Seděla jsem na lavičce. Po ulici se procházeli lidé, šťastné, ale především normální páry ruku v ruce. Tak moc jsem jim tu normálnost záviděla. Nemuseli si hlídat každý krok, slovo, pocity, jež by mohly být použity proti nim.

Přitáhla jsem si bundu ještě blíž k tělu, abych zabránila vlezlému a studenému větru se dostat pod ní. Z kapsy jsem nemotorně vytáhla krabičku s cigaretami. Chvíli jsem jí jen převracela v rukou. Už jsem ani nevěděla, proč jsem před rokem vlastně začala kouřit. Možná to bylo z hecu? Možná sázka? Nebo mi to jen zachutnalo? Nedokázala jsem to už přesně určit, ale asi mě to začalo uklidňovat, což by i za jiných okolností dělalo. Vydechnutí dýmu, držet mezi prsty mně tak známý materiál, přesto tak cizí. Držela jsem se určité hranice a zatím mi to i vycházelo. Teď mi ale přišlo, že i kdybych vykouřila celou krabičku, necítila bych se pořád dostatečně opojně ani uklidněně. Větve strachu se rozrostly v celé mé mysli. Kořeny se zapustily ještě více k mému srdci, jež pevně svíraly. Listí se zelenalo, čekalo na další úrodu plodů páchnoucích po krvi, ale tentokrát měla druhá várka být s příchutí želízek, fíkové marmelády, pocukrovaných koblih a silného, sladkého parfému Karin, který praští do nosu každého kolemjdoucího.

Z druhé kapsy jsem vylovila zapalovač. Jak tak foukal vítr, nedařilo se mi cigaretu stále zapálit. Už jsem to chtěla vzdát a uklidit zpět do krabičky k jejím sestrám, ale nakonec se karty štěstí obrátily a mně se to povedlo. Potáhla jsem, ale necítila jsem ten pocit, kvůli kterému jsem s tím začala. Mé starosti vůbec neodpluly, jen se ještě víc míchaly s útržky myšlenek.

Točila se mi z toho hlava. Z úst jsem vypustila bílý dým do studeného dopoledne. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Bylo mi to šumafuk. Nohy jsem si přitáhla k tělu. V puntíkovaných teplácích na doma mi začínaly mrznout nohy, já to prozatím ignorovala.

Nemohla jsem se vrátit za Jamesem. Ne, do doby dokud nebudu vědět, co chci. Mé tělo to vědělo, ale mysli to nedocházelo. Bylo toho na mně moc. Moc pocitů najednou. Od strachu přes úzkost, noční můry, chtíč, výčitky kvůli posledním slovům, jež jsem Enzovi vmetla při naší poslední hádce do obličeje. Stud a hanba mě pronásledovaly ruku v ruce. Bála jsem se, že naši zareagují stejně jako v tom pitomém snu. Budou mnou pohrdat, ignorovat. Co kdyby se ke mně chovali jako k cizí? Neustála bych to. Rozmetalo by mě to po silnice do vedlejšího města.

Típla jsem nedopálenou cigaretu. Pachuť krve v puse mě zcela odradila. Opatrně jsem si sáhla na prokousnutý ret. Olízla jsem si rty. Ucítila jsem vyprchávající chuť fíků, především fíkové marmelády, kterou si James silnou vrstvou namazal několik palačinek k pozdní snídani. Chtě nechtě jsem se usmála. Jeho rty nebyly ani trochu jemné jako mého bývalého přítele. Byly drsné, stejně jako povaha jejich majitele. Za den z nich vyšlo nejmíň tři tisíce slov, přesto byly specifické.

S myšlenkami o fíkové marmeládě, věčně optimistickém umělci, zklamání, které by ve mně mí rodiče mohli vidět, mi začal vyzvánět telefon. Automaticky jsem hovor přijala zdvořilou frází, kdo volá. Nepodívala jsem se ani na jméno volajícího, to jsem ale nemusela. Já o vlku a on je hned tady.

„Tak jaké bylo včerejší rande, beruško?" „beruška" bylo ještě docela dobré oslovení, co se týkalo mamky. Neměla jsem sílu ji opravit, ale už v žádném případě se mi nechtělo mluvit o včerejším večeru, který dopadl katastrofálně. To jsem ale říct nemohla, protože pak by přišel čas na pravdu, na kterou jsem nebyla připravená.

„Taky zdravím," zabručela jsem do mobilu. Přemýšlela jsem, jak nejlépe vystihnout nezdařenou večeři v indické restauraci. Katastrofa. Jo, to bylo to trefné slovo. „Ale jo, bylo to fajn," hrála jsem si s rukávem od bundy, abych zaměstnala ledové prsty. Málokdy jsem je měla teplé, bylo to dáno geneticky po taťkovi. Ten byl taky zmrzlina, za to mamka s Elis mohly jít i v zimě jen v lehké bundě, aniž by se z nich staly ledové sochy.

„Co seš tak nabručená? Bručíš jako starej vypelichanej medvěd," bezstarostně se zasmála, poté ale nasadila starostlivý tón. „Nebylo něco podle tvých plánů?" Jo, mami. Trefila ses přesně do středu začarovaného kruhu. Nic nebylo podle plánů. Neplánovala jsem si skončit s pytlíkem brambůrků u poldů s tou „nejmilejší" osobou pod sluncem, jež by mi nejradši s tou svojí oranžovou hlavou hned na místě dala želízka. Chtěla jsem už říct, že si toho vypelichanýho medvěda mohla odpustit, ale já nevypadala vlastně o moc líp. Trhaně jsem se nadechla. Vést nenucený rozhovor, do kterého se mi ani trošku nechtělo, bylo těžší, než jsem si myslela.

„Bylo to fajn," šeptla jsem, protože jsem neměla moc velkou fantazii, jak bych mohla páteční večer popsat. Nevěděla jsem, jak pokračovat. Toho mě mamka ale ušetřila. Působilo to na mně, že měla snad otázky připravené předem. „Co jsi měla na sobě? Jak vypadá? Jaký je? Včera jsi mi ani neřekla, jestli kouří, nebo jestli nemá tetování, a tak," odmlčela se na malý moment, aby se mohla nadechnout, ale vzápětí hned pokračovala. „Odkud se znáte?" Zeptala se mě asi na dalších pět otázek, ty ale můj mozek nebyl schopný pobrat. Přece jenom byl víkend a můj mozek si včera sbalil kufry, načež odletěl přímou linkou na Madagaskar, kde si pije koktejly, opaluje, zatímco já tvrdnu tady v pěkném průšvihu. Nadechla jsem se, protože jsem nehodlala ztrácet čas dlouhými řečmi okolo.

„Elis na mě navlíkla ty černý šaty, jak jsem měla naposledy loni u Enza na narozkách," hlas mi na jeho jméně přeskočil. Odkašlala jsem si, ale dál dělala, že se nic neděje. Dělo se toho ale hodně. Vybavila jsem si před sebou Jamesův obličej. Věčně se usmíval, a pokud ne, tak bylo něco špatně i s ním, což jsem mu v tomhle blázinci neměla vůbec za zlé.

„Do očí mu věčně padají jeho neposedné černé prameny vlasů. Spíš to nejsou ani vlasy, ale vrabčí hnízdo," mamka se na druhé straně zasmála, jinak mě ale nepřerušovala. „V jeho očích by se dobrovolně utopil i Titanic," zašeptala jsem. Už jsem nevěděla, co to plácám, jen před sebou viděla jeho úšklebek, když mi poprvé nabídl cigaretu. „James není žádný fotbalista nebo tak. Je ale docela dost hbitej. Je někdy až přehnaně pozitivní, nevydrží chvíli zticha a," chtěla jsem mluvit dál, mamka mě ale na druhé straně zastavila.

„Máš ho ráda?" její otázka mě zarazila. Neznala jsem odpověď. Proto jsem se taky sebrala, abych ji nalezla. Zatím jsem se nikam neposunula. Povzdechla jsem si, prohrábla si zašmodrchané vlasy a zavřela na chvíli oči. „Já nevím," zašeptala jsem po chvíli ticha.

Mamka byla dlouho potichu, pak ale promluvila. „Jak se cítíš, když s ním jsi?" To byla dobrá otázka. Zamyslela jsem se, což bylo bez mozku trochu více namáhavé, ale přežila jsem to. Strach, úzkost, obavy, které mě tížily, on rozfoukal do všech světových stran. Vždy zmizely, jenže se vrátily a to ještě se silnějším kalibrem. Když jsem byla s Jamesem, nikdy jsem se nenudila. Ať už se jednalo o útěk před modroočkem, zakopávání mrtvol, nezdařené večeře, výslechy se Sheilou Nerenovou nebo likvidování třetí světové války u mě v kuchyni.

„Nezná slovo nuda."
„Je zábavný?"
„Dá se počítat hašení kuchyně za zábavu?" mamka se zasmála, pak ale odpověděla něco, co mě dočista zarazilo.

„Zlatíčko, nad vším nemůžeš mít kontrolu," řekla to tím chlácholivým hlasem, namísto toho mi ale zabodla nůž mezi lopatky. Vstala jsem z lavičky. Bála jsem se, že by mi k ní za chvíli přimrzl zadek, a o to jsem vážně nestála. Už jsem před sebou viděla tu scénu, jak volám Jamesovi, ať mě odtamtud odlepí.

Procházela jsem se tichými ulicemi. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Chtěla jsem nad tím mít opravdu kontrolu? Všechno kolem mě se hroutilo. Každá věc padala do hluboké temnoty. Já se pro ně už ale nemohla vrátit, stejně jako Enzovi život. Srdce mi splašeně bilo. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nevím, jestli byly lítosti, zlosti nebo snad nespravedlnosti? Nic se mi nedařilo. Jo, chtěla jsem mít kontrolu. Aspoň jednu jedinou věc jsem mohla řídit vlastními otěžemi. Bála jsem se, co se na tom pokazí. Proč by se mi to nemělo vymstít? Proč by se náš vztah ne-vztah neměl zhroutit jako domeček z karet?

Svezla jsem se po zdi na zem. Špinavý chodník mě studil. Bylo mi jedno, že mamka uslyší moje vzlyky. Chtěla jsem jen vrátit čas. Změnila bych tolik věcí... Nehádala bych se s Enzem, nespustila bych ho z očí, nikdy by nebyl mrtvý. Nikdy bych neseděla na policii, nikdo by mě neobviňoval z vraždy. Všechno by bylo v naprostém pořádku.

„Ashley? Děje se něco? Ashley," její hlas byl ustaraný. Popotáhla jsem, otřela slzy do bundy, aby mi bylo aspoň trochu rozumět. „Promiň, je toho na mně poslední dobou hodně," popotáhnu, další slzy se ale nedostaví. Potřebovala jsem cítit její známou vůni, její voňavku, která připomínala studený podzimní večer. Chtěla jsem jí všechno říct. Přenést to obrovské břemeno na jiná ramena, než jsou ta má. Tak moc jsem dychtila po svobodě, jež se zdála být několik mil vzdálená, avšak zároveň tak blízko.

„Ashley, teď mě prosím poslouchej," odmlčela se. Kývla jsem, že poslouchám, to ale nemohla vidět. Tiše jsem kuňkla, že rozumím. „Zlatíčko, jak řekl Alfred Tennynson: 'Buď rozum nebo láska - nikdy ne obojí'. Řiď se srdcem. Budu tady u tebe, ať už s Jamesem budeš nebo ne. Ano?" Normálně bych nad její citací protočila oči, teď jsem jen potichu poděkovala. „Děkuju, mám tě ráda. Už musím jít."

Nečekala jsem na její odpověď, zkrátka jsem zavěsila. Seděla jsem pod impozantní malbou pouličního umělce. Mého pouličního umělce. „Mého umělce," vyslovila jsem to nahlas opatrně, přesto zřetelně, že jsem to přes svůj nepravidelných dech a splašené srdce slyšela. Buď rozum nebo láska - nikdy ne obojí.

Prudce jsem se zvedla za pomocí hrubé omítky za mými zády. Utřela jsem si poslední stopy po pláči. Rozběhla jsem se domů. Věděla jsem, po čem toužilo mé srdce. Věděla jsem, co chce můj rozum. Odpověď na otázku, co chci já, jsem nemohla stále rozluštit.

Rozhodla jsem se mu dát šanci. Zasloužil si jeden a možná i náš poslední víkend, který nestrávíme ve vězení.

Plíce mi hořely, puls mi hraničil s infarktem. Má fyzička byla vážně mizerná, přesto jsem ale nezpomalovala. Já ho potřebovala mít u sebe.

Schody jsem těžkopádně vyšla. Funěla jsem jako po maratonu, ačkoliv to byly jen dva bídné bloky, než jsem vpadla do bytu. Celé mé bezpečné útočiště impozantně vonělo. Za to já spíše připomínala dostihového koně zkříženého s polomrtvým zombiem, fialkou nadopovanou cigaretou s ubrečenými tvářemi jako měla Ubrečená Uršula v Harrym Potterovi.

Do spojeného obýváku a kuchyně jsem se doplazila. „Vodu," zachraptěla jsem. Pohled, jenž se mi naskytl na Jamese v zástěře u plotny, mě upřímně dost vyděsil. Nalil mi vrchovatou sklenici vody, kterou jsem do sebe zbrkle obrátila. Dychtila jsem po další, ale můj společník zastával jiný názor, že mě chce doslova udusit.

Svalil se vedle mě na zem. Jeho unavené oči zřejmě z probdělé noci zářily. Naklonil se ke mně. Narušil můj osobní prostor, ve kterém se za posledních čtyřicet osm hodin ocitl často. Pohladil mě po tváři, kde mi před chvílí stekla slza. Pak udělal to, po čem jsme oba toužili. Jemně, avšak nedočkavě spojil naše rty v jeden celek. Jestli jsem předtím nemohla dýchat, tak teď mě o kyslík připravil úplně. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem nakonec přeci jen neměla poslechnout rozum a mozek na dovolené v teplíčku.

Odtáhla jsem se pro kapku vzduchu. Sípala jsem, jeho to ale neodradilo. Znovu mě políbil, ale o něco vášnivěji. Pravou ruku jsem mu položila na hruď, kde měl přes černou košili přehozenou červenou zástěru. Jemně jsem do něho zatlačila, aby se odtáhl. Jeho levá ruka byla zamotaná v mém pošetilém účesu. Dívali jsme se na sebe. Nebyl to nevraživý pohled. Jakoby od té doby, co jsme se chtěli navzájem pozabíjet uběhla strašně dlouhá doba, tisíc let, i víc.

Byly jsme u sebe tak blizoučko. Jeho dech se mísil s mým. Tváře jsem měla rozpálené nejen touhou, ale i vztekem. „Tě tak miluju, že tě asi zabiju," řekla jsem to naprosto vážně. Jamese jsem nemusela ani pobízet. Přitáhl si mě k sobě za pas. Spojila jsem svoje ruce za jeho krkem. Trvalo hodnou chvíli, než jsme se od sebe na chvíli opět vzdálili a přerušili naše polibky.

„Dáš si oběd, fialko?"
„Nechce se mi věřit, žes to uvařil sám," uchechtla jsem se. Prohrábla jsem mu neposlušné vlasy a čekala, co řekne na svou obhajobu. „Možná mi trošku pomohla Elis." Zastrčil mi fialový pramen vlasů za ucho volnou rukou, kterou mě pevně nedržel za bok. „Trošku nebo hodně?" zatvářila jsem se podezíravě. Už jsem to nevydržela, když jeho uši zrudly. Rozesmála jsem se. Dala jsem mu letmou pusu na tvář.

„Jestli to nebude k jídlu, tak zabiju vás oba." Zvedla jsem se, abych mohla prozkoumat to jejich jídlo, jež jsme ho měli sníst. Dělala jsem si starosti, jestli do toho omylem nepřimíchali něco, co tam nepatřilo, což by nedopadlo úplně nejlíp.

„A to nedostanu ani pochvalu, že jsem nenadělal z kuchyně kůlničku na dříví?" Chtěla jsem odpovědět, že by si jí zasloužil, ale když jsem uviděla snězený celý kyblík zmrzliny na lince, pokoušel se o mě infarkt. Opravdový infarkt.

„Ne, nedostaneš. Kterej z vás mi sněd mojí zmrzlinu?!"
„Snědla sis jí sama, pokud vím." Uchechtával se mi James. Měla jsem chuť jít skočit z okna.

„Asi už stárneš, fialko."
„Běž, víš kam."
„Jestli myslíš vězení, tak tam se mi moc nechce."
„To nebylo vtipný."
„Ne, nebylo," došel ke mně. Pohladil mě po tváři a usmál se. „Společně to zvládneme, ano?" políbil mě na klouby pravé ruky, za kterou mě držel. Přikývla jsem a doufala, že to je pravda.

Citát 'Buď rozum nebo láska - nikdy ne obojí.' je od anglického básníka Alfreda Tennynsona.