V policejním autě jsem ten večer byla pouze za společnosti obézního zrzavého policisty. Během řízení se cpal koblihou s pudinkem a zřejmě třešňovou nebo jinou červenou marmeládou. Zbíhaly se mi sliny na cokoliv, co připomínalo jídlo. Měla jsem neskutečný hlad. Ani to pitomý jídlo nás nenechali sníst. Ale zaplatit, to jo. Že by nám ho dali aspoň sebou? To ne, protože prý nebylo celé hotové.

Seděla jsem na zadních sedačkách, ve zpětném zrcátku pozorovala modrého mustanga, kterého za námi šoféroval James, zatímco jemu policejní dohled dělala Karin. Věděla jsem, že spolu doopravdy nechodíme, ale štvalo mě, jak blízko u něho je. Až moc blízko.

Z přemýšlení nad blonďatou policistkou Karin mě vyděsilo vyzvánění mého mobilu. Roztřesenými prsty jsem hovor přijala. Z druhé strany se ozval hlas ženy ve středním věku, které jsme se s Elis tak moc podobaly.

„Ahoj, mami. Hele víš, teď se mi to moc nehodí, zavolám ti později, ju?“ Chystala se jsem hovor co nejrychleji ukončit. Každá máma dokázala poznat byť jen podle hlasu nebo pohledu, že s jejím dítětem není něco v pořádku. Za tento mateřský instinkt, který bohužel ovládala i má mamka, bych zaplatila jakoukoliv částku, aby jí ho někdo na určitou dobu sebral. Chtěla jsem se vyhnout vyptávání a ještě lépe diskuzím o mém drogově závislém dvojčeti, které poslední čtyři týdny bralo sice malé množství, ale pořád to byly drogy, ať už se jednalo o jakkoli velkou dávku. Naši o tom nic nevěděli a já neměla srdce na tom jim ještě víc kazit již tak zkreslené iluze o jejich „dokonalých“ dcerách. Jedna brala drogy, druhá neměla ani toho přítele, kterého jí hrál pouliční umělec, aby měli alibi (což jsem taky zpackala, protože jsem neřekla, že jsem byla s Jamesem, jak jsme se prvně domluvili) a nakonec je podezřelá z vraždy svého nejlepšího kamaráda. Zapomněla jsem dodat, že jsme s Jamesem taky zakopali mrtvolu vraha, jedeme (zase) na výslech detektivky Sheily Nerenové a v té indické restauraci nás prý už nechtějí vidět. Prý abychom jim nekazili dobrou pověst.

„Děje se něco, zlatíčko?“ zeptala se ustaraně, tím tento rozhovor teprve začínal. „Všechno je v pohodě, mami. Jen že jsem na rande a…“ Nechala jsem jí větu dokončit dle jejích úvah, protože se mi rozhodně nechtělo zpovídat, že se třesu jako klásky obilí na poli během vichřice. Ačkoli topení bylo v autě na plné kule, já se stále třásla, ale strachy. Ruce se mi klepaly, namísto prstů jsem měla rampouchy jako ledový obr v Ledovém království, jak ho Elsa postavila na ochranu svého paláce.

„A s kým pak? Že by s Enzem?“ optala se zvídavě. Vůbec si nedělala starosti s tím, že jsem na „rande“, které pro mě skončilo před pár minutami, když nás sebrali policajti přímo v restauraci. „Mami,“ zúpěla jsem. Tyto doslova výslechy ohledně kluků jsem jakž takž zvládala na střední, ale teď jsem to už vážně nedávala. Lepší načasování si pro tento rozhovor vybrat nemohla vybrat. „Ne, s Enzem ne.“ Už jsem ale nedodala, s kým jsem měla v plánu dnešní večer strávit. Možná by byl i fajn, ale to se už nikdy nedozvím, protože ho strávím s hladovějícím žaludkem na policii, kde mě asi zavřou do basy a neprávem obviní z vraždy Enza. Už jenom ta představa mě děsila. Trhaně jsem se nadechla, poupravila si šaty a zadívala se do šera za okýnkem.

„A jak se jmenuje?“
„James se nejmenuje nijak,“ až když jsem to ze sebe vychrlila, uvědomila jsem si, co za kravinu jsem zase plácla. Měla jsem sto chutí hlavou praštit o zeď, tady ale žádná bohužel nebyla… Za to zrzek za volantem se opravdu hodně „nenápadně“ uchechtával a myslel si, jak to zakryje jezením další sladké kalorické bomby, aneb jedním z největších bojovníků armády cukru – koblížkem.

„To je hezké jméno. Už nebudu rušit. Zítra si ale ještě zavoláme. Pozdravuj Lis, a toho tvého Jamese. Je hezký? Brunet, blondýn, zrzek? Má tetování, kouří, nebere drogy, není závislý na alkoholu?“ vyzvídala dál. Jednoho kulometu se na chvíli zbavím, a hned ho nahradí druhý. Povzdechnu si, avšak žádné detaily o svém „příteli - nepříteli“ neprozradím. Rozloučím se se slovy, že zítra tedy zavolám. S tím, že na to pravděpodobně zapomenu, ale ona se mamka když tak ozve, ostatně jako většinou, když na to zapomenu. Tohle téma by si nenechala ujít na řešení se svou nejmladší dcerou. Mně by vůbec nevadilo, kdyby zítra třeba kvůli bouřce byl špatný signál nebo vypadl proud. To by ale musela být nejdřív pořádná buřina buď u nás, nebo ze strany mých rodičů, o kterých vlastně ani nevím, kde se teď nacházejí. Jeden týden támhle, druhý týden zase tam. Přeprava po vlnách lodí, vzdušnou čárou mezi mraky nebo obyčejným vlakem či taxíkem jim nebyla v žádném případě cizí. Zítra bude muset pršet, musí. Klidně zatančím dešťový tanec, pokud to pomůže. 

Ani jsem nepostřehla, že auto už stálo zaparkované vedle ostatních služebních vozidel v podzemní garáži, odkud vedlo dlouhé točité schodiště rovnou na recepci, kde jsem se svým dohledem potkala s Jamesem. Žaludek jsem měla stažený strachem. I James byl nervózní, bylo to na něm znát. Pohrával si s klíčky od auta, několikrát sundal a opět nandal černou karabinu na svazek klíčů. Já posedávala na židli s psaníčkem v klíně, kde jsem měla jen peněženku, občanku a telefon s klíči od bytu. Nutně jsem se potřebovala uklidnit a to co v nejbližší době. Neměla jsem ani tu blbou krabičku cigaret nebo oheň. Krátké a těsné šaty na komfortu moc nepřidaly. Podpatky mi ani tolik nevadily, na těch jsem byla jako doma. Ale ty šaty… Neustále jsem si je stahovala níž, pak jsem ale měla moc dole zase výstřih.

Tentokrát šel na řadu první James. Vyschlo mi v krku. Jeho prosebný pohled, že tam nechce, mě zabolel až u srdce. Vypadal jako mučedník, kterým ostatně také byl. Já aspoň měla chvíli času se probírat svými myšlenkami, jež se mi tam od středeční noci nastřádaly.

Příště (pokud někdy bude) si na rande už nikdy nevezmu šaty kratší pod kolena, jako nejlepší řešení by se nabízel rolák a džíny. Ale hlavně zapalovač s cigaretami, žádné už pletky s policií, gangy (s nimi naštěstí zapletená nejsem, ale kdo ví, do čeho mě ještě má starší sestra může namočit), masovými či nájemnými vrahy, ale především ne s pouličními umělci! Jedna zkušenost mi bohatě stačí. Už tak jsem se popálila ažaž.

Studené prsty se snažil aspoň trochu rozmrazit kelímek s horkou kávou. Bylo skoro osm hodin večer a já ještě neměla žádnou večeři. Už mi to nedalo, protože s prázdným žaludkem jsem nebyla vůbec schopná vymyslet nejchytřejší způsob, jak z této prekérní situace co nejrychleji vybruslit. Vstala jsem, upravila si šaty a upozornila na sebe u recepce. Starší muž mě nasměroval k automatům s jídlem, s tím, že mi to musí stačit nebo ať jsem klidně dál hlady. Naštvaně jsem si odfrkla, načež jsem začala lovit drobáky v peněžence na chabou vegetariánskou večeři. Mé skromné jídlo se skládalo z brambůrků, BeBe sušenek a silné kávy.

V mrtvolném tichu jsem načala pytlík chipsů. Pohledy těch málo pracovníků, co zde byly, se stočily mým směrem. Jednotlivé kousky mi křupaly v puse. Grimasa prošedivělého muže u recepce nebyla milá, ani trochu. Spíš měl největší chuť mě vyhodit i s těmi brambůrky ven před základnu, abych si je tam v klidu snědla. Naštěstí to neudělal. Možná by byl ochotný i pro to hnusné mrtvolné ticho mě taky zakopat pod zem. Upřímně, občas bych to sama se sebou taky udělala, ale nejsem sebevrah… Stačilo mi jedno zakopávání. Jde vůbec zakopat sám sebe? Už mi asi dočista hráblo, když si povídám sama se sebou na policejní ústředně s policajty za zadkem.

Ticho jsem narušovala jen já a Karin, která něco štěbetala někomu do  telefonu. Pochodovala u toho z jedné strany chodby na druhou. Ještě víc mě to znervózňovalo, protože James byl ve výslechové místnosti  na můj vkus až moc dlouho. Dojídala jsem pytlíček brambůrků, když se šedé dveře otevřely. Vyšel z nich můj spolupachatel vraždy, který vlastnil modrého veterána z minulého století.  Znaveně se svalil na studenou židli vedle mě. Hlavu složil do dlaní. Jeho ztrápený výraz nesvědčil nic dobrého.

„Zničil jsem ti večer. Chtěl jsem tě jenom vytáhnout z tý díry. Místo toho jsme se dostali zase sem.“ Provinile se na mě podíval. Teď bych mu byla schopná odpustit asi cokoliv. Vážně mě děsil, ale zároveň ten jeho výraz... Když jsem se odhodlala k tomu, že promluvím, prudce se zvedl. Svou ruku, kterou jsem ho chtěla chytnout za rameno, jsem stáhla zpátky k tělu. James chvíli chodil po chodbě, pak ale z ničeho nic praštil levou pěstí do zdi. „Jděte už všichni do prdele!“ zařval na dva policisty, kteří měli směnu, ale především za úkol uklidnit a případně znehybnit mého „přítele“.

Vstala jsem, došla k němu a políbila ho. Bylo v tom zoufalství, ale mělo to efekt, který jsem potřebovala. James se soustředil jenom na mě, na mé rty a okolní svět šel stranou. Jednu ruku si zamotal do mých vlasů. Za žádnou cenu nechtěl náš polibek přerušit. Byla jsem to až já, kdo nastolil jistou vzdálenost mezi námi. Byť byla malá, přesto aspoň nějaká. Trhaně jsem dýchala, třásla se ještě víc než předtím. Bylo mi neskutečné vedro, jako kdyby někdo konečně zapnul topení. V jeho očích se už neodrážel vztek, ale něco jiného. Emoce, kterou jsem sama znala – chtíč. Za pas si mě k sobě přitáhl blíž, ale nespojil naše rty v jedny. Namísto toho mi do ucha zašeptal slova, která mi dodala jistou naději, že toto není naše poslední bitka se Sheilou Nerenovou. „Co, je jedna prohraná bitva proti tomu, že my vyhrajeme ty ostatní? Vítěz může být jen jeden, nemám pravdu, fialko?“ Zastrčil mi jeden pramen za ucho a pokračoval. „Kdo neprohraje, tak nikdy skutečně nevyhraje.“

Odtáhl se, nechal mě tam stát jako solný sloup, zatímco si načal můj balíček BeBe sušenek. Já tam chvíli ještě stála, než mě Karin doslovně dostrkala do výslechové místnosti, kde jsem byla už po třetí. Jela jsem na autopilota, protože jinak bych se asi složila na místě.

Já vážně nejsem v pořádku. To byla poslední myšlenka, která se netýkala výslechu nebo policie.