Doběhla jsem před vchod do domu a běžela jsem dál po schodech. Dupala jsem sice u toho jako slon s fialovou hlavou, ale hlavně jsem chtěla být už v bezpečí svého bytu s kávou v ruce pod dekou u noťasu a koukat se na svůj oblíbený seriál Na tenkém ledě. Za mnou ovšem běžel neznámý umělec z policejní stanice a oba jsme byli vyděšení k smrti, tak jsem to tedy vnímala aspoň já.

Roztřesenými prsty jsem se snažila odemknout svůj byt, až se mi to nakonec podařilo. Prudce jsem za námi zabouchla dveře, když se do mého skromného domova dostal i černovlásek se svým černým batohem. Bylo mi jedno, jestli si bude ráno nebo třeba hned starší paní od vedle stěžovat. Já chtěla být v bezpečí a smazat několik posledních minut svého života z externího disku, který připomínal mou paměť.

Sesunula jsem se po oprýskaném laku dveří na zem a přitáhla jsem si kolena k tělu, o která jsem se následně opřela hlavou. Klíče leželi vedle mě a přesně jen několik centimetrů ode mě byl na zemi svalený i pouliční umělec. Těžce jsme oddechovali, a já neměla moc daleko k slzám. Nakonec jsem jim nechala volný průchod.

Ten den se stal mým nejhorším v životě. On je mrtvý. To byla první věta, která mi prosvištěla hlavou a vzedmula tak přímo tsunami vzpomínek na něho a naše dětství. Slzy mi stékaly po tvářích a následně mi smáčely lem mikiny.

Mikinu, kterou měl tu noc na sobě, jsem mu dala loni k narozeninám. Nevěděla jsem, co jsem mu měla dát a pak jsem uviděla tu dokonalou část oblečení, kterou nosil hodně často. Vzlyky zaplnily malý prostor chodbičky. Uzavřela jsem se ve vzpomínkách, které jsem s ním měla. Enzo byl mrtvý. Ta věta mě děsila až do morku kostí. On byl pro mě nejlepším přítelem ve všech chvílích a nikdy mně neopustil. A teď měl být nadobro pryč.

Naštvaně jsem zakřičela a zvedla jsem se. Kopla jsem do botníku, který se definitivně zhroutil na zem. V teniskách jsem došla až do kuchyně, kde jsem se opřela o kuchyňskou desku. Hřbetem pravé ruky jsem si setřela slzy a ještě jednou jsem zakřičela. Měla jsem vztek a zároveň jsem chtěla nechat vyhlásit celo světový smutek.

„Klid, uklidni se," něčí ruka mi přistála na rameni. Dělal malé kroužky, které z části uklidňovaly mé hysterické já. Jenže k už tak velké bouři emocí se přimísila i vina.

Prudce jsem se otočila a setřásla jeho ruku ze svého ramena.

„On je mrtvý, chápeš?! On je mrtvý!" Křičela jsem mu do obličeje. Vztek na celý svět byl mnohem menší, než ta hrozná mrcha vina. Kdybychom se minulý týden nepohádali, nespustila bych ho z očí a každou volnou chvíli bychom se společně smáli, hráli u něho doma videohry. Nakonec bychom se učili na další testy a vtipkovali o učitelích, dělali si srandu ze všeho a všech. Hudba by hlasitě hrála a prali bychom se, kdo bude dj pro ten den. Soupeřili bychom o to, kdo objedná pizzu a na čí účet to bude. Z velkého množství smíchu by nás bolela břicha a rodiče Enza by si ťukali na čelo, jestli jsme my dva vůbec mentálně v pořádku.

Sesunula jsem se zpět na zem a nechala jsem volný průchod veškerým emocím. Všechno to byla moje vina. Přes slzy jsem už ani neviděla. Když mi někdo však podal krabičku plnou kapesníků, neodmítla jsem. Troubila jsem jako na trumpetu, akorát s tím rozdílem, že to znělo falešně. Uprchlík před zákonem vedle mě byl celou dobu potichu a už nic neříkal.

Když jsem vyplakala snad celé moře, přestala jsem. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a tiše jsem promluvila. Hlas se mi třásl a bála jsem se.

„Umřeme?" Můj hlas zněl zuboženě a já tak musela i vypadat. Znovu jsem se vysmrkala a odhodila posmrkaný kapesníček do koše, jako bych byla basketbalistka světové ligy. Bohužel jsem se už ani do té pitomé věci nazývané koš netrefila.

Můj společník mi zvedl hlavu a díval se mi do očí. Ty jeho připomínaly noční hladinu jezera, na kterém se uprostřed odrážel měsíc v úplňku. Držel mě dvěma prsty za bradu a mluvil naprosto vážně a jistě.

„Nikdo nás nezabije. Jen," na chvíli se odmlčel a odvrátil zrak a pokračoval, ale už se nedíval na mně. „všechno se změní. Já jsem James, když už jsme viděli vraždu, tak bysme se mohli znát jménem." Nuceně se zasmál a natáhl ruku, kterou jsem mu potřásla. „Hm, to asi jo." Zadívala jsem se na naše ruce a nejistě jsem dodala: „Ahley."

Zbytek večera jsme toho moc nenamluvili, spíš James toho moc nenamluvil. Nakonec jsem mu vyprávěla o Enzovi. S nikým jiným jsem si ani moc popovídat nemohla, tak jsem aspoň jeho zavalila lavinou informací o svém bohužel mrtvém kamarádovi. Do své postele jsem se odebrala až okolo půl druhé ráno a dobrou půl hodinu jsem se převalovala, než jsem konečně zabrala.

Ráno na mně čekalo překvapení v podobě horké kávy a míchaných vajíček.

„Snad nevadí, že jsem se sám obsloužil," zasmál se James a nalil mi vrchovatý hrneček kafe. Talíř s míchanými vajíčky přistál i přede mnou a já na to koukala, jako na fata morgánu.

„Ehm, díky," usrkla jsem si horkého nápoje a pokračovala jsem v konverzaci. Seděla jsem na zemi, kde jsem sedávala obvykle. Na gauči byla hozená deka, pod kterou jsem si často četla, nebo zde dělala úkoly. Avšak nejčastěji jsem i jedla v pokoji, nebo po cestě do školy, ale většinou až a na místě.

„Tys spal na tý hrůze?" Ukázala jsem na pohovku, na které seděl a jedl svou snídani. „Jo, ale vyspal jsem se už mnohem líp," zase se zasmál, ale pak zvážněl. Tyhle výkyvy nálad mi na něm docela vadily, ale nijak jsem to nekomentovala. „Jak ti je?"

„Bylo mi už líp." Zvedla jsem se, dopila hrnek a po cestě jsem dojedla vajíčka. Chvátala jsem do práce, nemohla jsem si dovolit přijít pozdě, ačkoliv šéfka chodila taky pozdě, se kterou jsem dneska měla mít směnu.

Šoupla jsem špinavé nádobí do dřezu a prozkoumala jsem ledničku, jestli budu muset zase do obchodu, nebo jak to bude. Byla víc jak z poloviny prázdná a to zrovna moc velká nebyla. V hlavě jsem si připsala na seznam další položku, aneb nákup, umýt nádobí a naučit se na pondělní test. S povzdechem jsem zamířila do koupelny si vyčistit zuby a udělat ze sebe aspoň připomínajícího normálního člověka, a ne zombie.

James za mnou šel jako ocásek a když jsem si začala čistit zuby, začal mlít jako kulomet na bitevním poli. Po ránu jsem byla zvyklá mít tak půlhodiny ticho, které jsem využívala k přemýšlení. Jenže on se nedal zastavit.

„Jelikož tvého kamaráda brzy někdo najde, budeš podezřelá z jeho vraždy. Proto bys měla mít alibi. Jenže jsme spolu byli venku a viděli vraha, který po nás může jít a," nenechala jsem ho to dokončit, jelikož mě zaujala jedna část jeho monologu.

„Neříkal si včera náhodou, že se nám nic nestane?" zeptala jsem se a nanášela jsem si vrstvu korektoru na kruhy pod očima a následně řasenku.

„Jak to, že si u toho nevypíchneš oko?" zeptal se, ale dál pokračoval v palbě nějakou zbraní, jako v Jamesovi Bondovi, na kterého jsem se s Enzem povinně musela koukat. „Včeras byla docela mimo a nechtěl jsem ti jen víc nakládat," pokrčil rameny a následně dál mlel o tom svém geniálním plánu, který přes noc očividně vymyslel.

„Jelikož jsme včera strávili spolu večer tak," zase jsem ho nenechala doříct větu a místo toho jsem mu zabodla prst do hrudi.

„Ani na to nemysli," zavrčela jsem. Jestli tohle měl být ten jeho geniální plán, který nás měl zachránit před smrtí a dosvědčit později policii, že mi dva jsme nevinní, byl pěkně na hlavu.

„Nekoukáš náhodou moc na detektivky?" prošla jsem k sobě do pokoje a zabouchla jsem mu dveře před nosem a pro jistotu je i zamkla. Převlíkla jsem se a bleskově jsem kolem něho prošla.

„Až se vrátím, nechci tě tady už vidět." Řekla jsem chladně a své celé černé oblečení jsem doplnila tmavě modrým batohem, se kterým jsem potřebovala na nákup.

„Takže beru plán za schválený. Nebo snad máš nějaký lepší nápad, fialko?" zazubil se a já měla chuť mu jednu praštit, aby se mu třeba i rozsvítilo, ale o tom jsem silně pochybovala.

„No jo, ale je to jenom divadlo, jasný?" Řekla jsem vážně a obouvala jsem si boty.

„Mimochodem jsem Ashley, pokud ti to ještě nedošlo, vrabčáku," pronesla jsem narážku na jeho vlasy a čekala, než se i on vycrcal z bytu.

Sousedka zrovna zamykala a James si se mnou propletl prsty. Chtěla jsem něco namítnout, ale on kývnul směrem k starší paní z bytu odvedle. Bezmocně jsem protočila oči a propletla jsem si s ním prsty. Jenže pak udělal něco, za co jsem ho chtěla zkopat do kuličky.

Vzal mě za bradu a políbil na rty. Nutkání se po něm ohnat a dát mu facku, bylo hodně silné, přesto jsem nic neudělala. Když jsme se od sebe odtáhli, sousedka na nás nevěřícně koukala.

„Dobré ráno. Jdete na nákup?" zeptala jsem se mile a poněkud až moc vesele, ale uvnitř jsem byla jak seschlý květ růže.

„A-ano," vykoktala a pomalu dál na nás koukala. Já jsem radši Jamese chytla za ruku, a když jsme vyšli ze dveří do mrazivého rána, málem jsem se neudržela a jednu mu vlepila.

„Tě zabiju," zašeptala jsem k němu výhružně. Bohužel se mi ani nepodařilo vymanit své prsty z jeho sevření.

„To tě chci vidět," ušklíbl se a už jsem v něm viděla zase toho otravu, který mi dal cigaretu před policejní stanicí. A když už jsme byli u toho nikotinu, rovnou jsem si zapálila. Aspoň tak jsem se lehce uklidnila a snažila jsem se nemyslet na bezvládné Enzovo tělo.

„Možná bys měl přestat koukat na ty morbidní vraždy v televizi," podotkla jsem na oplátku, protože ten jeho nápad byl opravdu dobře přitažený za vlasy. Vypadal přímo jako vystřižený z nějaké detektivky.

„Starej se o svý, fialko," zašeptal, pustil mě za ruku a sklonil se, aby mi dal pusu na tvář. Jenže můj pohled bouřkových očí ho přesvědčil, že to nebyl opravdu dobrý nápad, a tak mě jen objal. Objetí jsem mu opětovala a odtáhla jsem se od něho.

„Večer to doprobereme," zavolal za mnou, než jsem rychlým krokem došla za roh ulice. Nic jsem mu na to neodpověděla, jako poprvé. Je to magor, prolétla mi první definice, která by na Jamese a jeho mozek seděla nejlépe.