Nikoho nemůžete změnit. Buď lidi milujete takové, jací jsou, nebo je nemilujete.

– Don Miguel Ruiz

„Proč jsi mě to nechal pít?" kňourala jsem po svým žhavým alkoholovým večírku, když jsem ležela natažená na gauči, s hlavou zakloněnou a s nepříjemně sevřeným žaludkem. „Asi umřu."

„Neptala ses mě," odvětil Bill, kterej právě prohledával všechny skříňky v mý kuchyni. „Chceš mi říct, že tu fakt nemáš jediný vyprošťovací lektvar? Zrovna ty?"

„Ne, zapomněla jsem ho koupit. Takovou chybu už nikdy neudělám. Hloupá Rory."

„Skočím ti pro něj, ale budu chtít něco na oplátku, hm?"

„Cokoliv," zabručela jsem, „vděčnost, peníze, klidně i ledvinu, jestli chceš."

„Abych tě nevzal za slovo, Fialko," uculil se, sebral z věšáku koženou bundu a vyrazil do víru Londýnskejch ulic.

Byla jsem mu za to dost vděčná, protože moje kocoviny bejvaly vážně krutý a bez lektvaru prakticky nesnesitelný. Škoda jen, že mě to nedonutilo přestat pít. To by bylo možná mnohem užitečnější.

Zůstala jsem ležet na gauči, předloktí si položila přes oči a snažila se přemluvit vlastní hlavu, aby nebolela. Naštěstí mě ale ještě pořád naplňovala euforie včerejšího úspěchu a všechna ta radost, která se jako vlna přelila přes smečku, odsouvala tu strašnou nevolnost do pozadí. Tohle vítězství mi aspoň na chvíli dočista rozzářilo celej svět.

Moje relativní pohoda ale trvala stěží hodinu, než se mi na konferenčním stolku rozezněl telefon. Hermiona z nějakýho důvodu trvala na tom, abych si jeden pořídila, protože pak prej můžeme řešit případný problémy mnohem flexibilněji. K mojí obrovský smůle, protože když posílala dopisy, mohla jsem aspoň předstírat, že mi vůbec nedorazily.

„Krematorium pro svobodné skřítky. U telefonu Uhlík."

„Nejsi vtipná," odvětila okamžitě Hermiona. Znělo to dost upjatě; na vtípky o domácích skřítcích byla totiž dost citlivá.

„Poslední dobou to slýchám dost často, možná na tom něco bude. Tak co je tak hrozně neodkladný, že voláš tak brzo ráno po mý oslavný noci?"

„Už je dávno po obědě," upozornila mě. „Potřebovala bych, abys na pondělí připravila prezentaci pro poradu - "

„Hermiono!" přerušila jsem ji, „co jsme si říkali o pracovních hovorech mimo pracovní dobu? Fakt po mě chceš, abych o víkendu seděla nad pergamenama? Vážně jsi tak krutá? Opravdu?"

„Rory, je to vážně důležitá schůze, vždyť to víš," pokárala mě. „Mohla bys to aspoň pro jednou brát vážně? Kingsley opravdu potře-"

V tu chvíli mi telefon zmizel z ruky a já už tak nezjistila, co Kingsley vážně potřebuje. K uchu si ho totiž přiložil Billy, kterej se zrovna vrátil z výpravy za lektvarem. Ten po mě hodil, div že se mi nerozbil přímo o hlavu. Chytila jsem ho na poslední chvíli a vděčně se z něj napila. Úleva přišla prakticky okamžitě.

„Slečna Blacková je momentálně až příliš indisponovaná, paní Malfoyová. Možná by se mohla podívat do diáře a najít nějaký volný termín v nadcházejících dnech, ale obávám se, že dřív, jak v pondělí to nebude. Mám jí něco vyřídit?"

Ani jsem se jeho zásahu nesnažila zabránit. Stejně by mi ten telefon nedal a já měla aspoň nějakou výmluvu, ačkoliv mi bylo jasný, že si to v pondělí ještě vypiju. Ale co, žijeme koneckonců jen jednou a rozhodně ne kvůli prezentacím. A ač jsem byla obvykle vcelku příkladnej a pracovitej zaměstnanec, vedle Billyho jsem obvykle dávala přednost trochu jinejm kratochvílím.

„Ne. Ne. Rozhodně nepřipadá v úvahu. Taky jsem tě rád slyšel. Měj se," odtáhl si mobil od ucha a zadíval se na display. „Jak se tahle blbost vypíná?"

„Ukaž," vzala jsem mu ho z rukou a vypnula. „Nesháníš náhodou práci? Byl bys skvělá sekretářka. Taková, co by mě moc neotravovala."

„Musel bych nosit krátký sukně a boty na podpatku?"

„Ne. Zkoušela jsem to a nevidí to rádi," zavrtěla jsem hlavou. „Ačkoliv ty máš samozřejmě mnohem hezčí nohy. Úplně jako laňka. Chlupatý a křivý."

„Nikdy mě neomrzí, jak krásně umíš polichotit," uchechtl se a odsunul mi nohy stranou, aby se mohl usadit na gauč. „Co máš dneska večer v plánu?"

Zamyslela jsem se. „Asi... víno. Jo, to je dobrej plán."

„A když řeknu, že mám lepší?"

„Lepší než víno?" povytáhla jsem obočí. „Tak to bych chtěla vidět."

„Přísahám, že nebudeš litovat, Fialko. Tak co... věříš mi?" zakřenil se a já moc dobře věděla, že za těma jeho hravejma jiskrama v očích se skrejvá nějaká děsná bejkárna.

Většina jeho nápadů byla totiž naprosto padlá na hlavu. Nikdy jsem nechápala, jak mohl někdo z tohohle kluka udělat primuse. Očividně to bylo v době, kdy si McGonagallová nechtěla přiznat, že potřebuje silnější brejle. Tak jako tak jsem mu ale nedokázala říct ne. Bylo to fyzicky naprosto nemožný.

„Fajn, fajn. Ať je teda po tvým. Co budu potřebovat? Kompas? Záchrannou vestu? Falešnej pilotní průkaz?"

„Jenom teplý oblečení," uchechtl se. „A nervy z ocele samozřejmě."

„Radši si vezmu i náhradní prádlo," povzdechla jsem si.

Nakonec jsem se zvedla z gauče a vyrazila se oblíct přesně tak, jak mi doporučil. Nemělo smysl mu vzdorovat, protože by na moje protesty stejně nebral zřetel a udělal si to po svým. V tomhle jsme si byli dost podobný.

„Tak seš připravená?" houknul na mě z obýváku, když si ke krku dopínal bundu.

„Rozhodně ne," zavrtěla jsem hlavou a došla přímo před něj. „Neměli bychom někomu dát vědět, kde budeme, aby po nás případně mohli začít pátrat?"

„Rozhodně ne," uculil se a narazil mi na hlavu dokonce i čepici. Něco mi říkalo, že nás měla čekat pěkná kosa, a že jsem to s tou důvěrou v jeho plány možná trochu přehnala.

To už mě ale chytil za ruce a bez dalšího varování nás přemístil.

Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne poměrně tvrdej dopad na mírně kamenitej svah, kterej pod náma okamžitě povolil. Skutáleli jsme se ještě o pár dalších metrů, než jsme se konečně celý rozbolavělý zastavili na travnatý pláni. Ta končila jen kousek od nás prudkým útesem trčícím nad mořem.

Zůstala jsem ležela rozvalená na zádech, s rukama na znak, a ztěžka oddechovala. Srdce mi v hrudníku dělalo kotrmelce a já si musela promnout oči, který mi z toho nepovedenýho přemístění neskutečně slzely.

„Málem jsi nás zabil, ty idiote!" vyjekla jsem.

Ležel vedle mě, vlasy mu ve studeným větru vlály na všechny strany a přes obličej měl položený obě předloktí. Jakmile jsem na něj pootočila hlavu, všimla jsem si, že je zakousnutej do vlastní bundy a dusí v sobě smích.

Praštila jsem ho do ramene. I přes prvotní zděšení se mi ale skrz rty brzo prodral první náznak smíchu, kterej brzo rozezněl celý okolí. Nesl se panenskou skotskou divočinou a nemohl ho tu slyšet nikdo jinej než já a Bill. Rychle přicházející tma nás navíc zahalila do svýho černýho hávu a ukryla nás tak dokonce i před zraky ptáků, kroužících opodál nad mořem.

„To snad není pravda. U koho jsi skládal zkoušky z přemisťování? Mě z tebe trefí, Weasley!"

„Sorry, nikdy jsem se nepřemisťoval na takovou dálku a na místo, co neznám," zasmál se. „Takhle to bylo aspoň trochu vzrůšo ne?"

„Naši by to jistě viděli úplně stejně. Pane a paní Blackovi, vaše dcera se při přemístění bohužel tragicky zřítila z útesu, když ji unesl zrzavý šílenec s naušnicemi v uších. Zbyl po ní jen dračí zub a černý srdce, co ani moře nechtělo!"

„Ty máš pořád ten zub?" obrátil se na mě a hlavu si podepřel loktem, aby líp viděl.

Nebe nad náma najednou zahalily tmavý mraky, ze kterejch začal padat trochu nepříjemnej déšť. Vadilo mi to mnohem míň, než by mělo. Rozhodně mě to nedonutilo zvednout se a jít hledat úkryt a ani Billy nevypadal nijak znepokojenej. Počasí ve Skotsku zkrátka bejvalo často dost nevyzpytatelný.

Sáhla jsem si do výstřihu mikiny a zatáhla za koženou šňůrku, kterou jsem sundávala vlastně jenom během úplňku. Bílej dračí tesák brzo spatřil poslední zbytky světla a já ho chytila mezi prsty, abych si mohla líp prohlídnout.

„Jasně, jednou se třeba bude hodit. Četla jsem, že v Číně je používaj jako lék na potenci," oznámila jsem mu důležitě.

„Proč se na mě u toho tak díváš? Máš snad nějaký výhrady?"

S nic neříkajícím úsměvem jsem pokrčila rameny a moc dobře věděla, že si to rozhodně nenechá líbit. Zapřel se dlaní o zem a naklonil se nade mě s nečitelným výrazem ve tváři.

„Rory? Mohla bys mi odpovědět?"

„Jen si rozmejšlím, co bys asi tak chtěl slyšet. Má to bejt pozitivní, ale pořád v mezích uvěřitelnosti nebo chceš postavit na piedestal? A bavíme se vlastně o dýlce, výdrži nebo to chceš komplexně?"

„Už jsem ti někdy říkal, jak děsně mi lezeš na nervy?"

„Naposledy před třemi dny, když jsem ti snědla dýňovou paštičku," potvrdila jsem mu s důležitým kejvnutím.

V tu chvíli mě zaujal barevnej letáček, kterej mu trčel z vnitřní kapsy bundy. Hrábla jsem po něm dřív, než mě stihl zastavit. Roztáhla jsem tu malou zmačkanou brožurku a zadívala se na obrázek na hlavní straně. Dost nápadně se podobal okolí místa, kde jsme se před chvíli ocitli.

„Tys nás sem přemisťoval na základě tohohle?" zamávala jsem mu obrázkem před nosem a znova ho praštila do ramene. „To jako vážně? Pravidla pro přemisťování ti nic neříkají? Seš snad úplnej šílenec?"

„O jak moc velkým šílenství tu mluvíme? Můžeš to specifikovat řekněme na škále od vpadnutí do budovy, kde se volně pohybuje drak, až po vyzvání alfy na souboj jeden na jednoho?"

Chvíli jsem ho nespokojeně sledovala, načež jsem rezignovaně rozhodila rukama. „Fajn, fajn, vyhráls. Tos chtěl slyšet?!"

„Nevztekej se, Fialko," zasmál se škodolibě. Pak se mi sklonil k uchu a jemně se o něj otřel rty. „Proto jsem tě sem nevzal. Jsme na ostrově Skye; na jediným místě ve Skotsku, kde můžeš vidět tohle..."

Uhnul se mi z výhledu. Ani jsem nepostřehla, že za tu krátkou chvíli stihlo přestat pršet a po nebi se jako pytel mouky rozsypal nespočet hvězd. Koutkem oka jsem ale zahlídla ještě něco. Záblesky zelený, růžový a fialový. Pootevřela jsem pusu, zapřela se na obou loktech a posadila se.

„To je přece... páni," dostala jsem ze sebe.

„Polární záře," potvrdil. „Včera v noci jsi mě dvě hodiny přesvědčovala, že nejspíš umřeš, jestli to neuvidíš, tak jsem se byl dneska poptat v mudlovský cestovce, kde je něco takovýho reálný vidět."

„Hmm..." skousla jsem si ret a několikrát o sebe cvakla keckama. „Čekala jsem to epičtější."

„Nemáš zač," usmál se. Nedal se ani trochu odradit mojí chladnou reakcí. Znal mě až moc dobře, než aby se tím nechal ošálit. Věděl přesně, co mám ráda.

Já znova obrátila pohled na barevný třepotající se kouzlo přírody, který se neúnavně vlnilo na severní obloze. Měla jsem z toho husí kůži. Bylo to ještě mnohem hezčí, než jsem si kdy dokázala představit. Světla severu se mi odrážely v očích a já najednou cejtila až nezvyklej klid, kterej byl v mým životě tak moc vzácnej.

Billy světlům moc pozornosti nevěnoval; sledoval mě. Seděl s oběma rukama za zády a na rtech mu hrál letmej úsměv. Neexistoval nikdo jinej, s kým bych tuhle chvíli chtěla prožívat, a přesto jsem mu to nedokázala říct. V krku jsem měla knedlík, dlaně se mi potily a hrudník se mi nepříjemně svíral, ale ani tak... jsem nemohla. Nemohla jsem říct, že chci, aby tu byl jenom pro mě. Něco ve mně se tomu bránilo tak moc, až mě to nakonec přemohlo.

„Můžu ti něco říct, Fialko?" pousmál se a prsty mi dal pramen vlasů za ucho.

Zhluboka jsem se nadechla a nakonec zavrtěla hlavou. „Ne. Nechme to na jindy, hm? Teď nechci nad ničím přemejšlet," zamumlala jsem a bez dalších řečí vyhledala jeho rty, kterejch jsem se ten večer za nic na světě nedokázala nabažit.

Nechtěla jsem mluvit, protože jsem měla strach z toho, co by mi mohl chtít říct. Bylo prostě jednodušší některý věci vůbec neřešit. Žila jsem totiž v podivný bublině, kterou jsem zkrátka odmítala prasknout a vykročit z ní. Udržovala jsem si iluzi, že mám všechno pod kontrolou, a nedokázala si připustit, že láska není něco, nad čím můžu mít navrch, a že s takovým přístupem nikdy nebudu opravdu šťastná.

Láska mě zkrátka příšerně děsila.

A v nadcházejících čtrnácti dnech ve mně ten strach jenom bobtnal. Nedokázala jsem ho vysvětlit. Myšlenka na Billa mě doprovázela snad na každým kroku a já vůbec netušila, jak se s tím poprat. Často jsem celou noc chodila sem a tam po obýváku a pokoušela se ho jakkoliv vytěsnit z hlavy.

Marně.

O jediný rozptýlení se mi postaral Regulus, kterej se v sobotu objevil na mým prahu a na každý ruce mu viselo jedno dítě. Vypadal naprosto zoufale.

„Koukám, že ses přeorientoval na jinou formu antikoncepce," uchechtla jsem se a vzala si do náruče malýho Jamese, kterej vypadal, že každou chvíli spadne na zem.

„Prosím, Rory, zachraň mě," zakňoural. „Tonksová je na tejdenním školení a zapomněla to říct Harrymu, kterej počítal s hlídáním. Já to sám nedokážu. Vždyť oni ze mě vysávaj všechnu životní sílu!"

„Teto Loly!" vyhrkl světlovlasej klučík a zatahal mě za rukáv. „Můšu si jít hlát s košištou?"

„Jasně, Eddie, utíkej," pohladila jsem ho po vlasech, „Pedro je někde v obýváku."

Edward sice nebyl biologický dítě manželů Potterovejch, nicméně s nima žil už přibližně dva roky. Harry s Astorií se vzali jenom měsíc po konci války a jelikož Eddie přišel při pádu ošetřovny o oba rodiče, rozhodli se o něj postarat. Takže jsem měla vlastně synovce hned dva.

„Tak pojď dál, ty strejdo roku," zavrtěla jsem hlavou. „Za chvíli má přijít ještě Fred, protože potřebujeme dát dohromady pár věcí do Kejklí, ale klidně tu můžeš bejt s náma. Nějak je zabavíme."

„Ty jsi prostě moje hrdinka, neteřinko," uculil se. „Seš v pohodě? Jsi nějaká pobledlá. Nevypadáš úplně zdravě."

„Takže chceš říct, že vypadám blbě? Dík no," ušklíbla jsem se. „Jen nejsem úplně ve svý kůži, to přejde."

„Komus psala?" vyptával se hned, jakmile na stole našel rozložený pergameny, deset zmačkanejch kuliček a kalamář s inkoustem. „To muselo bejt dost důležitý."

„Přestaň strkat nos tam, kam nemáš, Reggie," pohrozila jsem mu a smetla všechny svý nepovedený pokusy o dopis rovnou do šuplíku.

Finální verzi jsem dopsala sotva před hodinou a dokonce ji stihla i odeslat. Tak nějak jsem doufala, že tím vyřeším všechny svoje nejistoty a bude mi líp, jenže mi ve skutečnosti bylo mnohem hůř. Ani jsem neměla kdo ví jakou chuť s Regulusem vtipkovat, a to už bylo dost vážný.

„S tebou dneska není žádná sranda," zabručel nespokojeně a nahlídnul do lednice, odkud si vzal ochucený kafe a začal ho okamžitě srkat brčkem. „Ale aspoň, že máš nakoupeno."

„Takže tu mám hned tři děti, krása," povzdechla jsem si a pohodila si s Jamesem v náručí. „Víš, že ti teta pořídila plyšovýho dinosaura? Je tááákhle velkej. Chtěl bys ho vidět?"

„Jó!" vyjekl nadšeně prcek a odhalil svoje čtyři první zuby v bezelstným úsměvu. Byl naprosto k pomilování. Navíc byl už teď okouzlující po Astorii, i když oči zdědil po Harrym a mojí mámě.

Prošla jsem obývákem, kde právě Eddie mačkal v náručí Pedra, kterej trpělivě držel a jenom po mě hodil několik zoufalejch pohledů. Nejspíš doufal v záchranu, ale neměla to srdce vzít malýmu jeho zábavu. Místo toho jsem Jamese posadila na gauč a donesla mu velkýho tyrannosaura, kterýho jsem sehnala před tejdnem v hračkářství, kam jsem zabloudila při svejch toulkách Londýnem.

Fred dorazil během následující hodiny, a tak jsme se mohli pustit do práce. Regulus nám zdárně sekundoval a nakonec jsme se při vymejšlení novejch prodejních strategií nasmáli mnohem víc, než jsem čekala.

„Tak si dej taky tu whiskey. Rory! Přece nás nenecháš pít samotný! Musíme oslavit ty plány!" culil se Regulus, kterej měl ty panáky v sobě už čtyři. Nalil další skleničku a přisunul jí přímo přede mě.

„Ty dneska piješ i za mě, Reggie," zavrtěla jsem hlavou a odsunula ji od sebe. „Já nechci."

„Ale notak!" šoupnul ji zpátky ke mně. „Třeba na moje zdraví! Nebo na zdraví Tonksový. Nebo na zdraví kohokoliv jinýho!"

„Půjdu zkontrolovat děti," odpověděla jsem, aniž bych jakkoliv zareagovala na jeho naléhavou prosbu. Zvedla jsem se od stolu a chystala se vyrazit do ložnice, když jsem zaslechla hlasitý zaklepání na dveře. „Jdu tam. Zatím se bavte, kluci."

V chodbě jsem se několikrát zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, protože jsem tak trochu tušila, o co půjde, ačkoliv jsem tajně doufala, že se pletu.

Nepletla.

Bill praštil do dveří hned, jakmile jsem odemkla a vzala za kliku, div že jsem s nima nedostala do obličeje. „Tohle snad ani nemůžeš myslet vážně!" štěkl bez jedinýho pozdravu a hodil mi přímo pod nohy zmuchlanej dopis. „Dopis? Po tom všem? Rozcházíš se se mnou dopisem?! To je všechno, za co ti stojím?!"

Nikdy jsem ho neslyšela takhle naštvanýho. Nikdy v životě na mě takhle moc nekřičel a já věděla, že si to zasloužím, jenže jsem se zkrátka nedokázala omluvit. Nedokázala jsem to vzít zpátky. Připadalo mi to tak správný.

„Co chceš slyšet, Billy?!" odpověděla jsem se stejnou razancí, protože jsem si to zkrátka nechtěla nechat líbit. „Seš ženatej! Ženatej! Víš vůbec, co to znamená? Slíbil jsi někomu v dobrým i ve zlým, dokud vás smrt nerozdělí!"

„Proč tak najednou? Co se sakra změnilo?!"

„Možná jsem prostě dospěla!" odsekla jsem. „Měl bys to taky zkusit!"

„Dospěla? Nechtěj mě rozesmát! Vždyť ty ani nevíš, co to znamená dospět!"

„Ne?! Tak to bys mi to měl teda asi vysvětlit, když toho o mě víš tak moc, ne? Tak dělej! Spusť!"

„Jo, takže tentokrát mě necháš mluvit? Páni, to bych si měl snad zapsat do deníčku! Kde je to tvoje – nebudeme o tom mluvit, Billy! Třeba po tom prvním polibku, nebo po tý první noci. Ty totiž sakra nikdy nechceš o ničem mluvit! Něco řekneš a pak to vezmeš zpátky. Připadá ti to normální? Seš totálně pošahaná, ale já jsem ten špatnej, protože jsem se oženil!"

„Kdybys nechtěl, tak to neuděláš," sykla jsem a sevřela přitom ruce v pěst.

„A nenapadlo tě, že kdybys tenkrát něco kvákla, tak to třeba neudělám?! Přišel jsem za tebou jako ten idiot, dostal jsem přes hubu od Malfoye, protože jsem chtěl vědět, co to všechno znamenalo, ale tys mě poslala do hajzlu. Tehdy a taky vždycky potom!"

„Takže je to nakonec všechno moje vina? To tím chceš říct? Jasně, já tě vlastně zneužila. Už si vzpomínám. Jak jen mi to mohlo vypadnout?!"

„Přestaňte tu řvát! Vzbudili jste obě děcka!" okřikl nás Fred, kterej se objevil ve dveřích do jídelny, což nás oba aspoň na chvíli donutilo zmlknout.

Billa jeho přítomnost nicméně rozčílila ještě víc a rozhodl se to dát patřičně najevo.

„Já jsem fakt tak děsně pitomej! Dneska asi není můj den, co? Nenapadlo mě, že ti rozhodím diář, když přijdu. Já dostávám očividně prostor v pondělí, Fred máš na sobotu..."

„Jo a Ronalda na pátek," odsekla jsem. „Můžeš se zeptat Ginny, jestli nemá volný středy?"

„Jasně a Charlie by si dal určitě taky říct, jestli najdeš ještě jeden volnej den," zavrčel, zajel si oběma rukama do vlasů na temeni hlavy a mírně se předklonil. „Do prdele s tebou, fakt!"

„Tak proč taky sakra ještě pořád stojíš?!" zamračila jsem se. „Prostě vypadni!" štěkla jsem.

Z botníku vztekle shodil skleněnou mísu s dekoracema, která se okamžitě rozletěla na stovky drobnejch střepů a otočil se k odchodu. Tam už ale stál Regulus a zabouchnul mu dveře přímo před nosem.

„A teď už vás mám vážně plný zuby!" zamračil se, což bylo samo o sobě divný. Reggie se nikdy nemračil. „Oba jste totiž zatracený lháři a ještě k tomu děsný idioti!"

„Můžeš se do toho přestat plíst?" zavrčela jsem na Reguluse. „Nic o tom nevíš."

„Ne, to fakt nemůžu a vím toho mnohem víc, než každej jeden z vás," ušklíbl se. „A už odmítám dál mlčet a sledovat to, jasný? Ty už mu sakra konečně přiznej, že ho miluješ, a že na všechny ostatní chlapy už dávno dlabeš, a ty jí do prdele konečně řekni, že se Fleur stěhuje zpátky do Francie, protože jsi jí o tom všem už dávno řekl!"

A tehdy se v bytě rozlilo naprostý ticho. 

○•○•○•○

Tak se s váma rozloučím ještě posledním drobným cliffhangerem :D příští kapitola už by totiž měla být poslední. Pak už bude zbývat jenom kratičký epilog. 

Tahle kapitola byla hodně nezvykle téměř výhradně zaměřená na komplikovaný vztah mezi Rory a Billem (takže se tímto omlouvám všem těm, kteří mu nefandí :D ) a já si ji vážně užila, protože jsme je mohli poznat hned z několika různých úhlů. A hlavně z mého nejoblíbenější - Bill totiž umí jako jediný Rory otevřeně konfrontovat a vyčíst jí její chyby, i když by to samozřejmě nemusel dělat tak ostře, ale jen tak mezi námi - já se mu nedivím. Rory je občas vážně na zabití :)) 

Možná se může zdát, že se příběh přesunul do trochu jiných vod a ono to tak opravdu je. Rory je starší (bude jí dvacet), ale bohužel se pořád potýká s úplně stejnými problémy, které jí trápily během dospívání. Ve válce ale zkrátka nebyl čas ani prostor je řešit a možná jí ani nepřišly důležité, jenže v opravdovém životě, který přišel, je všechno jinak a ona si s tím zkrátka neví rady. Vyrůstala ve válečném období, byl to jediný svět, který znala a svým vlastním způsobem to pro ní bylo mnohem jednodušší než teď. Je čas, aby se naučila žít úplně jiný život, tak nám nezbývá než jí držet palce, aby to dokázala :)  

Díky moc všem a přeji krásný víkend ♥