo nebyl. To bych asi už nedala a rozcupovala jako neposedný pes půlku bytu na cucky. Mou obětí by ale nebyl byt, ale má sestra, která nejspíš měla společníka ve svém pokoji. Každopádně jsem to nechtěla zjišťovat dřív, než bude venku za oknem svítit slunce.

Po kontrole bytu jsem s vyhnutím se pokoji Elis, otevřela všechna okna v bytě – dvě v obývákokuchyni, jedno v mém pokoji –, jsem se vyčerpaně svalila na gauč. James postával u kuchyňské desky a otevřel ledničku. Prohlédl si celý svinčík kritickým pohledem a pak nakonec promluvil: „To to tady vypadá takhle každou sobotu, nebo to je přímo nebe pro feťáky?" Cukaly mu u toho koutky směrem nahoru, když si otvíral plechovku piva, které zřejmě koupila má sestra. Hodila jsem po něm jeden obličej ze své sady vražedných pohledů. „Pro někoho nebe, pro někoho peklo."