Uběhl týden ode dne, kdy jsme se s Enzem porafali, jako nějací psi. Od té doby jsem ho viděla párkrát ve škole, ale nebavili jsme se spolu. Oba jsme na to byli až moc hrdí, než abychom se omluvili tomu druhému. Jenže něco tady už bylo špatně. Byl skoro konec týdne a škola nám v pátek končila brzy, ale ten barvoslepý vevrčák se od středy neukázal ani tam.

Nechala jsem mu snad nejmíň deset hlasovek, každou hodinu jsem ho bombardovala novýma a novýma zpráva. Ve čtvrtek mu to aspoň ještě chodilo, ale teď už ani to. O nepřijatých hovorech jsem ani nemluvila. Těch tam měl snad dobrou stovku, ne-li už víc.

Stála jsem u malé kuchyňské linky a vařila jsem si večeři v podobě čínských nudlí a k tomu jsem si dělala zeleninovou omáčku. U toho jsem občas koukla na televizi, přesnější by bylo na starou bednu, která sotva šlapala. Obraz se občas sekal, ale i tak to postačilo svým účelům.

Poslouchala jsem tu stařenku televizi, kdež to mě zaujala jedna reportáž, spíše oznámení ve zprávách o pohřešovaném teenagerovi. Ne že by to bylo něco neobvyklého, ale to jsem se musela opřít o linku. Položila jsem na ni radši zpět i nůž, kterým jsem krájela mrkev do omáčky. Koukala jsem na tu starou bednu jak na králíka, co právě repoval jak Eminem, a měl ty nejdražší, značkové boty.

Byla jsem celá nesvá a svým způsobem se poté i vysvětlovalo to, proč mi ten ztřeštěnec nezvedal telefony, neodpovídal na hlasovky a ani neodepisoval na tu tunu esemesek. Na televizní obrazovce běžel tučným písmem nápis: DVA DNY SE POHŘEŠUJE DVACETILETÝ TEENAGER LORENZO CARNEDY. Tak to běželo stále dokola po spodním lemu obrazovky. Kousala jsem si ret, až jsem si ho prokousla. Strachy se mi sevřel žaludek a na chvíli jsem si myslela, že ani tu večeři do sebe nenasoukám.

Hrozně moc jsem se bála o svého kamaráda. Až teď jsem si všimla svého telefonu, který vyzváněl. Hovor jsem přijala, aniž bych se podívala, kdo volal. Z druhé strany se ozval ženský, roztřesený hlas.

„Ashley, jsi u telefonu?" žena na druhé straně vzlykla, přesto jsem s jistotou věděla, kdo se mi v tuto večerní hodinu ozval.

„Ano, jsem to já paní Carnedyová. Co se stalo?" Hlas se mi také třásl, ale méně než ženě ve středním věku, která byla matkou mého nejlepšího kamaráda. Chtěla jsem vědět, co se stalo.

„Vi-viděla jsi drahoušku zprávy?" Na konci otázky už vzlyk neudržela. Chápala jsem jí, a sama jsem věděla, že je Enzova matka citlivá a teď tohle. Ona a její muž - pan Carnedy -, jiné děti neměli. Ten zrzavý veverčák byl pro ně doslova poklad. Byli by pro něho schopni obětovat i svůj vlastní život.

„Ano, teď jsem je viděla. Mohu Vám nějak pomoci?" Periferním viděním jsem se podívala na sporák, kde jsem na pánvi dělala tofu. Potichu jsem zaklela a položila mobil na linku. Dala jsem ho na hlasitý odposlech, abych mohla slyšet jak paní Carnedyovou, ale zároveň se mohla pokusit zachránit náhražku za maso z pánve.

„Jsi v pořádku, Ashley?" optala se mateřským hlasem paní Carnedyová. Naklonila jsem se nad telefon a chystala jsem se odpovědět, ale ještě předtím jsem odložila pánev s připáleným tofu na miniaturní a z poloviny zaskládanou kuchyňskou desku.

„Promiňte, jen jsem musela zachraňovat svou večeři. Mohu Vám nějak pomoci?" Zopakovala jsem otázku, na kterou mi zatím neodpověděla.

„Vy jste se pohádali?" Bylo vidět, tedy spíše slyšet, že bedlivě poslouchala a chtěla vědět, co se mezi námi vlastně minulý týden stalo.

„Minulý týden kvůli mé mikině. Řešili jsme, jestli byla z tmavě modré látky nebo černé. Jenže Enzo začal vytahovat mého bývalého přítele, že on v ní viděl tmavě modrou, ale on černou. Pak se z toho stala mela. Pak jsme spolu nemluvili. Doufám, že je v pořádku." Poslední větu jsem téměř zašeptala, ale věděla jsem, že žena na druhém konci ji slyšela a byla si ji vědoma.

„Takže jste spolu poslední týden moc nemluvili? Jako většinou, když jste se pohádali?" Ano, nebylo to poprvé, co jsme byli na ostří nože. Ale nakonec jsme se ten druhému omluvili a žili jsme dál nudný, vysokoškolský život.

„Ne, nemluvili. Hold dva paličáci se našli," pro jakési odlehčení jsem se zasmála, ale byl to smutný smích.

„Děkuju moc, Ashley." Zněla zdrceně a nechtěla jsem si radši ani představovat, jak musela vypadat. Ona totiž Enzova mamka o sebe dost pečovala. Nikdy v životě jsem ji neviděla upravenou, a to jsem byla u nich doma téměř v jakoukoliv denní hodinu.

„Až se najde, zavolejte mi prosím. Budu bohužel už muset jít, ale kdybyste cokoliv potřebovala, zavolejte mi." Rozloučila jsem se s paní Canedyovou a šla jsem si sníst svou lehce připálenou večeři.

Vypla jsem televizi, špinavé nádobí jsem dala do dřezu a šla jsem si do pokoje pro bundu. Večery byly už chladné a já hodlala jít si pročistit hlavu. Dneska toho na mně bylo moc a připadala jsem si jak nejmíň dvakrát přejetá kočka. Úkoly mi přímo padaly ze stolu, protože učitelky a učitelé nám jich dali hodně, nadále teď ještě tohle s Enzem a zítra jsem měla mít od půl sedmé směnu v kavárně až do dvanácti.

Přes mikinu jsem si hodila bundu, která ležela na posteli a vzala nějaké boty, které mi přišly pod ruku. Klíče, balíček cigaret a zapík jsem hodila do kapes od budny. Mobil jsem se rozhodla nechat doma, protože jsem chtěla být jenom se svými myšlenkami a potřebovala jsem je zařadit do patřičného kastlíku s její důležitostí a poselstvím.

Chladný vzduch mi čechral fialové vlasy, zatímco jsem vypouštěla z úst dým. Procházela jsem se uličkami města, kde většina podniků byla už zavřená, přesto nějaké ještě ne. Prošla jsem kolem útulné restaurace, kde jeden pár seděl u okna a dívka se horlivě smála zřejmě nějakému vtipu. Jedli špagety a namotávali si je na vidličky.

Pokračovala jsem dál, až jsem se opřela o zeď staršího paneláku. Loupala se z ní na několika místech žlutá omítka. Vydechla jsem poslední kouř ze zapálené cigarety. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci od mikiny a hleděla jsem na inkoustové nebe, které bylo zahalené bouřkovými mraky.

Svou pozornost jsem vrátila na roh protější ulice, kde někdo nezákonně ničil veřejný majetek. Rukávy od košile měl vyhrnuté a na zemi vedle zdi ležel černý batoh, u něhož se válelo několik sprejů. Vydala jsem se k neznámému a chtěla jsem kolem něho jen projít, ale zarazila jsem se. Onen kluk měl na uších sluchátka a havraní vlasy mu trčely do všech světových směrů, snad možná i do těch neznámých.

Najednou se prudce otočil s napřaženou rukou směrem k batohu, který chtěl vzít a utéct. „To seš ty fialko?" Zasmál se a uklidil do ruksaku poházené spreje po zemi. Přešlápla jsem z nohy na nohu a ruce si strčila do klokanky.

„Nejsem žádná fialka, ty umělče," pronesla jsem jedovatě a zabloudila jsem očima k jeho dílu. Kupodivu to nebyl žádný nevkusný nebo nekorektní nápis, ale naopak krásná malba skládající se z rudé růže a kostry. Byla krásná a nebylo to nijak nevkusné, naopak hotové mistrovské dílo.

„Já ti říkal, že jen tak nečmárám." Zazubil se na mě. Jeho egoistickou poznámku jsem přešla pouhým protočením očí a chtěla jsem jít už pryč. „Zase prcháš před zákonem fialko?" Batoh si hodil přes rameno a já se zastavila. Zabořila jsem ukazováček do hrudi a pronesla jsem už naštvaně svůj názor na to, jak mě oslovoval.

„Jsem snad kytka? Ne, takže mi tak neříkej a až se uvidíme příště, což se doufám neuvidíme, zabiju tě za tu tvojí fialku. Třeba to tý tvý tupý palici konečně dojde." Odstrčila jsem ho od sebe a rozešla jsem se pryč.

Než černovlásek stačil něco odpovědět, rozezněla se ulicí policejní siréna.

„Sakra, nějaká ježibaba na mě zase poslala fízli. Dělej, zdrháme!" Rozběhl se do uličky a mně táhl za sebou. Vyprostila jsem se z jeho sevření a běžela jsem za ním sama.

Po náročném večerním běhu jsme se zastavili u popelnic ve slepé uličce. Ztěžka jsem dýchala, protože já a sport jsme nebyli nijak velcí kámoši. Chtěla jsem říct něco typu, že fakt díky, jenže když jsem otevřela pusu, přiložil mi na ní ruku.

Gestem ruky na svých rtech naznačil, že mám být zticha a když si byl jistý, že nevykřiknu salvu nadávek na jeho maličkost, pustil mě.

„Seš normální?! Co-" ani jsem to nedořekla a gesto ticha zopakoval. Udělala jsem, jak chtěl, a podívala jsem se směrem, kterým ukazoval do temné ulice naproti té naší.

V ní byl nějaký muž a táhl nějaké bezvládné tělo ke stříbrnému autu. Co jsem tak znala, byly maximálně starý veteráni, o které se zajímal můj kamarád zrzek, ale jinak jsem byla auty nepolíbená. Značku jsem tedy poznat nemohla. Podívala jsem se lépe na bezvládné tělo. Musela jsem zalapat po dechu, protože kyslík všude kolem mě někdo vysál, jako vysavač smetí u mě v bytě. Muž v černém se na nás otočil, ale já stála jako přimražená.

Tu mikinu bych poznala všude. Všude bych jí poznala a i o půlnoci rozespalá bych s jistotou řekla, komu patřila. Chlapík dostrkal tělo do auta a zabouchl dveře od zadního prostoru k sezení v jeho káře. Naše pohledy se střetly a jeho jasně modré oči do mě vypalovaly díru, jako by byly lejzr.

„Dělej, zdrháme," neznámí mě táhl jako pytel brambor za sebou. Stále jsem koukala na toho vraha, kterému z celého obličeje byly vidět pouze ty jeho pronikavé oči.

Až když jsme zahli za roh ulice, nenechala jsem sebou vláčet a běžela jsem jako o život. Ono mi v podstatě o život šlo...