Mnohem lepší je odvážit se velkých věcí, získat slavná vítězství, i když se střídavými nezdary, než se řadit k těm ubohým duchům, kteří se ani moc neradují, ani netrpí, protože žijí v šedivém mraku, bez vítězství a porážek.

– Theodore Roosvelt

„Dnes je to přesně pět let od konce války. Pět let od konce konfliktu, který změnil celé naše dějiny. Spoustu nám vzal, ale zároveň nás hodně naučil. Ukázal nám, že v jednotě je síla. Ukázal nám, že spolupráce je odpovědí na palčivé otázky o budoucnosti. Ukázala nám, že všichni jsme si rovni. Čistokrevní, mudlorození, vlkodlaci, motáci. Všichni tvoříme společnost, která se musí poučit z vlastních chyb a společnými silami vytvořit lepší svět. Pro sebe. Pro naše děti. I pro děti našich dětí.

Každá, byť sebedelší cesta, ale začíná prvními kroky. A kvůli jednomu z nich tu právě teď stojíme. Je čas konečně představit dlouho očekávanou část nemocnice svatého Munga. Draco, můžeš?"

Obrátila jsem pozornost na vysokýho blonďáka, co právě vedl svýho syna za ruku do schodů. Vytáhla jsem hůlku a dřepla si vedle malýho Malfoye, kterej se tvářil stejně důležitě, jako to uměl jeho tatínek.

„Pomůžeš mi s tím, hm? Na dědečkovu počest," usmála jsem se.

„Já sám!" oznámil mi a natáhl ruku k Dracovi, kterej mu nakonec s hlasitým povzdechem svěřil svou hůlku. Tak snad tu dneska všichni neuhoříme.

„Tak na tři, Remi, ano?" Postavila jsem se mu za záda, aby neviděl, že ve skutečnosti budu kouzlit já a jednu ruku položila na jeho rameno. „Raz. Dva. Tři."

„Finite," zašeptala jsem a ostražitě přitom sledovala malej proud jisker, kterej začal sršet z Dracovy hůlky. Naštěstí brzo zmizel a my tak nemuseli všeho nechat a začít hasit požár.

Kouzlo začalo rozpouštět iluzi, která doteď zakrejvala budovu za ní. S jemným třepotáním se objevily první bílý sloupy, spousta oken čirejch jako křišťály, i mohutnej štít nad hlavním vchodem. Na něm se skvěl zlatej nápis, kterej byl mou jedinou podmínkou v celým projektu. Chtěla jsem mu vybrat název.

„Dámy a pánové," otočila jsem se zpátky k davu lidí stojících na drobným náměstíčku, „představuji vám Nemocniční křídlo Remuse Lupina. První specializované pracoviště pro léčbu lykantropie na světě."

Foťáky reportérů se rozblikaly jako šílený, když se vedle mě z jedný strany postavil Kingsley a z druhý Hermiona, jakožto moji nadřízení. Oba měli na tváři široký úsměvy a vzali mě kolem ramen, což ty novinářský krysy ocenily ještě o chloupek víc.

Hermelína se ke mně dokonce naklonila a lehce si opřela hlavu o tu mojí. „Měla jsi pravdu, Rory. Měníme historii."

„Ty chceš zase pohlídat Remuse, co?" povytáhla jsem obočí. Nakonec jsem se ale zakřenila a i já jí ovinula ruku kolem pasu. „Dělám si srandu. Naše práce se očividně vyplatila. Teď mě ale omluv, jdu to dokončit, ať už se těch blbejch reportérů konečně zbavím. Jak já je nenávidím."

„Hlavně se chovej slušně," povzdechla si a stáhla ruku z mejch ramen.

Jako kdybych to snad uměla jinak.

Přešla jsem zpátky k řečnickýmu pultíku a opřela se o něj rukama.

„Věnujte mi prosím ještě chvíli pozornosti. Nemůžu si urvat všechnu slávu pro sebe, takže vám chci představit ty nejdůležitější lidi, bez kterých by tenhle projekt nikdy nevznikl.

Astorie Potterová, která se posledních několik let věnuje specializovanému lékouzelnictví, přijala místo děkanky oddělení a bude odpovědná za jeho hladký rozjezd.

Neville Longbottom se nabídl jako vrchní bylinkář pro dodávky oměje i vratičky, které se doteď v místních skleníky nepěstovaly. Značně tím snížíme náklady na výrobu vlkodlačího lektvaru a vyhneme se případným výpadkům, které nás během posledních let několikrát postihly.

A nakonec – jediná a jedinečná Lily Blacková, hlava našeho výzkumu, která neúnavně pracuje na vylepšení receptury lektvaru. S hrdostí vám můžu oznámit, že s pomocí svého týmu dokázala zvýšit jeho účinnost a snížit tak dobu užívání před úplňkem ze sedmi na tři dny.

Prosím o potlesk pro všechny!"

Přidala jsem k hlasitejm ovacím, který se rozezněly okolím. Nepředpokládám, že od všech byly úplně upřímný, ale na tom jen sotva sešlo. Dokázali jsme toho víc, než jsem si kdy představovala. Vážně jsme změnili svět.

Ani sebevětší euforie mě ale nezachránila před následnou tiskovkou, která byla doslova mojí noční můrou. Včera večer jsem kvůli ní seděla několik hodin s Hermionou a poslouchala co všechno smím a co nesmím. Stejně jí muselo bejt jasný, že je to úplně k ničemu. Já se zkrátka neumím nechovat jako já.

Když jsem pak stála před skupinou reportérů s rukama v kapsách a sledovala jejich míhající se brky a blejskající foťáky, měla jsem chuť je všechny proklít. V co bych je asi mohla změnit? V hejno slepic? Nebo možná švábů?

„Slečno Blacková, proč jste se pustila do takhle obrovského projektu, když neexistovala vůbec žádná záruka na úspěch? Proč jste si nedala nižší cíle?" zeptal se jeden z reportérů, kterej tu očividně zastupovat Týdeník čarodějek. Alespoň jsem tak usuzovala z nápisu na jeho náprsní kapse.

„Protože přesně tohle si vlkodlaci zasloužili. Zbořit stigmata, ukončit vykořisťování a diskriminaci, získat zpátky důstojnost. Nikdo se monstrem nerodí, to společnost je tvoří svou vlastní arogancí a ignorací. Když se vám někdo pokusí vzít lidskost, nenecháte se uchlácholit kotcem, miskou vody a poplácáním po hlavě, budete chtít zpátky přesně to, o co vás připravili."

„Cítíte tedy větší závazky vůči vlkodlakům než vůči lidem?" zeptala se vzápětí reportéka po jeho pravici.

„Vlkodlaci jsou lidi, nedělám mezi nimi rozdíly, drahá paní."

To už se mi do hlasu pomalu vracel sarkasmus. Vážně jsem se snažila působit profesionálně, ale jejich úzkoprsost mě neskutečně rozčilovala. Vím, že se mě snažili rozhodit, byla jsem mezi bulvárem poměrně oblíbenej cíl, ale já se zkrátka nedokázala tvářit jako milius, když bych je nejradši chytila pod krkem.

„Jistě jste zaznamenala, že veřejnost je vůči celému postupu stále značně skeptická. Můžete nám sdělit, jak se vám podařilo tak rychle získat všechny sponzory na stavbu nového nemocničního křídla a na dotace léčby?"

„Vyhrožováním, nabízením vlastního těla a kletbou Imperius. Další dotazy?" ušklíbla jsem se.

Zahlídla jsem Hermionu, která na mě v pozadí zběsile gestikulovala a nejspíš mi naznačovala, že mě zabije, pokud budu tímhle stylem pokračovat. Nevšímala jsem si jí. Nemohla jsem si pomoct. Když se neuměli chovat slušně oni, tak jsem to neměla v plánu ani já.

„Jak žijete s tím, že se vaše dcera narodila se stejným prokletím, které postihlo vás? Nepřipadá vám to nezodpovědné? Zničila jste jí tím život," pustila se do hlubin mýho osobního života Rita Holoubková s tím svým podělaným zeleným brkem. Čekala jsem od ní ránu pod pás, ale rozhodně jsem nečekala, že se vydá až takovýmhle bahnem.

Pevně jsem sevřela v kapse hůlku, až mi pod prsty opovážlivě zapraskala. „Nerozumím otázce, paní Holoubková," odvětila jsem chladně. „Vy jste se zase narodila bez mozku, čímž ničíte spoustu dalších životů, a taky vám to nebrání rozsévat svoje geny dál. Nepřipadá vám to nezodpovědné? Na to totiž žádný zázračný lektvar neexistuje."

Hermiona si složila hlavu do dlaní a Draco ji přitom povzbudivě poplácal po rameni. Na jeho tváři ale hrál pobavenej úšklebek. Myslím, že on mi to rozhodně neměl za zlý.

„Slečno Blacková, při vší úctě, paní Holoubková má tak trochu pravdu. I přes všechno, co jste dokázala, je lykantropie velice závažné onemocnění, které by se nemělo brát na lehkou váhu a rozhodně bychom neměli usilovat o jejím rozšíření. Opravdu si myslíte, že je moudré, aby si lidí s vaší... indispozicí, pořizovali děti?"

Tentokrát už jsem nedokázala najít nadnesenou odpověď. Sevřela jsem hůlku ještě silněji a zaskřípala zubama. Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla říct všechno, co si myslím, když mě za sebe lehce odsunul můj osobní strážce.

„Omlouvám se, ale slečna Blacková už nemůže odpovědět na žádnou další otázku, protože se vyskytla nečekaná situace, která vyžaduje její okamžitou pozornost," prohlásil Bill, chytil mě za rameno a odvedl o pár metrů dál. „Rory, nemůžeš tomu novináři říct, aby táhnul do prdele."

„Ale já jsem přece nechtěla – " zaprotestovala jsem, načež jsem si zhluboka povzdechla. „Fajn. Chtěla jsem ho poslat ještě dál. Kde je Lyra?" Rozhlídla jsem se a marně pohledem hledala naší dceru, kterou měl hlídat.

„Nechal jsem ji na chvíli stát dole," odpověděl Bill bez jakýhokoliv znepokojení.

„Cože jsi?" zhrozila jsem se. „Tys jí tam nechal samotnou? Vždyť provede zase nějakou – "

„Au! Sakra, to dítě mě kouslo!" vyjekl reportér, kterej se do mě před chvíli tak ostře pustil.

„Já to tušila," zamumlala jsem, promnula si oči prsty a chystala se rezignovaně vyrazit do davu, abych si vyzvedla tu naši malou průserářku. Byla tak neuvěřitelně živý dítě, že by mnohdy strčila do kapsy i mě v jejím věku.

„Stůj," položil mi Billy ruku na rameno. „Půjdu tam já, protože jinak budeme za chvíli řešit, že jste ho pokousaly obě, jasný?"

„Fajn, když seš si tak jistej, že to zvládneš líp," pokrčila jsem ramenama a radši vykročila rovnou k Hermioně, která se tvářila doslova jako bůh pomsty.

Za svůj exces jsem si její hromy a blesky vypila až do dna, ale rozhodně to nebylo poprvý, takže jsem se z toho oklepala dost rychle. O pár hodin později už jsem tak mohla sedět u našich na zahradě v Godrikově dole a ošetřovat Billymu sedřený klouby pravý ruky.

„Prostě jsi ho musel praštit, hm?" zavrtěla jsem hlavou, ale na rtech mi přitom hrál pobavenej úsměv. „Hermiona už nás nikdy znova nepustí mezi lidi."

„Ten chlap řekl, že si jí mám příště připnout na vodítko," zavrčel. Ještě pořád byl naštvanej a já se mu rozhodně nedivila. Kdybych tam byla já, ten pitomej reportér by možná dopadl ještě hůř. A s ním i ta káča Holoubková. „Může být rád, že ho doma vůbec poznají."

„To nepochybně," pousmála jsem se a zacelila i poslední ranku, která mu na ruce ještě zbejvala. „Tak, hotovo. Seš připravenej se jít zase prát."

„Promiň, nechtěl jsem ti udělat problémy," povzdechl si. „Jen mě fakt vytočil. Ať si strčí všechny ty svý moudra do chřtánu a třeba se s nima zadusí. Zlobíš se?" zeptal se nakonec nejistě. Ten jeho provinilej pohled byl naprosto k sežrání. Nikdy v životě by mě ale nenapadlo se na něj kvůli něčemu takovýmu zlobit.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. Naklonila jsem se k jeho rtům, jemně se jich dotkla a zašeptala: „Myslím, že to bylo fakt sexy. Popral by ses i kvůli mě?"

„Kdykoliv," uculil se hravě a chystal se mě políbit, když mu v tom zabránilo drcnutí do zad, kvůli kterýmu mi div nevyrazil zuby.

„Můžeš mi tu přestat olizovat dceru, Weasley?" ušklíbl se táta a hrcnul si hnedka vedle nás. „Kdo se na to má koukat."

„A teď si představ, co jsem s ní musel dělat, aby se z tebe stal dědeček. Už ti někdo vysvětloval, jak je to se včeličkama a motýlkama, Siriusi? Klidně tě zasvětím," odvětil Billy a ještě mě provokativně políbil. Dal si na tom mimochodem dost záležet, takže se mi v tu chvíli myšlenky zatoulaly úplně jiným směrem, než by se slušelo na rodinnou oslavu.

„Jasně, prostě jsi mi nedokázal odloudit manželku, tak ses mi rozhodl vzít aspoň dceru. Už jsem tě dávno prokouknul."

„Jo, bylo to dost osobní, to máš recht," kejvnul Bill. „S Rory to vlastně vůbec nesouviselo. Ta měla jen smůlu, že se narodila troubovi, jako seš ty."

„Že já tě tenkrát nenechal bloudit v tom lese. Třeba bys tam ještě byl. To jsem ale idiot," povzdechl si a šoupnul před Billyho panáka whiskey. „Mimochodem dobrá rána, Billy," uchechtl se.

„Hej!" okřikla jsem je. „Víte, že tady taky sedím?"

„Nedá se tě přehlídnout, ani přeslechnout, miláčku," odvětil táta. Škádlivě na mě mrknul a upil z vlastní skleničky. „Dáš si s náma?"

„Co je to za dotaz? Ty mě snad vůbec neznáš, tatínku," uculila jsem se.

„Nakonec asi vážně budeš moje," zazubil se a podal mi drink, ze kterýho jsem si vděčně cucla. „A kdy se konečně dočkáme svatby, mládeži, hm?"

„No na mě nekoukej," zavrtěl Billy hlavou. „Já už dostal dvakrát košem. Nejspíš ještě nejsem hoden nebo tak něco. Má snad vaše rodina nějaký divný zasvěcující rituál, o kterým se mi nikdo nezmínil?"

„Jo, musíš obětovat kozu, dvakrát nahej oběhnout Godrikův důl a nakonec tančit kolem ohně až do svítání," protočila jsem oči. „Vy dva máte fakt starosti. Spikli jste se proti mě. Ale tak, Lyro!" křikla jsem na svoji dceru, kterou jsem bez ustání jedním okem sledovala. „Neber přece Jamesovi to koště!"

Dopila jsem na jedno loknutí panáka a vyrazila rovnou k nim. „Co jsme si o tom říkali, zlato, hm?"

Upřela na mě svoje uhrančivě modrý oči, ve kterejch bylo tolik z Billa, až mě to občas děsilo. Koneckonců i její ohnivý vlasy, který chtěla neustále plíst do copánků a nosit v ohonu jako tatínek, dávaly všem kolem vědět, že je to vážně dračice.

„Še můšu?" spojila si ruce za zády a s tím nejnevinnějším výrazem, kterej dokázala vykouzlit, několikrát zamrkala.

„Nepleť si mě s tatínkem, zlatíčko. Na mě tohle neplatí. James ti ho za chvíli půjčí, ale nemůžeš mu ho brát. To se nedělá, ano?"

„Jo," zabručela nakonec zpupně, ale vážně se uklidnila a zůstala trpělivě stát.

Usmála jsem se a něžně ji políbila do vlasů. Ona se ke mně na oplátku krátce přitiskla a sevřela mě svýma malýma ručičkama.

Občas to s ní bylo těžký. Nedokázala vždycky správně ovládat svoje emoce a byla mnohem divočejší než děti jejího věku. To byla cena za její prokletí. Ale s každým dalším měsícem to zvládala líp a líp; stejně jako my. Ještě nás možná čekala dlouhá cesta, ale ať tak nebo tak, byla to nádherná cesta. Lemovaná štěstím a radostí, který mi přinesla do života jako uragán.

Možná to od nás bylo nezodpovědný, možná to od nás bylo sobecký. Tolik lidí se nám to koneckonců snažilo zas a znova namluvit, jenže ti mi mohli všichni klidně políbit prdel. My totiž věděli svý. Milovali jsme ji tolik, že to nešlo slovy ani vyjádřit, a ona nám to všechno vracela každým objetím, každým polibkem, každým úsměvem. Byla šťastná. To mi nikdo nemohl vyvrátit.

„Já ji povozím," nabídl se James okamžitě. „A pak taky Lemiho! A tebe, teto!"

„Tak jo!" výskla Lyra nadšeně, pustila mě a chytila se Jamese, kterej jí pomohl na koště pořádně nasednout.

„Hlavně opatrně," usmála jsem se a o pár kroků od nich ustoupila.

Koutkem oka jsem zahlídla Billyho pohled. Držel v ruce skleničku a mluvil s tátou, ale očima přitom sledoval svoji dceru s letmým úsměvem na rtech. Bylo v něm tolik lásky, že to i mě vykouzlilo na tváři dost připitomnělej výraz, kterej jsem si obvykle schovávala výhradně pro ně dva.

Brzo se kolem mě zezadu něžně ovinula hřejivá náruč a okolím zavanula vanilka a lískový oříšky. Zavřela jsem oči a znova se široce usmála, když mě máma jemně políbila do vlasů a opřela si tvář o tu mojí.

„Tenhle pocit nedokáže nahradit vůbec nic, viď?" zamumlala a sevřela mě ještě o trochu pevněji. „Nikdy nezmizí. Ať jsou jim tři nebo třicet, pořád je miluješ stejně."

„Taky tě miluju, mami," zašeptala jsem a jemně ji políbila na tvář. „Jste ti nejlepší rodiče na světě."

„Snažili jsme se, holčičko, snažili jsme se."

A my se snažili taky. Nejlíp, jak jsme dokázali.

Pro lásku totiž stojí za to bojovat.

Až dokud se nezřítí obloha. Až dokud nevyhasnou hvězdy. Až dokud nás nepohltí stíny.

A ještě dlouho potom. 

○•○•○•○

Přesně v těchto místech navazuje na příběh kratší dílko Žít v pohádkách, které mapuje věci, co sem už zkrátka nepatřily, ale byla by velká škoda je opomenout :) Pro ty z vás, kteří mají rádi překvapení, doporučuji přečíst před epilogem! :) Vy ostatní směle pokračujte na úplný závěr; možná vás to navnadí k dalšímu čtení ;) Odkaz v komentářích :) 

Poslední kapitola je za námi (epilog už bude jenom taková jednohubka, bez které by se příběh možná obešel, ale pro ten sentiment si ho nedokážu odpustit ♥ ). Životy našich hrdinů se změnily, zapadly do jiných kolejí a zároveň nám ukázaly, že bojovat člověk vlastně nikdy nepřestane. Ač už to není boj v pravém slova smyslu. Rory splnila svůj slib vlkodlakům a naplnila část svého osudu, který se začal psát ve chvíli, kdy jí pokousali. 

Malá Lyra (mimochodem pojmenovaná po souhvězdí) si bohužel vytáhla Černého Petra v podobě prokletí, ale nemyslím, že by kvůli tomu byla o nic míň šťastným dítětem, ač musí oba její rodiče bojovat s předsudky a odsouzením. Všechno není zalité sluncem, ale důležité je, že to nikdy nevzdají :) 

Děkuju Vám všem za reakce a krásné komentáře ♥ Příště už naposledy...