Naděje.
Je to jako kapka medu, jako pole tulipánů, které na jaře rozkvete. Jako ranní déšť, jako pošeptaný slib, jako bezmračná obloha, jako dokonalá tečka na konci věty.

– Taheren Mafi

Stála jsem uprostřed chodby, nehty zabořený hluboko do dlaní, ale žádnou bolest jsem nevnímala. Ani nevím, co jsem vlastně cejtila. Bylo toho tolik. Vztek, bolest, překvapení, strach. To všechno se slilo v jeden obrovskej spletenec zoufalství. Připadalo mi, že se mi snad rozskočí hlava. Netušila jsem, co dělat, ani co říkat. Chtěla jsem prostě jenom utýct pryč a nenechat je dívat se, v jak moc obrovskej bordel se postupně měnil můj život.

„Rory?" zamumlal Regulus; tentokrát už tiše. Vlastně zněl docela znepokojeně. „Jsi v poho?"

Zvedla jsem na něj pohled. Sledovala jsem ho dlouho bez jedinýho pohybu, bez jedinýho mrknutí. Pak jsem zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem promluvit, neměla jsem co říct. To bylo snad poprvý v životě. Nakonec jsem se jenom otočila, nechala je tam všechny tři stát a bez slůvka vysvětlení odešla na balkon, kde se do mě okamžitě opřel ostrej ledovej vítr. Byl až překvapivě příjemnej. Štípal mě ve tváři a připomínal mi, že ještě pořád žiju.

Sáhla jsem po krabičce cigaret, která ležela na stolku a jednu z nich si vložila mezi rty. Několikrát jsem naprázdno cvakla zapalovačem, kterej se za nic na světě nechtěl rozhořet a dopřát mi tak tu trochu pomíjivýho uklidnění. Brzo mi došla trpělivost. Zapalovač jsem mrskla dolů z balkonu, až se na ulici s tichým cvaknutím roztříštil. Stejně tak jsem odhodila i cigaretu, z níž se začal ještě ve vzduchu sypat tabák a vítr ho rozptýlil do všech směrů. Toužila jsem začít křičet a vyřvat ze sebe všechno to, co mi bránilo zhluboka dejchat, ale neudělala jsem to. Neudělala jsem nic.

„Rory?" ozvalo se za mnou. Byl to Regulus. Ani jeden z Weasleyovejch za mnou nejspíš neměl v tuhle chvíli odvahu jít. „Co se stalo?"

Na odpověď čekal dlouho a s neuvěřitelnou trpělivostí.

Prsty jsem pevně sevřela zábradlí a zadívala se do dálky. Viděla jsem odtud všechno. Světla podél Temže, právě se zvedající křídla Tower Bridge, i proplouvající lodě, jejichž cestující neměli sebemenší tušení, že na ně právě teď zírám a závidím jim, že můžou bejt někde jinde než tady.

„On má pravdu, Reggie," promluvila jsem nakonec, aniž bych se na něj otočila.

„V čem, zlato?" Přešel mi přímo za záda. Obě dlaně položil na moje ramena a jemně přes ně přejel, aby mě uchlácholil a zároveň i zahřál. Byla vážně zima.

„Ve všem," zamumlala jsem. „Jsem pošahaná. Proč... proč je se mnou něco špatně, Reggie? Proč nemůžu bejt prostě normální?"

„Nejsi pošahaná, princezno," zašeptal. „Jsi na sebe až moc přísná. Prošla sis věcma, kterýma by si neměl procházet nikdo a pořád tady stojíš a bojuješ. Za rovnoprávnost, za vlkodlaky, za lepší budoucnost. Co bys chtěla víc?"

„Já... já totiž nic jinýho než bojovat ani neumím, Regulusi. Všechny ty roky během války... vždycky existoval nějakej jasnej cíl. Směr byl pokaždý předem danej – prostě přežít za každou cenu. A přesně to dělám dál. Bojuju a přežívám. Nic jinýho neznám. Jenže to není život..."

Hlasitě si povzdechl a přivinul si mě ještě o chloupek blíž do náruče, až to skoro zabolelo. Nechala jsem ho. Nějakým zvláštním způsobem mě to uklidňovalo.

„Proč jsi nikdy neřekla, že je to tak zlý? Netušil jsem..."

„Protože jsem to chtěla zvládnout sama, jenže... za ty poslední dva roky nebyla jediná noc, kdy bych... kdy bych znova neviděla, jak se na mě Minerva naposled podívala, kdy by mi pod zubama znova nepraskaly kosti a neslyšela jsem lidi prosit o život předtím, než jsem je zabila. Jak s tím mám žít, Reggie? Jak mám ráno vstát do práce, dát někomu pusu a večer se k němu zase vrátit, když ani netuším, jestli to má vůbec smysl? Občas si přeju... sakra, občas si přeju bejt tam zpátky, protože tenkrát jsem aspoň věděla, co dělat."

„Poslouchej mě, Rory." Vzal mě za ramena a otočil na sebe. Ze všech sil jsem se vyhejbala jeho pohledu, ale nakonec jsem to vzdala a zadívala se na něj. „Má to smysl. Vždycky to má smysl. Je v pohodě bejt občas slabá, je v pohodě nechat se někým víst, když nevíš kudy kam, ale láska rozhodně není slabost, chápeš? Ta nám pomáhá žít a ne jenom přežívat."

Hlasitě jsem vzlykla. Netušila jsem, co si počít s vlastníma emocema, který se na mě valily v takový míře, že jsem se v nich doslova topila. Ta těžce postavená přehrada v mým srdci, jako kdyby se najednou provalila a pustila všechnu tu záplavu ven. A já bohužel neuměla plavat.

„Já nevím. Já asi nemůžu. Nejsem připravená. Já... Reggie... vždyť já se neumím postarat ani o sebe, jak můžu... "

Přes zoufalej vzlykot jsem ani nedokázala zformovat vlastní myšlenky. Špatně se mi dejchalo. Ruce se mi třásly. Byl to další ze záchvatů paniky a úzkosti, který mě v poslední době občas přepadaly. Pokaždý jsem při nich měla pocit, že nejspíš umírám, že už to moje zběsile bušící srdce prostě nemůže znova vydržet.

Regulus mě jemně pohladil po zádech, ale očividně sám vůbec netušil, co si se mnou počít. „Vždyť už jsi s klukama chodila, v čem je to teď tak jiný? Asi to nechápu," zamumlal nejistě. „Prostě mi řekni, co se děje, Rors. Od toho jsme rodina, ne?"

„Rodina," zopakovala jsem po něm přidušeně. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych potlačila další nával paniky a znova sáhla po cigaretě. Tentokrát se mi jí podařilo zapálit hůlkou, jenže jsem jí hned po prvním potáhnutí zase hodila na zem a ještě na ní šlápla. „Do prdele," zaklela jsem a zajela si rukama do vlasů. „Tohle není o Billovi. Tohle není o nikom. Tohle je o mě. Regulusi. Reggie. Podělala jsem to. Já zapomněla. Já... sakra, nemůžu bejt máma, chápeš to? Nemůžu!"

Chytila jsem ho za tričko a trochu s ním zatřásla, načež jsem ho zase pustila a několikrát přešla z jednoho kraje balkonu na druhej a zase zpátky. Nepromluvil hned. Dost dlouho mě jenom překvapeně sledoval a nervózně se přitom drbal ve vlasech.

„Teď už tu whiskey chápu," zamumlal nakonec. „Já toho tvýho panáka teda dopiju."

„To je všechno, co mi na to řekneš?!" vyjekla jsem. „Slyšel jsi mě vůbec? Umíš si to vůbec představit?!"

„Popravdě jo," pokrčil rameny. „S dětma to umíš. Ale teď mě nech, abych si to trochu ujasnil. Tys zjistila, že seš těhotná a reagovala na to tím, že ses dopisem rozešla s otcem dítěte a pak jsi chtěla dělat co? Zmizet v podsvětí? Přestěhovat se na druhou stranu zeměkoule? Neumím si nějak představit, co se ti honilo hlavou."

„Já nevím, jasný?! Nevím!" zavrčela jsem, otočila se čelem zpátky k zábradlí a opřela si o chladnou kovovou trubku čelo. „Dáš mi, prosím, pět minut? Pak přijdu a všechno nějak... vyřeším. Prostě potřebuju chvilku."

Sice jsem na něj neviděla, ale bylo mi jasný, že se mu odcházet nechce. Nevěřil mi a já se mu nejspíš nemohla divit. Nakonec se ale rozhodl, že mi tu požadovanou chvilku dopřeje a zmizel uvnitř v bytě. Otočila jsem se, abych se ujistila, že je vážně pryč a udělala přesně to, co ode mě nejspíš čekal. S hlasitým prásknutím jsem se přemístila pryč.

Okamžitě se do mě opřel chladnej mořskej vzduch a mikinu mi smáčela slaná tříšť, odrážející se od tmavejch útesů. Nic z toho jsem ale moc nevnímala a hlasitě zabušila na obrovský černý vrata přímo před sebou. V nich se brzy otevřelo nenápadný okýnko, skrz který jsem zahlídla mladistvej obličej, kterej jsem rozhodně neviděla poprvý.

„Slečno Blacková," povzdechl si, „nemůžete sem chodit uprostřed noci. Dostala jste od ministra návštěvní hodiny, tak je prosím respektujte!"

„Je to urgent, Macmillane. A jestli to nezařídíš, tak přísahám, že budeš až do konce života čistit jenom záchody na ministerstvu, je ti to jasný?" zavrčela jsem nekompromisně.

Oči se mu rozšířily nejistotou, načež zaklapl okýnko a nechal mě tam pár dalších minut stát. To už jsem začínala pociťovat závany ledovýho větru, kterej se zapichoval až hluboko pod kůži a brzo mi roztřásl celý tělo. Přesto jsem trpělivě čekala a doslova hypnotizovala bránu, která se nakonec opravdu otevřela a vpustila mě do chladný a vlhký temnoty budovy.

„Máte dvacet minut. Ani o chvíli déle, je vám to jasné?" bručel Ernie, když mě vedl chodbama na místo, který jsem tak dobře znala. Chodila jsem sem totiž pravidelně každej měsíc už od konce války. Zastavili jsme se před těžkýma kovovýma dveřma, kde se na mě otočil. „Odevzdejte hůlku a všechno, co by se dalo použít jako zbraň!"

S úšklebkem jsem mu předala svoje věci a roztáhla ruce, aby mě mohl ještě prohmatat a zkontrolovat. „Jo, možná mám v podprsence dezertní lžičku, kterou by mi mohla vydloubnout oči, Macmillane," ušklíbla jsem se, když na můj vkus až příliš podrobně zkoumal vrchní část mýho těla. Zrudnul a s pár neidentifikovatelnejma slova ode mě ustoupil, aby nakonec otevřel dveře do cely.

Vešla jsem dovnitř. Místnost byla tmavá a vlhká, ale rozhodně ne tak nehostinná, jak by se mohlo zdát. Azkaban už dávno nebyl to, co bejval. Ano, byli tu válečný zločinci a masoví vrazi, ale pořád to byli lidi a měli by žít alespoň s kapkou důstojnosti. V rohu cely tak stála knihovna plná svazku, který jsem sem pravidelně nosila a na stěně se dokonce našlo i pár obrázků a fotografií. Větší pohodlí už jsem jí zajistit nedokázala.

Ležela v čistým oblečení na posteli a vypadala, že jí můj příchod dokonce ani nevzbudil.

„Teto," oslovila jsem ji tiše.

Teprve tehdy se otočila čelem od zdi a překvapeně zamrkala, když mě její šedý rozespalý oči poznaly. Nebylo zvykem, abych sem chodila uprostřed noci.

„Co se děje?" zeptala se tiše. Posadila se, odhrnula si rozčepýřený vlasy z obličeje a zadívala se mi přímo do tváře.

„Teto..." zopakovala jsem rozrušeně, „myslím... myslím, že začínám bláznit."

Chvíli seděla mlčky, s nečitelným výrazem, než se k mýmu překvapení hlasitě rozesmála. Hned nato poklepala dlaní na postel vedle sebe a já se k ní po krátkým zaváhání posadila.

„Nemůžeš věřit všemu, co ti bude naše rodina namlouvat, děvče. Máš strach, že se na tobě projevuje to slavné šílenství rodiny Blacků, o kterém každý tak rád mluví? Nebuď hloupá, Auroro," uchechtla se. „Kdyby to bylo tak, jak říkají, celý svět je šílený. Naši krev má dobrá čtvrtina lidí, které znáš. I babička těch krvezrádcovských Weasleyových byla původně Blacková."

„Ale Narcissa říkala," nadechla jsem se.

„Cissy toho dost namluví, to víme obě. Navíc je příšerně pověrčivá. A ty, děvče, ty rozhodně nejsi blázen."

„Ale... proč seš si tím tak jistá? Co tebe vlastně dohnalo ke smrtijedům?"

„To samé, co tebe," pousmála se. „Ctižádost, ambice a zlomené srdce. Ať se ti to totiž líbí nebo ne, zlo je věčné; nikdy nezmizí. Možná jsem v něm zkrátka hledala jistotu. A přesně v tom jsme my dvě úplně jiné, děvče." S mateřskou něhou mi přejela rukou po vlasech a dala je za ucho.

Za ty hodiny a hodiny, co jsme spolu za poslední dva roky strávily, jsme se k sobě naučily bejt dost otevřený. Obě jsme s tím měly ze začátku obrovskej problém, ale časem se nám podařilo prolomit ledy a vytvořit si k sobě až překvapivě blízkej vztah. Byla jsem jediná, kdo na ní nezanevřel. Řekla jsem jí o všem, co jsem během války udělala, i jak jsem jí dokázala obalamutit a ona to přijala s tichým obdivem. Zkrátka jsme se naučily vzájemnýmu respektu.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se.

„Já na lásku zanevřela a nahradila jí zbožňováním, které mě nemohlo ranit. Tys kvůli ní byla ochotná udělat cokoliv a nezáleželo na tom, kolikrát ses zklamala. Stejně jsi milovala dál. Dokonce ses postavila i za mě. To šílenci nedělají," pousmála se.

„Tys to pro mě udělala taky, tetičko. Nebejt tebe, už tu dávno nejsem."

„Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale jsem moc ráda, že mi tenkrát Potterová utekla. Jsi snad to jediné, co se mému zrádcovskému bratránkovi povedlo," povzdechla si a já věděla, že upřímnější kompliment z jejích úst už asi nikdy neuslyším.

Objala jsem jí tak pevně, jak jsem jenom dokázala. Dodávala mi tolik potřebnou jistotu, kterou jsem v posledních dnech postrádala. To už se ale ozvalo hlasitý klepání na dveře a Ernie je s prudkým trhnutím otevřel.

„Čas vypršel, slečno Blacková. Musíte jít, nebo z toho budu mít problémy," zabručel.

„Už jdu," zamumlala jsem, otřela si pár zbloudilejch slz z očí a zvedla se z její postele. „Zase brzy přijdu, teto."

„Budu se těšit," usmála se. „A nezapomeň – jsi Blacková, dokážeš cokoliv budeš chtít. Prostě se tomu postav čelem."

S letmým úsměvem jsem kejvla a připojila se k Macmillanovi, netrpělivě poklepávajícímu nohou. Vrátil mi moje věci a na cestě pryč se mnou už nepromluvil jediný slovo. Očividně nebyl můj velkej fanda, ale tomu jsem se nejspíš nemohla divit. Lidi mě buď milovali nebo nenáviděli a těch druhejch bylo mnohem víc.

Ještě dlouho jsem pak stála na tmavým útesu uprostřed ledový noci a nechala se bičovat vodou i větrem. Sledovala jsem nebe a všechny jeho souhvězdí, ze kterejch na mě shlížely všechny předchozí generace Blacků. Přemejšlela jsem, jestli se trápily podobnejma věcma jako já teď.

A pak jsem si vzpomněla na naše.

Na to, jak museli oba dva bojovat, aby nakonec mohli bejt šťastný. Jak moc si v životě vytrpěli a přitom stejně dokázali vychovat dvě zdravý a relativně normální děti (ač toho na nás s Harrym moc normálního nebylo). Kolik slz a utrpení museli v životě prožít a hodit za hlavu jenom kvůli nám. Když to zvládli oni... já to musím zvládnout taky.

Přemístila jsem se zpátky před dům. Ulice Londýna byly tou dobou prázdný a tichý, jenom jeden toulavej pes proběhl přes silnici a zmizel dírou v plotě mezi budovama. Zhluboka jsem se nadechla, prošla hlavním vchodem, vystoupala po schodech a nakonec tiše vešla zpátky do bytu.

Bylo tam podivný ticho. V obýváku se sice svítilo, ale neslyšela jsem žádný hlasy.

Brzo jsem zjistila proč. Nejspíš jsem byla pryč dost dlouho, protože všichni tři usnuli na gauči. Regulus v ruce svíral nedopitou láhev od whiskey a přes klín mu ležel spící Eddie. Pedro byl stočenej na Fredově hrudníku a jako jedinej na mě zvedne hlavu, když jsem vešla, a Billy držel v náručí oddychujícího Jamese, kterej mu právě s vervou slintal na rameno.

Tomu říkám pánská jízda.

Tiše jsem přešla ke skříni, vytáhla z ní deky a co nejopatrněji je přes ně přehodila. Pedro na mě přitom nespokojeně zamňoukal a nevypadal, že by měl v plánu přestat, takže jsem ho opatrně zvedla do náruče a odešla s ním do ložnice, aby ty spáče nevzbudil. Tam jsem si sedla na postel a přivinula si tu vrnící kuličku blíž k tělu. Spokojeně mi drápky poťapkával po tričku a občas jemně zavrkal, skoro jako kdyby věděl, že přesně tohle teď potřebuju ze všeho nejvíc.

Starat se o dítě určitě nemůže bejt o moc těžší, než se starat o kocoura, nebo ne?

„Přišla sis sbalit kufry, než někam zmizíš?" promluvil Billy ve dveřích ložnice, kde se ramenem opřel o zárubeň.

„Ne," zamumlala jsem. „Omlouvám se. Vím, že se občas chovám jako blázen. Slibuju, že s tím zkusím něco udělat." Na chvíli jsem se odmlčela, během čehož jsem prsty neúnavně přejížděla přes černou kočičí hlavu a naslouchala jeho hlasitému předení. „Billy, proč jsi mi to neřekl? To s Fleur?"

„Hádám, že nejsi jediná, kdo se občas chová jako blázen," povzdechl si a nakonec se posadil na postel vedle mě. „Měl jsem strach, že začneš vyvádět a zdrhneš mi, protože tě tím vyděsím. A tvůj přístup k debatám mi to navíc dvakrát neulehčoval," pousmál se.

„Asi máš pravdu. Já se zase bála, že mě budeš třeba jednou nenávidět, když ti rozbiju rodinu," pokrčila jsem rameny. „Nebyla jsem si jistá, koho by sis vybral a tak jsem to radši neřešila, protože jsem o tebe nechtěla přijít."

„Nic jsi nerozbila, Fialko," pousmál se. „Když jsem ležel u Munga, měl jsem dost času přemýšlet, víš? Já a Fleur... brali jsme se hlavně kvůli válce. Donutila nás žít rychle, protože jsme netušili, kolik času nám ještě vůbec zbývá. A když pak skončila... zjistili jsme, že každý vlastně chceme od života úplně něco jinýho. Snažili jsme se nějakou dobu najít společnou cestu, ale když jsem zjistil, že ses rozešla s Fredem... najednou jsem věděl, který směr si vybrat."

„Takže Gringottovi ve skutečnosti vůbec nepotřebovali podklady pro zaměstnání vlkodlaků? Dělala jsem zbytečnou práci, abys měl záminku, proč se mnou trávit večery? Pro Merlina, Weasley," uchechtla jsem se.

S nevinným úsměvem pokrčil rameny. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem přehnaně kreativní. To ty píšeš básničky, ne já."

„Hele! Bylo mi osm a byla jsem hrozně nešťastná, že jsi odjel do Egypta!"

„Do dneška si ji pamatuju. Chlubil jsem se s ní kolegům! Tam v horkém písku za mořem, kde si mumie hraje s úhořem, tam lámeš kletby v stínu stromů, prosím, Billy, vrať se domů."

„Přestaň! To není sranda!"

Dokonce jsem pustila z náruče Pedra, abych se po něm mohla začít sápat a pokusit se mu zakrejt pusu, jen abych ho nemusela poslouchat. Ještě dneska jsem se cejtila trapně, když jsem to slyšela. I teď jsem cejtila, jak mi rudnou tváře studem.

„Nechápu, kdes přišla na ty úhoře. A proč by si s nima měli hrát zrovna mumie?" smál se a chytal mi ruce, abych ho nemohla umlčet.

Nakonec jsem svoji marnou snahu vzdala a uraženě si založila ruce na hrudníku. „Jen se směj! Počkej, až ti nějaký úhoře nacpu do vany, ty vtipálku!"

„Doufám, že budou aspoň elektrický," zazubil se a naklonil se nade mě, čímž mě donutil lehnout si na záda. „Náhodou to bylo to nejhezčí, co mi kdy kdo napsal. Byl jsem na to hrdej. A i teď, po dvanácti letech, jsi pořád ta nejdůležitější ženská v mým životě. I když... trochu jinak, než bych tenkrát čekal."

„Díky Merlinu, protože v jiným případě by to z tebe dělalo divnýho úchyla," uchechtla jsem se. „Ale něco mi říká, že nezůstanu nejdůležitější ženskou tvýho života moc dlouho."

„Co tě vede k takový absurdní domněnce?" usmál se a jemně mě políbil.

„To brzo zjistíš, Billy, to brzo zjistíš, ale dneska ne." Prsty jsem mu zajela do dlouhejch vlasů a odhrnula mu je z očí. „Dneska už jsme mluvili dost."

Další prostor pro slova už jsem mu nedala.

Ten večer jsem poprvý usínala s pocitem, že je Bill Weasley – kluk, kterýmu moje srdce patřilo od doby, co si pamatuju – konečně jenom můj.

A tu noc mě poprvý nevzbudila žádná noční můra. 

○•○•○•○

Předposlední kapitola je na světě!  Začátek je mnohem temnější, než jsem původně plánovala, ale měla jsem pocit, že to všechno zkrátka musí padnout. S úzkostmi sama celý život bojuji a vím, že k nim stačí mnohem míň, než válečná traumata. A dospívat v časech války... to zkrátka musí na člověku zanechat stopy. Takže ač se možná nějaké její reakce mohou jevit trochu absurdní, ona se s nimi pasuje nejlépe, jak umí :) 

A těhotenství by se mohlo zdát jako trochu klišé, ale má tu svůj smysl. Rory potřebovala impulz do života a nemyslím, že chlap by byl v tomhle případě dostačující. Potřebovala něco, co jí obrátí život vzhůru nohama a donutí jí přehodnotit celý život. A jestli to něco dokáže, tak je to rozhodně mateřství :)

Myslím, že i Bellatrix si v téhle povídce zasloužila nějaké uzavření příběhu. Ano, skončila v Azkabanu, protože po tom všem to snad ani jinak nešlo, ale není na to úplně sama. A myslím, že je za to i vcelku vděčná. 

Ke zbytku se vyjádřím na konci povídky :) 

Díky moc za všechno ♥